Článek
Po některých lidech nezůstane nic. Zemřou, jedna generace možná ještě vzpomíná, uchovává fotky a osobní věci blízkého, chodí mu na hrob. Pak přijde další generace, která mlhavě ví, jak se prababička nebo prastrýc jmenovali, ale nic více. Fotky končí na smetišti, hrob poslouží pro dalšího nebožtíka, vše odvane čas a podoba lidí, jejich život a práce, to vše zmizí v propadlišti vzpomínek. Je to kruté, ale tak to chodí. I my budeme za sto let pouhou matnou vzpomínkou (přinejlepším).
Náhrobek představuje puklinu v zemi, ze které vylézá vzkříšená žena a její dítě
Někdy se ale podaří uchovat životní osud dávno zesnulých lidí prostřednictvím něčeho jiného. Něčeho, co nemá obdoby a na co se chodí dívat davy zvědavých lidí. V případě Marie Magdaleny Langhans, která zemřela před bezmála 250 lety, je to náhrobní kámen. Zdrcený vdovec po ztrátě své milované ženy a dítěte, které zemřelo spolu s ní, oslovil známého a kontroverzního sochaře své doby.
A výsledkem je monument, který je svým způsobem morbidní, ale také úchvatný. Však posuďte sami. Vidět zoufalou ženu, jak se dere ze záhrobí zpět na svět… Jaký je osud tohoto nevšedního díla a hlavní protagonistky celé tragické události, která díky svému pochmurnému náhrobku nebude nikdy zapomenuta?
Kostel v Hindelbanku
Hindelbank je obec v okrese Emmental v kantonu Bern ve Švýcarsku. Nejstarší stopy osídlení pocházejí z neolitu, nyní má kolem 2500 obyvatel, pyšní se krásným a impozantním hradem, starou farou a kostelem. První zmínka o kostele v Hindelbanku sahá až do roku 1275, postupem staletí byl neustále přestavován a renovován, finální podoby dosáhl po požáru v roce 1911. A právě v kostele najdeme dvě monumentální hrobky. Obě jsou dílem kontroverzního umělce Johanna Augusta Nahla (1710-1781).
Tento sochař a štukatér se narodil v Berlíně a často cestoval po celé Evropě. Najímali si ho měšťané i šlechtici, oplýval velkou fantazií a nebál se i motivů, které byly v té době označeny za ďábelské - což je ještě mírně řečeno. Nahl hodně experimentoval a jeho „moderní“ výtvory tehdy opravdu nezapadaly do kontextu doby.
Detail hlavy matky a syna
Pracoval s pískovcem a mosazí, měl prostorovou představivost, jeho sochy jsou obrovské, minimalismus ho nebavil. Bavila ho témata smrti a zmrtvýchvstání. Při jednom evropském turné zavítal také do Švýcarska.
V roce 1749 přijel do Hindelbanku, kde měl velkou zakázku - pozůstalí ho požádali, aby vytvořil epochální hrobku Říšského hraběte Hieronyma von Erlach v místním kostele. Umělec si místo prohlédl, ihned věděl, jak bude vše vypadat, a zakázku přijal. Musel ale někde bydlet. Objevil se místní pastor Georg Langhans, který sochaře pozval na faru. Nahl rád souhlasil, pastor byl velice přátelský.
Monumentální náhrobek Hieronyma von Erlacha, který zemřel v roce 1748 - Nahlova první práce v Hindelbanku
A velice přátelská a krásná byla také jeho manželka Marie Magdalena. Vlastně novomanželka. Bylo jí osmadvacet let, vdávala se tedy na tehdejší poměry docela pozdě, ale nebylo to tím, že by zůstala „na ocet“. Překrásná, chytrá a laskavá Marie pocházela z význačného rodu Wäberů z Bernu.
A dlouho trvalo, než dostala povolení provdat se za „obyčejného vesnického pastora“ - Marie Magdalena měla mít totiž docela jiného ženicha, vysoce postaveného a zajištěného. Ale nakonec si prosadila svou, roku 1749 se konala svatba a Marie Magdalena Langhans se stěhovala na faru. A jen pár týdnů poté laskavě přijala pod svou střechu i Johanna Augusta Nahla. Marie postupem doby otěhotněla a milující manžel Georg se mohl radostí zbláznit. Celá obec jim to přála, Marie působila skutečně jako dobrotivý a krásný anděl, navíc v požehnaném stavu. Na jaře roku 1751 se přiblížila její těžká hodinka.
Jeden z mnoha zmenšených suvenýrů náhrobku
V tehdejších poměrech už byla „starší“ prvorodičkou, navíc byla velice štíhlá, porodní babičky měly o svou chráněnku strach. Bohužel oprávněný. Marie Magdalena Langhans začala rodit na Velikonoce, porod nikam nepostupoval, krásná žena trpěla nevýslovným způsobem. Manžel se urputně modlil, ale marně. Po dvou dnech trýznivých bolestí Marie zemřela. Novorozený chlapeček žil ještě dva dny, a i když se opět všichni snažili, nemohl přežít - měl těžkým porodem zdeformovanou hlavičku. Georg Langhans tomu nemohl uvěřit. Najednou neměl nic.
Všudypřítomný sochař Nahl se snažil svého přítele těšit, ale pastor ztratil veškerou chuť k životu. Sousedky přišly Marii Magdalenu a synka omýt, převléct a připravit k pohřbu. V tu chvíli Nahla něco napadlo. Umělec byl natolik otřesený vším tím utrpením, že se rozhodl vytvořit Marii Magdaleně náhrobek. Zlomený vdovec ani neprotestoval, manželku i se synem nechal uložit v jedné rakvi a souhlasil s tím, že budou „prozatím“ pochováni na hřbitůvku u kostela. „Děj se vůle boží,“ mával rukou zlomený Georg, který zestaral a zešedivěl.
Fara
Nahl si obstaral povolení, která od podobně zarmoucených radních dostal, a začal tvořit náhrobní kámen, který snad ještě Švýcarsko nevidělo. A kdyby jen Švýcarsko. Z jednoho kusu kamene vytvořil funerální skulpturu, kterou nazval Příslib vzkříšení. Deska hrobky je puklá, rozbitá; z hrobu se derou ven matka s dítětem. Oba hledí vzhůru k nebesům, chlapeček natahuje ruce v gestu nesmírně dojemné naděje. Reliéf je plný detailů, symbolů, autorem nápisu je další umělec Albrecht von Haller.
Hrob je zobrazen, jak se otevírá při vzkříšení, když matka a dítě pod ním ožívají. Horní plocha je modelována kartuší vpravo od lebky a zkříženými hnáty pod hvězdou v reliéfu - a vlevo kartuší hvězdy zakončenou srpkem měsíce a křížem. Nad matčinou hlavou je koruna a za jejíma nohama lebka a kost. Na dolním konci horního povrchu po obou stranách je reliéfní listnatý svitek, který je zakončen jednoduchým svitkem. Svitek ve vysokém reliéfu se rozprostírá po obou stranách hlavy dítěte, které se zvedá a pokládá paži a ruku nad středový otvor.
Pod fenomenální desku byla uložena Marie Magdalena s chlapečkem a netradiční sochařský počinek se stal doslova poutním místem. Když byl nějaký slavný umělec na cestě po Švýcarsku, neopomněl se tam zastavit. O náhrobku Marie Magdaleny Langhans se můžeme dočíst v poznámkách Goetheho, Schopenhauera, Ankera, Feminora nebo Karla Graf von Zinzendorf.
Náhrobek bezesporu velice nevšední. Velice.
„Hrobka Marie Madgaleny Langhans hraje velkou roli v dějinách umění. Na Nahla se mimo Německo a Švýcarsko téměř zapomnělo, ale po určitou dobu byla tato hrobka nezbytnou zastávkou spisovatelů a obdivovatelů umění; stala se objektem rozjímání a rozsáhlých duchovních studií. Nahlova hrobka se stala jedním z pomyslných základních kamenů počínajícího romantismu. Mary Shelley prokazatelně navštívila Hindelbank - s největší pravděpodobností ji skulptura ovlivnila i při psaní Frankensteina, který vznikl právě ve Švýcarsku.“ uvádí Národní historické muzeum v Basileji v brožuře o díle sochaře Johanna Nahla.
Takto netradiční náhrobní deska se samozřejmě stala terčem všemožných pověstí a legend. Vypukla hotová mánie, lidé si náhrobek kreslili, aby měli jeho podobu při sobě - v tu chvíli zavětřili svou šanci podnikaví občané nejen Hindelbanku. Sotva se totiž podoba sochy „dostala do světa“, začala se hojně kopírovat, zmenšeniny ve formě různých přívěsků, škapulířů a obrázků šly doslova na dračku. K pomníku Marie Magdaleny Langhans chodily neplodné ženy, prosily ji o dítě, rozkřiklo se, že tu a tam některá otěhotněla, tudíž je monument jistě zázračný… Však víme, co dovede víra udělat s lidmi.
Johann August Nahl
Ostatně sádrové, porcelánové nebo měděné malé kopie náhrobku se prodávají dodnes a jsou dost výnosné. „Miniaturní kopie pískovcového pomníku byly vyráběny v několika verzích: z vosku nebo terakoty v továrnách v Nyonu a Niederweileru. Tyto repliky, které byly distribuovány až do Anglie, sloužily nejen jako suvenýry pro cestovatele, ale sloužily také k útěše pozůstalých. I dnes se hojně prodávají sádrové obrázky k zavěšení na zeď.“ uvádí basilejské muzeum.
Během let také vznikly četné napodobeniny původního pomníku: „Nejpropracovanější je napodobenina hrobky v Británii ve skutečné velikosti, která byla vyrobená pro viktoriánského pastora, jehož žena a dítě zemřely na neštovice. Kvalita památníku je dobrá, ale celek působí nanejvýš bizarně. Umělec se nechal unést. Připomíná to spíše výjev z nějakého bizarního hororu,“ říká britská společnost Church Monuments Society.
Uchvácení umělci si náhrobek překreslovali. Ve své době byly kresby monumentu rozšířeny po celé Evropě
V roce 1911 kostel vyhořel, ale naštěstí náhrobek vyvázl bez újmy - ochránilo jej mohutné dřevěné víko. Marie Magdalena Langhans se svým synkem tak stále vylézá z říše mrtvých a dere se na povrch švýcarského kostela. Studenti v hodinách dějin umění prý milují takovéto podivnosti - památníku říkají Zombie máma. Inu, každému dle jeho gusta.
Nenápadný kostel v nenápadné vesnici kdekoliv v Evropě může skrývat něco neuvěřitelného - třeba právě skrytý náhrobek, o kterém se málo ví. Jen je třeba hledat a pátrat.
...............................................................
