Článek
Nedávno na mě na Facebooku vykoukl roztomilý vtip. V křesle domova důchodců sedí Nokia 5110, v hubě má fajfku, na hlavě rádiovku, nožičky obuté do kostkovaných bačkor, které zaručují explozivní pád na hubu ve všech prostorách a na všech površích. Na gauči před nokiovým důchodcem dřepí dva supermoderní smartphony a říkají: „Dědečku, vyprávěj nám ještě o tom, jak jsi tehdy spadl z desátýho patra a vůbec nic se ti nestalo!“
„Chichi!“ uchichtla jsem se v duchu. Co z desátýho patra! Můj muž si padesátjednadesítku přejel traktorem! No jo! Tehdy byl zaměstnán v JZD (už to nebylo JZD, ale říkají tomu JZD i nyní úplně všichni), ladným skokem mrštného mladého traktoristy, který se chtěl ukázat (přede mnou), se vyšvihl do kabiny svého Zetoru Krystal; Nokia, na které jsme dlouhé hodiny hráli hada, mu vypadla z kapsy, Trrr Trrr Trrr Drrrrrr! nadlábl zemědělské vozidlo a se zrychlením intergalaktického motoru (asi 10 v hodině) aparátek přežehlil předním i zadním kolem. No!
Našla jsem ji v polní brázdě po Krystalu, kde byla zanořená, nepoškozená a zcela a naprosto funkční. „To nic neni,“ hlásal muž. „Jednou mi ten mobil spadl do potoka a jednou jsem ho položil na kamna. No. Trošku tady dole je rozteklej. Ale funguje!“ chlubil se mi budoucí manžel. A když jsem si na to vzpomněla, vyřkla jsem ona osudná slova: „Jooo, to tehdá ještě věci držely pohromadě. Dneska už si nikdo ničeho neváží (no jo, přejet si telefon traktorem, hodit ho do řeky a ještě nechat roztéct na kamnech!). To za našich mladejch… Ježišmarjá!“ chytila jsem se zděšeně za pusu.
A už je to tady. Jsi baba! Stará bába! Rozjímáš nad mládím. No jo, holka. Co na tom, že se za tebou dneska otočili dva pánové? Podezírám, že se jen dívali, jestli ta seschlá šedivá baba do toho krámu vůbec došmajdá. Já si rači počkám, esli to s ní šlehne už tady nebo až za rohem. To mám nejradši, důchodci musí bejt všude první bla bla bla… Bla! „Bůůů!“ štkala jsem v koupelně a prohlížela si vrásky od smíchu. A to jsem ještě včera říkala, že to se mnou není tak zlý!
Ztracená kila po chřipce apokalyptických rozměrů (to jsem opravdu málem umřela) pořád nenabrána, obleču i šaty z doby, kdy mi bylo dvacet (plandají!), vlasy, mejkap… A teď? To bylo strašný prozření! A rázem jsem se viděla jako stará čarodějnice z Mrazíka. No. Když jsem zdrceně hledala ten vtip, abych ho ukázala manželovi a mohli jsme tu tím pádem plakat a hroutit se z přibývajícího věku spolu, vyskočil na mě zvláštní post. Všichni jsme jednoho křídla andělé. Jak to? Co to znamená?
I četla jsem dál a tělem se mi rozléval takový zvláštní pocit. Smíření, smích, láska, vzpomínky, dojetí; hlavou mi vířil rej událostí a příběhů, až jsem tu řvala nahlas! Vzpomínání na generaci, narozenou v letech 1950-80, do čehož spadám - ten poslední letopočet je i datem mého narození - mě ale přeneslo přesně tam, kde jsem chtěla být. Do dětství. K mámě a tátovi. K babičce a dědovi. Ke kamarádům, z nichž mnohé navštěvuji na hřbitově. I maminku a tátu a babičky a dědy už mám jen na hřbitově!
Ale abyste tomu také porozuměli, dovolila bych si ten text rozvést a přidat k němu pár osobních vzpomínek. Co vy víte? Třeba se v nich poznáte také - a rádi si v dnešní šílené době (kdy skutečně díky pár jednotlivcům nevíte dne ani hodiny) na chvíli odfrknete a ponoříte se do časů vlastního dětství, mládí, dospívání, prvních lásek… Občas nezaškodí trošku zpomalit!
…Všichni jsme jednoho křídla andělé, narození v letech 1960-1980. Naše generace je zvláštní. Vyrůstali jsme ve světě, kde se přátelství neměřilo lajky, ale setkáními na dvoře až do pozdního večera… To mi povídejte! Na sídlišti jsme byli venku do tmy. Mámy nás volaly z oken: „Janooo, domůůů! Vendulko! Večeře! Jirko, ty smrade jeden, koukej mazat domů, nebo si pro tebe přijde táta s páskem, krucinálfagothimllaudon! Lucko! Kdo bude uklízet ten pokoj! Domů! Peťo! Koukej mazat! Já vím, že tam jsi. Já tě slyšim!“ ozývalo se z osvětlených panelákových oken.
A my, děti s klíči na krku, jsme si prostě hrály. Na sochy, na partyzány, na indiány, na Vinnetoua, na Robina Hooda, na Átreje, na Freddieho Kruegera… Holky, kluci, všichni dohromady. Skákali jsme gumu - dokonce mě napadla i taková úplně nesmyslná písnička - Umbaj vany vany vasimbó umbaj kví na umbaj kvó umbaj vany vany vasimbó umbaj kvi kva kvo - přéés řeku přeletěla kráva, v dálce zapískal slon, ptáci si vesele zpívaj, slepice snesla citron! Pic! A poslední takt byl posledním plácnutím do dlaně toho, kdo neuhnul včas! „Vypad! Podělanej zajíc, nevydržel!“ řehtali jsme se.
Na těchto dvorcích - ať už na sídlišti nebo na vesnici, kde se vše podobné dělo zásadně u místní autobusové zastávky - vznikaly i první lásky. První pusa! Víte, co to pro holku je? Tedy spíš bylo… První zakázaná cigareta. První zvracení (ehm). První bezstarostná jízda na motorce - no, motorce - ty fichtly, dachly a kozí dechy, kterým kluci věnovali veškerý svůj volný čas skoro nikdy nešlo napoprvé našlápnout… Ale když se to povedlo a holka se mohla chytit kluka kolem pasu a mít vítr ve vlasech a začít snít o věcech, o kterých ještě před minutou neměla ani páru a jen vnímala, jak se to v ní celé probouzí a puká a dere se ven… To byl zázrak. Bez legrace!
…Kde se rodiče nebáli pustit nás samotné na ulici a babičky nás krmily s takovou láskou, že chuť těch koláčů stále žije v naší paměti. Kde byl sociální sítí našeho dětství táborák, kdy jsme seděli kolem něj dokola a poslouchali kytary. Chodili jsme na koncerty, tancovali, pili, řádili; holky nosily minisukně… Ale báli! Jenže mámě a tátovi nic jiného nezbývalo. Pracovali na směny, takže jsem byla typickým dítětem s klíči. Do školy jsem chodila sama v houfu ostatních už od první třídy, doma na mě čekal mámou připravený chleba či tátou připravený ultramegachleba (táta neuměl krájet chléb, vždy mu z toho vyšel pařezák) - to jsem popadla a běžela zase ven!
A u babiček na mě čekaly buchty přímo z pekáče, ještě horké a rozplývající se nejen na jazyku… „Deš vod toho!“ pleskala mě tátova máma, rázná druhá babička, „Ty, Pavle, ta hooolka (babi to vždy protahovala, ona si moc nevěděla s holčičkou rady, měla tři syny) sežere úplně všechno. Podívej se!“ ukazovala svému nejstaršímu synovi otevřené a vyžrané krabičky od olejovek, které jsem milovala, „A ani se NE DO VO LÍ!“ slabikovala babička s důrazným nazlobeným tónem.
„No jo, no. Tak to jo.“ pokrčil táta rameny. „Nežer babi ty rybičky. Copak jsi cvok? Co to jíš? Ukaž?“ začmuchal a vytáhl ukrytý obří kus štangle vysočiny, hojně procvikaný mými napůl dětskými zuby! Jen tak! Bez chleba! Jako totální divoký zvíře! A bylo to to nejlepší, co jsem kdy jedla!
A táborák BYL vším. Nejen sociální sítí. Kouzlo ohně v otevřené přírodě, vůně kouře a buřtů a napůl spáleného chleba. Kradmé dotyky rukou, běhání s napálenými pruty, trampské písničky, kytary… Ruku na srdce, necítíte tu vůni ohně a mládí? Já jo. Bůůů! Na koncertech se děly věci, o kterých nesmím nikdy nikomu říct. Teď se tu směju, ale já se divím, že nás někdo nezatkl nebo nezavřel někam do sklepa!
Měli jsme velkou partu, se kterou jsem obrážela každý víkend všechny vesnické zábavy v okolí. Argema, DOA, Citron, Arakain, Kečup, Sifon, Extra Band, Markýz John… A tančili jsme. Co tančili, my jsme skákali, lítali… A řvali jsme. „Bílá pěna láhev orosená!“ A ty ploužáky? „Zdá se mi, že zbývá málo lásky v nás…“ „Ta dívka u oltáře, co pohled tvůj teď váže…“ A ruce kolem pasu. Nebo kolem krku? Nebo někam úplně jinam? Kdo ví… To už se nevrátí.
„To dááávno víš z těch prááázdnejch zdííí!“ brečeli jsme při posledním zvonění a zpívali Poslední zvonění. „Slzy tvýýý mámy šedivý stékají na polštááář,“ smáli jsme se při společném pivu a pár panácích na celé kolo - proti své vůli! Ta písnička je krásná, Olympic tu taky hrál, ale je taková AŽ MOC, jak řekl jeden můj kamarád.
Zvláštní je, že jsem souběžně s tím měla punkové období - to jsem se zase realizovala v Praze. V Belmondu, v Deltě (tu jsem měla před barákem), v Propasti, ve Vagonu. A vymetali jsme E!E, Plexis, V.T. Marvin, S.P.S. A další! Já to mám v mlze. A tam se také děly věci, o kterých nikdy nemůžu nic napsat, ale asi tak 458956× horší. No!
…Vyrůstali jsme bez mobilů a internetu a umělé inteligence, ale s obrovskou touhou poznávat svět. Věřili jsme, že když si něco moc přejeme, můžeme dosáhnout ke hvězdám. Naše dvorky byly velké a sny ještě větší… Snila jsem také. Já mám nesmírně velkou fantazii a představivost. A jestli jsem dosáhla ke hvězdám, to nevím. Ale někdy mám pocit, že ten dotek hvězd občas cítím. Nesmělý, malý, ale je tam. Třeba, když se mi narodila dcera. Když mi umřeli rodiče. Když jsem plakala. Když jsem se smála. Když jsem odmaturovala. Když se mi něco podařilo. Ale sny jsou jen moje! A opravdu ještě větší! Největší!
…Četli jsme knihy jedním dechem, dopisovali si papírovými dopisy, na které jsme čekali týdny, a opatrovali fotografie v albech, ne v cloudu. Věděli jsme, jakou mají věci cenu, protože jsme o nich sami snili roky, nedostávali je na první požádání. Jezdili jsme sami venku na kole… „Nekoupim! Ušetři si na to. Kolik máš v pokladničce, no? Sedmdesát tři korun. Hm. Kolik stojí ten zatracenej kůň?“ prskal táta, zatímco jsem za ním chodila a s unudlanou tváří ho psíma očičkama prosila, aby mi přidal pár kaček na koně pro bárbínky. „Achjo!“ kapituloval otec a já si letěla pro plastové zvíře se semišovou nalepenou srstí jako pro posvátný poklad!
Knihy mi četla máma, od malička. Já se učila číst za pochodu. Tím, že jsem vždy našla nějaké slovo - opsala ho na papír, aniž bych tušila, co to je - a hrdě se dožadovala chvály, jak jsem to pěkně napsala. A také patřičného vysvětlení původu neznámého slovíčka! „Éééé,“ drbal se táta rozpačitě na hlavě a třímal papírek, na němž se kostrbatě (a hrdě) skvělo VYKOŘISŤOVÁNÍ. „Kde jsi to našla?“ pídil se. „Tady!“ ukazovala jsem na jeho starou učebnici dějepisu. „A co je tohle?“ nesla jsem další rozmazané slovo: SYFILIS.
„Jano? Vyhoď tu učebnici a toho Domácího lékaře strč někam na stěnu, jak jí mám asi vysvětlit, co je syfilis?“ „Chacha!“ smála se máma. „To je ééééh. Nemoc. No. Víš? Taková jedna nemoc.“ „Aha. A ty lidi pak umřou?“ byla jsem morbidní už od útlého věku. „No. Tak jim vyskáčou takový vředy, víš. A jak jsme si s mámou pouštěli ten film, jak jsme tě vyhnali, ale ty jsi stála za dveřma, já tě dobře viděl! Tak ten pán to měl.“ „Ten strašidelnej? Jak se furt smál a skákal?“ „Jo. To se pak lidi zblázní jako éééh tenhle skákavej lajtnant. NO.“
„Chachachaáá!“ řehtala se máma a táta byl v nesmírných rozpacích: „Já se zbláznim, já tu budu dávat tomu usmrkanci přednášku o pohlavních chorobách? Dyť to eště věří na Ježíška!“ „Ježíšek neni?“ „Ježišmarjá!“ To vám bylo nedělní odpoledne jako z cukru! Nakonec mi táta po sérii zmateného vysvětlování naznačil, že se Ježíšek zastřelil a odešel na pivo! Co je tam dál? Kolo… Na kole jsem také jezdila. A kdyby jen na kole! I na koni! Sama! Dnes už je to nepředstavitelné, ale…
Vezměte si holčičku, co miluje koně. Celým srdcem, celou duší. A tahle holčička se konečně dočká. Kousek od její babičky bydlí kluk, co má živého a dýchajícího hucula. Skamarádí se spolu - a s tím huculem ve dvou jezdí sami (!) po lesích, po loukách, po silnici… Já vám nevím, ale není tohle ta pravá svoboda? Ta totální a naprostá láska, čistá a ničím nezkalená? Jet na koni bez sedla, plavit se v horském potůčku, dojet až na babiččinu zahradu, kde koníka nechat na volno, aby se jen tak popásal a užíval si…
„Vyžeň to zvíře! Sežralo mi to skalku!“ řvala babi. „Promiň,“ brala jsem huculku za ohlávku a dovedla ji do dvorku. „A to si jen tak přijedeš s koněm?“ smála se už babička a děda cvakal jednu fotku za druhou. „Jo, půjčili mi ji,“ drbala jsem okouzleně tmavookého koníka po hřbetě. Kobylka laskavě zařehtala a řekla: „Hele, tak to stačí. Já jsem hodná, ale mám jen jedny nervy. Dovezla jsem tě sem, najedla se, ale teď už bych ráda šla domů, víš?“ šeptala mi do ucha.
Tak jo. A zase zpátky. V bezpečí, v klidu širokého koňského hřbetu. A jako na zavolanou jel kolem autobus se školou v přírodě. Jak já se dmula pýchou, když jsem viděla ty závistivé dětské hlavy za sklem! No jo. Tuhle vzpomínku mám z dětství asi nejraději. A papírové dopisy - to čekání na bílo mezi kolečky krytu schránky! Měla jsem kamarádku na intru v Berouně (zdravím, Martinko!) a dopisy od ní si uchovávala a číslovala; psaly jsme si i takové příběhy na pokračování, lepily jsme tam fotky a obrázky… Tohle také milovala moje maminka.
Měla schované všechny dopisy od táty, od babičky, od svého bráchy, od kamarádek; svoje, které psala tatínkovi a babičce, i ode mě ze škol v přírodě - obzvláště jeden, kde byla jen jedna výrazná a tlustou fixou načmáraná věta: „MAMINKO, POŠLI MI OKAMŽITĚ NĚJAKÝ JÍDLO!“ - ten fascikl je někde ve sklepě.
Víte co? Já pro něj jdu. A ponořím se do nich. Budu vzpomínat na to minulé, co bylo, co se nikdy nevrátí, ale přesto je to hmatatelné. Maminčino vypsané písmo, její vůně, moje stesky, řádky psané tátovou těžkou rukou… A pustím si k tomu Plexis nebo Argemu. A budu si představovat. A snít. A vy můžete také - všichni jsme přece jednoho křídla andělé! Protože naší generaci vždy chybělo druhé křídlo. Ale stačí se přece chytit někoho druhého, abychom mohli letět!
A nebýt starou seschlou ježibabou, snad ještě dlouho ne!
...Naši rodiče nás učili, že práce je vznešená a poctivost je cennější než zlato. Nehledali jsme snadné cesty, my jsme je stavěli. Měli jsme sny, které jsme si nesli celým životem, a lidi, kterým jsme věřili celým srdcem. Ano, jsme jednoho křídla andělé. Vždycky nám chybělo druhé křídlo, abychom mohli vzlétnout, ale drželi jsme se jeden druhého, pomáhali si letět navzdory všemu. A nyní, když se ohlížíme zpět, si uvědomujeme, že naše dětství bylo opravdovým zázrakem a naše mládí nejjasnějším časem. Naučili jsme se oceňovat jednoduché radosti, chránit vzpomínky a milovat život takový, jaký je.
Tak milujte. A vzpomínejte. A žijte!
Pěkný zasněžený den všem!
