Zlatá stezka Zemí hradů je splněný sen poutníka samotáře

Já se po její první půlce potácela čtyři dny. Oproti mému zvyku skoro celou dobu po turistickém značení. Přesto takřka bez lidí. Je pravda, že jsem nešla o víkendu a o prázdninách, ale i tak mě absolutní absence turistů překvapila.

Ač jsem šla jen pár dnů, dostalo se mi všeho vrchovatě. Putovala jsem za slunce i v dešti, spala v kempu i na loukách. Chtěla jsem být poetická a napsat na vonících loukách, ale rozmyslela jsem si to. Byly sice nádherné, ale mokré a nejpřítulnějšími tvory po nocích byly slimáci. A čeho jsem si užila nejvíc, to byly kopce. Mám pocit, že jsem nešla jinak, než nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů… Dávní stavitelé měli jiné priority než pohodlný turistický výšlap, takže měli protivný zvyk stavět hrady na kopcích. A já mám také protivný zvyk. Když už je nějaký kopec poblíž, tak na něj vylezu, i když bych u toho měla padnout. Tak jsem stoupala, klesla, potila se, mokla, nadávala, rozplývala se nad krásou krajiny. Vše zabalené do jednoho ranečku několika dní.

Zasnila jsem se ve vzpomínkách, ale je na čase přistoupit k samotné cestě. Stručný popis trasy: Kravaře – zřícenina Ronov – zřícenina Hřídelík – Úštěk – zřícenina Litýš – zřícenina Kalich – Trojhora – Dlouhý vrch – Hradiště – Plešivec – zřícenina Kamýk – Porta Bohemica. Já si tedy mezi tím ještě odskočila do Litoměřic, ale to sem nebudu plést, zůstaneme hezky na trase stezky.

Ideální začátek je dle mě od vlakové zastávky Kravaře v Čechách, další možnost je ze sousední zastávky Stvolínky. Z Kravař vyjdete po zelené, která začíná nedaleko nádraží, a stoupáte z obce k rozcestí pod Ronovem, kde se napojíte na červenou. Té se nepustíte hodně dlouho, dojdete po ní až do Třebušína pod Kalichem. Takže vidíte, že je to nádherně jednoduchá trasa. S terénem je to již horší. Zase chtěl mít někdo pěkný rozhled a být dobře opevněný, takže hned první zřícenina Ronov vás přivítá pořádným stoupáním, doplněným v závěru úzkou kamenitou pěšinkou. Mám obavy, že se budu opakovat stejně jako ve svých videích a budu stále psát, jaká je to tam krása a nádhera. Mně se prostě nedostává slov k opěvování kouzel přírody a zřícenin. Opuštěné hradní zříceniny jsou hned po řekách mými favority.

Kamenné zdi. Někdy tak chladné. Jindy rozpálené sluncem. Někdy holé. Jindy nahlodané kořeny rostlin. Vědoucí a přitom mlčící. Tajemné, opuštěné, nádherné.

Pokud se vám podaří slézt z Ronova a nevymknout si na kamenech kotník, tak vás červená dovede do obce Blíževedly, kde si v krámku poblíž sousoší Nejsvětější Trojice můžete zakoupit občerstvení. Já šla v té době ve vedru, takže voda a nanuk byly jasnou volbou.

Zřícenina Hřídelík. A teď pozor! Při příchodu od Blíževedel není na kopci, dojdete k ní pohodlně luční pěšinkou. Je bohužel znát, že je blízko civilizace, takže nějaký ten nepořádek tam je. Ale za návštěvu určitě stojí, má totiž jednu pozoruhodnost. Do středu bývalého hrádku procházíte poměrně dlouhou podzemní chodbou. Má klaustrofobie roztáhla křídla a snažila se mě pohltit. Nedala jsem se a chodbou prošla. Běžte také, je to zajímavý zážitek.

Jak jsem na začátku psala, že trasa je jednoduchá, tak za Hřídelíkem jsem se přesvědčila, že i červená značka může být problém. Ale nechci být nespravedlivá, třeba byl problém ve mně a špatně jsem koukala. Každopádně jsem se z ní trošku ztratila a musela jsem se z lesního svahu na pěšinku do údolí proklouzat po…, tedy po zadní části těla. Ale pak již lesem a později po silničce do Úštěku nezabloudí nikdo. Ani já.

Úštěk. Toto místo je spíše na samostatný článek, a navíc informací o něm najdete všude dost. Tak jen telegraficky: Hrad Úštěk – muzeum čertů – Pikartská věž – Kostel sv. Petra a Pavla – skvělá zmrzlina – infocentrum. A věděli jste, že je to zřejmě jedno z mála míst na světe, kde v předvánočním čase z věže kostela slétají andělé? Nekecám. Byla jsem tam v zimě a viděla je. Červená značka vás vyvede z městečka k vlakové zastávce a jezeru Chmelař.

Pokud chcete přespat, máte tu k dispozici kempy a jestli se potřebujete v horkém dni ochladit, jezero vám nabídne příjemné koupání. Jsou tu i stánky s občerstvením. Od jezera vystoupáte k Srdovu a za Srdovskou hájovnou se opět ponoříte do lesů. Já se ponořila zároveň do deště. Horký den vystřídalo deštivé počasí. Zajímavá je oblast Sedla, kde můžete po zelené značce vystoupat až na vrchol Sedlo. Jedná se o národní přírodní rezervaci, tak hezky šlapat jen po značené cestě. Před námi ale již čeká další zřícena.

Litýš. Pršelo a pršelo a já se zatoužila schovat na chvíli někam do sucha a uvařit si trošku voňavé kávy. Od rozcestníku k vrcholu vedla úzká pěšinka, poměrně hodně zarostlá. Normálně by mi to vůbec nevadilo, ale projít jí znamenalo zmáčet si i to málo, co jsem měla suchého. „Nevadí“, řekla jsem si. „Na zřícenině bude určitě nějaké kryté místečko.“ Už jsem se viděla, jak rozbalím svůj pidi vařiček, naliji vodu a po chvíli se bude chladným mokrým lesem vznášet vůně kávy. Lezla jsem statečně vysokou trávou, klouzala po kamenech, abych zjistila, že nahoře je sice pěkné ohniště, ale krytého tam není vůbec nic. A zrovna se pořádně rozpršelo. Tak nic. Mokrou trávou zpět dolů a jde se dál.

Třebušín mě přivítal rybníčkem a ornitologickou pozorovatelnou. A opět zklamání. Myslela jsem, že si tam v klidu posedím a trošku uschnu. Jenže místo je uzamčené, otevřený je jen ochoz okolím pozorovatelny, no na posezení a uschnutí nic moc. Únava se již hlásila o slovo, tak jsem sebou mrskla na prkennou podlahu, snažila se zahřát a zírala jsem na vodní ptactvo. Ptactva tam moc nebylo, uschnout se mi nedařilo, tak jsem se po chvíli vyškrábala na nohy a pokračovala v cestě. Řešila jsem dilema, zda sebou jít již prásknout někam do luk, nebo ještě zdolat zříceninu Kalich. Na nocování bylo brzy, tak jsem zvolila zříceninu. Podpořilo mě i to, že přestalo pršet a sluníčko se prodralo mezi mraky. Napojila jsem se na žlutou značku a hele, na domě nějaký nápis, že na hradě otevřeno do 16:30 a zároveň od slunka do slunka. Mozek byl obalen po celém dni v dešti vodou a moc nefungoval, zaznamenal jen to do 16:30. Bylo 16:10. To dám! Slunce se opřelo do mokrých lesů i do mě. Když jsem letěla nahoru do kopce, tak jsem nevěděla, jestli jsem ještě zmoklá, nebo už zpocená. Ale když jsem si řekla, že to dám, tak to dám, i kdybych měla zdechnout! K vstupní „bráně“ jsem se přiřítila v 16:28. A na místě jsem zjistila, že je úplně jedno, kdy tam přijdu. Místo je volně přístupné, nikde nikdo. Kalich se stal mým favoritem této části cesty Zemí hradů. Místo krásné, velice pozitivní a moc hezky udržované. Tak prosím nebuďte škrti, a i když dorazíte mimo otevírací dobu a vstupné nebude po vás nikdo vymáhat, přispějte na obnovu. Jak? To zjistíte na místě. Já si tam pobyla docela dlouho. Sluníčko se smilovalo a hřálo mě svými paprsky, nikdo jiný se tam již neukázal, tak jsem se tam pěkně usušila.

Když se přiblížil večer, sestoupila jsem opět do mokrých luk, abych se přátelsky přitulila ke slimákům. Ráno nebylo o moc lepší, než předešlý den. Přeháňky přicházely s nemilosrdnou pravidelností. Ale v krámku v Třebušíně jsem doplnila zásoby, nacpala si bříško a po žluté značce na Trojhoru jsem lezla opět v dobrém rozpoložení. Svůj batůžek přezdívaný „kamion“ jsem však nechala v půli kopce, protože nahoru jsem si s ním netroufla. Cesta k vrcholu po mokrých kamenech vyžadovala moji veškerou pozornost a síly. Odměna opět stála za to. Když jsem stála u suchého stromu na samém vršíčku Trojhory, připadalo mi, že mám nebe na dosah.

Žádný člověk široko daleko nebyl, takže kamion na mě čekal. No, který blázen by se s ním chtěl také tahat. Spokojeně jsem sešla dolů, po žluté pokračovala dále po stezce do Staňkovic a za nimi začala stoupat na Dlouhý vrch. U cesty byl příjemný turistický přístřešek, který jsem využila ke svačince. Jak se tak hrabu ve věcech, zjistila jsem, že v příruční taštičce mám svoji super lžíci! Proč vám to píšu? Protože od začátku cesty jsem si myslela, že jsem ji zapomněla. Polévky jsem pila a kaši nabírala pomocí tvrdého rohlíku. Jedla jsem jak čuňátko a moje super lžíce se chechtala v příruční taštičce, kam jsem si ji dala, abych ji měla „při ruce“. Ach jo! Nevyplácí se měnit umístění věcí v batohu.

Rozradostněná nálezem jsem stoupala po opuštěné silničce mokrým lesem. Nevím proč, ale trošku mi to tam připadalo jak v Jurském parku. Jen ten tyranosaurus tam (naštěstí) chyběl. Oddechla jsem si, když jsem vyfuněla nahoru a těšila se, jak si chvíli půjdu pěkně po rovince po hřebenu. Šla jsem. Asi 20 metrů. A hups, opět z kopce dolů. Déšť zesílil, únava a krize pověstného třetího dne se začala objevovat. Ticho, jen kapky deště dopadaly na listí kolem mě, noha mi už co chvíli ujížděla po kameni. Posezení! Chtěla jsem si odpočinout, ale bohužel se zase objevil ten můj „divný“ pocit, který na některých místech mívám. Zdálo se mi, že i vlasy na hlavě mi vstávají. Ticho přestalo být příjemné. Pocit, jak když se na vás odněkud někdo dívá. Závan divného zápachu. Pusto, prázdno, nikde nikdo. Opar mezi stromy houstnul. Fuj! Vystřelila jsem z lavičky jak srna a pádila z kopce dolů až k rozcestí Skalice, kde už nepříjemný pocit pominul. Ovšem tím vypětím a rychlý přesunem pro změnu zesílila krize, a když jsem stoupala na Hradiště, dostala jsem se do svého oblíbeného stavu: „Co já kráva tady dělám, proč sem lezu, co jsem si to zase vymyslela!“

Vrchol Hradiště mě ale přivítal vůní mateřídoušky a krásným rozhledem. I pršet na chvilku přestalo. Rozhlížela jsem se po kraji a přemýšlela, jestli se sebrat a jet domů. Zbýval mi ještě jeden den a k cíli plánované cesty – k Bráně Čech – už to bylo jen pár kilometrů. Usoudila jsem, že rozhodnutí nechám na ráno. Jak se říká: „Ráno je moudřejší večera.“

Moudře mi tedy poradilo, abych pokračovala. „Ale ani jeden kopec navíc!“ Přikázala jsem si sama sobě. „Už jen poslední zřícenina Kamýk a nikam jinam nepolezu.“ No jasně. To by se mi ale do cesty nemohl postavit Plešivec. „No, když už jsem tady, tak to ještě dám.“ Včerejší krize byla zapomenutá, u Kaple Narození sv. Jana Křtitele na jeho úpatí jsem poděkovala všem svým blízkým, kteří na mě tam ze shora dohlížejí a za doprovodu deště se vydala po kluzkých kamenech vzhůru. Plešivec skutečně stojí za návštěvu. Kamenné moře a výhledy jsou úžasné. Když jsem vystoupala nahoru a měla projít po úzké pěšince napříč kameny, mraky se roztrhly, objevilo se slunce a doprovázelo mě po celou dobu chůze po tomto nebezpečném úseku. Vešla jsem do lesa a déšť se znovu spustil. Někdo mi prostě držel palce.

Pod Plešivcem jsem opustila žlutou značku, která mě doprovázela již od Třebušína a po modré v pohodě sešla do obce Kamýk, kde najdete stejnojmennou zříceninu. Vstup je tam na vlastní nebezpečí, místy je opravdu třeba dávat pozor, ale nic hrozného. Běžte se na něj mrknout.

A to byla poslední zřícenina první poloviny Zlaté stezky Zemí hradů. Po modré značce jsem scházela mezi vonícími loukami a sady dolů do Velkých Žernosek. Od Kamýku již nepršelo, tak jsem si poslední kousek cesty vychutnávala. Dole pode mnou teklo Labe a za ním jsem sledovala další vrcholky, na nichž se ukrývají zříceniny čekající, až je objevím. Až mi bylo líto, že musím končit a jet domů.

Ale abych nelitovala až tak moc, nad Portou Bohemicou se začaly sbíhat mraky. Zvětšovaly se, mohutněly, hutněly, tmavly. Nebe potemnělo i nade mnou. Najednou rána a nebe rozčísl blesk! To jsem však již měla Velké Žernoseky před sebou. Bránu Čech miluji a chtěla jsem si ji ještě projít, takže jsem zamířila k přívozu, že si tam dám nějaké občerstvení a kolem Labe půjdu dál. Občerstvení bylo. Párek v rohlíku a malinovka také. Porta Bohemica bohužel ne. Sotva jsem si s dlabancem zalezla pod stříšku posezení, z nebe se spustily proudy vody, hromy hřímaly nad vodní hladinou a blesky rozsvěcovaly mraky. Tak na vlak a domů! Snad se vám se mnou po všech těch kopcích dobře šlapalo a třeba jsem někoho z vás navnadila a vydáte se na Zlatou stezku Zemí hradů také. A možná, že se na té druhé půlce cesty jednou potkáme. Šťastnou cestu.

Zdroje:

https://www.facebook.com/share/v/174hqMcGpk/

www.stredohori.cz

mapy.com

turistické informační tabule