Kapesníky máčené v krvi a plivání na gilotinu: poslední veřejná poprava ve Francii se zvrhla v horor

18. června 1939. Elysejským palácem se rozléhá burácivý hlas francouzského prezidenta Alberta Lebruna (1871-1950). „Viděli jste to? Taková hanba! Taková nechutnost! Copak jsme barbaři? V jakém století to žijeme, že se nám tady přímo pod nosem odehrává takový odporný kabaret!“ Lebrun má pověst velmi klidného, umírněného a nekonfliktního muže, nyní je ale rozzuřený tak, že to premiér Édouard Daladier ještě neviděl.

Prezident tříská do stolu, kde má rozházené snad všechny pařížské noviny. Včerejší ranní vydání, večerník, deník s dnešním datem: na titulních stranách je jen jedno jediné: fotografie z popravy německého sériového vraha Eugena Weidmanna, která se odehrála včera ráno před věznicí Saint-Pierre ve Versailles. „Víme o tom. Nedalo se tomu zabránit. Lidé běhali po střechách. A šátky, které namočili do krve toho vraha, se už dnes prodávají po celé Paříži“ špitne Dalaider.

Prezident se chytí za srdce, jenže to ještě není všechno: „A jeden muž uplatil obyvatele protějšího domu. Ten ho pustil k oknu…“ odmlčí se premiér, „A natočil film. Se vším všudy.“ Albert Lebrun jen vrtí hlavou. Jak se mohla stát z prostých Pařížanů taková zvěř? Byl to odporný vrah, pravda, ale co ti lidé? Vždyť to tělo málem vláčeli po ulici! S hlavou chtěli hrát fotbal! Prezident Lebrun má náhle jasno: „Tohle musí skončit!“

Francouzská hlava státu pověřila Daladiera vypracováním dekretu o zákazu veřejných poprav ve Francii. Ten vyšel 24. června 1939, těsně před začátkem druhé světové války. A skončila jím sto padesát let trvající tradice veřejných poprav gilotinou, která se datovala od dob Velké francouzské revoluce.

Co se před versailleskou věznicí Saint-Pierre vlastně odehrálo? A co měl na svědomí popravený muž?

Rodák z Frankfurtu nad Mohanem (5. února 1908) Eugen (Eugene) Weidmann by mohl mít všechno, kdyby se v určitém okamžiku nevychýlil jeho život na onu šikmou plochu. Bezesporu velice inteligentní a pohledný chlapec byl v době první světové války „uklizen“ k prarodičům. To pak u soudu zmiňoval jako klíčový zlom: „Můj táta byl bohatý, podnikal. Vyvážel věci, jsme Židé, uměl to. A asi jsem mu překážel, tak mě odvezl do Bavorska ke starým. Ti se jen modlili.“ říkal cynicky.

Weidmann začal ve velkém krást. Byl okouzlující, dovedl se vemluvit do přízně ženám i mužům, pak je okradl a lup prodal. Takto „pracoval“ po celém Německu, z Mnichova utekl do Sárska, kde ho zavřeli na pět let do vězení. Dvacetiletý mladík se v kriminále v Saarbrückenu naučil další fígle, seznámil se s řadou zlodějů a zvrhlíků, až se jeho nejlepšími kamarády stali dva dva Francouzi: Roger Million a Jean Blanc. Povedené trio se domluvilo:

„Propustí nás skoro stejně. Pak pojedeme do Francie. Ty pojedeš s náma, německej! Jsi hezkej, budeš nám lákat ženský. Bohatí turisté, těch je v Paříži dost. Mají naditý peněženky, jsou ověšený šperky. Budeme chytří. Uneseme je, ještě rádi si vykoupí holej život!“ Zloději si dokonce pronajali vilu v Saint-Cloud poblíž Paříže! Starý barák měl být ideálním „útočištěm“ pro únosy - chtěli vždy někoho sebrat, hodit mu přes hlavu kápi, odvézt do vily, okrást a vymlátit z něj, jestli má bohaté příbuzné. Pak by se žádalo o výkupné.

Když ne, letěl by nahý (ale živý) nešťastník s kápí na hlavě někam do příkopu. Million a Blanc nebyli žádní vrazi. A nemysleli si to ani o Weidmannovi. Jenže na něm bylo špatně úplně všechno. Tichý vysoký muž vypadal šarmantně, uvnitř něj se ale skrývalo čiré zlo. Bylo mu všechno jedno. První únos zpackal, oběť mu utekla - a to ho rozzuřilo. „Tak to ne. Už mi nikdo neuteče. O to se postarám,“ šklebil se na Milliona, který se svého německého parťáka začínal bát.

„Moje milá Maud, jsem šťastná! Právě jsem potkala okouzlujícího Němce bystrého intelektu. Je tak vysoký a pohledný! A to jméno. Siegfried! Ach, má drahá. Možná si dám další wagnerovskou roli, kdo ví? Na zítra mne pozval do své vily. Je na krásném místě poblíž sídla, které Napoleon daroval Josefíně!“ Tyto řádky napsala z Paříže čtyřiadvacetiletá Jean de Koven. Velice slavná americká baletka pobývala ve Francii u tetičky. Když potkala onoho Siegfrieda, svěřila se po dopisu své přítelkyni v Bostonu.

Jean de Koven chodila s charismatickým Němcem na dostaveníčka, chlubila se tetě Idě Sackenheim, jak je k ní milý a hodný, jak se spolu vyfotografovali, jak se políbili… A pak se jednou nevrátila. Místo neteře dostala teta Ida dopis s požadavkem na výkupné 500 dolarů. Zvěsti o únosu slavné umělkyně se rozlétly do světa, z USA neprodleně přijel Jeanin bratr, zmizení mladé baletky bylo široce medializované - a Eugen Weidmann alias Siegfied jaksi zpanikařil.

Zamilovanou Jean de Koven 23. července 1937 bez milosti uškrtil a zakopal ji pod zimostráz v zahradě vily. Zabíjení Weidmannovi zachutnalo. „Proč je vracet? Jsou s tím komplikace. A proč je vlastně unášet? Není lepší zabít někoho bohatého, okrást - a je to?“ přemlouval Milliona a Blanca. Ti ale odmítli. „My jsme zloději. O nějakých vraždách nebyla řeč. Tohle smrdí gilotinou. Nás nezajímá, že ty se ničeho nebojíš, my jo!“ vrtěli hlavou.

„No co. Tak je zabiju sám.“ kasal se Weidmann. A splnil to. Eugen rozjel vražednou jízdu, obstaral si pistoli a během dvou měsíců zabil střelou zezadu do týlu pět lidí. Jeho druhou obětí byl muž - zastřelil řidiče, kterého si najal, aby ho odvezl na Francouzskou Riviéru. Nedaleko Tours mrtvolu Josepha Couffyho vyhodil z vozu, ten ukradl a bohatší o 2 500 franků se přesunul do Fontainebleau.

Tam následovala další vražda - za účasti kompliců vylákal nebohou zdravotní sestru Janine Keller do jeskyně, kde ji zastřelil, oloupil o diamantový prsten a dívčiny životní úspory: Million jí totiž namluvil, že se bude starat o jeho nemocnou tetu: „A vezmi si všechno sebou. Budeš bydlet v krásné vile. I peníze si vezmi, jsem investor! Poradím ti!“ Janine poslechla. Jak ji ale vlákali do jeskyně, kde se její tělo našlo až po mnoha týdnech, to Eugen Weidmann neprozradil.

Jinak byl sdílný: popsal i čtvrtou vraždu Rogera LeBlonda. Pátou obětí byl německý Žid, Weidmannův krajan a kamarád Fritz Frommer - ten skončil pod zimostrázem vedle baletky. 27. prosince 1937 Weidmann vzal život poslednímu člověku. Realitního makléře Raymonda Lesobra nalákal do vily v Saint-Cloud, aby mu ji ocenil. Bohatý makléř byl střelen do týlu a okraden o pět tisíc franků. To už ale byla trojici v patách Sûreté.

Mladý inspektor Jean Primborgne našel v kanceláři pohřešovaného makléře Lesobrea vizitku s adresou vily. A měl tušení, že tam realitního agenta najde. Nevěděl ale, že tam také najde další těla a vraha šesti lidí. Když se Eugen Weidmann vracel ze silvestrovského večírku, čekali na něj dva policisté. Měl krásné vystupování i způsoby, na muže zákona se usmíval, pozval je velice laskavě dál:

„Je zima, uvařím vám kávu. Makléř? Ano, byl tady. To je moje vila, je už stará, chtěl bych ji prodat a pořídit si něco novějšího, jen račte, posaďte se…“ šveholil, usadil policisty v salónu, načež se vrátil s pistolí a třikrát po nich vystřelil. Minul. Policisté se na něj vrhli, jeden z nich rozzuřeně popadl kladivo - a pěkně vraždícímu Němci „zmalovali“ fasádu. Narcis Weidmann dokonce na policejní stanici důrazně žádal, aby ho nefotili. „Počkejte, až se mi to zahojí! Ať vypadám hezky!“ žádal vrah marnivě. A marně.

Na jeho „zatýkací fotografii“ je jasně vidět rána po kladivu, obvaz i modřiny a tržné rány. Sotva Eugen poznal, že spadla klec, začal „sypat“. Práskl své komplice, kteří putovali do vazby záhy po něm, přiznal se ke všem vraždám, označil místo, kde leží pohřešovaná baletka - a dokonce se rozplakal. „Byla tak jemná. Tak krásná a křehká. Nic netušila. Když jsem zmáčkl její krk, upadla na zem. Jako křehká panenka…“ fňukal.

Dlouhé dva roky trvaly přípravy k procesu, který se stal nejsledovanější událostí té doby nejen ve Francii. Vražda Jean de Koven otřásla Amerikou, její tělo bylo převezeno do USA a pochováno Queensu za účasti tisíců lidí. I proto byl tvrdě požadován trest nejvyšší. Nakonec to tak samozřejmě dopadlo. V březnu roku 1939 byli Weidmann a Million odsouzeni k trestu smrti (Millionův rozsudek byl změněn na doživotí), Blanc dostal dvacet měsíců.

Když se Eugen Weidmann dozvěděl, že jde pod gilotinu, neřekl ani slovo. Datum exekuce bylo určeno na 17. června 1939. Weidmann byl převezen do versaillské věznice Saint-Pierre a čekal v cele smrti. Vzhledem ke zkušenostem se srocením lidí na mnoha předešlých popravách chtěl kat Jules-Henri Desfourneaux načasovat jeho hrdelní trest na ranní rozbřesk. „Co nejdříve. Je pak menší kravál. A když bude tma, nepovedou se jim fotky…“ řekl zemitý a slavný mistr popravčí, poslední z veřejných francouzských katů.

Jenže vše mělo být jinak. Dav se začal srocovat před vchodem z věznice už před půlnocí. Lidé lezli na střechy ve snaze zajistit si co nejlepší místa. Majitelé bytů na protější straně doslova prodávali svůj výhled z oken. Reportéři a novináři dělali psí kusy, aby se dostali co nejblíže gilotině, kterou technici stavěli od večera. Místo popravy bylo zvoleno velice špatně: popravčí nástroj stál vlastně na chodníku před silnicí uprostřed domů se spoustou bytů! A davy příchozích Pařížanů a zvědavců z okolí nebraly konce.

Policie musela diváky odtlačovat od gilotiny, slunce dávno vyšlo - a kvůli křičícím a halekajícím lidem, kteří obsypali celé okolí, domy i pouliční lampy, musela být poprava o pár hodin odložena. „Můžeme fotit!“ radovali se reportéři. Jeden z nich visel ze střechy přivázaný na laně. Až tak! Příchozí si vyndali svačiny. Kvůli záplavě papírů od chlebů a baget, které lidé svačili, se Weidmannově exekuci často přezdívá „Sendvičová poprava“.

Mezi přítomnými byl tehdy sedmnáctiletý Christopher Lee. „Bylo to hodně hysterické,“ vzpomínal později slavný herec. V půl čtvrté ráno už byla kolem gilotiny bariéra z policistů, v půl páté konečně zazvonil zvonek, který ohlašoval příchod státního prokurátora, jeho asistenta, Weidmannových právníků a kata. Všichni byli v černém. Dav začal freneticky řvát, pískat, dupat a jásat. Když vyvedli ven Weidmanna, schytal plivance, spršku kamení, létalo na něj jídlo i odpadky.

Kat už toho všeho měl dost, rychle odsouzenci, který byl rudý a lapal po dechu, strhl modrou košili a položil ho na gilotinu. V tu chvíli se přes kordon policistů prodrala dáma s mladou dívkou: obě řvaly a ječely, byly to příbuzné zavražděné zdravotní sestry. Nastal naprostý chaos, Eugen Weidmann neřekl ani žádná poslední slova, protože je říct nestihl: břit gilotiny sjel dolů odhadem 20 vteřin od okamžiku, kdy Weidmann vyšel ze dveří - a bylo po všem. Vlastně nebylo.

„Dav byl neukázněný. Chování obecenstva se zvrhlo. Viděli jsme nechutné scény, nechutné. Takové, co nemají v civilizované společnosti co dělat.“ popisoval velice opatrně deník Paris-Soir bizarní scény, které se kolem mrtvého děly. Mimo jásání a hlaholu, které se dalo očekávat, si lidé vytáhli kapesníky a šátky. A namáčeli je do louže krve pod gilotinou. „Brali si to na památku. Jako za Revoluce. Pak se s tím kšeftovalo,“ zmiňuje web RHP.com.

Jean de Koven:

Od krve Eugena Weidmanna byli brzo zamazaní všichni okolo, šlapali v ní, kat Desfourneaux bránil nádobu s hlavou popraveného vlastním tělem. Z davu totiž znělo: „Kopneme si! Ukaž nám ho! Hoď nám ji!“ Gilotina byla odklizena rychlostí blesku a dav se zklamaně rozcházel. „To bylo jako všechno? Ach jo,“ vzdychaly matky a otcové, kteří na popravu vyvedli i své děti. „Těch tam bylo opravdu hodně. Malých dětí. Tátové je nosili na krku, aby dobře viděly,“ říkal i Lee.

Po tom všem přišlo jakési vystřízlivění. Noviny sice přinesly palcové titulky i fotografie, ale zároveň se v nich opatrně uvádělo, že gilotina místo odstrašujícího účinku probouzí v občanech nízké pudy nehodné civilizovaných lidí.

„Hltali sendviče, smáli se nahlas, matlali se krví. Posílali děti, aby si do její kaluže namočily šáteček. Tak se chovají Francouzi dnešní doby!“ hřímal pokrytecky v Le Figaro onen reportér, který visel na laně.

Prezident se z toho všeho tak rozčílil, že veřejné exekuce zakázal. Pro zajímavost, poslední francouzská neveřejná poprava gilotinou se odehrála roku 1977.

Hrob baletky Jean je dodnes poutním místem a existuje nadace, která nese její jméno: sponzoruje talentované francouzské tanečnice. Údajně autentický dámský kapesníček se zaschlou krvavou skvrnou se dle Redditu nedávno objevil v neveřejné dražbě. Chování přítomného davu se i v tomto případě stalo součástí mnoha odborných psychologických studií.

I nejtemnější představení si vždy najde své diváky - tak jako v případě zaslouženého konce sériového vraha Weidmanna.

Autentické video natočené ze střechy i z davu lidí je volně dostupné na Youtube.

Zpracováno podle: Guillotine, BlogOup.com, Muži v Česku, Reflex, Eugen Weidmann, FrankFallaArchive.com, Fandom, Albert Lebrun, Jean de Koven, Find a Grave, Find a Grave (2), RHP.com, Reddit, Reddit (2), Jules-Henri Desfourneaux