Článek
Když se dnes na internetu rozjede debata o filmu, dřív nebo později někdo vytáhne větu: „Vždyť je to jen film.“ Je to univerzální odpověď na všechno. Vadí ti nelogické chování postav? Vždyť je to jen film. Nefungují pravidla světa? Vždyť je to jen film. Hlavní hrdina přežil něco, co přežít nemohl? Vždyť je to jen film.
Jenže mně nikdy nešlo o realismus.
Nikdy mi nevadilo, že ve Středozemi existují elfové. Nevadí mi čarodějové, draci, mimozemšťané ani cestování časem. Nemám problém uvěřit téměř čemukoli, pokud mi autor na začátku řekne, že právě takhle jeho svět funguje. Problém nastává ve chvíli, kdy ta pravidla přestanou platit jen proto, že se scenárista dostal do slepé uličky.
Každý film podle mě uzavírá s divákem jakousi nepsanou smlouvu. Během prvních dvaceti minut mi ukáže, v jakém světě se pohybujeme, jaký tón zvolil a co od něj mohu čekat. Jakmile tu smlouvu přijmu, očekávám jediné: že ji bude dodržovat.
Proto nemám problém s Pánem prstenů, ale mám problém s filmy, které si pravidla ohýbají podle momentální potřeby děje. Ne proto, že bych vyžadoval logiku našeho světa. Vyžaduji logiku jejich světa.
To je mimochodem důvod, proč mě vždy pobaví argument, že „ve fantasy je přece možné všechno“. Právě naopak. Dobrá fantasy bývá na pravidla často přísnější než realistické drama. Když může autor kdykoliv vytáhnout nové kouzlo, nový artefakt nebo schopnost, o které jsme dosud neslyšeli, konflikt přestává mít váhu. Přestávám přemýšlet, jak z té situace hrdinové vyváznou. Jen čekám, co si scenárista vymyslí.
Stejný problém mám s tím, čemu se dnes říká mystery box. Samotná záhada není příběh. Je to slib. Ve chvíli, kdy autor položí otázku, půjčuje si mou pozornost. Chci vědět, kdo ta postava je, proč se to stalo nebo co se skrývá za těmi dveřmi. Jenže dříve nebo později přijde čas dluh splatit.
Právě proto mě fascinují filmy, které fungují i bez odpovědí. Vezměme třeba Maják Roberta Eggerse. Dodnes netuším, co vlastně bylo nahoře v lucerně. A je mi to úplně jedno. Nemám pocit, že by mi autor něco dlužil. Protože světlo v majáku není pointa filmu. Film je o izolaci, paranoie, mužské ješitnosti, námořních pověrách a pomalu se rozpadající psychice dvou lidí uvězněných na kusu skály uprostřed moře. Tajemství není náhradou příběhu. Je jen jedním z nástrojů, jak příběh vyprávět.
A tady se podle mě láme chleba.
Existuje rozdíl mezi otevřeností a prázdnotou. Mezi tím, když autor nechá prostor vlastní interpretaci, a tím, když žádnou odpověď nemá a spoléhá na to, že ji za něj vytvoří diváci. To první obdivuji. To druhé mě frustruje.
Mám pocit, že se dnes často zaměňuje nejasnost za hloubku. Stačí něco nevysvětlit, přidat pár symbolů, několik vágních narážek a okamžitě se objeví zástupy lidí, kteří začnou hledat skrytý význam. Jenže ne každá mezera ve scénáři je filozofie. Někdy mlčení skutečně naznačuje hloubku. Jindy jen absenci obsahu.
To je důvod, proč na mě někteří režiséři působí dojmem, že řídí příběh pevnou rukou, zatímco u jiných mám pocit, že volant hledají společně s divákem. U Eggersových filmů často nevím, co si mám myslet o poslední scéně, ale nikdy nepochybuji, že on to ví. Když studuje dobový jazyk, námořnické deníky nebo vikinské rituály, je cítit, že staví na pevných základech. Může si dovolit nechat některé věci otevřené, protože všechno ostatní drží pohromadě.
Naopak existují filmy, u nichž mám pocit, že fanouškovské teorie nejsou rozšířením příběhu, ale jeho opravou. Místo aby diváci hledali další souvislosti, snaží se vysvětlit rozpory, které ve filmu vznikly. Na internetu pak vznikají hodinové rozbory, redditová vlákna o stovkách komentářů a rozsáhlé wiki stránky, jejichž hlavním úkolem je slepit dohromady něco, co už mělo fungovat samo o sobě.
Přitom mám rád filmy, které se neberou vážně. Baywatch mě překvapil právě tím, že si neustále dělá legraci sám ze sebe. V tom světě funguje všechno přesně tak, jak fungovat má. Když se objeví absurdní situace, nepůsobí nepatřičně, protože film od první minuty přiznal, že absurdita je součástí jeho DNA. Stejně tak nemám problém s vážným historickým dramatem, pokud se opravdu snaží být vážným historickým dramatem.
Co mi vadí, je nesoulad mezi tím, co film tvrdí, že je, a tím, jak se ve skutečnosti chová.
Možná proto se stále vracím ke stejným filmům. Ne proto, že bych pokaždé objevil nový zvrat. Naopak. Vím přesně, co se stane. Přesto si znovu pustím Gladiátora, první Piráty z Karibiku nebo Společenstvo prstenu. Nečekám překvapení. Čekám ten zvláštní pocit, že celý mechanismus funguje. Že každá scéna vychází z předchozí, každé rozhodnutí má své důsledky a postavy jednají podle své povahy, nikoli podle toho, co zrovna potřebuje scénář.
Často slýchám, že dnes už se netočí dobré filmy. S tím vlastně nesouhlasím. Pořád vznikají výborné snímky. Jen mám pocit, že stále více velkých blockbusterů zaměňuje překvapení za vyprávění, vizuální atrakci za atmosféru a otevřené otázky za hloubku. Možná proto se po jejich premiéře několik týdnů bouřlivě diskutuje na sociálních sítích, ale o pár let později si na ně málokdo vzpomene.
Dobrý film podle mě nemusí být realistický. Nemusí být ani složitý. Nemusí mít šokující zvraty ani vysvětlit každou drobnost.
Stačí jediné.
Aby od začátku věděl, jaký příběh chce vyprávět. A aby po celou dobu hrál podle vlastních pravidel.
Jinými slovy, aby hrál fér.
