Žila v naprosté izolaci bez vody i elektřiny, se zvířaty málem zmrzla. Šokující osud farmářky Hanny

1. srpna roku 1972. V drsných a nehostinných Penninách, které tvoří páteř severní Anglie, panuje větrné a deštivé počasí, které je pro toto pásmo kopců a vrchovin naprosto typické. Nehostinná vřesoviště, rašeliniště, kopce a pastviny s kamennými zídkami, sem tam nějaká osamělá farma… „Drsný kraj. Opravdu drsný,“ říká si pro sebe svalnatý třicátník Peter Jones, zachumlá se do větrovky a přemýšlí nad Londýnem, kde je nyní teplo a vedro až úmorné! „Že já jsem ho poslechl!“ spílá v duchu kolegovi z práce.

Ten sem Petera vyslal, aby vyfotografoval nějakou přírodní scenérii pro obálku časopisu o Yorkshiru. Peter konečně dojde na vrcholek malého kopce, ze kterého je krásný rozhled do drsného a syrového kraje odlehlého údolí Baldersdale. Chuchvalce mlhy se povalují pod jeho nohama, spouští se déšť, fotograf rychle položí aparát na stativ, když si najednou postranním pohledem něčeho všimne.

„Strašně jsem se lekl. Ta žena tam stála jako nějaké strašidlo. Shrbená, šátek na hlavě, dlouhé šedé vlasy jí vlály ve větru, v ruce měla hůl. Vypadala jste, má milá, jako naprostá čarodějnice!“ vzpomínal později v rozhovoru. „Dobrý den,“ pozdravil podivnou ženštinu, která byla zabalená v rozervaném svetru a vlněné sukni; na nohou měla pevné mužské vysoké boty a v kostnaté ruce držela svazek nějakých rostlin. Pozdravila tichým hlasem a přivolala malého pejska, který jí štěkal u nohou.

Hannah Hauxwell je dodnes vzpomínána i na sociálních sítích:

Petera napadlo, že by mohl vyfotit ji. To by bylo to pravé: babička pomáhá svému synovi a vnoučatům farmařit, nebo tak něco, viděl muž v živých barvách titulek. Jenže… Když se dal s plachou stařenkou do řeči, zjistil neskutečné věci. Předně to nebyla stařenka, i když její vrásčitá a ošlehaná tvář a zcela šedivé vlasy vypovídaly o vysokém věku. Hannah Hauxwell bylo teprve 46 let. Na den přesně. Neměla syna, nestarala se o houf vnoučat, neměla totiž vůbec nikoho.

Ohromený fotograf poslouchal ženino vyprávění, nechal se pozvat do zcela izolované farmy Low Birk Hatt, ukázat si od farmářky zvířata… A hned druhý den uháněl za svým blízkým přítelem, pracovníkem yorskhirské televize Barrym Cockcroftem. Ten ale ženu znal! „V sedmdesátým o ní vyšel článek. Má farmu v Baldersdale, ne? Koho by to napadlo, že se u nás v Anglii může něco takového stát?“ brumlal si Cockcroft a napadlo jej, že by nebylo od věci farmářku oslovit a udělat s ní rozhovor.

Nakonec vznikl dokument, který se rozlétl do celého světa, upozornil na naprosto tristní podmínky britských osamělých žen - protože Hannah Hauxwell ani zdaleka nebyla jedinou horalkou, která žila v drsných podmínkách, které bychom čekali spíše ve středověku - ne v prosperující Anglii sedmdesátých let!

Jaký je příběh ženy, na kterou svět zapomněl?

Hannah (Hanna) Bayles Tallentire Hauxwell, tak znělo celé jméno jediné dcery farmářů Ernesta Williama a Lydie. Ti celý život prožili v Yorkshire, pronajímali si farmy, ale jejich sen byl jediný: mít něco svého. „Toužili po pár akrech půdy, po domečku, po dobytku. Aby si máma mohla dělat máslo a pěstovat zeleninu. Tatínek miloval koně, ale nakonec jsme je neměli,“ popisovala sama Hanna v jednom z mnoha dokumentů a rozhovorů. „Také chtěli mít kupu dětí, ale byla jsem jen já.“ povzdychla si žena, která se narodila 1. srpna 1926 přímo v jedné pronajaté farmě na vřesovištích.

Ta se rozkládala mimo jakékoliv město i vesnici, takže holčička měla v rodném listě napsáno jako místo narození jednoduše Yorkshire. O tři roky později se rodičům sen konečně splnil. Zakoupili farmu Low Birk Hatt a začali chovat krávy. V tuhých zimách rodina tak tak přežívala, nezřídka se stalo, že jednoduše nějaké dobytče zmrzlo: „Pak kravičky stály u nás v obytné místnosti,“ okomentovala to Hannah. Farma stála asi 300 metrů nad mořem, což je na anglické poměry poměrně vysoko. A zimy jsou Penninách proslulé trvalým sněžením, častými sněhovými bouřemi a nízkými teplotami.

„Sníh zde nebyl jen sezónní návštěvník, ale stálý diktátor; závěje často dosahovaly výše člověka a teploty v té nejkrutější zimě klesaly hluboko pod bod mrazu, k hranici -15 °C, -18 ° a níže,“ uvádí web Live For the Outdoors. Hannah rostla, každý den chodila několik kilometrů pěšky do nejbližší vesnice, v zimě ale zůstávala na farmě. „Naučila jsem se číst a psát. To mi stačilo. Vedla jsem si deníky a účty,“ usmívala se Hannah Hauxwell. Pak se ale nad idylkou na odlehlé farmě, kde se přes všechny nesnáze žilo maličké rodině dobře a šťastně, začala stahovat mračna.

Jako první zemřel otec Ernest. „Bylo mi šest let. Bylo to hrozné. Maminka už pak nikdy nebyla stejná. Kus jí chyběl.“ vyprávěla. Lydii a malé Hannah přijel pomáhat strýček Thomas. Od třinácti let už Hannah do školy nevkročila, dřela a dřela, starala se o zvířata, kterých měla rodina v nejbohatších letech opravdu mnoho: stádo krav, plemenného býka, kozy, drůbež, prasata, spoustu koček a psů…

„Telata strýc prodával, za to jsme utržili nejvíce. Naše louky nám dávaly seno, oves. Byli jsme soběstační.“ popisovala Hannah Hauxwell, kterou čekala další rána. Maminka chřadla, až ulehla a zemřela. Dívka zůstala sama se strýcem. „Přece to nepoložíme! Musíme to vést dál!“ usoudil rázný Tommy, neméně rázná Hannah souhlasila a nesourodá dvojice neteře a strýčka to „táhla“ dál.

„To se mi na Hanně líbilo nejvíce. Ta její paličatost. Ta tvrdohlavost. Zároveň byla líbezná, zemitá, měla velkou slovní zásobu, uměla krásně vyprávět. Její řeč plynula lehce, věty byly krásně stavěné. Často jsem si říkal, kde - a kým - by mohla Hannah Hauxwell být, kdyby se narodila jinde. Jiné rodině, v jiném kraji. Spisovatelka, básnířka, profesorka… Byla nesmírně inteligentní, ale zároveň živočišná, srostlá s tou nehostinnou zemí tělem i duší…“ popisoval Hannu dokumentarista Barry.

Pak přišel den, který všechno převrátil vzhůru nohama: V roce 1961 Tommy padl k zemi a zemřel. Náhlá smrt jediného příbuzného vrhla tehdy pětatřicetiletou Hannah do úplně nové reality. Byla úplně sama na světě. A byla paličatá. „Co mi zbývalo? Nikoho jsem neznala. Nejbližší sousedé k nám jezdili jednou za měsíc pro vejce. Byli od nás na kilometry daleko. Tak jsem si řekla, že to neprodám. Že tu budu sama.“

Hannah Hauxwell si dala slib, který do puntíku splnila. Na farmě nebyla zavedena tekoucí voda ani elektřina. „Svítili jsme petrolejkou a svíčkami. Vždy jednou za měsíc zajel strýc na velký nákup a přivezl vše potřebné. Já nikdy nic jiného nepoznala. Ve škole elektřina byla, ale to bylo v létě. A i tehdy se mi jen smáli, když jsem hledala kadibudku a splachovacího WC jsem se bála!“ uváděla Hannah. Rozhodla, že se z farmy nehne. Bude hospodařit dál.

O jejich telata byl zájem, dostávala za ně pěkné peníze, ale jak je dostat na aukci? I s tím si poradila. „Šla jsem tehdá pěšky se psem k Halliwellovým. Sousedům. Domluvila jsem to. Starý Doug mi je vždy na dražbu odvezl a přivezl peníze.“ Nákupy si obstarala podnikavá Hannah podobným způsobem. Jelikož se vlastně nemohla z farmy hnout ani na krok, napsala dopis majiteli koloniálu v nejbližší vesničce Middleton-in-Teesdale. Požádala ho o měsíční balíček všech základních potřeb. Obchodník si to přečetl a vyhověl jí.

„Ta stará podivínka, podívej se, co mi píše,“ smál se na manželku. „Není stará, je ještě mladší než já!“ zamračila se žena. A věděla, že tam nahoře nemá Hanna ani základní hygienické potřeby. Takže pán jí dal do balíčku těstoviny, rýži, cukr, petrolej, zápalky a podobné věci; paní prodavačka tam Hanně „šoupla“ šampon, vložky, mýdlo, pár bonbonů, zubní pastu, časopisy, psací potřeby, punčochy, obnošené oblečení. Balíček jí nechávali u rozcestí hlavní silnice a stezky, která stoupala nahoru k roztroušeným farmám.

Hannah s balíkem obdržela i účet - a peníze nechala pod kamenem na kraji silnice při převzetí dalšího balíčku. Vydělávala si prodejem telat, králíků, prasátek, masa a kůží. Barry Cockcroft spočítal, že během svých osamělých let žila z pěti liber týdně. Hannah Hauxwell během pár let samoty zchátrala, Zcela jí zešedivěly vlasy, byla ošlehaná větrem, omrzl jí jeden prst, o který málem přišla. Hannah byla neuvěřitelně soběstačná, hrdá a zvyklá spoléhat se jen sama na sebe. Péči o zdraví zvířat zvládala sama a stejný přístup měla i ke svému vlastnímu zdraví.

Nebyla zvyklá žádat o pomoc nebo využívat moderní služby, i když na ně měla teoreticky nárok. A měla štěstí - neměla žádnou nemoc, zuby se jí nekazily. „Když mě něco bolelo, lokla jsem si čaje s brandy.“ usmívala se, „Často jsem nikoho neviděla celé týdny. Ne, nebylo to dlouhé. Já si četla. Rádio? Dejte pokoj!“ smála se. Pak přišli novináři z regionálního deníku. „Ono nás prý bylo víc. Těch osamocených farem. Ale já jsem byla sama jediná. Nafotili se mnou v kuchyni pár fotek. Ani čaj nechtěli, radši utekli. Asi se štítili,“ usmívala se Hannah.

Článek o tristních poměrech „stařenky, která žije bez vody a elektřiny a chodí v třeskuté zimě na hnůj“ si přečetli jen obyvatelé Yorkshiru - nevzbudilo to žádný rozruch, místní byli na tuhle chudobu zvyklí. „Na nás taky vláda kašle, proč se nad tímhle máme dojímat?“ rozčilovali se dokonce. Hannah mávla rukou a hospodařila si na osmdesáti akrech dál. Oblékala se do maminčiných věcí, nosila těžké zimníky po strýci i otci, vešla se do jejich bot. Tvář už měla tak vrásčitou, že kdy ji tehdy v roce 1972 spatřil Peter Jones, právem ji považoval za čarodějnici. Šla si prý natrhat něco do vázičky.

Když Jones zlanařil Barryho, „aby se na to propánaboha přišel podívat, protože něco takového ještě neviděl,“ Barry Cockcroft neváhal a domluvil se s Hannah na natáčení dokumentu. „Tohle přece musí Angličané vidět! To není možné, jak žijete!“ „A proč by to nebylo možné?“ opáčila mu Hanna. „Vidíte mě? Jsem tedy možná. Tedy žiji!“ smála se. Cockcroft mávl rukou a domluvil se, že přijedou i s kamerou na začátku listopadu. „To je úplně jedno. Já jsem tady pořád.“ zněla odpověď svérázné „stařenky“, která skutečně chvílemi vypadala na osmdesát let!

Když se k farmě Low Birk Hatt blížil štáb, který čítal Barryho, kameramana a ještě jednoho technika, zuřila příšerná sněhová bouře. „Ježišmarjá, támhle je, vidíte to!“ hulákal kameraman a snažil se přístroj zakrýt ovčí kůží. Muži viděli z Hannah jen hlavu. Žena se brodila sněhem prostovlasá, táhla za sebou krávu, snažila se zvíře dostat do chléva. Než jí stačili pomoct, zvládla to. Pozdravila, pozvala je dovnitř ke kamnům, uvařila kotel čaje a zmrzlí reportéři natáčeli první záběry dokumentu, který bez nadsázky obletěl celou Anglii i celý svět.

Skromná Hannah Hauxwell se ničemu nebránila. Byla jadrně upřímná, zároveň ale vnášela do natáčení i svéráznou filozofii svého bytí na farmě. Nevadilo jí, že nemá vodu. „Voda je všude kolem. V létě se myji každý den, nejsem prase! V zimě si vařím na kamnech velký železák. Pak se celá umyji. Peru si pomocí mýdla, hodně se snažím si na zimu nadělat zásoby vypraného čistého prádla. Pak to špatně schne. Záchod je venku. Chodím spát časně, někdy ani celé dny nezahlédnu hodiny. Řídím se podle slunce. Občas si čtu, mám petrolejku. Obstarávám zvířata, mám Bess,“ poplácala věrného psa po hlavě

Na farmě byly sice primitivní podmínky, ale panovala tam čistota. Hannah také jedla zdravě, konzumovala téměř výhradně jen dary z farmy. Maso zavařovala, dělala si na zimu džemy a nakládala ovoce i zeleninu. „Jen ty zimy. V létě žiju. V zimě existuju. To bojuju o život,“ vykládala šedovlasá farmářka. Její stádo se smrsklo na dvě dojnice a býka. „Od státu nedostávám nic. Prodávám telata,“ vysvětlovala za pomoci primitivních účetních knih překvapenému štábu své hospodaření. Když byl dokument s názvem Příliš dlouhá zima odvysílán, Yorkshire TV byla tři dny a tři noci zahlcena telefonáty od Angličanů, kteří chtěli Hannah pomoct.

Zvedla se nebývalá vlna solidarity, k osamělé ženě, které nikdy nikdo nepsal, najednou chodil pošťák se stohy dopisů - na všechny poctivě odpověděla! Lidé jí posílali peníze, přicházely návštěvy, Hannah se na všechny usmívala, ale neustálá přízeň jí vadila. Přesto nežehrala. Navíc se v jediné místní továrně muži mezi sebou domluvili, že „jí tam tu elektřinu natáhnou“ - oslovili elektrárnu, zaplatili linku - a Hannah svítila. A Britové se bouřili: „To je to každému jedno? Kde je nějaký sociální program? Kde je pomoc! Sedí si v teple na zadku a rozhodují o nesmyslech - a ona, kdyby umřela, tak se to lidé dozví až někdy na jaře!“ buráceli naštvaní obyvatelé.

Z Hanny Hauxwell se stala místní celebrita, která dokonce dostala několik nabídek k sňatku. „Ani náhodou,“ smála se, když se jí Barry ptal, jestli by se přece jen nechtěla vdát. „Postarala jsem se o sebe sama. Nechci se starat o muže. Zvířata mě potřebují, lidé ne. Na děti už je pozdě. A nikdy jsem nikoho neměla, nebudu s tím začínat!“ odhalila rázná horalka tajemství svého neexistujícího intimního života.

Když se štáb vrátil o deset let později, nalezl Hannu zestárlou, ale stejně optimisticky naladěnou. Vše bylo stejné, až na elektřinu. Stejní dokumentaristé se rozhodli natočit další sérii dokumentů. Hannah Hauxwell se poprvé v životě podívala do Londýna, kde byla čestným hostem na galavečeru Žena roku, kde se setkala s Birgitte, vévodkyní z Gloucesteru.

Těsně před Vánocemi roku 1988 prodělala Hannah několik epizod srdeční slabosti, které ji vyděsily. Dlouhé hodiny ležela někde na zemi ve stodole, nemohla se ani hnout, jedna z krav se uškrtila, pak ji pošel milovaný pes. „Musím to opustit,“ plakala do televizní kamery, když se stěhovala do chalupy s tekoucí vodou a elektrikou ve vesnici Cotherstone, která byla vzdálena asi osm kilometrů vzdušnou čarou od milované farmy. Barry ji natočil, jak bezradně stojí nad věcmi na farmě. Hannah brečela, po vrásčitých tvářích se jí koulely horké slzy, vrtěla hlavou: „Já tohle nepřežiju. V těchto stěnách je celý můj život!“ Ale nebylo vyhnutí, musela pryč. Uznala to.

Když syn sousedů, kteří jí tolik pomáhali, odvážel zvířata, Hannah Hauxwell se s každou slepicí, s každou kozičkou i krávou loučila. „Uvědomujete si, že s nimi odchází moje srdce?“ vyřkla. Do chalupy si ale vzala kočky, dalšího psa, své nádobí po mamince, osobní věci. „Nemám se špatně!“ říkala v dalším dokumentu. Barry Cockford jich natočil celou sérii. Následoval Hannah při prvních cestách mimo U.K. - podívala se do Španělska, Francie, Německa, Rakouska - tam obdivovala hlavně dobytek, který se popásával v Tyrolsku, odborně se ptala sedláků, dívala se do chlévů…

V Itálii se setkala s papežem. A Barry už ji „táhl“ i do USA: tam se zemitá farmářka z Yorkshiru vydala v jeho doprovodu v roce 1993. Hannah byla natolik populární, že ji poznávali i v Americe. A další, poslední dokument, pak mapoval poslední stěhování Hanny Hauxwell - tentokrát do domova důchodců. Pořád za ní mířily davy lidí. „Chtěli od Hanny získat nějakou moudrost. Jenže s tím se člověk musí narodit. Ona byla jedinečná. Takový svéráz aby člověk pohledal!“ říkal ředitel domova Barnard Castle, kde oslavila pětaosmdesáté narozeniny.

Televize se jí nelíbila. Když viděla „živé obrázky“, přišlo jí na tom něco strašidelného. Vášnivě ale milovala rádio. „Od rána do večera je musela mít zapnuté,“ vzpomínala pečovatelka. Zemřela 30. ledna 2018 v požehnaném věku 91 let. Odkaz svérázné Hanny, která by radši zmrzla, než aby opustila svou milovanou farmu, stále žije. Její farma je nyní v soukromém vlastnictví cizích lidí, kteří budovu za hubičku odkoupili a zrekonstruovali, takže dovnitř se nesmí.

Ale vzniklo něco jiného: Hanniny louky, tzv. Hannah's Meadows. Díky tomu, že Hannah po celá desetiletí používala tradiční metody hospodaření (žádné umělé hnojivo, žádné pesticidy), se z luk stal vzácný biotop. Tato oblast je nyní chráněna jako přírodní rezervace. Tento specifický biotop je domovem 120 druhů rostlin, včetně vzácných květin, a poskytuje útočiště pro ubývající druhy ptáků, jako jsou čejky nebo skřivani.

Zvláštní příběh jedné zvláštní ženy, to musíme uznat! Kolik žen žilo v Británii v podobných podmínkách, to nevíme. Hannah Hauxwell nebyla jediná, ale jen o ní se točily filmy a psaly knihy, které stále vychází. A čistý a nezkažený způsob života svérázné farmářky přitahuje řadu lidí dodnes.

Zpracováno podle: Hannah Hauxwell, BBC, Live For The Outdoors, Durhamwt.com, The Guardian, Find a Grave, Dokument Too Long a Winter, Youtube, Penniny