Posadili ho na rozžhavený trůn a snědli zaživa. Poprava Jiřího Dóži byla nejhorší exekucí v dějinách

„Dóža byl popraven způsobem tak „úžasně“ barbarským, že si toho všimli i současníci po celé tehdejší Evropě, ve které se na nějakou brutálnější popravu, vypálení vesnic a vyhlazení celých rodin nepohlíželo jako na něco špatného. Běžný kolorit. Lidé té doby byli zvyklí na hrůzostrašná veřejná představení. Pokud ale můžeme ze všech zaznamenaných konců odsouzených na smrt vybrat jeden, ten nejhorší v celých dějinách, je to právě strašidelný konec rebela Dóži. Podle výzkumů byli krutostí exekuce překvapeni i ti, kteří ji realizovali. Popisuje se velice špatně. Velice,“ uvádí ve své studii mimo jiné historik z univerzity v Yale Paul Freedman.

Paul Freedman má pravdu. O skutečně děsivém konci Jiřího Dóži psali i největší evropští spisovatelé své doby a jeho krvelačný skon vešel do maďarských a slovenských lidových legend. Pokud chceme znát historické souvislosti, které k otřesné popravě sedmihradského vůdce povstání vedly, přeneseme se do Uherského království na začátek šestnáctého století.

Uhry byly zdecimovány epidemií moru a opakující se neúrodou. V království byl hlad, lidé trpěli neskutečnou bídou a navíc se po letech objevila další hrozba - Turci. Tehdejší král Vladislav Jagellonský nabídl sultánovi Selimovi I. mírovou smlouvu, ale kdepak.

Turci krvavě obsadili důležité pevnosti v oblasti dnešní Bosny a Hercegoviny a královi nezbylo nic jiného, než poslat na jižní hranici více vojáků. To všechno stálo velké peníze. Vladislav Jagellonský by na Turky rád poslal velkou armádu, ale neměl finance. Ostřihomský arcibiskup Tamás Bakócz (Tomáš Bakóc, 1442–1521) nalezl dle svého názoru řešení, jak se s Osmanskou říší jednou provždy vypořádat - koncem roku 1513 získal od papeže Lva X. bulu, výnos, kterým Lev X. posvětil vyslání křížové výpravy proti Turkům.

Křížová výprava byla slavnostně vyhlášena v dubnu 1514, jenže… Uherská šlechta odmítla bojovat. Bojkot křížové výpravy by mohl papeže rozzuřit, Tamás Bakócz se tedy rozhodl, že složí vojsko z příslušníků nižších vrstev, zemanů, dobrovolníků, chudáků.

Zde na scénu vstupuje sedmihradský zeman Jiří Dóža (též György Dózsa, Székely György; Juraj Dóža Sikul apod.). Tento chrabrý muž (1470-1514) sloužil jako důstojník jezdectva a zabil vysoce postaveného Turka. Pak přešel do Budína, kde mu Vladislav Jagellonský daroval rytířský titul. Proč přišel Dóža ke dvoru, o tom se teorie různí. Buď to byla odměna za jeho statečnost v boji - nebo ho tam chtěli, aby velel narychlo spíchnutému vojsku. Jistě to historici neví, ale spekuluje se, že jej Bakócz „na férovku“ jmenoval velitelem křižáckých vojsk.

„Jiné zdroje naopak uvádějí, že ho do funkce velitele jmenoval sám uherský král, který mu nedávno udělil také titul rytíře,“ polemizuje web HistoryPlus.cz. Když ale statečný „turkobijec“ uviděl své vojsko, zalapal po dechu. Nevycvičení nuzáci, které naverbovali církevní představitelé, byli různých národností i profesí. „Tuláci, sedláci, městská chudina, hladoví studenti, také dobrovolníci, kteří skutečně chtěli vybít co nejvíce Turků - krutí vrazi a sadisté (…) Rumuni, Chorvati, Ukrajinci, Slováci, Maďaři. Neměli absolutně žádný výcvik, koně ani zbraně. Měli jen zemědělské náčiní.“ popisuje Paul Freedman

Tomu se skutečně nevelí snadno! Navíc bohatí šlechtici se na celé vojsko vykašlali s tím, že nebudou financovat vůbec nic. A rozhodně se nehodlali účastnit křížové výpravy osobně. Dokonce někdy chodili pro své poddané a „tahali“ je z formujícího se vojska ven. „Domů! Do roboty, žádný boj!“ odváděli si své dělníky a zemědělce. Bakócz ani Dóža s takovou neochotou a bojkotem „VIP“ tehdejších Uher vůbec nepočítali. Není divu, že ve vojsku, které čítalo přes čtyřicet tisíc mužů z celého Uherského království, začala vzpoura.

Zprvu se Jiří Dóža snažil vycvičit alespoň některé muže pro hodnost velitelů, ale když neměli ani základní potraviny, natož plnohodnotné vojenské vybavení nebo koně, tento úkol vzdal. Uherští páni navíc „vojsku“ neustále dělali jen problémy, házeli jim příslovečné klacky pod nohy a morálka (pokud vůbec nějaká byla) zcela upadla. Až to vygradovalo do tzv. Dóžova povstání. Největší selská rebelie v Uhersku sebou přinesla spousty mrtvých.

„Křižácká výprava proti Turkům pod vedením Jiřího Dóži, složená většinou z nuzně ozbrojených sedláků, řemeslníků a drobných zemanů, se změnila na rozsáhlé povstání, které vyjadřovalo nespokojenost nejchudších s feudálními poměry. Povstalci plenili šlechtické, ale i církevní majetky a jejich řady nepřetržitě rostly.“ zmiňuje slovenský článek s názvem Povstanie Juraja Dóžu.

Naverbovaní vojáci a dobrovolníci se obrátili proti pánům, byli naštvaní, že jejich ochota padnout za papeže ve výpravě ve jménu kříže je neustále shazována a nikdo ji nebere vážně. Útočili čím dál krvavěji, byly vyvražděny celé rodiny z panských sídel, křížová výprava byla raději zrušena a všichni se obrátili proti rebelům. Nastal lítý boj po zuby ozbrojených vojáků proti odhodlaným povstalcům. Děly se šílené věci, hlavy se nabodávaly na kůly, pochytaní muži z obou stran konfliktu byli nelidsky mučeni doslova na každém rohu - nikoho už to nezajímalo, lidé úplně otupěli a byli rádi, že si zachovají holý život.

Rebelové zabili tisíce členů vládnoucí třídy. Vyplenili kláštery i hrady, krutě vraždili. Zmocnili se pevností Arad, Lippa a Világos, než byli v roce 15. července 1514 spojenými vojsky mnoha šlechticů poraženi. „Štěpán Báthory vyčistí menší povstalecká centra a stáhne se do Temešváru, Dóža město oblehne, ale dobýt ho nedokáže. V polovině července pak jeho hlavní vojsko rozpráší sedmihradský vévoda Jan Zápolský (1487–1540), jenž přispěchal obleženému Temešváru na pomoc. Dóža pak byl v bitvě u Temešváru zraněn a zajat,“ popisuje sugestivně začátek konce sedmihradského zemana Jiřího HistoryPlus.cz.

Jedno z největších selských povstání v Evropě skončilo vlnou poprav povstalců. Kdo nepadl v bitvách, byl buď oběšen, rozsekán nebo sťat. Cesty po celých Uhrách byly lemovány kůly, na kterých byly pro výstrahu nabodnuté hlavy popravených selských rebelů. To nejhorší ale čekalo na zajatého Jiřího Dóžu. 20. července 1514 ho vyvlekli v Temešváru na veřejné prostranství, které bylo částečně zakryto jakousi boudou. V ní byli naházeni jeho nejvěrnější přátelé (mezi nimi i Dóžův bratr), které nechali hladovět od okamžiku zajetí. Věděli proč.

Hrůzné divadlo bylo naplánováno do nejmenších detailů. Jiří Dóža byl svlečen do naha a doveden na místo exekuce. Hrdý muž zřejmě čekal všechno možné, šel s hlavou vztyčenou, ale když viděl, co si pro něj nachystali, podklesl v kolenou a bránil se. Nad plápolajícím ohněm totiž byla již usazena železná židle. Ta byla rozžhavena „až do bíla,“ pokud můžeme věřit popisu různých šokovaných svědků, které zpracovali ve svých dílech sběratelé folkloru a spisovatelé. Sotva jásající kati vzdorujícího Dóžu dotlačili na „trůn“, byla mu ještě v ten moment na hlavu nasazena koruna.

Ta koruna byla železná, také rozžhavená, vytažená z plamenů dlouhou tyčí. „Trest v sobě nesl jasnou symboliku: Zeman se snad domníval, že by se mohl stát králem? Dejte mu tedy korunu. Ale takovou, jakou muž jeho nízkého postavení zaslouží!“ uvádí Nataša Slánská z portálu Dotyk.cz. Jiří Dóža se začal nemilosrdně škvařit a opékat. Příšerná podívaná na umírajícího „krále nevolníků a povstalců“ přinutila shromážděné davy zděšeně vzdychnout. Pach spáleného masa se nesl do širokého okolí a nebohý Dóža přestal křičet - bolest a agonie byla tak strašná, že ho připravila i o hlas. Jenže to nebyl konec.

Trough History ve svém dokumentu popisuje, co následovalo. Zběsilí kati vzali kleště a ze zpola upečeného, ale pořád živého Jiřího vytrhávali kousky jeho masa. Pak vyvedli ven devět hladovějících vězňů. Varování: je to opravdu strašné! Tito muži byli donuceni Dóžu zaživa pojídat. Okusovat přímo z jeho těla. „Ještě žil. Díval se. Co mohl prožívat? Umí si to někdo představit? A oni nechtěli! Křičeli. To neuděláme! Ale museli. Řekli jim, že pokud to neudělají, „korunují“ je také za krále. To si každý rozmyslel. Čekala je sice smrt tak jako tak, ale lepší být oběšený než tohle!“ uvádí podcast The Legends of Hungary. Podle všech výzkumů ale ti, co pojídali maso svého vůdce, přežili - byla jim za to s velkou slávou udělena milost!

A jako pomyslnou nechutnou a skutečně - pro to pravé synonymum není - třešinku na dortu přivedli před umírajícího Dóžu jeho bratra Gergelyho. Téměř upečený a částečně snědený selský rebel musel sledovat, jak mu sourozence sekají na tři kusy a věší části těla na šibenici. Pak se všichni nějak zarazili a dívali se na doutnajícího „krále“. Možná si uvědomili, že tohle byl jeden z nejkrutějších a nejhorších způsobů popravy v celých dosavadních dějinách. A že zběsilá vražda Jiřího Dóži pomůže pánům, kteří jeho katy beztak využívají, aby za ně dřeli.

Konečně, konečně bylo po všem. Muka čtyřiačtyřicetiletého statečného muže skončila. Nedali mu pokoj ani po smrti - to, co z něj zbylo, nabídli ještě ke zkonzumování dalším vězňům a zbytek těla rozvezli po celém území dnešního Maďarska pro výstrahu ostatním. „Nikdy už se nepokoušejte proti nám rebelovat, nebo dopadnete jako Dóža při své ohnivé korunovaci!“ znělo prosté a jasné poselství.

Přeživší povstalci, kteří se schovávali po celém Uherském království, byli pronásledováni, chytáni a vražděni až do podzimu, kdy zasedl uherský sněm. „Už toho musíme nechat, protože takhle si vybijeme všechny pracovníky. V zemědělství nemá kdo dělat, všichni jsou na šibenici nebo na kůlu!“ mohla znít rozprava pánů. Obávali se o své živobytí, které bylo závislé na robotě jiných.

„Ještě v roce 1514 zástupci uherských stavů přijmou opatření, na jehož základě sedláci přijdou o poslední zbytky svobody. Součástí příslušného zákona je také nařízení, že se poddaný lid může stěhovat jen se souhlasem svého pána. Tento stav bude v Uhrách platit až do zrušení poddanství v roce 1848,“ shrnuje dopad (a konec) celého obrovského povstání HistoryPlus.cz.

Děsivá, skutečně hrůzná smrt vůdce lidových rebelů se stala součástí kolektivní paměti zemí bývalého Uherského království. Na Dóžu a jeho utrpení se poněkud pozapomnělo, až onen historik z Yale zase vzkřísil a „znovuobjevil“ nevšední život a neuvěřitelný konec lidového hrdiny Jiřího Dóži. Nezbývá než vrtět hlavou. Co je schopen člověk člověku udělat je děsivé.

A netýká se to jen šestnáctého století - i v dnešní hrdé „moderní době“ se děje hodně podobných zvěrstev. Tolik, abychom mohli říct, že z historie je třeba se poučit. Bohužel.

Zpracováno podle: Paul Freedman, Nejhorší smrt v dějinách lidstva, Dóžovo povstání, Povstanie Juraja Dóžu , The Horrific Execution of György Dózsa, Dotyk.cz, History Plus, György Dózsa: Britannica, podcastový dokument The Legends of Hungary, časopis Enigma, časopis History Revue