Okolím Jizery krajem Podkrkonoší

Když jsem v Harrachově vystoupila z vlaku a vkročila do slunečného dne, neměla jsem nejmenší tušení, že po nějakou dobu z žádného vlaku vystupovat rozhodně nebudu. V tu chvíli jsem si ale užívala les, slunce a těšila se na Jizeru. K ní jsem sešla po červené značce a v oblasti Ski areálu Mýtiny jsem se s ní přivítala. Šla jsem po jejím levém břehu a sledovala, kolik vody se v ní ještě drží. Nad jezem to šlo, ale pod ním se již voda jen protahovala mezi balvany.

O kus dál mě cedule KRNAP ujistila, že se skutečně nacházím v oblasti Podkrkonoší. Přešla jsem most a Jizeru začala sledovat z pravého břehu. Najdete tu spoustu krásných míst.

U rozcestí Mýto starý most přidává své vody k Jizeře řeka Mumlava. Na druhé straně řeky je restaurace Na mýtě, ale já byla ještě plná sil, neměla jsem potřebu tam zajít. Kdo ji znáte, přidejte do komentářů, zda stojí za to se tam zastavit.

Dva jednostřílnové bunkry – pozůstatek opevnění z roku 1938. Měly chránit starý most přes Jizeru.

Vodopád vpravo od cesty – bohužel v době mé cesty zcela vyschlý. Ale když půjdete v méně suchém období, může být hezký, viděla jsem nějaké fotky.

Klokotivý potok– tak to je kapitola sama pro sebe. Poctivě jsem se kolem něj prošla nahoru a dolů a i v této suché době v něm voda zurčela. Když se nebe zatáhne a kraj v okolí Jizery začnou smáčet proudy deště, musí klokotat úplně pohádkově.

Kolem Prosekané skály jsem pokračovala dál, a protože při minulé cestě jsem tok Jizery hodně kopírovala, teď jsem chtěla prozkoumat i místa nad ní. A nelitovala jsem. Cesta k Havírně byla krásná, plná výhledů a pohody. Pod horkým sluncem i již odkvétající mateřídouška vydávala omamnou vůni. Žloutnoucí luční trávě dělaly kulisu temně zelené smrky, které statečně vzdorovaly horku. A ovečky svým bečením završily letní pohodičku. Seděla jsem na lavičce ve stínu stromu a užívala si každou vteřinku.

O kousek dál mapa hlásala „Občerstvení Paseky nad Jizerou“, ale když jsem šla kolem, bylo zavřeno. Nevadí, stejně jsem si odpočinula a nasvačila se na lavičce.

Na rozcestí Planýrka jsem chtěla vystoupat ke kostelu sv. Václava a Krkonošskému muzeu. No nezapomněla já jsem na to? Automaticky jsem odbočila doleva do Rokytnice a směřovala k Jablonci nad Jizerou (přezdívanému Jabloneček). To mě tedy mrzí. Jenže jak se říká: „Všechno zlé je k něčemu dobré.“ V Jablonečku jsem totiž zjistila, že tam zrovna projíždějí parní vláčky. A ty já strašně moc miluji! Když slyším jejich charakteristické houkání a nad stromy se vyvalí oblak dýmu, jsem v sedmém nebi. Zakempila jsem to tedy v Jablonečku na nádraží a vyčkávala příjezdu vlaku. Za necelou půlhodinku tam byl! Bože to byla krása. Nemohu říci, že jsem slintala blahem jak bernardýn, protože já jsem blahem slintala tak, že o tom se bernardýnům ani nezdá.

Hůůů, hůůů, černá kráska pomalu a důstojně vjela do nádraží. A já vám nevím, jak se to stalo. Snad nohy samy mě nesly blíž a blíž a blíž. Najednou jsem nestála u vlaku, ale nastupovala jsem dovnitř. Starý vagon si mě sám vtáhl a za chvíli jsem svištěla v oblaku páry kolem řeky do Rokytnice nad Jizerou. Chápu, že spoustě z vás se to může zdát přitažené za vlasy, ale milovníci páry to chápou – husí kůži jsem měla po celém těle, jaká to byla nádhera. Myslela jsem, že zpátky půjdu pěšky, ale v Rokytnici jsem sledovala posun lokomotivy a krátce na to jel vláček zpět. To bych byla blázen, kdybych se ještě nesvezla.

Noc u Jizery byla nádherná, teplá, plná hvězd. Řeka mi šuměla do ouška a hvězdy plnily mé oči stříbřitým blikotáním. Kdybych tušila, jak následující den dopadne, snad bych ty oči ani nezamhouřila, abych si noc užila. Protože to vypadá, že pro letošní rok to byla moje poslední noc venku.

Sluníčko se sotva vyhouplo nad obzor a já už putovala dál. Zajímavé je, že jdu kolem řeky po proudu dolů, a přitom pořád lezu do kopců… Takže i toto ráno mě okamžitě čekalo stoupání po neznačených cestách vzhůru nad obec Horní Tříč. Výstup nebyl v tom horku snadný, ale stál za to. Odpočinek mi připravila lavička pod stromy. Hned vedle na tabuli najdete zajímavé povídání o Vysockém zelí a obci Tříč. Líbil se mi konec textu: „Ve Tříči čert křičí“. Možná, že se tady ke mně nějaký čertík připojil a já o tom nevěděla, kdo ví.

Napojila jsem se na žlutou značku a scházela po ní k Dykově skále, která se původně jmenovala Kobrova. Nynější označení získala po Viktoru Dykovi, známému básníkovi, spisovateli, dramatikovi, který toto místo rád navštěvoval. Opět se mi líbil citát na konci informační tabulky. Nebuďte líní a čtěte si je, někdy jsou tam opravdu zajímavé či krásné věci. Například zde:

„…Usedni na chvíli na horský kohát.

Silně a přísně ti zavoní jeseň.

Oči-li dosud máš, kterak jsi bohat!

Strmou-li cestou jdeš, hrd kráčej po ní.“

Není to nádhera?

Na Dykově skále vás čeká jedno překvapení. Týká se výhledu z ní. Víc vám nepovím, musíte si tam dojít. A když už tam budete, sejděte ze skály dál kousek po pěšince. Čeká tam na vás další.

Klesala jsem po žluté zpět k Jizeře, až se mi do cesty postavila zřícenina hradu Nístějka. Cestou k ní jsem měla možnost si na informačních tabulích přečíst i něco o jejím okolí. Na místě zvaném „Pohaniště“ mě pobavilo vysvětlení: „Bylo to snad pohanské pohřebiště, nebo místo, kde se pěstovala pohanka, nebo to bývaly pozemky po exulantech,…“ Tak mně se nejvíc líbí ta pohanka (možná proto, že ji mám ráda). Pro co hlasujete vy? Samotná zřícenina není velká, ale za návštěvu určitě stojí.

Od ní jsem sešla k Jizeře a opět po neznačených pěšinkách sledovala její pravý břeh. Chtěla jsem najít starý kamenný most vedoucí nad železniční tratí, tak jsem opět musela začít stoupat.

Když už jsem byla v tom šlapání do kopce, dovylezla jsem do obce Jilem a po silničce pokračovala do Poniklé. Za železniční zastávkou jsem přešla hlavní silnici a ještě se mi podařilo jít kus vedlejší cestou, než mě opět svedla na hlavní.

Hnusný úsek. Hlavní silnice, velký provoz, není kam uhnout. Šla jsem co nejvíce za levou krajnicí, abych autům a cyklistům nepřekážela. Obešla jsem skalku pod Mladkovským hrádkem.

A pak…

Pak najednou ležím v příkopu a zvedám hlavu z asfaltu. Dobrý, nic mi není! Ale co to je? Na zem pode mnou něco kape. Kap, kap, kap. Přes brýle šmouha, špatně vidím. Zvedám ruku k hlavě. Ruka je v tu chvíli celá rudá. Krev? Já si rozbila hlavu? Teď hlavně žádnou paniku!

Sahám po mobilu a vytáčím aplikaci Záchranka. Pořád to po mně chce něco potvrdit. Kašlu na to a volám 155. Než paní stihne něco říct, chrlím na ni svoji pozici a popisuji zranění. Nevím, kdy omdlím.

Naštěstí mám na mobilu zapnutou polohu, takže mě snadno nachází.

Sedám si na skruž v příkopu. Krev mi kape na mobil. Ještě volám rodině, aby věděli, kde jsem.

Je mi špatně. Obličej od krve. Mám kraťasy a krev rozmazanou po nohou, rukou. Musím vypadat hrozně. Kolem projíždějí cyklisté. Nikdo se nezastaví, nikdo se nezeptá. Auta docela chápu, že mě v tom terénu přehlédnou.

Sedím tam a říkám si: „Tohle není pravda. To nejsem já. Mně se tohle přeci nestalo!“

Vedle mě zastavující RZS mi však jasně potvrzuje, že ano. Stalo se. Oba zdravotníci jsou super. Velice příjemní a milí. Nakládají mě do sanitky i s mým obřím batohem, kousek popojíždíme na bezpečnější místo. Zastavujeme. Je mi tak nějak všechno jedno a tupě čučím do stropu, stále nevěříc tomu, že se to děje.

„Tlak jde dolů“, slyším vedle sebe. Je mi to fuk. Jim naštěstí ne, tak do mě něco napichují a za chvíli se stav prý lepší. Stále mi to je fuk. Prohlíží mě a zjišťují další zranění. Jako fakt kotník v háji?

Za chvíli jsme v nemocnici v Jilemnici. Šup se mnou na jiné lůžko a na chirurgickou pohotovost. Loučí se a upalují k dalšímu případu.

Chirurgická pohotovost nemocnice Jilemnice. Jak vám to nejlépe přiblížit. Asi takto – jestli se někdy někde zase zmrzačím, budu si dávat veliký pozor, aby to bylo právě v jejich obvodu. Tamní péče i chování všech zdravotníků bylo prostě na jedničku s asi milionem hvězdiček! Ať to byl pan doktor, sestřička, „sádrař“ či paní recepční. Všichni neskutečně příjemní, milí a lidští.

Takže si jim ještě jednou dovolím i zde poděkovat za vzornou péči o mě i můj obří batoh.

Teď je to již více než týden po úrazu a konečně jsem se odhodlala k tomu všemu vrátit a sepsat toto vyprávění. Noha, pevně obtočená nechodící sádrou, po většinu času ční nahoru. Já statečně čelím nástrahám života o berlích. Injekce do břicha si již píchám s klidem a jistotou. A to jsem sestřičce v Jilemnici tvrdila, že si ji nikdy nedokážu píchnout. Sestřičko – měla jste pravdu, dala jsem to.

Za oknem právě zuří bouřka, vítr cloumá stromy a vyschlá země žíznivě pije proudy vody, které na ni dopadají. Po období horka a sucha se příroda raduje. Z každého ochlazení, z každé kapky vody. Věří, že bude zase lépe.

I já tomu začínám věřit. Bude líp. První dny jsem si říkala, že po této zkušenosti se raději nikdy nikam nevydám. Sice bude nějakou dobu trvat, než se dám do kupy, ale teď už zase začínám doufat v to, že se někdy někde u nějaké řeky potkáme. Já budu ta s tou jizvou u pravého obočí…

Zdroje:

Krkonoše - Planýrkou do Harrachova

Facebook

Informační turistické tabule

mapy.com

Vlastní archiv