Článek
Miluju houby. Celá naše rodina je miluje a bývaly časy, kdy jsme trávili v lese celé hodiny. V mém rodném Chodsku jsou hluboké a neprostupné hvozdy, které vždy na konci léta zaplaví ti nááádherní kováři, hřiby, masáky, babky, klouzci, podhříbky, holubinky, lišky… „A kdo to má furt čistit!“ rozčilovala jsem se tu včera, když manžel opět přitáhl další dva plné koše. „No tak JÁ se na to můžu vykašlat! Já nemusim nikam chodit!“ našlápl se můj muž jako kozí dech, vyvalil oči a zlobně mi před nosem třásl pidinožíkem, kterým ty pitomý houby ZÁSADNĚ nerozkrajuje, takže půlka je toho červivá a úplně zbytečně se s tím tahá…
A najednou mi došlo, že se chovám jako hrozná husa: „Promiň,“ omluvila jsem se pokorně a s radostí si měřila další nadílku, protože v případě hub u nás platí ono známé: „Až se zima zeptá!“ A až se zima zeptá MĚ, s vychloubačným odfrknutím (jako Droběna, když nesla Trávníčka v punčochách přes parket) vstanu, zpražím paní Zimu pohledem, otevřu mrazák ve špajzu a se slovy „Jen čum, babo!“ jí ukážu vyrovnané pytlíky se zamraženými dary lesa, které v okamžiku promění mrazivý leden v houbovku s točem, kotlety na hříbkách nebo krémovou nakyslou kulajdu!
Ale manžel byl pořád uražený. Achjo, co s ním? Už vím! „Já ti udělám řízečky,“ napadlo mě, protože vím, že je to jeho božská mana - naducané houbové řízky, co křupnou mezi zuby, vyleze z toho ten šťavnatý vnitřek, uááá… Manžel už si je zřejmě také přestavoval, protože začal slinit jako Pavlovův pes, i otřela jsem si ruce a vrhla se na to pitomý obalování, protože jestli něco v kuchyni z duše nenávidím, je to právě trojobal. „To nemohl už někdo vynalézt nějaký obalovátko? Rozumíš, dám tam řízek, zatřepu a vyleze obalenej?“ ptala jsem se bezmyšlenkovitě dcery, která nadšeně matlala kus obrovského hřibu ve strouhance, i když jako snad jediná z rodiny do desátýho kolena nazpátek houby odmítá pozřít v jakékoliv podobě!
„Vidíš. A ty to nejíš. Takový dobrý houby. Tatínek co se nadřel, aby je nasbíral!“ mrkla jsem na manžela, který ležel na gauči a bylo na něm znát, že by se nejraději sebral a vrátil se zpět do lesa - chodí si tam totiž (zcela po právu) ode mě odpočinout! „No jo. Nevíte samou rozežraností, co byste do tý huby dali!“ křičela jsem tu z legrace jako paní Škopková na Jiříka a začala smažit. A sotva se první kousek dotkl rozpáleného oleje a zaprskal, do hlavy se mi jako vždy vloudila vzpomínka na „starý dobrý časy“, když ještě žili moji rodiče, hádali se s babičkou a já mezi nimi lítala jako nudle v bandě a musela jim soudcovat!
„Řízky z hub!“ vyprskla jsem smíchy, „To bylo někdy v devadesátým. Táta zavedl bábu do lesa a nechal ji tam!“ křenila jsem se tu nad pánví jako měsíček na hnůj a už jsem živě viděla v hlavě celou tu transkontinentální ostudu! „Jak nechal? Zavedl ji do lesa? Jako Jeníčka a Mařenku? Tomu bych věřil!“ řehtal se manžel, který si láskyplný vztah svého tchána a své pratchyně velice dobře pamatoval! „Ztratila se. Ale fakt si myslela, že ji chtěl odvést ke dvanácti měsíčkům a prostě ji tam nechat. Jako Marušku,“ vrtěla jsem hlavou. Chudák táta, to byla tehdy strašná ostuda. Jedna z mnoha ostud, kterou si ti dva utrhli právě díky vzájemným hádkám a naschválům!
Abyste rozuměli (i když jsem tady o nich psala už mockrát): babička byla tátova chodská tchyně, rázná a hubatá vdova, která si pro svou dceru představovala kohokoliv jiného, jen ne „táletoho“, jak mému tatínkovi opovržlivě říkala od chvíle, co ho poprvé spatřila. „Tuto JÁ tě nidýž nevodpustím. Nidýž! Marneči slavenyj! Na copa si myslíla? Na copa tě VON moh dostát? Nic to nehumí, ničim nejni, z tutoho dítěte teký nidýž nic nebure, nu jou, já sem pro tebe chtíla tutoho Honzu, s nim si se mohla mít a já teký a íčko MÁME takovedlýho komedýjanta línýho,“ bědovala směrem k mojí mamince, která od chvíle, kdy na MNV řekla tátovi ano, řešila jen jejich naschvály, půtky, legrácky, urážení, dupání, nadávky, práskání dveří, lomení rukama…
Táta a jeho tchyně si zkrátka uměli zpříjemnit život a šli si po krku neskutečným způsobem. Ale také milovali houby. A právě s houbami souvisí i průšvih, který započal jednoho krásného podzimního jitra v babiččině baráku. Já už si nevybavím, při jaké příležitosti jsme u ní tehdy byli. Zřejmě to byla jedna z těch šílených „dovolených“, při které nebylo dovoleno vůbec nic. Rodiče zrovna vstávali, maminka se nahoře oblékala, táta se holil dole v koupelně, moje desetileté já požíralo namazaný rohlík a babička seděla na stoličce, byla strašně zamračená a něco si pro sebe brumlala.
Já se jí radši na nic neptala, protože to vždy končívalo nějakým pomateným úkolem typu „rovnyj šoušky“ nebo „dyj na palici mustr na krýplování“, takže jsem se věnovala svému kousku pečiva s božským jahodovým džemem a jen jsem poslouchala její lamentování: „Marneči slavenyj, to je to malý. A vořklivý! A červavý! Z tutoho nebure nic. Nidýž. Mortete! Nu tuto! Zas bubák! Di!“ rozháněla se kudličkou rybičkou nad košíkem, v němž jsem tušila pár maličkých hub, na které musela jít snad ještě za kuropění při svitu měsíce!
Já vám vlastně ani nevím, kdy ta osoba vstávala! Nejspíše vůbec nespala - stála v ložnici jako surikata s jedním uchem vytrčeným do prostoru, aby mohla potřít všechny případné „nekalostě“ a rázně zakročit proti nočním neplechám, které by se případně mohly odehrávat v jejím malém baráčku uprostřed chodské vsi! Nyní ale vypadala, že asi rázně zakročí proti košíku s houbami, protože syčela jako husa: „Že já do tutoho blbýho lesa lezu. Vopuštěná žencká sama tle, nido mi nepomůže, všecko muším dělát sama, za Kalcovnou už teký nic neni, šecko vysbíraný, panynko marijá… Nu ale tleto je elent hnusnyj!“ vyskočila najednou jako pumprlík na pérku, vyhodila všechny žalostné pozůstatky hub do koše a začala popotahovat nosem.
Tohle její nasávání obsahu nosní dutiny bylo neklamným znamením, že má něco na srdci. Něco, kvůli čemu je schopná se i ponížit. Třeba se slušně zeptat. Nebo se i usmát! A taky jo - sotva přestala hrabošit v kuchyňské lince, kde nesmyslně přerovnávala pytlíky s moukou, nadechla se a vykoukla ze dveří směrem ke koupelně, kde můj táta dokončoval svou ranní očistu. Slyšela jsem ho, jak si pohvizduje, sakruje, pouští vodu… Babička chvíli přešlapovala, pak se odhodlala, předstoupila před opitralonovaného zetě a vyčkávavě mu oznámila: „Mi se vo nich zdálo!“
„Cože to?“ otázal se otec inteligentně a já se začala smát do džemu. Babi totiž nikdy nedokončila myšlenku, protože si myslela, že všichni její prazvláštní výkřiky pochopí. Takže vždy hodila do prostoru jen první větu, její prostředek, začátek, útržek - a víc nic. A my jsme se potom museli velice složitě vyptávat, abychom se dobrali merita věci! A občas to fakt nešlo, protože její tajný šifry byly jednoduše tak tajný, že by přivedly do blázince i KGB, StB a FBI dohromady. Na ni byli všichni agenti krátcí! Vidíte, moje babi a špionka, proč mě to nikdy nenapadlo! Z ní by nikdo nic nedostal. Stačilo, aby se „zabejčila“ a bylo by vymalováno!
Teď se ale „bejčil“ můj táta, který velice správně předpokládal, že tchynin zvláštní vzkaz o snech se netýká jeho (ještě to!), ale něčeho úplně jiného. A hlavní roli v tom bude zcela jistě hrát on. A nemýlil se! „A co se vám teda zdálo?“ snažil se z ní dostat alespoň NĚCO. „Nu dyť to povidám!“ zvolala babička a nechápavě zavrtěla hlavou, přičemž si vůbec neuvědomila, že veškerá další konverzace se odehrává jen v její hlavě! To bylo někdy fakt strašný - měli jsme doma živou Enigmu, navíc samonaštvávací Enigmu - a teď si to zkuste luštit!
Ale babička snad poprvé neměla náladu na hádku. Měla chuť na houbové řízky. Tak strašnou, že jsem zřetelně viděla, jak jí před očima korzují ty křupavé posolené plátky, které si bere přímo z rozpáleného sádla… „Ty, Pavle,“ oslovila tátu nezvykle mírně a JMÉNEM, „Mi ti de huba šyjdrem. Já bych si tůze moc dala houbový řízky. Mi se vo nich i zdálo. Šla sem do lesa, ale neblo tám nic. A ty máš nahoře tuty svý místečka, helej, zajdeš tám, vet. Nahóru k vašim, tám v tutom houští, já tám ty řiby úplně vidím. Do košíčku tle, tu máš nožyjček…“ podávala konsternovanému otci příslušnou nádobu i zbraň v podobě rybičky.
Tatínek málem začal řvát radostí. Na houby! Sám! A zastaví se u svých rodičů, třeba si dá pivo, dvě, tři, pět, natáhne se s dědou do lehátka na pavlači… A už jsem slyšela jeho myšlenky: „Panebože, to je sen! Sám! Chachá, babo, tak ty máš chuť na řízky? Přejde! Já je vosladím, ty budeš hlady kousat do zdi! To máš za to rytí zahrady včera!“ byl táta tak šťastný, že jeho výkřiky v hlavě slyšela i jeho tchyně. A poněkud se zarazila: „Tak zase to nebudeme přehánět, že jo? Vocaď pocaď! Já ti dám, těšit se!“ usoudila babička a v mžiku hodila do placu řešení, které tátu doslova porazilo na kolena: „A víš co? A já puru s tebou!“
„Ježišikriste,“ dal si nebohý tatínek hlavu do dlaní, ale babička byla svým nápadem stran nalezení vlastního obrovskýho „řiba“ tak uchvácená, že se začala převlékat a vyděšená maminka jen nevěřícně sledovala, jak se rozhodnutá babi vydává se svým „milovaným“ zetěm do „hustého sakra lesa“ na houby! A ten les byl skutečně sakra hustý. Jen les, les, les - a za ním někde v dáli Bavorsko, přesně jako v Králi Šumavy. A jelikož jsme bydleli (a bydlíme) vlastně přímo na čáře, v té době tam ještě různě rozebírali železnou oponu!
„No, tak já napeču ňáky buchty. Pro hasiče a tak. Policajty,“ přemýšlela máma nahlas a schlíplý táta se rázem rozchechtal na celé kolo. „Copa to meleš? Jaký buchty? Neska nepečeme buchty!“ hulákala babička z ložnice a práskala dveřmi od skříně. „No až tě půjdou hledat. Přece se bojíš. V lese se natuty ztratíš, tak aby tady bylo občerstvení, éééh..!“ snažila se máma, ale bylo to všechno marný. Babička byla sice v jádru srab, jenže to byla taky dubová palice všech palic a nikdy neuznala, že přestřelila. To by radši strčila hlavu do vosího hnízda!
„Prošpa bych se ztrácela?“ oznámila nám babi poněkud výsměšně a předstoupila před nás tak nahastrošená, že táta málem padl do mdlob: „Vypadala jako něco, co na jaře vynášej. Nebo jako něco, co chodí v pravý poledne kontrolovat péči o děti v sociálně slabejch rodinách, ehm. Nebo jako něco, co si píchneš do záhonu, aby ti ho nevožrali ptáci. Nebo něco, co ti v noci šeptá Hoj, má panenko, tu jsme již! Nic, má panenko, nevidíš? To bylo strašný! Baba Jaga z Mrazíka byla vedle ní mladá a hezká holka!“ popisoval ji pak táta, který si strašidlo po svém boku prohlížel až nevěřícně!
Ale babička (nebo co to bylo) byla už velice nedočkavá. Nadšeně zetě tahala za šosy a strašně se těšila. Představovala si, že vlezou do lesa, najdou dvacet tisíc obřích hřibů, přijede televize, šťastná sběračka bude v televizních novinách a pak uspořádá houbovou žranici na své zahradě, přičemž nikomu nedá ani kousek a bude se smát uslintaným sousedům, kteří budou výt hlady a lomcovat s plotem… Tyto vítězné myšlenky měla babička v hlavě i v okamžiku, kdy spolu s tátou přicházela k onomu vytouženému houbovému ráji a nechápavě sledovala svého zetě, který se za svůj vytuněný doprovod styděl a když měl někoho potkat, raději skočil do příkopu!
A sotva nesourodá dvojice vstoupila do lesa, babička řekla jen: „Já si íčko řiba najdu sama!“, vytrhla tátovi košíček, udělala úkrok stranou… „A najednou tam nebyla. Jako fakt! To houští se za ní prostě zavřelo! Já to tam prohledávám jako vůl, je to plácek pět na pět metrů, přece se ta baba nepropadla do země! Nebo jí něco sežralo? Ale co? Nebo uneslo? Hajnej? Takovou maškaru by stejně nikdo nechtěl… Ne, koště neměla. Jak, ulítla? Ke svejm? Chaloupka? Kde? Jeníček? Hejkal? Bludnej kořen? Co? Nedělejte si ze mě srandu!“ řval táta o několik desítek minut později na své rozchechtané rodiče, kterým přiletěl říct, že v lese ztratil tchyni!
„Ale prosimtě. Vona daleko nedojde. Ta se má až moc ráda. Tehdá šla k pomníku a nazpátek ji museli přinýst na zádech, protože jí prej bolelo koleno. Jó, to určitě. Auau mortete, tuto mi to booolí,“ napodobila moje druhá babička mistrně uplakanou dikci tchyně svého syna a mávla nad osudem nebohé zabloudivší Manky opovržlivě rukou. „No jo, ale já to nechápu!“ drbal se táta ve vlasech a rozkládal rukama jako hostinský ve vesničce, když si vyměřoval hrob: „Takhle stála vedle mě. Na metr. Víc ne. Pak se votočila, zašla za strom a zmizela. Tam se přece nemůže nikdo ztratit! No může. Evidentně vona může. Vona je schopná zmizet, jen aby mi udělala malér. Nějaký zaklínadlo a bum! A já abych se šel radši zastřelit!“ uvažoval táta temně.
Ale musel něco dělat. To nešlo jen sedět u stolu a ládovat se bramboračkou, když jeho tchyni unesl hejkal! Nebo vilný hajný, což je v podstatě to samé, ehm. „Tam je přece cesta nahoru k Rusákům. Já se tam zajedu podívat,“ rozhodl se najednou táta, zaběhl k sousedům a půjčil si od strejdy Karla jeho mustanga, nebo jak té Jawě (tuším) říkali. „Cože se ti to ztratilo? Helejse, dal jsi ji dost hluboko? Kopal jsi pořádně?“ řehtal se Karel, když předával tátovi svůj pekelný stroj. „Nech si to! Já nemám na nějaký srandičky náladu!“ soptil otec, kterého nenadálá popularita dostala do opravdu prekérní situace! Vždyť vypadal jako tchyňovrah!
„Ztratila se tchyně. Kdo ji najde, dostane přes d…!“ hýkal smíchy Karel dááávno předtím, než pan Troška natočil Kameňák, a táta jen vrtěl hlavou. Pak nadlábl motorku (já si až teď uvědomila, že všichni tihle vesničtí kluci uměli bez výjimky řídit motorku i auto snad už od narození) a vydal se na svou pátrací výpravu. Tůroval stroj, jezdil po lesních stezkách jako puberťák s ukradenou babetou, načuhoval do všech křoví a podrostů - ale nenašel ani muchomůrku zelenou, natož tchyni. A navíc se zvěst o tom, že se Mankedla ztratila v lese, rozkřikla po celé vsi a pohotoví sousedé se vydali do hvozdů!
A všude to záhy vypadalo, jako když byli Homolkovi v neděli na výletě: „Mankooo! Pomoooc! Kde jsiii? Pomoooc! Táto, tady někdo volá o pomoc! Radši honem pryč, ať se do něčeho nepřimotáme! Mámoooo! Já tě nevidím! Auuuu! Zatracená bába! Pořádně dýchej a utíkej! Pavlééé! Dědku, kde si? Méééé! Ta koza se urvala? Máňo! Mám klouzka! Pomooooc! Kde síííí? Kampa deeeš! Vencooo! Pomoooc! Trrrrrrrrrrrn!“ vyla žalostně Jawa, která už byla tátou přehlcená a unaveně přejížděla přes kořeny, kameny, hory doly černý les, až ji táta frustrovaně otočil, protože mu docházel benzín.
„No. A je to. Já jdu volat policajty. Já se na to ale vopravdu už… Já to vemu nahoru na čáru. Tam dojedu. Dneska už mě tam snad nezastřelej. A i kdyby, co by se mně mohlo stát? Aspoň bych měl svatej pokoj!“ napadaly ho ne poprvé ani naposledy zaječí úmysly. Bylo to blízko, bylo! Ale co naplat - táta se musel postavit všemu čelem a prostě to nahlásit, i když se viděl spíš ve vypolstrované cele v Dobřanech! To bude zase srandiček! To se mu budou v hospodě všichni smát! „To jsi to vyřešil, to nás nenapadlo, zavést babu do lesů a nechat ji tam!“ defilovaly mu před očima obličeje jeho vysmátých kamarádů s půllitry v rukách.
Viděl plasticky i následné manévry, rojnice, vojáky; zamontoval si tam i Supermana, Vinnetoua, Old Shatterhanda a osádku tanku Rudy v čele se Šarikem, sedl na ocelového oře a pustil Jawu samospádem po staré svážné cestě směrem k civilizaci. A právě na staré svážné cestě ji potkal. „Já si myslel, že mám halucinace. Že mi z toho všeho přeskočilo v hlavě!“ vyprávěl nám hrdina dne, který před sebou spatřil malou, hnědou, tváře divé pod plachetkou osobu, která si to štrádovala po štěrkové cestě, v ruce měla sukovou hůl, gumovky jí čvachtaly a skřípaly, až to děsilo lesní zvěř - a zcela neomylně mířila k vesnici, jako by měla v hlavě kompas!
„Ježiši, je to vona! Je to vona!“ zajásal táta, až se v duchu sám sebe lekl. To si fakt nikdy nemyslel, že bude někdy RÁD, že svou tchyni vidí živou a zdravou! Ale bál se. Věděl, že dostane strašně vynadáno, že to babi požene vejš a nejvejš - dokonce chvíli přemýšlel, že se po partyzánsku vytratí do lesů, kde bude žít v chýši, požírat kobylky a pelargonie a čekat na chleba od líného anděla jako poustevník Scholastykus. No jo, ale musí vrátit motorku. A musí se vrátit domů. Má tam přece ženu a dítě. A práci a kamarády. A pivo! To nejde!
Táta povolil brzdu a s tichým šššš šššš šššš dojel přímo ke tchyni, zastavil a v předtuše děsivého hromobití svěsil hlavu jako formanská kobyla. Babička se překvapeně otočila: „Fuj! Mordýje Klatovy, copa to máš za inštrument! To sem se lekla! Pav, Pavle…“ lapala po dechu udýchaná Polednice a narovnala si šátek na zpoceném čele. „No. A je to tady. Teď to přijde. Že já vůl si tehdy nevzal tu Anču. Ta měla mámu v blázinci, to by byla pohoda. Ježiši, jak já bych tam chtěl. Do klidu. Do cvokárny,. Nechat se přikurtovat k posteli a kvokat. No. Já tam stejně jednou skončím, to se budete všichni divit. Tohle mě dodělá, vždyť už mám tiky! Kam to dojde, to začnu štěkat? Ále. Všechno by bylo lepší než tohle! Haf!“ brumlal táta a čekal nadávky, řev, plivance, výhružky, zaklínadla, kletby…
Babi ho však nesmírně překvapila: „Tám! Mušíš tám. Poj, já tě to vokážu, tuto si eště neviděl. Tuto nidýž nikdo neviděl! Poj! Pojeď! Nastartuj to, já tě to muším vokázat, tuto je velký, to budeš čumít, co sem našla! Marneči slavenyj, co já našla!“ mlela vzrušeně a lezla tátovi na motorku! „Tak jsem nastartoval, vona se mě chytila, jeli jsme zase nahoru do toho houští, no a tam… No podivej se na to, podivej se na to, viděla jsi někdy něco takovýho? Ani tehdy, jak bouchl Černobyl, to nebylo takový! Vidíš to!“ objímal pak mámu u babi v zahradě, kam právě přijížděl vyzubený Karel s malým traktorem a vezl babičce valník plný nádherných bílých hřibů.
Já jsem ty noviny nenašla, i když jsem prohledala celý sklep. Zřejmě jsou už dávno ztracené, což je škoda, protože babi se nepletla - sice ji nenatočili do televize, ale do novin ji vyfotili. Sedí na židli v zahradě a před sebou má to nadělení, ze kterého byly řízky snad pro celou vesnici. „A tuto sem našla, dyž mi Pavel ztratil!“ neopomenula ale nikdy vystrčit osten své hluboké nespokojenosti se zeťákem, kterou nemohla dát najevo, protože kdyby se mu neztratila, nikdy by nenašla tolik hřibů. Hrdinka! Navíc měla výborný důvod už nikdy nechodit na houby, protože byla v jádru velice líná a uměla si pěkně vyhovět: „Já už nidýž do lesa nemuším. Já už mám vysbíráno na životy dopředu!“ hlásala vždy, když šel táta s košíkem do lesů.
A když babi ležela na jedné ze svých mnoha smrtelných postelí (ona nám neustále vyhrožovala, že umře, takže jsme netušili, která bude ta poslední smrtelná postel) a dostala chuť na houbové řízky, táta bezmocně rozhodil rukama: „Dyť je leden. Kde seženu houby? Leda voškrábat nějakou plíseň,“ huhlal v nemocnici přemýšlivě, až se máma přes slzy rozesmála, „Co teď s tím? Co když fakt umře? A bez řízků?“ rázoval táta po chodbě interny - a dostal nápad. Skočil do auta, jel k babi domů, vyndal z mrazáku nakrájené houby, rozmrazil je, rozemlel, spojil s moukou a vejcem, obalil to, osmažil, posolil - a odvezl božsky vonící placky zpět do nemocnice. Jak ta se ládovala! Dokonce i umřít zapomněla!
Tak vidíte - když se chce, jde všechno, jak vždy říkal můj tatínek. Teď jsou všichni spolu tam nahoře, tak doufám, že i někde na nebesích rostou houby, jezdí motorky, lítá tam Superman, táta se hádá s babičkou a maminka jim to píská. Jak moc bych je chtěla ještě někdy vidět! To až bolí!
Tak pozor na mlsný jazyk, valníky plné hřibů a strašidla z Kytice! Pěkný den všem!
