Článek
Možná jste zaznamenali nový projekt Evy Burešové Saija, se kterým vypustila do světa písničku Mlč. Reakce jsou vesměs pozitivní, což mi připomnělo zvláštní přístup veřejnosti k „metalu“, kterého jsem si všiml už před lety v pěveckých soutěžích. Kdykoliv si někdo vybral tvrdší písničku obsahující zkreslené kytary a dvojšlapku, případně si troufl zařadit do přednesu trochu více vokální komprese či growl, vzbudilo to u lidí okamžitý „wow“ efekt. Zvedaly se ruce se známým rohatým gestem a oslavovala se odvaha. Jakmile ale těmto lidem pustíte ucelenou metalovou skladbu, reakce se rychle obrátí.
Pro široké publikum fungují tyto tvrdší prvky jako koření. Špetka pálivé papriky může vylepšit guláš i sladký dezert, ale málokdo má chuť konzumovat extrémně pálivé pokrmy opakovaně a v čisté podobě.
Než jsem si písničku Mlč pustil, viděl jsem především reakce nadšených posluchačů tvrdících, že jde o něco, co česká scéna nutně potřebuje. Skladba samotná má přitom relativně popové sloky s elektronickými bicími a jednoduchou zkreslenou melodii v refrénu. Zpěv zůstává čistý a rádiově únosný. Jediná drobná pálivost se objevuje ve formě vokální ozdoby „Blegh“ — prvku populárního v metalcoru, který proslavili především Architects.
Čekal jsem pop-metalový crossover na úrovni Spiritbox nebo Jinjer, ale místo toho jsem dostal jen lehce přiostřenou rádio-popovku. Přesto nemá smysl nad tím ohrnovat nos. V metalové komunitě je až příliš běžný elitářský přístup, který zavrhuje cokoliv, co nenahrála undergroundová kapela na kazeťák v garáži. Jenže interpreti jako Saija mají svůj jasný význam: fungují jako brána.
Pro děcko odchované běžnými rádii může být i tenhle opatrný riff prvním impulsem k tomu, aby začalo hledat tvrdší muziku, objevilo poctivější kytary a časem skončilo u In Flames nebo Opeth. Ostatně já sám jsem se k extrémnějším žánrům neproposlouchal přes black metal, ale díky Nickelback a Linkin Park. „Metalový turismus“ zkrátka dává smysl — pokud z několika turistů časem udělá rezidenty.
