Naučná stezka Karlovské bučiny na úpatí Přírodního parku Ještěd

Někteří možná víte, že před pár týdny jsem skončila jednou stranou těla v příkopu a druhou jsem dobrzdila o asfalt. Přesně řečeno, v době výšlapu do Karlovských bučin to bylo bez jednoho dne pět týdnů. Kotníku jsem natrhla vazy a trošku ho zlomila, obočí jsem si opentlila slušivou jizvou. Když jsem první dny ležela s nechodící sádrou bezmocně doma, fňukala jsem do polštáře: „Já už nikdy na žádný výlet nepůjdu, už se budu bát, bééé.“ No hrůza! Poté, co jsem se lépe seznámila s berlemi, začala jsem šmejdit po bytě a přerovnávala turistickou výbavu. Po třech týdnech jsem usoudila, že vlastně jenom musím trošku odlehčit, a přes internet si objednala krásně lehoučkou karimatku. Takže se mi asi nedivíte, že když pan doktor ve čtvrtek na poslední kontrole pravil: „Můžete to zlehka rozcvičovat a rozcházet“, tak jsem v sobotu dopoledne stála na nádraží. Na podporu těla jsem si vzala hůlku a na podporu ducha dětský doprovod. Ten mi však pohotově sdělil, ať koukám dávat pozor, že sanitku mi volat nebude. Dávala jsem tedy pozor a cestu hravě zvládla. Co to znamená? Že na tuto naučnou stezku se můžete vydat i lehce pochroumaní a zvládnou ji i děti. Kočárek ale nechte doma, s ním byste mohli mít místy problém.

Odkud vyrážíme? Z vlaku vystoupíte na zastávce Karlov pod Ještědem. Každé místo má nějakou atmosféru. Toto nádražíčko na mě pokaždé, když jsem přes něj vlakem projížděla, působilo klidně a pohodově. A stejně tomu bylo, když jsem tu vystoupila nyní. Čekala jsem, než mi přivezou doprovod, takže jsem měla dost času. Houbařská sezona v plném proudu, co chvíli coural někdo s košíkem a dráždil mě svým úlovkem, ale stejně jsem se zde cítila příjemně a klidně. Pokud sem vyrazíte s dětmi, můžete jim na nádraží dát rovnou první úkol: „Najdi chobotnici!“ Když jsem ho zadala já, odpovědí mi bylo: „Ale chobotnice žije ve vodě a ve slaný!“ Tak tahle ne. Zkuste ji s dětmi vyhledat a uvidíte sami.

Naučná stezka začíná přímo u nádraží. Před budovou najdete první informační tabuli a seznámí vás s Národní přírodní rezervací Karlovské bučiny, kterou stezka částečně prochází. Po žluté turistické značce se vydáte kolem kolejí k přejezdu, kde jsou pravděpodobně stále stažené závory, protože je kolem nich vyšlapaná stezička. My jsme s vnučkou chvíli okouněly, než jsme si troufly přejezd přejít. Okounění mi vůbec nevadilo, protože pohled na koleje, nořící se vlevo i vpravo do lesů, se mi nikdy neomrzí. A vy dopadnete stejně jako ty koleje. Ponoříte se do lesů.

Bučina vás obejme. Stříbrné kmeny stromů budou kolem vás čnít jako vysoké sloupy. Zelené listí vám nad hlavou vytvoří tu nejkrásnější klenbu.

A před vámi se objeví vysoký plot. Najděte v něm branku a směle vkročte dovnitř. Trasa NS chvíli prochází přírodní rezervací, která má za účel chránit právě tuto krásnou bučinu a spoustu zajímavých i výjimečných rostlin. Jenom upozorňuji, že šlapeme do kopce. Na „rozcvičení“ nohy jsem si vybrala trasu, která vede v první půlce nahoru a v druhé půlce dolů. Šikulka jsem…

Stoupat budete až na Srní sedlo, které se nachází zhruba v polovině NS. Zde vás na lesním rozcestí čeká odměna. Krásné zastřešené posezení, takže i v nepříznivém počasí najdete příjemné místo k odpočinku. Samozřejmě že my jsme ho využily také. Svalujíc vinu na nohu jsme mohly odpočívat každou chvilku.

Protože se nám ale šlo vcelku dobře, nechtěly jsme se vracet ještě dolů do Karlova a pokračovaly jsme po neznačené cestě k Vrstevnicové studánce. Pokud nespěcháte, dopřejte si tam odbočku také. Průsekem se vám naskytnou výhledy do údolí.

Otočila jsem pohled na druhou stranu do svahu a hele. Houba. A další. Ne, nebudeme sbírat. Vydržely jsme až k Vrstevnicové studánce. Cestou zpět k Srnímu sedlu jsme je ale stejně všechny posbíraly. Prostě tam nešly nechat. Tedy abych to popsala pravdivě. Já stála na cestě a vyhlížela houby. Vnučka se pro ně vrhala do srázů a šplhala, co jí síly stačily. Zachvácené houbařským šílenstvím jsme si pak trasu prodloužily pendlováním po lese v okolí stezky (nebyly jsme již v NPR). Ač bylo již odpoledne a lesy měly za sebou nájezd houbařů, stejně jsme pár kousků ještě našly.

Kotníku se sestup z kopce zpět do Karlova příliš nelíbil, ale neměla jsem čas se zabývat ani jím, ani jakousi poúrazovou únavou, či co to mám. Musela jsem se věnovat důležitějším dětským úrazům, jako byl vpich po třísce a rozříznutý prstík od trávy. Takže jsem nakonec svoji první cestu po karambolu zvládla. Sice to byla pidi cesta, ale byla. Dopřály jsme si její příjemné zakončení a projely se vláčkem krásnými lesy přes viadukty u Noviny. Kdo to zde neznáte, je to směr na Mimoň a užijete si opravdu moc hezké výhledy.

Samozřejmě je mé úrazové vyprávění trošku nadsázka. Uvědomuji si, že spousta lidí řeší mnohem vážnější úrazy či nemoci, a přece statečně vyrážejí na cesty. Já tedy byla v prvních dnech po nehodě docela slušně zdeptaná, a to se skutečně nejednalo o nic zvlášť vážného. Hlava si však jede to svoje a madam psyché mi dokázala naložit.

Takže tentokrát si na závěr dovolím pomyslně smeknout před všemi, kteří se na cestách přírodou i životem potýkají s úrazy či nemocemi a přesto šlapou dál. A třeba se někdy – někde – s někým z vás potkáme.

Trasa NS: 4 km

S odbočením k Vrstevnicové studánce + courání po houbách: 7 km

Zdroje:

Mapy.com

Turistické informační tabule

Vlastní archiv