Pokusila se přeskočit Berlínskou zeď. Skončila roztříštěná na chodníku. Zoufalý osud sestřičky Idy

21. srpna 1961. V okně čtvrtého patra bytového domu na Bernauer Straße 48 v berlínské čtvrti Mitte stojí starší žena a nevěřícně se dívá dolů. Je už hluboká noc, od rána makají, teď si svítí reflektory, protože se setmělo… Copak je tohle možné? Zazdili hlavní vchodové dveře, teď okna prvního patra, šplhají po improvizovaném lešení do druhého, mají maltu, míchačky jedou na plné obrátky, neustále po sobě pokřikují…

Hlavou osmapadesátileté zdravotní sestry Idy Siekmann se honí různé myšlenky. „Za dva dny mám narozeniny. Bude mi padesát devět. Steinerovi včera utekli po střeše. Musím upéct dort pro sestru. Schmidtovi skočili ze světlíku, zápaďáci tam měli připravenou plachtu, Ute i Franz vyhodili děti, skočili také, povedlo se jim to. Martha, moje sestra, vždyť se k ní už nikdy nedostanu! Zazdívají to!“ hučí paní Idě v hlavě hotové hejno idejí a nápadů. Není divu!

Ocitla se v naprosto šílené situaci - a spolu s ní i všichni obyvatelé Bernauer Straße 48. Budova domu se totiž nacházela v sovětském sektoru rozděleného Berlína, ale chodník před budovou ležel v západoberlínské čtvrti Wedding, což byl sektor francouzský! Stavba zdi začala o pár dní dříve, 13. srpna 1961, takže Ida ani její sousedé netušili, co budou dělat! No rozhodně nechtěli zůstat v části sovětské!

Však to Ida viděla dobře: od začátku výstavby Berlínské zdi vyskákalo z jižních oken a balkonů tolik jejích sousedů, všichni to přežili, dole čekali západoberlínští hasiči s plachtami… A teď Ulbricht nařídil pohraničníkům, aby jim zazdili vchod a okna! Ida Siekmann se nikdy ničeho nebála. Jen toho, že nebude svobodná. Na tváři rázné ženy se najednou rozlil úsměv. Udělá to. Když to vyšlo jiným, proč by to nevyšlo i jí!

Ida Siekmann své narozeniny už neoslavila. Ani v západní ani ve východní části rozděleného Berlína. Zbyla po ní jen krvavá skvrna na chodníku a zápis v policejní zprávě. Jenže právě Idin příběh byl první z neblahé série činů zoufalých lidí, kteří zemřeli při pokusu o překonání Berlínské zdi.

Jaký byl osud statečné Idy Siekmann?

Nejprve si pojďme připomenout stručnou historii Berlínské zdi samotné a Berlína po druhé světové válce. Po jejím skončení bylo na základě Jaltské dohody rozděleno Německo do čtyř okupačních zón: Americká kontrolovala jižní část Německa, Britská se nacházela na severozápadě země, Francouzská okupační zóna zabírala jihozápad a do Sovětské zóny byl zahrnut východ Německa.

V roce 1949 byly americká, britská a francouzská zóna sloučeny do Spolkové republiky Německo (SRN), zatímco sovětská zóna se stala Německou demokratickou republikou (NDR). Postupně docházelo ke zvyšování napětí mezi mocenskými bloky. Samotný Berlín ležel hluboko uvnitř sovětské zóny, přesto byl rozkouskován na sovětský sektor (východní Berlín) - a americký, britský a francouzský sektor, které byly posléze sloučeny do Západního Berlína.

Rozdělení města vedlo ke tragikomickým situacím. Obyvatelé při cestě do práce, na nákup nebo na návštěvu příbuzných doslova „přeskakovali“ z jedné sféry vlivu do druhé, všude panoval šílený chaos a zmatek, až došlo k naprosté izolaci města. Ta vyvrcholila tzv. Berlínskou blokádou v letech 1948–1949 - a nakonec v roce 1961 výstavbou Berlínské zdi.

Zeď byla přímým důsledkem nekontrolovatelných útěků občanů z NDR - odborníci odhadují, že v letech 1949 až 1961 území NDR opustily téměř tři miliony obyvatel, z velké části odborníci s vysokoškolským vzděláním. Většina utekla do SRN přes Berlín, kde hranice probíhala středem města a nebyla tak snadno kontrolovatelná.

Rozhodnutí o stavbě Berlínské zdi padlo v zákulisních jednáních mezi Sověty a správou NDR: Walter Ulbricht (nejvyšší představitel celého východního Německa) požadoval od Sovětů vojenské řešení celé situace a obsazení západních sektorů armádou, ale Chruščov mu tento nápad obrazně řečeno hodil na hlavu - bál se ozbrojeného konfliktu s USA.

„K rozhodnutí vystavět zeď došlo zřejmě z iniciativy N. S. Chruščova na setkání nejvyšších představitelů Varšavské smlouvy v Moskvě. Západní zpravodajské služby byly o plánech sovětského bloku informovány, avšak jejich vlády nijak nezasáhly, protože stavba zdi vlastně jen zakonzervovala status quo a umožnila oběma blokům vyhnout se ozbrojenému konfliktu,“ čteme v článku o vzniku Berlínské zdi.

Ulbricht vystoupil na tiskové konferenci, aby „uklidnil“ naštvané obyvatele: „Nikdo nemá v úmyslu stavět tady nějakou zeď!“ oznámil 15. července 1961, protože se samozřejmě nic neutajilo a zprávy o tom, že se Berlín rozdělí bytelnou zdí se střílnami a věžemi, letěly mezi lidmi jako peří z roztržené peřiny. Jenže - jak jinak - lhal. Výstavba zdi byla naplánovaná a zbýval ani ne měsíc, než to vypuklo.

13. srpna 1961 byla neděle. Už v noci začaly východoněmecké jednotky uzavírat hranici mezi sektory. Zpočátku šlo o zátarasy a ostnatý drát. Obyvatelé se probudili do města, které bylo doslova rozříznuté vejpůl! A právě Bernauer Straße se stala jedním z nejabsurdnějších míst ve městě: domy stály ve východním sektoru, ale chodník před nimi patřil Západu!

Od 14. srpna nastal v této oblasti naprostý chaos. Lidé skákali z oken, aby se dostali na onen chodník, který byl západní - jakmile tam přistáli (a to jakkoliv), byli na svobodě! Šlo opravdu o pár centimetrů, obyvatelé se na svobodné prostranství před svým domem dívali z oken, na betonovém plácku se shromažďovali zvědaví sousedé, které zeď oddělila od druhých - a přitom byli třeba jen o jeden dům od sebe!

„Tak to zkuste! Skočte! Počkej, já přinesu deku!“ ozývaly se první nesmělé výzvy. A zoufalí lidé na to slyšeli. Stačilo jen dobře si stoupnout, vyměřit cíl, spoléhat na západoněmecké vojáky a hasiče, kteří už také postávali u zátarasů, kam přinesli důkladné plachy i improvizovaná doskočiště, odrazit se - a skočit. Na místo se sjeli i novináři, aby vzápětí západoněmecké noviny přinesly první dramatické snímky „skokanů z oken“, které obletěly svět.

A právě kvůli této „skákavé“ situaci v Bernauer Straße, kde bydlela Ida Siekmann, dostaly východoněmecké jednotky rozkaz: „Zazděte okna a dveře těch domů. Ta okna, co vedou na západní stranu, sakra!“ Dorazili dělníci, zedníci a přidavači; vojáci zvonili na obyvatele a vyzývali je k odchodu. Když se tito odmítli ze svých bytů hnout, buď je vystrkali ven násilím - nebo jim zazdili okna.

Atmosféra vygradovala osmnáctého srpna, kdy byly zazděny vchodové dveře a sklepní okna v čísle 48. Členové dělnických milicí a policejních jednotek byli rozmístěni na chodbách a schodištích budov a kontrolovali doklady každého, kdo chtěl vstoupit do budovy nebo bytu. Lidé hystericky pořvávali z půd a střech na své příbuzné a známé, kteří stáli kousek od nich - ale v západní části! Házeli si i různé balíčky.

„Rodinné fotky, šperky, zlato, různé památky, dokonce i domácí zvířata. Kočka v pytli byla chycena do obří sítě, přežila…“ komentuje tuto zoufalou podívanou web Chronik der Mauer, kde nalezneme informace o všech zdařilých i nezdařilých útěcích nebo o fatálních událostech, kdy byli například postříleni i sovětští vojáci, kteří chtěli „fouknout“ na Západ!

A na tohle všechno se 21. srpna 1961 celý den s hrůzou dívala Ida Siekmann. Obývala třetí (podle německých standardů, čtvrté dle amerických standardů) patro. Zdravotní sestra sledovala ten mumraj, tu šílenou atmosféru, dokonce si všimla, že na ni z chodníku mává její sestra Martha. Její mladší sestřička… Idě najednou letěl před očima celý život.

Narodila se 23. srpna 1902 v Gorkenu u Marienwerderu v Západním Prusku v Německém císařství (nyní Górki, Kwidzynská župa, Polsko). Rodiče byli chudobní a obě dcery brzy poslali „do světa“ - Martha šla sloužit do bohaté rodiny, Ida se díky sociálnímu programu dostala do nově vzniklé školy pro zdravotní sestry.

Martha se brzy vdala a následovala muže do Berlína. Novomanželé se usadili v Lortzingstraße v Berlínské čtvrti Gesundbrunnen. „Přijeď za námi z té mizérie. Psala jsi, že nemáš žádný plat, že ošetřuješ pacienty za stravu! To je děsivé, to nemůžeš! Zde jsou nemocnice, ošetřovatelky potřebují všude…“ psala Martha sestře v reakci na její dopisy.

Ida se skutečně potýkala se zoufalou situací. Neměla vůbec nic, v nějakém špitále dřela v nuzných podmínkách za kus chleba, rodiče zemřeli… Ida si posbírala svých pár švestek, opustila provincii Východní Elbian a rozjela se za sestrou. Pracovala v nemocnici Lazarus, kde se brzy seznámila s pohledným údržbářem Johannem Siekmannem. Následovala svatba, manželství zůstalo bezdětné, ale Ida nezoufala - naplňovala ji práce.

Několikrát byla vyznamenána jako nejlepší sestra, ve svém volném čase chodila do sirotčinců a kojeneckých ústavů; starala se i o rodičky. Pak vypukla válka. Její manžel záhy zemřel - ne v boji, ale na těžkou úplavici. Ida ošetřovala civilisty i německé vojáky, osvobození Berlína prožila u sestry: „Máme velké štěstí, že náš dům zůstal stát. Tvůj ne. Hm. Víš, uvolnil se byt pár kroků odsud. Na Bernauer Strasse 48. Zkusím to!“ rozhodla se podnikavá Martha, která záhy docílila toho, že Ida mohla bydlet.

Nemocnici Lazarus měla za rohem, o zdravotní sestry byla nouze, zdecimovaní Němci potřebovali lékaře a personál. Ida pracovala a pracovala. „Mám jen vás a práci,“ říkala často sestře a švagrovi. Martha ji utěšovala a záhy si ty dvě vybudovaly malý rituál: každý den se v určitou hodinu obě vydaly ze svých domovů a střetly se na půli cesty, kde byla nově postavená lavička u starého stromu. Tam posvačily a zase šly domů. Jenže v té době už byl Berlín doslova rozkrájen na zóny.

„Zatímco ulice a chodník Bernauer Straße ležely ve francouzském sektoru Západního Berlína, průčelí budov na jižní straně leželo v sovětském sektoru východního Berlína. Ida Siekmann tak pravidelně překračovala hranici mezi francouzským a sovětským sektorem jen tím, že opouštěla svůj dům. Do práce chodila za Západ. A když šla za sestrou, přešla z východu na Lortzingstraße, která se nacházela ve francouzském sektoru Západního Berlína!“ uvádí neskutečné okolnosti žití Berlíňanů v té době web HMdb.

„V roce 1961, kdy byla zeď postavena, se její (Idy) činžovní dům nacházel v administrativní čtvrti Mitte, součásti východního Berlína. Ulice, včetně chodníku před vchodem do budovy, však patřila do správní čtvrti Wedding v Západním Berlíně. Od roku 1945 sloužila tato hranice oddělující dvě městské části také jako hraniční čára mezi sovětským a francouzským sektorem Berlína,“ doplňuje kontext celé té zoufalosti Chronik der Mauer.

Dokud byla hranice sektoru stále otevřená, v hustě osídlené obytné oblasti samozřejmě existovaly velice úzké vazby na blízké lidi, rodinné příslušníky a sousedy. Když vedení komunistické strany 13. srpna 1961 uzavřelo celou hranici sektoru, situace Idy Siekmann, vdovy, která žila sama, se otočila vzhůru nohama. Tak dramaticky, že byla jako tisíce dalších Berlíňanů doslova přes noc naprosto odříznuta od příbuzných a známých, kteří žili v druhé části města!

Ida Siekmann se musela cítit strašně. Rodina byla náhle rozdělena nepřekonatelnou překážkou. Navíc na sestře „visela“, byla jedinou blízkou osobou - copak ji mohla nadosmrti vídat jen z okna? V Idě uzrálo rozhodnutí. Během noci z 21. na 22. srpna 1961 si doma s dojemnou pečlivostí uspořádala věci. Sbalila si maličké zavazadlo, které obsahovalo pár osobních věcí, doklady, medailonek s fotkou rodičů a svatební fotografii ve stříbrném rámečku.

Vypnula jističe, plyn, zalila květiny a postavila je do chodby. Vyklidila malou ledničku, pečlivá stárnoucí zdravotní sestra jednoduše nechtěla, aby po ní zbyl v bytě nepořádek, až bude na svobodě. Věděla, že se tam už nikdy nevrátí. A čekala u okna. Za těch pár dní vysledovala, že se kolem sedmé ráno na chodníku shromažďují obyvatelé Západního Berlína, hasiči i prostí lidé. Měli deky, plachty; chytali do sítě házené předměty či sundávali uprchlíky z provizorně zhotovených lan z kusů prostěradel.

Musely to být výjevy úplně bizarní. Co se jim všem mohlo honit hlavou? Zvládnu to? Uvidím se s maminkou? Obejmu svého bratra? Chytí mě? Co se ale honilo hlavou Idě Siekmann, o tom se lze jen dohadovat - muselo se totiž něco stát. Ida nepočkala na ony pomocníky. Náhlý impuls nebo jí někdo z vojáků a komisařů něčím pohrozil? Ida totiž znenadání ustoupila od okna, vrátila se oblečená v letních šatech s šátkem na hlavě, rozevřela dokořán obě okenní tabulky a vyhodila ven na chodník jednu tlustou deku, tašku, kabelku a přehoz na postel.

Přítomní svědci pro západoněmecké noviny popisovali: „Volali jsme na ni: počkejte! Rozbalíme vám plachtu! Už jsme to skoro měli! Jenže ona nepočkala!“ vrtěl hlavou jeden z hasičů. Vzápětí vystoupila na parapet, rozhlédla se - a skočila. Lidé zděšeně zalapali po dechu, protože se do svých lůžkovin netrefila. Minula i záchrannou plachtu, která byla napůl roztažena. Den před svými 59. narozeninami se Ida Siekmann zabila pádem na chodník, který znamenal svobodu.

Její bezvládné tělo mělo hmatný tep, přítomní hasiči ženu rychle naložili do svého vozu, ale všem bylo jasné, že je pozdě - utrpěla viditelně devastující zranění hlavy, tváře a spoustu zlomenin. Ida zemřela cestou do „své“ nemocnice Lazarus. Tímto svým činem se stala první známou obětí Berlínské zdi - i když nebyla jako stovky dalších zabita (zastřelena) na útěku, byla první mrtvou při pokusu o útěk na Západ. Také to vyvolalo hotové bouře.

Zatímco východoněmecká policie napsala o její smrti strohou zprávu: Dne 22. srpna 1961 v 6:50 vyskočila svobodná (žijící sama) vdova Ida Siekmann z okna svého bytu ve třetím patře předního domu na ulici Bernauer Straße. S. byla odvezena západoberlínskými hasiči. Krvavá skvrna byla zaházena pískem a spláchnuta, noviny v Západním Berlíně tuto otřesnou událost sáhodlouze popisovaly. Není divu!

Ida na archivní fotografii. Byla to velice pohledná žena…

„Všichni jen čekali, až se něco stane. A pak se to stalo. Lidé plakali, její sestra stála na tom místě každý den. Bylo to srdceryvné!“ uváděl o desítky let později v rozhovoru západoberlínský policista, který byl osobně svědkem Idina pádu.

Osudný skok na svobodu! zněl palcový titulek v Berliner Morgenpost, který článkem upozorňoval: „Celou odpovědnost za tuto tragickou událost nese východoněmecké vedení. Ulbrichtova brutální opatření proti našim krajanům si včera vyžádala lidský život!“ Další deníky zmiňovaly všeobecnou frustraci lidí: „Nikdo z těch nahoře se ani nepřišel podívat na to, jak „oni“ staví zeď! Teprve včera, v den, kdy zemřela Ida, přijel Adenauer! Proč tak dlouho čekal? Na co?“ kladl si řečnickou otázku novinář.

Pak se konal Idin pohřeb. Skonala na Západě, tudíž byla 29. srpna pochována na Městském hřbitově ve čtvrti Wedding. Pohřeb byl srdceryvný, za rakví s kyticí v barvách Západního Berlína kráčely tisíce lidí, zástupci federální vlády kondolovali sestře, zhroucená Martha ale nechtěla s představiteli státu vůbec mluvit. „Chodník, kde se to stalo, byl ještě dlouhé měsíce pokryt věnci,“ říkal svědek.

V následujících letech tam vyrostl Památník Idy Siekmann, u kterého položili věnec například Konrad Adenauer, kyperský prezident Makarios III. nebo Robert F. Kennedy. Domy na Bernauer Straße byly postupně vyklizeny, zazděny a nakonec zbořeny, aby vytvořily prostor pro tzv. pásmo smrti.

„Tím začalo období, kdy se Berlínská zeď proměnila v krutou realitu všedního dne Berlíňanů: beton, ježci, dráty, hlídky, minová pole, ostřelování, strážní věže, vlčáci. Idina smrt byla jakýmsi předělem, ač první výstřel padl o dva dny později, 24. srpna 1961,“ naráží na smrt čtyřiadvacetiletého krejčího Güntera Litfina, který byl zastřelen při pokusu přeplavat Sprévu z východu na západ, web Chronik der Mauer.

A dodává: „Ida de facto nepřeskočila zeď fyzicky, ale její skok je tak symbolicky označován. Ta první, která přeskočila zeď či Ta, která se pokusila přeskočit zeď. Tak se jí říká. Ona se na tu svobodu dostala, chvíli žila, zemřela. Znamenala pro Berlíňany tragický a zoufalý symbol, symbol dalších uprchlíků…“

Z domu, kde Ida bydlela, zůstal jen fragment obvodové zdi - dnes tam stojí pamětní místo a muzeum Gedenkstätte Berliner Mauer.

Krutý osud Idy Siekmann zůstává jedním z nejsilnějších symbolů rozdělení Berlína. Protože zdánlivě nesmyslná hranice na ulici zničila (nejen) její rodinné vazby, zázemí i budoucnost - a to vše vedlo k zoufalé snaze o útěk, který skončil tragicky.

Veliké poděkování - Maxmilian Hassel - za pomoc při tvorbě textu!

Zpracováno podle: Berliner Experiences, Chronik der Mauer - Ida Siekmann, Ida Siekmann, Berlínská zeď, Gedenktafeln in Berlin, Find a Grave, HMdb.com