Článek
Odpověď zní NE – pokud se skutečně bojíte hadů. Ale může znít i ANO, to pokud cítíte nelibé pocity pokaždé, když se vám do cesty připlete larva některého z tuzemských motýlů – housenka. Na pohled nebezpečný „had“ je totiž housenkou jednoho z našich nejkrásnějších nočních motýlů – lišaje vrbkového (Deilephila elpenor).
Svoji hadí podobu ale neukazuje na potkání. Teprve, když si housenku položíte na dlaň nebo se jí dotknete, začne velkolepá show. Housenka se při vyrušení stáhne, přední část těla nafoukne a vytvoří tak domnělou hadí hlavu – skutečnou hlavu přitom schová pod ní. Velké skvrny, které normálně „nedávají na těle housenky žádný smysl“, se rázem promění v obří vypoulené oči a iluze malého hada se stane téměř dokonalou.
Jenže tahle proměna je jen předehrou – když nebezpečí trvá, začne sebou housenka prudce házet ze strany na stranu úplně jako had vydrážděný k nepříčetnosti. I já, když se mi housenka lišaje poprvé kroutila v dlani a výhružně házela „hlavou“, jsem na chviličku uvěřil, že mám na ruce mnohem nebezpečnějšího tvora než… housenku. A čemu pak má věřit kos nebo sýkora ve stejné chvíli?
Aby byl dojem nebezpečného tvora úplný, na svém „hadím ocase“ nese lišaj vrbkový ještě jednu „zbraň“ – malou bodlinu, která vypadá jako nebezpečné žihadlo. Ve skutečnosti je samozřejmě zcela neškodná a lišaj s ní útočníka bodnout ani uštknout nemůže.
Housenka lišaje vrbkového je mimořádná už na pohled. A co teprve, když ji máte na dlani.
Umění proměnit se v hada i „bodlina plná jedu“ na ocase jsou výsledkem toho, co už Charles Darwin nazýval evoluční adaptací – jsou součástí důmyslné obranné strategie, kterou se pokouší housenka lišaje přesvědčit případného predátora, že nestojí před úplně bezbranným nepřítelem. Chce ho na okamžik zmást, vyvést z míry a zmizet do bezpečí. A jak známo, právě okamžiky rozhodují o tom, jestli přežijete, nebo ne.
Dospělý lišaj vrbkový? Na první setkání zatím čekám
Přiznám se, že přestože se toulám českou přírodou už řadu desetiletí, dospělého lišaje vrbkového jsem na rozdíl od housenky ještě nepotkal. Ale chtěl bych, a moc! Nepatří sice k největším z našich lišajů, když roztáhne křídla, má kolem šesti centimetrů. Není to ani žádný štíhlý atlet, jak jsme u motýlů zvyklí, jeho postava je poněkud baculatá. Ale ty barvy! Tělo i křídla lišaje vrbkového jsou vybarveny do růžova. Člověk si až říká, proč taková krása, když stejně žije v noci, když je tma?
Když na dospělého lišaje narazíte, je to většinou jen velkou náhodou. Třeba když necháte doma večer rozsvíceno při otevřeném okně a lišaje přiláká světlo. Můžete ho objevit i ve dne, odpočívajícího na jeho oblíbeném keři. Mně osobně se to zatím nepovedlo. Ale věřím, že jednou mít štěstí budu. Až se tak stane, vyměním i tady fotografii z Wikipedie za svoji.
Dospělý lišaj vrbkový patří k našim nejkrásnějším nočním motýlům.
Mimochodem, s barvami souvisí i další fascinující vlastnost „růžového kavalíra“ noční motýlí scény. Lišaj vrbkový je totiž prvním živočichem na světě, u kterého vědci experimentálně prokázali schopnost rozeznávat barvy i za velmi slabého nočního osvětlení. Zatímco lidské oko za tmy přechází téměř na černobílé vidění, tento motýl dokáže využít i nepatrné množství světla, třeba měsíčního, aby i v noci dokázal najít otevřené (a barevné) květy s nektarem – třeba růžové květy vrbovky úzkolisté, která mu dala i české druhové jméno.
Když zmiňuji jméno, zajímavý je i původ jeho vědeckého názvu – Deilephila elpenor. Deilephila pochází z řečtiny: deilē znamená večer či soumrak a philos/philein znamená milovat. V doslovném překladu je tedy lišaj vrbkový „milovník večera“ nebo „ten, kdo má rád soumrak“. Při výběru jména druhového sáhl Carl Linné v roce 1758 do řecké mytologie – Elpénor byl jedním z Odysseových druhů z Homérovy Odysseie.
Podle mne lišaj vrbkový plným právem patří mezi největší podivíny naší přírody, podobně jako třeba Ťutínek, o kterém jsem psal minule. Ještě dodám, že mezi lišaji přitom není jediný, kdo má poněkud svérázný a vyhraněný způsob obrany. Tak třeba housenka lišaje smrtihlava při napadení zahání útočníky tak, že slyšitelně cvaká kusadly. A dospělý smrtihlav? Ten je zase známý tím, že když je ohrožen, hlasitě píská.
Lišajové jsou prostě svérázové, o tom žádná. Až tedy vy sami někde narazíte na „hada s obříma očima a malou bodlinou na ocase“, jenž má pár centuímetrů na délku, nepropadejte panice, ani nevolejte záchranáře. Raději se pohodlně usaďte a užijte si velkolepé divadelní představení – právě jste totiž narazili na housenku lišaje vrbkového, jednoho z nejpozoruhodnějších herců české přírody.
Zdroje a doporučené čtení:
- Science News: Hawkmoths can still see colors at night – populárně napsaný článek o objevu nočního barevného vidění lišaje vrbkového.
- Wikipedia – Deilephila elpenor – základní informace o druhu a odkazy na další literaturu.
- Royal Horticultural Society (RHS): Elephant hawk moth
