Rock is dead. Nebo spíš rockeři?

Dřív než popadnete fakle a vidle a vydáte se na lynč do komentářů, nechte mě to trochu vysvětlit. Rocková muzika absolutně pořád existuje a samozřejmě pořád existují lidé, co ji poslouchají. Všiml jsem si ale jistého kulturního posunu mezi „lidmi, co poslouchají rock“ a „lidmi, co se označují za rockery“.

To druhé je v dnešní době překvapivě zřídkavé.

Historicky byl „rocker“ pojem, který měl v 60. až 80. letech mnohem blíž k dnešnímu „metalákovi“. Tehdy existovala obrovská skupina lidí, jejichž identita silně souvisela s přesvědčením: „Mám rád rock, to je můj život.“

V zahraničí i u nás to znamenalo poslouchat kapely jako Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath, AC/DC, Pink Floyd, Rolling Stones, Queen a další. Existovala kolem toho zřetelná kultura: specifické oblečení, dlouhé vlasy, koncerty, motorky, sbírky desek, hospody, časopisy a specializovaná rádia.

Pak se ale něco stalo. Rock se rozčlenil. Nebo spíš sežral sám sebe.

Mnohé z toho, co dříve bývalo jednoduše rockem, se časem rozdělilo na samostatné světy:

A každá z těchto skupin si vytvořila svou vlastní, oddělenou identitu.

Obzvláště zajímavým příkladem je metalák. Metal si udržel neobvykle silnou subkulturní identitu. Lidé obvykle neposlouchají Slayer jen tak mimochodem do pozadí – jsou to metaláci. Kolem této identity existuje celý fungující ekosystém.

Rock se mezitím odsunul do pozadí a splynul s obecnou popkulturou. Dnes může někdo poslouchat Queen, AC/DC, Guns N' Roses, Foo Fighters nebo Red Hot Chili Peppers a na otázku, co poslouchá, jednoduše odpoví: „Já poslouchám víceméně všechno.“

Mnoho lidí má preferenci pro populární kytarové kapely, aniž by svou identitu stavěli na tom, že jsou „rockeři“. Rock se stal součástí běžného hudebního slovníku širší veřejnosti – poslouchají ho i lidé, kteří nemají žádný zájem o žánrovou vyhraněnost a pustí si prostě to, co nabízí rádio nebo Spotify playlist.

Rock býval hudbou mládeže. Když v 70. letech někdo poslouchal Led Zeppelin, neposlouchal „pamětnickou hudbu pro pamětníky“. Poslouchal moderní, dravou a rebelskou muziku své generace.

Dnes, když dvacetiletý člověk poslouchá Led Zeppelin, pouští si hudbu starou půl století.

Mainstreamová mladá kultura se mezitím posunula k žánrům jako pop, hip-hop, R&B či elektronika. Rock samozřejmě nezmizel, ale nezastává už stejné místo v centru společenského dění.

Proto vzniká paradoxní situace:

Byl by omyl tvrdit, že rockeři vymřeli. Jen už nepůsobí jako ucelená skupina. Pořád existuje hromada lidí, kteří žijí kytarovou hudbou, ale stejně jako se rozdělil žánr, rozdělili se i fanoušci.

Dnes máme nadšence pro:

Ti všichni se však identifikují spíše v rámci své konkrétní scény než obecným nálepkám. V ČR potkáte například mnoho punkáčů – a vzhledem k frekvenci punkových koncertů a festivalů je to u nás možná nejživější odnož. Ale nejsou to rockeři, jsou to pankáči.

Slovo „rocker“ navíc získalo spíše retro nádech. Když dnes někoho slyšíte prohlásit, že je rocker, představíte si spíše chlapíka ze staré školy, kterému je kolem padesátky, má dlouhé šedivějící vlasy a džínovou vestu, než devatenáctiletého kluka prohledávajícího Bandcamp a klubové scény.

Vrátím se ještě jednou k metalu. Metalisté dnes reprezentují to, čím byl rock kdysi. Mohou mít mezi sebou propastné rozdíly ve vkusu – žabomyší války fanoušků power metalu, black metalu nebo moderních -core žánrů bývají někdy až tragikomické. Přesto se tyto skupiny navzájem vnímají jako členové jednoho širšího „klanu“.

Rock jako takový mezitím nabobtnal do obřích rozměrů a zevšedněl. Jako ucelený klan přestal fungovat.

Jedni nedají dopustit na Beatles a Queen, jiní nedají dopustit na Radiohead, Muse, Arctic Monkeys nebo Guns N' Roses. Všichni jsou to posluchači rockové hudby, ale už je nepojí společná sociální identita.

Rock nezmizel. Jen rockeři splynuli s davem.