Sexy kostlivci z Waldsassenu: přehlídka slepených nebožtíků přitahuje davy lidí

Návštěvníci nádherné baziliky v bavorském městě Waldsassen mají občas pocit, že se ocitli v nějaké jiné realitě. „Co to tady je? To jako myslí vážně? V klášterním kostele?“ mumlají turisté a cvakají fotoaparáty, aby zachytili každý detail vskutku ohromující, morbidní a prapodivné „výstavy“ v překrásném interiéru sakrální stavby, do níž proudí davy lidí z celého světa. Není se čemu divit!

Aby někdy nainstaloval do kostela deset kostlivců v pózách poměrně hodně frivolních a rozevlátých… A ještě k tomu je oblékl do nádherných rouch, ozdobil je zlatem, drahokamy a diamanty… To snad v Evropě nemá obdoby! „Podívejte, tenhle nad oltářem fakt pózuje. A tenhle pololeží a má odhalenou hruď?“ povídají si mezi sebou turisté.

Kostry mají své „budky“, ze kterých se šklebí na užaslé diváky; jsou zavěšeni nad oltářem, pololeží či napůl sedí v excentrických pozicích v dalších prosklených kukaních. Ten pohled je naprosto ohromující.

„Je to skutečně bizarní, já to uznávám. Ale věřte mi, nejde o nějakou výstavku transvestitů z dob dávno minulých. Jde o projev hluboké mystické víry, o radostné uctění Boha a triumf života nad smrtí. Jen - poněkud netradiční!“ usmívá se řádová sestra z přilehlého cisterciáckého opatství, které spolu s bazilikou Nanebevzetí Panny Marie tvoří obrovský komplex ženského kláštera.

Dynamické pózy nákladně oblečených kostlivců evokují tanec, luxus, vyzývavost i jistou dekadenci, která z nich jen čiší. Vypadají spíše jako atrakce v lunaparku nebo v kabinetu kuriozit; některé z koster by se mohly „z fleku“ účastnit nějakého pokleslého večírku nebo maškarního bálu - rozhodně nečekáme, že bychom na něco takového mohli narazit v důstojném interiéru křesťanského kostela v Bavorsku!

Jak se tam kostlivci vůbec ocitli? Kdo to byl? A proč jsou kostry navlečeny do nákladných extravagantních oděvů plných zlata a drahého kamení?

Vše začalo 31. května v nám již nesmírně vzdáleném roce 1578, kdy poblíž slavné silnice Via Salaria (antické solné cesty, která spojovala Řím s pobřežím Jaderského moře) parta chlapů v areálu vinohradu dolovala pískovec. Dělníci si povídali a smáli se, sem tam kopli do tvrdé půdy - a najednou se jeden z nich propadl do země. Přímo pod jeho nohama se totiž otevřela obří dutina. Když se prach usadil a kolegové nešťastného dělníka sestoupili dolů, zjistili, že stojí v rozsáhlém labyrintu starých katakomb.

„Obrovská a nesmírně rozlehlá nekropole pod Římem obsahovala podle odhadů půl milionu až 750 000 těl!“ uvádí se na stránkách opatství Waldsassen.„To máme celou dobu pod nohama tolik mrtvých? To budou určitě křesťané!“ rozneslo se bleskově Římem. Nález vyvolal senzaci. Hroby, v nichž byla těla v mnoha patrech nad sebou uložena do výklenků ve stěnách, pocházely převážně z prvních staletí našeho letopočtu.

Některá těla byla popsána různými značkami a pochována s jistou důstojností, další mrtví byli nepietně naházeni bez ladu a skladu jeden na druhého. Některé nápisy se podařilo rozluštit - odborníci zjistili, že v katakombách byli pohřbeni pohané i Židé - ale v očích tehdejší církve i prostých věřících Římanů byl nález zcela jasný. Objevili jsme armádu zapomenutých křesťanských mučedníků!

„Římané usoudili, že našli zlatý důl. Předpokládali, že nalezená těla patří křesťanům, kteří zemřeli ve jménu své víry. Jelikož Evropa zažila silné protikatolické nálady a z mnoha kostelů byly svaté ostatky během reformace ukradeny, vnímali katolíci tento ohromující nález jako doslovný dar z nebes. Dar od samotného Boha. Dospěli k názoru, že se jim otevřela možnost „doplnit stavy“ těl křesťanských svatých v kostelích napříč Evropou,“ popisuje vskutku netradiční myšlenkové pochody našich předků web ATI.com.

Když se v římském podzemí otevřely tisíce hrobů, Vatikán se rozhodl: „Tak, nyní je vyzdvihneme, ztotožníme a pošleme do všech kostelů napříč Evropou! V každém musí být alespoň jedno tělo svatého!“ Jenže nastal drobný problém - jak v tom zdánlivě nekonečném množství mrtvých těl (750 000 je poněkud nepředstavitelné číslo, to uznejme!) poznat, která kostra či mumie patří mučedníkovi? „Aby to nebyl jen nějakej pekař nebo nedej Bože pohan!“ říkali vatikánští kněží důležitě.

Byla ustanovena komise, jejíž členové si zalezli do města mrtvých - a nastala etapa hledání svatých ostatků. Nebožtíci byli vytaženi a různě zkoumáni, luštily se nápisy, ale osazenstvo slavné komise bylo brzy v koncích. Nepodařilo se ztotožnit ani jednoho křesťanského mučedníka, navíc se stařičkým důstojným kmetům dělalo v dusném a páchnoucím prostředí katakomb špatně. Tak povolali „vyšší instanci“ - jasnovidce.

V tehdejší době církev věřila, že kosti mučedníků vyzařují zlatavou záři a jemně sladkou vůni. Do podzemí proto sestoupily týmy osob s „duchovním zrakem“ a děly se až úsměvné věci, kdy se vědmy a různí vizionáři motali nekropolí a očichávali stará zetlelá těla. U některého se jasnovidec zastavil, upadl do transu (někdy i do mdlob či do bezvědomí, protože se tam nedalo dýchat) a ukázal na hromadu kostí: „To je on. Cítím z něj auru, líbezně voní!“ A šup, novopečený mučedník putoval na denní světlo!

Hlavním vědeckým „důkazem“ o svatosti nebožtíka se však stala malá nádobka se zaschlým červeným prachem, kterou nacházeli upevněnou u některých hrobů. Tehdejší církevní učenci byli skálopevně přesvědčeni, že jde o vas sanguinis – nádobku s krví mučedníka, kterou tam věřící uložili po jeho popravě. Ve skutečnosti však archeologie později prokázala, že šlo o flakony s parfémy a vonnými oleji. Ty měly v horkých chodbách katakomb tlumit pach rozkladu. Tehdy to ale nikdo netušil, a tak stačil nález jedné lahvičky, aby se z neznámého Římana stal okamžitě kandidát na svatého!

Jakmile byla kostra schválena jako dokonalý adept na budoucí svaté tělo, nastala hororová fáze jakéhosi „smontování“ mučedníka. Poblíž nově proraženého vstupu do katakomb vznikla improvizovaná kaple, kterou nechal Vatikán vysvětit - a právě v ní se prováděla kompletace těl. Kosti vytažené z prachu katakomb byly po staletích často v žalostném stavu, nekompletní a pomíchané. To však pro barokní tvůrce nebyla překážka, ale výzva! Takže se v touze po dokonalosti mrtvých „možná křesťanů“ odehrávaly opravdu bizarní výjevy.

„Musí v kostele vypadat důstojně. Kam pojede? To já ještě nevím, ale musí nějak vypadat. Podej mi nohu z támhletoho muže. A ukaž - tahle lebka je nějaká divná, vezmeme jinou hlavu. Šup! A tady chybí chodidlo - támhle, dej to sem, tááák…“ přebírali se kněží hromadami „mučednických“ kostí a stavěli z nich jednoho člověka. Pokud v původním hrobě chyběla ruka, čelist nebo pár obratlů, prostě se „vypůjčily“ z vedlejší kupy ostatků. Nikomu to nepřišlo divné, nikdo se na nic neptal.

„Věřilo se, že v celém tom posvátném podzemí jsou kosti tak jako tak prosyceny svatostí, takže na jednom žebru navíc nebo výměně lebek opravdu nezáleží. Skutečně tomu věřili. Byl to posvátný obřad, žádná legrace nebo hanobení ostatků.“ vysvětluje ATI.com bohulibé úmysly Římanů a vatikánských kněžích. Sotva byl „Nebeský rytíř“ poskládán, nastalo upevňování kostí pomocí drátků i všemožných lepidel.

„Vznikla jakási morbidní loutka. Tito kostlivci se nerozpadali, byli opravdu poskládání pevně dohromady s neskutečnou horlivostí a precizností,“ říká opatství Waldsassen. A když byla „panenka“ hotová, muselo se mučedníkovi hledat adekvátní jméno. Spěchalo se na to, protože zájem církevních představitelů ze všech zemí Starého kontinentu byl obrovský - snad každá bazilika či katedrála hodlala hostit ve svých prastarých zdech tělo neméně prastarého křesťanského svatého!

Protože původní identita těl byla dávno ztracena v prachu katakomb - a jedno tělo navíc obsahovalo třeba čtyři další nebožtíky, tahala se jména narychlo spíchnutých svatých z pomyslného klobouku. Vatikánská komise vyhazovala jedno jméno za druhým, často mrtví dostali název po momentálním nápadu toho kterého kněze: „Ten má bílé kosti, to je čistota. Svatý Candidus. Že už je? Hm. Ale to nevadí. A tenhle se šklebí. Má radost. Tak Faustus? Toho nemáme? Dobře!“ A bylo to!

Vznikaly i bizarní rodné listy smontovaných svatých. „Certifikáty pravosti. V nich bylo oficiální razítko Vatikánu, které stvrzovalo, že ten či onen svatý je zcela a nepochybně mučedníkem křesťanství z dávných a pradávných časů. Co řekl Vatikán, to si nedovolil nikdo zpochybňovat. Když byl sv. Šebestián, Valentýn nebo Gracián připraven na cestu do svého nového působiště - samozřejmě za tučnou finanční odměnu, na kterou se skládaly celé farnosti v různých zemích - byla kostra uložena do dřevěné bedny s pilinami morbidní zásilka putovala přes Alpy na místo určení,“ říká ATI.com.

Nový přírůstek do sbírek kostela vítali věřící s dojatým pláčem. „Svaté tělo znamenalo pro prosté lidi doslovný zázrak od Boha samotného - a když jej najednou nějaké město mělo, křesťané slavili v ulicích. Věřících přibývalo, do každého kostela, ve kterém byl zatím jen v sakristiích umístěn svatý, proudily davy lidí, zaznamenáváme i humbuk kolem křtů narozených dětí - téměř všichni chlapci v období po získání ostatků nesli stejné jméno jako zakoupený mučedník!“ stojí v průvodci po opatství ve Waldsassenu.

Možná se pousmějete a zavrtíte nad tím hlavou. Jenže pro naše věřící předky se tato těla stala symbolem naděje a víry. „Tak to asi všechno bude pravda, když tu máme svatého!“ pokyvovali hlavou prostí lidé. Spatřovali v těle hmatatelné spojení s Bohem, s nebem, s životem po smrti; trpělivěji pak snášeli utrpení zde v našem „slzavém údolí“, jak se tak říká - a těšili se, jak si pak v nebi odpočinou vedle své místní atrakce - sv. Maxmiliána nebo Theodosia!

Posledním krokem fascinující (a morbidní, to uznejme) transformace bylo vdechnutí „života“ těmto poskládaným kostrám. Protože holá lebka působila příliš děsivě, umělci a mniši začali vytvářet jakési loutky v životní velikosti. Kosti se potahovaly jemným hedvábím nebo gázou, aby získaly lidštější obrysy, a do očních důlků se vkládaly oči - buď skleněné nebo ze skutečných drahokamů, jeden má i opravdové diamantové čočky. Celá postava pak byla navlečena do luxusního brnění nebo drahých rouch a ozdobena ohromujícím množstvím šperků - byly to „tuny“ zlatých i stříbrných řetězů!

Výsledkem byl zářící, drahokamy posázený rytíř, který měl věřící ohromit svou nebeskou slávou – a na to, že jde o anonymní skládačku z římského vinohradu, se v tu chvíli rádo zapomnělo. „To je krása,“ dojímaly se jeptišky, které často na potažení kostí zlatými plíšky obětovaly i svůj poslední pozemský majetek - zlatý prsten nebo šperk po mamince. To samé dělali i faráři, kteří nosili platnéřům zlaté poháry a kalichy z kostela, aby z nich mistři vyrobili tenké zlaté drátky, jimiž se tělo potahovalo.

„To je ale škoda, že ho musíme pochovat. Takové práce a nikdo to neuvidí?“ reptali pak tvůrci „zlatého svatého“, kteří nad jeho výrobou mnohdy bez jakékoliv nadsázky strávili celý svůj život. Dokonale oděný kostlivec si přímo říkal o vystavení, takže bylo nasnadě morbidní řešení - loutky byly zavěšovány nad oltář a hrdě se ukazovaly všem příchozím. Z té doby pochází výroba prosklených kenotafů či vitrín, které byly umisťovány na nejviditelnější místo kostela.

A aby bylo vše pinktlich, musel svatý jaksi - pózovat. Ukázat se. Hotové kostry v honosných krajkových róbách s drahokamy v očích dostaly ještě paruky - na jejich výrobu přispěly věřící ženy svými vlasy, takže mučedník vyfasoval precizně zhotovené tupé. Při stěhování do kukaně byla mrtvola ještě „naštelována“ do různých (mnohdy i flirtujících, lascivních a žertovných) pozic. Takže tito svatí mají ruce v bok, podepírají si hlavu, leží na boku, gestem si upravují vlasy, mají vystrčené boky, ukazují škádlivě prstem ty ty ty… Je to opravdu neuvěřitelné!

A nyní se dostáváme zpět do baziliky ve Waldsassenu, kde nalezneme největší sbírku těchto „fešáků“ na světě. Už jich totiž moc nezbylo, protože při nástupu osvícenství nastalo tažení proti posvátným relikviím. Po celé Evropě se tehdy začaly šířit myšlenky, které změnily způsob vnímání těl svatých - rázem to nebyly posvátné ostatky, ale obyčejná rozložená těla. Padaly fráze jako vykrádání hrobů, zneuctění mrtvých… A „vytunění“ kostlivci se stali jen obludným předmětem; pověrou, která patří na hřbitov a ne do svatostánku!

Josef II. na konci 18. století vyhlásil, že všechny ostatky svatých, jejichž původ není plně znám, mají být z interiérů sakrálních staveb odstraněny a pohřbeny. A to platilo i pro naše kostlivce z římských katakomb. „To nesmíme dovolit. Ani náhodou! Musíme ho schovat!“ neslo se mezi věřícími, když se dozvěděli, že jim někdo chce jejich rytíře zakopat do země - těla byla schovávána po domech, stěhovala se sem tam, někdy trávila celé roky v kůlnách nebo na půdě na seně!

Množily se i případy vykradení vitrín s tělem - není divu, zlato a drahé kamení lákalo snad všechny. „Proč by měla mít mrtvola démanty v očích?“ říkali si zloději, když rozbíjeli vitrínu a plundrovali smontovaného mučedníka. Svlečenou a „oholenou“ mrtvolu pak někde pohodili. Byly to hrozné scenérie, takže se kostlivci schovávali ještě důkladněji. „Je znám případ, kdy v roce 1956 našel takto vyšňořeného svatého kupec starého domu v Sársku. Muselo to být děsivé!“ zmiňuje ATI.com zážitek, který byste jistě absolvovat nechtěli!

Nakonec se zbylí sexy kostlivci (není to dehonestující označení, tak se jim v Německu prostě říká) přidali ke svým „kamarádům“, kteří obývali Waldsassenskou baziliku před nimi. Opatství se tak může chlubit nejrozsáhlejší sbírkou „tančících koster“ v Evropě - je jich deset. Jejich už omšelá těla si vzal do parády laický cisterciácký bratr a geniální zlatník Adalbert Eder. Ten vytvořil pro mučedníky staronová nablýskaná brnění a přilby; celé roky jen cídil mrtvoly a přetvářel mravenčí práci svých kolegů z 16. století, přičemž se zcela věrně držel původních kostýmů i ozdob. Téměř při tom přišel o zrak!

Největší práci odvedly jeptišky - stovky a stovky hodin opravovaly, přešívaly a našívaly na těla nové a nové zlato, drahokamy i luxusní látky.Na čelist kostlivců byl dán i jakýsi „náhubek“ z pravých perel a zlata. Někteří mučedníci mají v očích skutečné drahé kamení, jiní jen sklo. Na každé kosti jsou našité korálky, perličky i složité a piplavé vzory.

„Byla to práce na celé roky. Každý byl znovu opraven, znovu „vystajlován“, jak se říká dnešní terminologií. Peníze a šperky získaly sestry od štědrých dárců, kteří chtěli zachovat toto podivuhodné kulturní dědictví. Také byl použit předchozí oděv našich kostlivců.“ popisují náročnou restaurátorskou práci svých předchůdkyň cisterciácké jeptišky z Waldsassenu. Výsledek této staleté mravenčí práce můžete v bavorské bazilice vidět dodnes.

Deset nastrojených koster -mimo jiné Theodosius, Valentýn, Gracián nebo Maxmilián - připomíná dobu, kdy víra nepotřebovala logiku! Ať už na ně koukáte s úžasem, nebo s lehkým mrazením v zádech, jedno je jisté – „Svatí z katakomb“ (Heilige Leiber) se stali ohromující ukázkou víry našich předků. Za sexy kostlivci se stahují tisíce zvědavých návštěvníků. A samozřejmě se začalo šuškat, že bizarní a morbidní výstavka vystrojených manekýnů tak trochu ožívá. Trochu více! Kostlivci se mají hýbat, natáčet se do stran, ukazovat na lidi, hrozit jim kostnatými pažemi, které jsou ověnčené šperky a zlatem.

„Chrastí, tančí, klapají čelistmi. To vše se říká. Také se prý mění jejich postoj. Uznáváme, že je to vše strašidelné, ale ujišťuji vás, že jsou mrtví, takže se hýbat nemohou. Jsou svatí, my je tak bereme, chováme se k nim s úctou a obdivem. A modlíme se za ně. I za to, aby nám tady nepoletovali!“ tvrdí řádové sestry z místního kláštera. Tak se na kostlivce zajděte podívat! Třeba vám zatančí!

Děkuji Maxu Hasselovi za tip na text informace o zážitku z návštěvy baziliky!

Zpracováno podle:

Abtei Waldsassen.de, Dientzenhofers.de, Atlas Obscura, Bazilika Waldsassen, ATI.com, Řehoř XIII., Waldsassen .pdf