Článek
Jako každé září se v jihočeských lesích množí známý nešvar: auta zaparkovaná v nepřehledných zatáčkách a lidi s proutěnými košíky vyskakující z křoví přímo pod kola. Sám jsem nikdy k houbařině moc blízko neměl a ani nyní bych se za houbaře jen stěží považoval. V článku o guláši jsem zmiňoval své jihoslovenské kořeny. V naší rodině houbaření nikdy nemělo tradici a do pokrmů mamce vždy vystačily žampióny dostupné v obchodě. Až v dospělosti jsem poprvé ochutnal smetanovou omáčku s hříbky nebo smaženou bedlu. Ač jsem se po osamostatnění přestěhoval doslova do „brány Šumavy“, vyrazit na houby mě nikdy ani nenapadlo.
To se změnilo po víkendové akci na chatě v okolí Nepomuku. Ráno, než se ostatní vzbudili, jsme se s přítelkyní vydali na procházku lesem u chaty. Jdeme, povídáme si a najednou "hele, není to dubák"? V životě jsem předtím dubák naživo neviděl tak tasím telefon a přes Google ověřuji fakta, bylo to jednoznačné. Z místa, kde jsme ho našli vidím další, a další, a další, až jsme se na chatu museli vrátit pro košík.
S jídlem roste chuť
Moje první neplánovaná houbařská výprava mi vynesla nějaké hříbky, křemenáče… Dost na 2-3 houbové omáčky. Že bych tomuhle hobby dal šanci? Představa to byla docela romantická. Procházka v podzimním lese. Pohyb, čerstvý vzduch a k tomu si z lesa přivezu nějaké dobroty. Tím začala frustrace…
Obsah košíku po první, neplánované výpravě na houby
Nouze o lesy v okolí bydliště nebyla, tak jsme to začali během let zkoušet, jeden, druhý, třetí… Plný košík hub jsem neměl nikdy, a to chodíme s malinkatým. Naše ambice nikdy nejsou větší množství, než na ty 2-3 omáčky. Kdybych našel 3-4 pořádné hříbky, tak nám to prakticky stačí. Na Šumavě se ale střídala jedna ze tří situací:
- Houby jsou, ale neznám/nechci. Možná kdybych věnoval víc času mykologii, byly by moje košíky plnější... ale i mykologové umírají na otravu, a tak si z lesa nosím jenom nemodrající hříbky.
- Houby nejsou, nalézám buď jen odřezky nebo ani to
- Pár hub jsme našli ale jsou sežrané od slimáků a co ne, to je prolezlé červy...
Holt na Šumavě je větší zima a hříbky asi rostou pomaleji. Než dosáhnou nějaké smysluplné velikosti, tak jsou provrtané skrz na skrz od červů… nebo to je aspoň moje zkušenost.
Proč se na houby chodí ráno? Pověra, nebo boj o území
Když jsme u té rychlosti růstu hub, když si vyhledáte rychlost jejich růstu tak, najdete informaci, že hříbek roste přibližně 10 dní. To znamená, že ten nádherný hříbek, co najdete v lese tam zaručeně nevyrostl přes noc, ale pravděpodobně tam byl i včera nebo předevčírem. Proč Vám tedy lidi budou tvrdit, že na houby se chodí ráno? Upřímně nevím. Popularita houbaření je v ČR tak vysoká, že spíš než o interval růstu houby půjde o to předběhnout jiné houbaře. Celkově když už se mi povedlo nějaké hezké hříbky najít, tak jsem se neřídil tím kde by daná houba měla mít tendenci růst, ale spíš intuicí, kam se asi ještě nikomu jinému nechtělo lézt…
Žerou sysli houby? Houbařská omerta v praxi
Sekundárním jevem k popularitě houbaření je jejich syslení. Najdou se lidi, co lesy prolézají a pak ty houby prodávají u silnice, ale ty teď nemám na mysli. Každé září až říjen jsou sociální sítě přeplněné fotkami plných košíků hub a někteří kolegové nejsou schopni mluvit o ničem jiném než o tom, jak vynikající byla ta smaženice, co si letos dělali už podvacáté. Když se jich ale zeptáte, ať vám poradí, kam na ty houby chodí, většinou řeknou „do lesa“ – jako bych jim snad chtěl tu smaženici ukrást od huby.
Naposledy jsem na houbách byl před dvěma lety. Z první výpravy do lesa jsem si přinesl 0 hub a přes 20 klošů. Mám dlouhé vlasy a vousy, je opravdu lahoda je ze sebe dostávat. Během dalších pokusů se povedlo najít pár hezkých kousků. Dohromady to vydalo na dvě zavařovačky sušených hub, které nám vydržely dva roky. Jak jsem psal, moje ambice nikdy nebyly veliké, prostě si chci nasušit pár hříbků na omáčku sem tam, a přesto si lidi myslí, že když vám poradí, kde v tom lese rostou, tak jim to tam celé vyberete. Přitom jsou to oni, kdo z lesa tahá množství, které naznačuje, že minimálně do března nemohou jíst snad nic jiného.
Smrt klošům!
Co jsem tímhle článkem vlastně chtěl říct? Snad ho píšu pro lidi, co jsou na tom stejně jako já, co v lese nalézáte obvykle leda rýmu a kloše. Nejste v tom sami. Nebýt těch breberek, tak by to byla aspoň hezká procházka. No což, zásoby došly, tak kloše/nekloše, je potřeba vyrazit zase do lesa. Snad se štěstěna obrátí.
