Jizera: Řeka dvou pramenů

Asi už víte, že ode mě se nedočkáte pouhého popisu místa, ale protáhnu vás pěkně po stopách mého dvoudenního výšlapu, během kterého najdeme oba prameny a poznáme Jizeru z české i polské strany Jizerských hor, protože v této oblasti tvoří i státní hranici. Namazat svaly a jdeme!

K prvnímu z pramenů, tomu na české straně, se dostanete z různých směrů. Od vlaku v Novém Městě pod Smrkem či v Hejnicích. Dále ze Smědavy, kam ty šťastnější jedince vyveze někdo ze známých autem a vypustí je do přírody. Méně šťastní jedinci se sem přihrnclují autobusem. Ale ve výsledku vás to vyjde nastejno. K českému pramenu Jizery, který se nachází na úpatí Smrku, půjdete do kopce. Když jsem šla České středohoří, tak jsem nadávala, že od kopců si dám chvíli pokoj. Co udělám při nejbližší příležitosti? Vydám se na vrcholky Jizerských hor…

Ale na celý víkend slibovali takřka modré nebe a přitom žádné velké vedro. Nemohla jsem si přát lepší počasí, takže jsem nadšeně šlapala jizerskohorský asfalt. Ať budete přicházet z kterékoliv strany, směřujte své kroky k rozcestí Nebeský žebřík. Od červené značky si z Nebeského žebříku ukousnete jen maličký kousíček a odbočíte doprava po Vidlicové cestě. Jestli se chcete bláhově radovat, že jste se vyhnuli stoupání po Nebeském žebříku, klidně se radujte. Ale vězte, že další cesta vám ho stejně vynahradí. Nebudu však předbíhat, zatím si nadšeně vykračujeme po rovné Vidlicové cestě. Po levé ruce se nade mnou tyčila stráň, po pravé se otevíraly nádherné výhledy do údolí. Smrčky, vonící tráva, růžové náprstníky – a obal od sušenky. Jo, někteří lidé jsou čuňátka. Sebrala jsem ho a pokračovala dál, až smrky kolem mě zhoustly a pěšinka se zúžila. A už jsem se radovala. Přede mnou byl pramen Jizery, u kterého jsem již jednou stála. Zamáčkla jsem slzu dojetí, přivítala se s Jizerou, fotila, točila, nadchla se začátkem cesty kolem řeky a pokračovala dál po pěšince, že se přes hranice přesunu do Polska. Ouha! Po chvíli – co nevidím? Cedulka s označením „Pramen Jizery“? Jakože cože? Ano. Když jsem šla Jizeru před několika lety, začala jsem na místě, které jsem za pramen Jizery pokládala omylem. Měla jsem dost! Vystoupala jsem lesem kolem rodícího se toku a našla skutečný pramen. Krásně označený, s pamětním kamenem a lavičkou. Počastovala jsem se nepříliš slušnými názvy a šla znovu točit a fotit. Tentokrát už opravdový český pramen Jizery.

Když chcete pobýt nějaký čas s řekou, ideálně projít celý její tok, doporučuji se s ní na začátku řádně přivítat. Ona vám pak nebude cestou dělat naschvály. Jen v míře přijatelné vám bude do cesty stavět neschůdné úseky či vás nutit brodit její tok. Komáři vás sežerou jen způli a žádná lávka se pod vámi neproboří. Já se tedy s Jizerou přivítala a vydala se hledat její pramen na polskou stranu Jizerek.

Na hranicích jsem byla hned a tam mi dle mapy stačilo projít jen krátkou neznačenou cestou na žlutou značku. No jo, ale kde je ta cestička? Nakonec jsem ji našla ukrytou ve vysokém borůvčí. Hurá! Žlutá! Vedla z kopce dolů. Já šla pochopitelně nahoru. Jestli jste se tedy radovali, že jste se vyhnuli Nebeskému žebříku, tak tady vás to poučí, že se nemáte nikdy radovat dopředu. Cesta pěkně do kopce a místy více než blátivá. Přeci nejsem z cukru a troška bláta na botách mě nerozhází. S touto myšlenkou jsem šlápla do bláta v místě, které nešlo nijak moc obejít. Ještě štěstí, že mé botky jsou vysoké a řádně zašněrované! Bláto udělalo „cuc“ a začalo mi nohu stahovat. Hned jsem v tom byla po kotník. Nikdy bych nevěřila, že má takovou sílu. Neměla jsem se o co zapřít a při pokusu nohu vysvobodit jsem se bořila hlouběji. Nezbylo mi tedy nic jiného, než hodit šipku do přilehlých borůvek rostoucích na svahu nad blátovištěm. Dobrý. Teď už nohu vyndám. Vycucla jsem ji z bláta ven a učinila pokus vstát. Válela jsem se v tom borůvčí jak prasátko. Zvednout se s kamionem na zádech a bez řádné opory pro nohy nešlo. Škoda, že jste nešli kolem. Hned byste měli veselejší den, protože myslím, že v „Neváhej a toč“ bych bodovala. Nakonec se mi podařilo otočit, vyhrabat se na čtyři a z této nepříliš lichotivé pozice se postavit. Probrodila jsem se borůvčím, abych se dostala z blátivého úseku a všechny ostatní blátoviště jsem už poslušně obcházela.

Když jsem došla do průsmyku Łącznik k rozcestníku a přístřešku, tak jsem byla nemile překvapená. Takový bordel kolem posezení jsem už dlouho neviděla. Bohužel to nebylo jediné posezení na této straně Jizerek, které bylo vyzdobeno ubrousky, toaleťáky a vším, co k tomu patří. Nechápu, jak může být někdo takový dobytek a jít vykonat potřebu doslova těsně vedle přístřešku. Fuj! Ale zpět k průsmyku. Jak jsem se dočetla, tak 13. června 2024 zde v průsmyku udeřil blesk do skupiny 24 turistů, 13 osob bylo přijato do nemocnice. Navíc údajně nebyla zaznamenaná žádná bouřka, muselo se jednat o ojedinělý blesk. Teď naštěstí bouřka nebyla a pramen Jizery na polské straně byl nedaleko, tak jsem se vydala bez dalšího okounění k němu. Sedět mezi ho…, se mi opravdu nechtělo. Jdu, jdu a pramen přejdu. No nesmějte se, vám se to může stát velice snadno taky. Buď jsem špatně hledala, nebo pramen Jizery tu není vůbec nijak označen, je to jen malá vodní stružka ukrytá pod temnými větvemi smrků. Pokud to je skutečně pramen, tak hledejte dobře, ať také nepřejdete. Pokud není a víte někdo, kde je nějaký označený, napište mi prosím do komentářů, ráda se dozvím něco nového a dám si Jizeru i potřetí.

Trasu dál jsem měla hezky naplánovanou dolů pod kopec k Jizeře. Ale tetřívci mi překazili plány. Cesty tam byly kvůli nim zavřené a já musela jít lesy nad tokem Jizery a na mé plánované nocoviště Hala Izerska jsem přišla z jiné strany, než jsem chtěla.

Navíc jsem okamžitě propadla děsu. Očekávala jsem polo opuštěnou horskou chatu. Místo toho byla obložená turisty. Co teď? Chtěla jsem tu přespat, je tu povolené si i za drobný peníz postavit stan. V době mého příchodu jich tam bylo asi osm, což je na mě více než dost. Já, asociální introvert lidskou společností trpící, mám přespat v takovém davu? Bezradně jsem si sedla na polozbořenou lavičku, protože na té jako jediné nikdo neseděl, a přemýšlela, co dál. Místo samotné bylo nádherné. Louka rozprostřená jako šátek uprostřed lesů. Kochala jsem se, dumala a lidé začali odcházet. Tak jsem si řekla, že tam zůstanu, těch několik stanů přetrpím, však tam bude klid. Vkročila jsem do jámy lvové (chaty), zaplatila poplatek za nocování a šla rozbít své tábořiště. Pak jsem vyrazila ještě na procházku po okolí. Když jsem se vrátila, davy turistů byly pryč. Jenže přišly jiné. Na stanovišti bylo více jak dvacet stanů, další lidé přicházeli. Stěhovat se mi již nechtělo, takže jsem se odevzdala osudu a rozhodla se noc přežít.

Ráno mě probudil déšť. Ale déšť nedéšt, zabalila jsem a prchla. Sešla jsem k Jizeře a obestřel mě krásný klid. Najedla jsem se a spokojeně pokračovala kolem jejího toku dál. Počasí se změnilo. Včerejší modré nebe vystřídala šeď a občasné přeháňky. Byla jsem ráda. Mně to nevadí a lidí bylo možná i z tohoto důvodu podstatně méně. Jizera a její okolí je tu skutečně nádherné. Loučky, které vypadají jako park s volně poházenými stromy. Smrky naklánějící své větve k vodní hladině. Kameny omývané bouřlivými peřejkami. Poklidné tůňky.

Takhle vypadá Jizera v mém podvědomí vždy, když si na ni vzpomenu. Vím, že dál po jejím toku vypadá i úplně jinak, ale to si necháme na další vyprávění. Teď jsem postupovala touto nádhernou horskou oblastí a vychutnávala si každý kilometr cesty. Karlovský most se přede mnou objevil až moc brzy.

Ráda bych šla dál. Po polské straně byla cesta opět uzavřená, musela jsem se tedy přesunout na naši a mně již dobře známou cestou po červené turistické značce pokračovat dál.

Pod železničním mostem u Kořenova jsem se s Jizerou rozloučila. Na vlak odsud můžete přejít řeku po mostě do Harrachova, nebo odbočit do Kořenova. Mně se líbí se tu odpojit na žlutou značku a po ní dojdete rovněž do Kořenova, ale hezkou lesní cestou kolem vodopádu. Milovníci vlaků si užijí i tratě, protože půjdou kolem ní.

V první části našeho putování kolem řeky Jizery jsme našli oba její prameny, prošli se kolem ní horskou oblastí Jizerek po české i polské straně. Užili si stoupání, klesání, vůni smrků, poklid letní horské louky, hukot vody v peřejích i ticho tůní.

A co nás čeká dál? Příště se vydáme podhůřím Krkonoš. Já už se těším. Co vy?

Zdroje:

Mapy.com

Blesk udeřil do skupiny turistů v průsmyku Lacznik na polské straně Jizerských hor - Frýdlantsko / Frýdlantský výběžek

https://www.facebook.com/share/r/1Ey3foeogg/

turistické informační tabule

vlastní archiv