Článek
Když se z magneťáku začala linout překrásná skladba na sopránku, zamrazilo mě, měla jsem doslova husí kůži. Děda, mámy otec, byl totiž vesnický muzikant. Takový ten pravý, co přes den pracuje a večer hraje po hospodách a tancovačkách. Klarinet, saxofon, také ona sopránka (já nevím, jestli to píšu správně, sopránsaxofon?), tyto nástroje se v jeho upracovaných rukách měnily v něco kouzelného. Byl tak vyhledávaný, že za ním jezdili z celého širokého okolí, aby hrál na svatbách, tancovačkách, bálech, masopustech, na co si jen vzpomenete.
Když začal děda prostřednictvím archivního kotoučáku vyhrávat takové to: „Tá da da da da dááááá! Na ná na na na. Tá da da da da dáááá…“ (Blueberry Hill?) právě na onu sopránku, hned jsem si ho vybavila, i když mlhavě. On totiž zemřel, když mi bylo šest let. Rakovina, bylo mu 48 let. Tak to chodí. Nesmírně hodný a nadaný člověk „musel jít“. Ale alespoň trochu si ho pamatuji. S dědou souvisí ona rodinná „tragédie“, kterou spáchala babička. Muselo se o tom mluvit pouze šeptem, potají a se smíchem potlačovaným tak, až přecházel v záchvaty kašle. Stejně to vždy poznala a začala ječet: „Vy si zase ze mě děláte srandu, zase ten Panynka, dejte už s tím pokoj!“ křičela na nás - a pozor, v příjmení slavného fotbalisty není překlep - jde o chodskou mluvu.
Babi byla velice akurátní a přísná chodská ženská, která měla vše na povel. Dědovo hraní se jí vůbec nelíbilo, nechtěla ho nikam pouštět, protože byl určitě „s ožralama někde na bále do rána, a já sama ženská ve stavení!!!“ Další podobné perly po dědovi házela, když se plížil kotelnou s pouzdrem s nástroji ven do tmy. Ale když přinesl domů peníze nebo proviant, to se jí líbilo! Zajíce udělala na smetaně, bažanta upekla, na „vyhrané“ korunky si založila zvláštní sešit jako Hujer. Děda z nich neviděl ani haléř, ale byl vždy rád, když ho pak začala na chvíli „pouštět“. Jo, babička byla prostě svá. A s nikým se nepárala. Ani s Tondou Panenkou.
Znám to jen z vyprávění, protože jsem v té době ještě nebyla na světě. Jak se říká u nás na Chodsku, dlela jsem na Sádku pod kamenem. Ehm. Měli jsme zde vždy velké poutě, které trvají třeba pět dní v kuse. „Akce Panenka“ se stala právě o pouti. Ta je v červenci, muzika hraje všude, všichni jsou ožralí, pečou se chodské koláče a také se konají přáteláky ve fotbale. Nevím rok, za to se omlouvám, ale přijela sama velká Bohemka v plné sestavě, aby sehrála utkání se zdejším mančaftem. Pár let zpět tu hrála třeba Sparta nebo i německé kluby, zkrátka fotbal se tu hodně řeší. Slavoj Houslice hadr, opravdu! I Jirka Luňák by se tu našel!
Celý okres vyrazil podívat se na Antonína Panenku „live“ - a bylo to prý úžasné. Já ho mám moc ráda, škoda, že jsem ho neviděla, ale však víte, kámen na Sádku byl těžký, musela jsem počkat, až mě tam máma a táta najdou! Pouť začala jako vždy zběsile, protože babička musela mít všechno „v cajku“, jelikož se pekly koláče. Třeba padesát, to zdaleka nepřeháním. Když byla v plné síle a kondici, celý den se peklo a peklo, až v lochu (sklepě) bylo vyrovnáno ve speciálním regálu tolik koláčů, že se na ně srdce smálo. Zatímco babi udílela chodsky povely, děda se oblékl, potají si vynosil nástroje (měl na ně speciální díru ve štosu dřeva!), aby v nestřežené chvíli dům opustil.
Jeho nepřítomnost babi zjistila vždy někdy kolem osmačtyřicátého koláče. „A je pryč! Nu, íčko to vzal hopem! Ať se těší, já muším tle pect a von si de hrát! Já mám žížeň, di a přines mi točený!“ kvílela na mámu a poslala ji do hospody se džbánem. Máma se vrátila s vykulenýma očima a hlásila, že tam děda hraje. „Nu. Hraje, ať si hraje, tleto nedopadne vůbec dobře!“ byla v ráži jako vždycky. „A víš, kdo tam je, komu hraje?“ chtěla prozradit máma děsně tajný tajemství, protože už bylo po slavném dloubáčku. „To mi nezajímá! Vožralům hraje! Komu jinýmu! A ženská tle muší pect…“ Máma jí chtěla říct, že nemuší pect padesát koláčů jako kol od vozu, že by stačilo třeba dvacet, ale radši mlčela.
Koláče, to byla prestižní věc a báby se předháněly v tom, která jich bude mít víc a hezčí. Dokonce si navzájem chodily dávat „vochutnát a koštnout“, ale nebyla to zdvořilost - šly se zkrátka kouknout, jestli ta druhá nemá připečený okraj a moc tmavá povidla. Taková chodská klasika.
Postupně nastal večer a babi začala šílet. „Já tam pro něj pudu!“ rozhodla se a brala si „hodobožové“ šaty. „Ne, mami, neblbni, on hraje, víš, pro…“ „Pro vožraly, já vím,“ opakovala babička. Pak změnila taktiku: „Zamknu, ať si spí ve verandě!“ Nový nápad ji naprosto uchvátil, vzala klíč a spěchala k vchodovým dveřím. Už se stmívalo, když viděla dědu, jak se vrací. Ani se nepotácel, on totiž nepil, to jen ona si vždy udělala rovnici hraní v hospodě rovná se nezřízené chlastání. On jen chtěl být aspoň na chvíli bez ní, řekněme si to narovinu. A babi to taky věděla!
„Á, už deš? No, že deš! Zamknu ti! Kolipa jsi vyhrál!?“ Jak zajímavý byl její myšlenkový pochod! Vynadat, vyhrožovat a vzápětí se zeptat, kolik si vydělal, to byl další aspekt její zajímavé povahy! Rozumějte, já to vše píši s láskou, ale ona skutečně taková byla, takže proč to nějak přikrášlovat!
„Mankedlo!“ zubil se děda laškovně, měl dobrou náladu, proto ono láskyplné oslovení. Manka byla babička, když ho štvala (což bylo furt), Mankedla byla, když se měli „rádi“. „Já ti dám Mankedlu! Domu!“ Tak šel. V posteli se blaženě natáhl a začal odfukovat. Babička bručela: „To by mi zajímalo, co se mu tám stalo, že je takle spokojenyj… Eslipa tám nebla tuta koza z Prahy, co sem jezdí k Votavom a chodí skoro nahá,“ přemítala nahlas, až máma vyprskla smíchy. „A ty di teký spát!“ zavelela, její dospívající dcera poslechla jako malá holčička a šla k sobě nahoru do pokoje. Nastalo ticho, celý barák usínal, i babi si vzala flanelovou košili, vlasy namotala na natáčky, které se předtím vařily v hrnci na plotně (to pamatuji), natřela si obličej indulonou a ulehla vedle dědy. Ne však nadlouho.
V hospodě toho úžasného muzikanta začali postrádat. Děda totiž zahrál všechno, na co si kdo vzpomněl. I věci, které znal jen ten tazatel, měl fenomenální sluch a hudební paměť. Cokoliv kde slyšel, okamžitě se mu to zapsalo do hlavy. A když neměl ani tušení, jednoduše improvizoval. A tak se celá sestava Bohemky v čele s Antonínem Panenkou začala ptát, kde ten chlap bydlí a jestli by ještě na chvíli nepřišel. „Pánové, nedělejte to…“ snažil se šenkýř. „Ona ho nepustí…“ přemlouval je, ale fotbalisté byli v ráži. Asi pět sportovců včetně mistra Evropy vyrazilo do již temné noci, aby si vyzvedli svého dvorního hudebníka.
A nebylo v tom žádné primadonství, jakože: „Víte kdo já jsem, já jsem Panenka a okamžitě se seberte a půjdete!“ Kdepak! Prostě ho chtěli slušně požádat, jestli by se ještě na hodinu nevrátil. Nějaké to pivo v sobě měli, to je jasné, ale chovat se chtěli pokorně a důstojně. Ehm. Došli k domu, kde narazili na zamčená vrátka. Babička zamykala naprosto všechno, i slepice, byla přesvědčená, že všichni jen kradou, takže barák byl mnohdy nedobytnou pevností i pro ni. Jednou zapomněla klíč a musela lézt oknem od záchodu, který byl, světe div se, také zamčený!
Fotbalisté, které doprovázelo v předtuše ohromné švandy pár místních opilců, začali tedy volat. „Halo? Pane, jste doma, vstávejte! My jsme si pro vás přišli!“ hlaholili. Úplně živě nyní vidím toho Tondu Panenku s tím svým typickým úsměvem, knírem, patkou vlasů do čela. Babička ho totiž milovala a uchovávala potají v kredenci časopis s jeho fotografií, o to hůř to vše celé nesla. A právě proto se o tom nesmělo mluvit! Děda spal, ale babi byla okamžitě vzhůru. „Hímllaudón, vožralové si pro něj dou, nu tůdleto, to sem eště nezažila!“ Nezažila, opravdu. On ji totiž každý znal a dvakrát si rozmyslel Mankedlu jakkoliv naštvat. Nebo nedejbože rušit! Bohemka však nemohla vědět, že vzbudili spící medvědici.
Pokřikovali ještě víc, přelezli plot a různě se zjevovali na zahradě. A nejkurážnější se odvážili přiblížit se k oknu. To už vykoukla máma a snažila se je varovat: „Pánové, jděte honem pryč!“ „Jé, tady je hezká slečna, jste slečna, slečno? A ten muzikant, to je váš táta? A můžeme s ním mluvit?“ rozněžnili se fotbalisté, aby začali (velice nahlas) přemítat, jestli by nebylo lepší nechat muzikanta muzikantem a vzít raději sebou tuhle místní venkovskou krásku. „Hele, my chceme ještě zahrát, haloooo!“ začali opět pokřikovat. Panenka se dostal do světla pouliční lampy a máma zalapala po dechu. Seběhla dolů, kde babička v noční košili, natáčkách a natřená na bílo už napouštěla do hrnce vodu. Tímto způsobem se vypořádávala i s nápadníky mojí mámy.
„Mami, ne, nedělej to! Ty nevíš, kdo to je…“ „Mlč!“ nenechala ji domluvit ani tentokrát. „Ať je to třeba svatyj Johánek, mě nebude žádnyj vožrala dělat na zahradce paseku. Eště přídu do řečí!“ zaječela babi. „Paní, půjčte nám manžela, my chceme, aby jen hrál, jsme tu jen na noc, no tak!“ přemlouval jeden z fotbalistů zavřené dveře. Nic. Pak kývl na „nejvyššího“, tedy Antonína. „Zkus to ty, já mám žízeň, vracím se a nebudu tu přemlouvat nějakou babu!“ měl jasno muž. Aby ne. Antonín Panenka to tedy zkusil gentlemansky. Spolu s dalším fotbalistou zaťukal na dveře a jasným a zvučným hlasem požádal, aby jim šel „ten neuvěřitelně talentovaný pán“ ještě na chvíli zahrát. Místo toho bylo zahráno jemu.
Dveře se rozpráskly dokořán, ze tmy se vynořilo onatáčkované bílé funící monstrum a vykřiklo: „Táhni vodsaď, ty zatracenyj drzyj dobytku, že se nestydíš, vochlasto!“ Bohyně pomsty, která byla krátkozraká a neměla brýle, plánované chrstnutí vody nezvládla, ale zvedla ruce a vítězoslavným gestem jim ukázala, kde mají dle jejího mínění být. Zpráskaní mistři už neříkali nic. Jen se prý tak fotbalově otřásli. „Ty vole, co to je, to tady máte takovýhle strigy?“ neslo se večerem. „Já ti dám strigu, ty lundo!“ hulákala ještě babička. Smíchy zhroucená máma nemohla vůbec nic. Nemohla ani mluvit. Babičce to bylo divné, proč se tak směje, i otázala se jí: „Co ty se tu smíješ, dyť sem to udělála dobře, ne? Pěkně jsem je hnala, ochlasty!“ „Mami… To byl Tonda Panenka…“
A to byl konec. „Panynka?“ hlesla babička, „Ježišikriste ukřižovanej, panynko marijá…“ položila si ruce na srdce, „Tuto já nepřežíju. Tuto ne. Vopravdu to byl Panynka?“ „Jo…“ kývla máma. „A prošpa si mi to neřekla, dyť jsem mu mohla dát koláč!“ Máma už nemohla. Snažila se jí říct, že se jí to celou dobu snažila říct, ale marná snaha, a koláč? To by koukal!
Tragédie červencové pouti, o které se u nás nesmělo do babiččiny smrti mluvit. Rozčílil ji k nepříčetnosti i zpěv písně „Kdyby tady byla taková panenka, která by mě chtěla…“
A když měla obzvláště dojímavou náladu, to už byla vdova, tak vždy přemítala: „Měla jsem já tomu Panynkovi ten koláč dát… Měla jsem tomu Panynkovi dědu pučit!“ Jo, babi, kdyby, to jsou chyby! Měla jsi spíš dědovi dát trochu svobody a neposlouchat jen sama sebe, ale i druhé!
Tak pěkné léto všem babičkám a drzým fotbalistům zdar!
