Pravá fúrie Lydia Locke: operní diva zničila 7 manželů. Uprchli, zemřeli, nebo skončili v blázinci

Furie či Fúrie jsou v římské mytologii bohyně pomsty a kletby. Slovo se užívá také v přeneseném významu v hovorovém jazyce. Jako fúrie se dle slovníku cizích slov označuje zuřivá, zběsilá bytost. Hovorový termín se používá pro osoby ženského pohlaví, synonymem je semetrika nebo hašteřivá a zlá žena. Tolik „strýček google“. Jestli byla Lydia Locke onou fúrií, těžko soudit. Něco mezi „černou vdovou“ a bláznivou hysterkou. Protože pokud nějaká žena totálně a naprosto zničí sedm manželů, pojmenování pro to zřejmě není.

Její osud můžeme pojmout vtipně, protože jí se nestala žádná tragédie, ba naopak - v teatrálnosti, scénách, pokusech o sebevraždy a různých únosech a střílení (až tak) se přímo vyžívala. Také s oblibou jezdila taxíkem nahá a kradla děti. Nebo psala dopisy obsahu natolik oplzlého, že by se začervenal i dnešní člověk, který tvrdou pornografii vidí dnes a denně (myšleno samozřejmě s nadsázkou).

Co si navymýšlela za praktiky - bylo to až neuvěřitelné. Také skončila několikrát před soudem.

Kdo byla Lydia Locke?

1. srpna 1886 přibyla do rodiny Newtona a Lucy Ann Lockeových nejmladší dceruška Lydia. Původně měli sedm dětí, dvě však hned po narození zemřely, takže Lydia byla něco jako požehnání. Dokud nezačala výt. A to začala velice záhy, sotva se začala batolit. Liberty ve státě Illinois, kde ve venkovské komunitě a nuzných poměrech měli rodiče maličkou farmu, začala být velká bída, odstěhovali se proto do Hannibalu ve státě Missouri (mimochodem, to je to město, ve kterém žil Mark Twain a kam umístil děj románu Dobrodružství Huckleberryho Finna).

Lydia měla do Hucka daleko. Rodiče i sourozenci před sladkou malou holčičkou zděšeně prchali, protože neustále ječela. Plíce měla velmi vyvinuté, to všechna čest, hlas jako zvon, ale když si o vše říkala (či spíše zpívala) vysokým a otravným vytím, nikdo nevěděl, jak jí to zakázat. Naprosto nesnesitelná malá uječená zpěvačka terorizovala i sousedy. Nedalo se to vydržet, za otcem chodili lidé a prosili ho na kolenou, aby proboha té šílené holce zavřel hubu, my se musíme vyspat, tvrdě pracujeme!

Ale kdepak tatínek. Ten ji zbožňoval. I když postupně začal silně nedoslýchat. Ohlušující soprán, ve který se změnilo holčičí ječení, dával naději, že z Lydie Locke něco bude. Že jako jediná z rodiny prorazí do světa. Nic by si rodiče nepřáli více. Z holčičky se stával skutečný rozmazlený spratek, který měl v celé rodině absolutní přednost a poslední slovo. Či spíše poslední jekot. Žalovala na sourozence, donášela na sousedy, špehovala milence, nic jí nebylo svaté. A pak jen trylkovala své posbírané drby, že to bylo slyšet po celém Hannibalu.

Ve čtrnácti letech ji přestalo bavit hulákání v americkém zapadákově, ukradla doma peníze, na vlastní pěst nasedla na loď a odplula do Londýna, kde excelovala. Její nepěstěný hlas zkultivovala učitelka zpěvu a Lydia vystupovala v divadlech. Jenže měla takové moresy, že v Londýně brzy všichni před mladou sopranistkou prchali a schovávali se. Vrátila se raději do USA. A domů se jí nechtělo, to tak, do toho vidlákova. Jsem superhvězda mezinárodního rozměru, ječela na všechny, kteří včas neutekli.

Vydala se do St. Louis, kde bydlela její sestra. Ta se vdala za majitele pohřebního ústavu. Polly Jane uvítala Lydii velice vlažně. V pohřebnictví musí být důstojné ticho, jenže jim tam vtrhla siréna, která trylkovala z oken, když se pozůstalí hroutili v pohřební síni. Také navrhla, že může zpívat žalozpěvy, což zkusili jen jednou - řvala tak nehorázně, že si lidé zacpávali uši. A kdyby to byla alespoň nějaká pochmurná skladba. Ale kdepak. Lydia se u rakve nějakého důstojného starce objevila téměř nahá, natřásala se tam a ječela oplzlou píseň.

Sestra nevěděla, co má dělat, protože se jí bála. Pomstychtivá a zlá byla Lydie už odmalička, nyní to gradovalo do neskutečných rozměrů. Pokusila se svést i švagra. Řev nebral konce, z pohřebního ústavu se stal kabaret, aby nakonec manželé Schmidtovi dostali nápad - provdáme ji. Nutno podotknout, že v té době už měla Lydia Locke v uměleckém světe velké jméno. Byla velice nadaná a talentovaná. A všímal si jí i dobový tisk. Prostě celebrita.

Nakonec od sestry Lydia Locke utekla sama. Ocitla se v coloradském Deveru, kde se jako sedmnáctiletá poprvé provdala. Její vyvolený byl třiačtyřicetiletý Alfred Edouard Reginald W. Talbot, řečený Al. Bylo to jeho čtvrté manželství. Al byl hazardní hráč, proslulý bookmaker, který pral špinavé peníze a namluvil Lydii, že vlastní stříbrné doly. Myslel si, jak mu na to mladičká naivní nevěsta naletí. Inu, nenaletěla. Od počátku se jen řezali a řezali. Lydia ječela, on řval, chtěl mít doma klid, což s touto subretou opravdu nešlo. Tak na to začal jít pomaleji a přes její kariéru. Začal svou ženu podporovat a pomohl jí se skutečně prosadit. Odstěhovali se do Milána, kde debutovala v Carmen, vystupovala v Benátkách, dostala slavné role jako Aida nebo Markétka. Po návratu do USA rozjela turné po Kanadě.

Jenže to byl klid před bouří. Al chtěl mít opravdu pokoj svatý, byl ze všech svých podvodů a zločinů natolik vyčerpán, že když přišel domů, byl by nejraději spal. Lydie však chtěla také spát - s ním. Byla sexem úplně posedlá. Al už méně. Či spíše nemohl, neboť byl ze všech těch prostitutek tak trochu nemocný (doslova). Přesto manželství trvalo sedm let, než došlo k velkému třesku. Lydia mu udělala scénu, Al ji zmlátil (jako opravdu zmlátil, přerazil pěvkyni nos a zlomil čelist), takže vše skončilo v kanceláři rozvodového právníka, kam se oba dostavili hned druhý den. A tam se děly věci.

Lydia měla kožich a rukávník, po chvíli řvaní z rukávníku vyndala revolver a začala střílet na všechny strany. Rozstřílela právníkovi kancelář, okno, trefila i jeho, načež nasypala poslední tři kulky do svého manžela. Průstřel plíce nemohl přežít, zemřel na zemi v kanceláři. A Lydia Locke byla zatčena. Novináři šíleli, konal se soud, hrozila jí šibenice. Jenže u soudu povolala svědky, kterým namluvila „čert ví co“, takže všichni vypovídali, jak ji týral, jaká je to hodná paní, světice, až členové poroty, kteří nahlas štkali dojetím, vstali a začali demonstrativně tleskat.

Lydia Locke měla vyhráno. A dokonce v novinách vyšel článek, kterého se hned všichni chytili - že Al vlastně spáchal sebevraždu. Co jiného to mohlo být! Taková nadaná a hodná umělkyně a vraždit? Inu, prošlo jí to.

Po zproštění obžaloby vítězoslavně plnila titulní stránky novin a účinkovala v pařížské i chicagské opeře. Roku 1912 zemřela. No vážně, čtete dobře. Populární sopranistka, nádherná subreta, ono nevinné kvítko - a je po smrti, mohli si oči vyplakat tehdejší „bulvární“ reportéři. Funus se nekonal, jelikož jako v každé správné telenovele samozřejmě žila. Prostě se učila řídit vůz. A když ho nabořila do povozu, rozsekla si ucho. To krvácí, takže kolemjdoucí usoudili, že je mrtvá a fáma se rozlétla po celých USA. Lydia Locke byla živá až moc. Bohužel pro Orville Harrolda, ženatého bývalého řidiče pohřebního vozu a současného operního pěvce (!). Lydia si vyloženě uměla vybrat.

Zaláskovanému tenorovi ukázala nějaký ten svůj „sedmý div světa“, aby Orville po noci vášní s Lydií okamžitě poslal svou mladou manželku zpět k rodičům. V den, kdy byl dokonán jeho rozvod, se konala veselka. Tentokrát se střílelo daleko dříve. Již na líbánkách. Novomanželé odjeli do Itálie, když Lydia po nevydařených sexuálních hrátkách (Orville prý své vášnivé a temperamentní ženě nestačil) frustrovaně vystřelila a „lajzla“ svého milovaného funebráka/pěvce do vlasů. Následovalo manželství jako z blbého filmu. Hádka stíhala hádku, Orville byl submisivní, bál se jí, což Lydii totálně rozkurážilo. Mlátila muže hlava nehlava, a bohužel nejen jeho.

Praštila pěstí do nosu lékárníka, co jí nechtěl dát prášky na spaní. A když je nadále odmítal vydat (neboť někdo tak populární a velevážený jak madam Locke u sebe nenosila peníze, to je přece jasné), zbila ho pantoflem. Byl to takový špičatý, nahoře zakroucený, s ostrým podpatkem. Nebo seřezala služebnou ocelovou tyčí. Výkon hodný wrestlera zakončila tím, že nebohou slečnu shodila ze schodů. A při všech těchto inzultacích nadšeně ječela. K jedné z těchto scén se nachomýtl Orville, který raději odjížděl na dlouhé cesty, kde se z něj stal bigotně věřící muž - zřejmě se při návštěvě nějakého kostela modlil za obrácení své manželky tak zoufale, až někdo tam nahoře usoudil, že raději obrátí Orvilla.

Když viděl, co jeho žena zase natropila, požádal o rozvod. Ona ještě zkusila udělat z nouze ctnost a uplatila pošťáka, aby dříve poslal JEJÍ žádost o rozvod. Ale Orvillovi to bylo všechno úplně fuk. Řekl jen: „Je mi naprosto ukradené, kdo co dostane, hlavně ať JI někdo ode mě dostane!“ Po rozvodu (okamžitém) údajně vstoupil do kláštera. Jiné zdroje uvádějí, že nastoupil dobrovolné léčení v sanatoriu pro duševně choré. Tato verze vypadá pravděpodobněji. Ostatně, nebyl sám. I další manžel Lydie Locke tam skončil. Kvůli němu dokonce ukradla i dítě!

Arthur Hudson Marks, bohatý průmyslník, prezident společnosti, která vyráběla varhany, jel v prosinci 1917 vlakem. A to neměl dělat. Měl raději zůstat doma. Nebo se oběsit. Nebo se dát zavřít. Ve vlaku totiž potkal „osud“ v podobě čerstvě rozvedené, smyslné, krásné a koketní Lydie Locke. Slovo dalo slov a za pár měsíců se konala veselka. Velice veselá veselka, protože Marks byl jediný (zatím) ze všech manželů, který Lydii stačil v posteli. Jelikož si nechtěla kazit postavu, protože její kariéra stále stoupala ke hvězdám (musí se jí přiznat, že byla skutečně velice dobrou pěvkyní), adoptovali spolu syna. Tento hoch nosil jméno Marks, byl oficiálně jejich. Tento ano.

Šest let (sedm let dle jiného zdroje) trvalo manželství, které tehdejší reportéři neustále řešili a vždy zářící Lydia trylkovala, jak je Art nejlepší a nejúžasnější. Jenže Art se po jejím boku tak trochu scvrknul, vypadal jako sušená švestka, rozhodně netrylkoval - on totiž nemluvil vůbec. Zaražení reportéři se ze švestky snažili vymáčknout alespoň slovo, ale kdepak. Až si vzal Arthura do parády jeho kamarád lékař.

Po všech podrobnostech, které Arthur sdělil odborníkovi (neustále na mě řve, chce sex, musím jí platit za to, že je na mě hodná, pokud neplatím, uhodí mě, čím? co má po ruce! jak dlouho? asi šest let…) ho lékař poslal do sanatoria pro léčbu duševních poruch - a v krátkém prohlášení stálo, že je Arthur „extrémně unavený“, což lidé docela chápali. Kdo by nebyl. Lydie se bál naprosto každý. Ničila i své kolegy a kolegyně, nebylo výjimkou, že místo vody před představením si lokli buhvíjakého utrejchu, který jim zničil hlas. Hezkým kolegyním také „omylem“ řezala tváře.

Marks tedy zaslouženě odpočíval v blázinci, jenže jeho stav se ani v nejmenším nelepšil. Naopak. Začal trpět třesy, tiky, halucinoval, křičel, tloukl hlavou do zdi. Jelikož to byla léčebna pro bohaté a tvrdě se za ni platilo, platil tam také jiný režim - psychiatři posléze přišli na to, že Lydia Locke DENNĚ „oblejzala“ přímo v sanatoriu, kde do manžela hučela různé obscenity. Zakázali jí návštěvy, začala telefonovat. Než se na to přišlo, absolvoval Arthur Marks přes sto hysterických a oplzlých telefonátů od své milé manželky.

Když se rozvedli, bylo ještě hůř. Marks byl propuštěn a nikdo nemohl zabránit tomu, aby ho Lydia pronásledovala ve všech denních i nočních dobách. Nakonec jí zaplácl pusu - dostala 300 000 dolarů odstupného a 100 000 za to, že ho nechá být po dobu jednoho roku. Na to kývla. Až tak strašné to muselo být. Jenže ono mělo být ještě hůře!

Šest měsíců trval požehnaný klid Arthura Markse. Pak se Lydia vrátila do jeho života a v náručí měla dítě. Zděšený muž si rval vlasy, dožadoval se vysvětlení, scéna následovala scénu, až pochopil, že tedy musela otěhotnět a porodit. Jenže mu to nevycházelo. Ať počítal jak počítal, nějaký ten měsíc přece chyběl! Aby nechyběl. Operní pěvkyni totiž nenapadlo nic lepšího, než se jako paní Ida Johnson vydat do porodnice v Kansas City, kde si „vypůjčila“ dítě. Nechala si i padělat rodný list. Tohle zjistil Marksem najatý soukromý detektiv.

Policie chlapečka vrátila právoplatné matce a všichni uvažovali - co s ní budeme dělat? Samozřejmě, měla skončit před soudem. Ale neskončila, protože to „uhrála na hlavu“. Jak jinak. Navíc už byla zase vášnivě zamilovaná. Její osobní tajemník Harry Dornblaser se stal čtvrtým manželem Lydie Locke. Trochu zatížený a zadumaný melancholik Harry si maloval budoucnost, jenže Lydie mu udělala brutální čáru přes rozpočet. Když vyjeli na líbánky, zjistila, že se Arthur Marks OŽENIL.

Tak to ne! On patří mně! To by tak hrálo, já něco udělám, ještě nevím co, ale něco udělám! křičela na svého novomanžela v pokoji, kde bylo lůžko ve tvaru srdce, plátky růží a napuštěná vana. Harry se rozbrečel a utekl. A už se nikdy nevrátil. Ani k Lydii, ani do života. O pár měsíců později bylo jeho tělo nalezeno v chatě u Clevelandu v Ohiu, kde chudák hnil s prostřelenou hlavou. Lydii to bylo jedno, sebevražda sem, sebevražda tam, hlavně chtěla ukázat novomanželce Marksové. A napsala jí dopis.

Jak uvedl Milwaukee Journal z roku 1932, bylo to natolik obscénní, že nemohli zveřejnit ani řádku. Něco jako: „Milá paní Marks. V posteli je Váš muž (píp) a (píp), aby (píp) (píp), jelikož (píp) (píp). Také s Vámi (píp) (píp) a předstírá, že (píp)? A vy jste (píp) a (píp) a budete (píp)! Se srdečným pozdravem Lydia! Píp!“ Paní Marks po obdržení tohoto pornografického materiálu omdlela, aby byla vzkříšena a postavila Lydii Locke před soud. Jenže tam se naše hrdinka opět ze všeho vymluvila, udělala chudinku ze sebe a naznačila, že dopis vlastně poslala Marks JÍ. Porota uvěřila, div jí opět netleskali. A opět rozhodila sítě, ve kterých v roce 1927 uvázla velká ryba - horkokrevný Balkánec, bývalý šlechtic Carlo Marinović.

Stárnoucí Locke už pravda neměla tu svou pověstnou jiskru, ale Carlo zahořel. Vzal si ji a následovaly tři divoké roky, které se nesly hlavně ve znamení peněz. Lydia ho vysávala jako opravdové tornádo. Opulentní kožichy se jim nevešly do domu, Carlo jí házel na hlavu věci, Lydia opět střílela (tentokrát demonstrativně na sebe). Pak zjistil, že ho podvádí a došla mu trpělivost. Vyházel k velkému pobavení shromážděných lidí všechny nakoupené věci z balkonu na ulici.

Lydia Locke zavolala strážníky, ti Carla zatkli, skončil nejdříve v cele, pak pobyl ve státním blázinci, než se asi po roce vrátil do své rodné země. Manžel číslo šest zůstává zahalený tajemstvím, neví se ani jeho jméno. Ale existoval, protože manžel číslo sedm, bohatý realitní magnát Irwin Rose, který si Locke vzal v roce 1954, vždy na otázku šestého manžela pokrčil rameny, povzdychl si a mnohoznačně řekl: „Jo jo. Ano. Ten chudák. Ten ubohý člověk!“ Takže lze jen hádat, kde a jak skončil. Nebo spíše neskončil. Irwin byl muž v letech, rozvážný a bohatý. Lydia Locke byla stará, její půvab se setřel, takže nehrozily nějaké skandály milostného typu.

Postavili spolu dům, nemovitost známá jako Locke Ledge zahrnovala sídlo s 26 pokoji a hostincem. Později dům zcela vyhořel. Lydia Locke už nestřílela ani nekradla děti. Ale upozorňovala na sebe jinak. Na schůzi radních přišla v kožichu, pod kterým byla nahá. Například. Nahá jezdila taxíkem, nebo se každého vyptávala, jestli ji zná. Pokud kolemjdoucí odpověděl, že ne, dala mu facku. Pokud někdo stárnoucí operní pěvkyni poznal, rozhrnula kožich, aby dala „za odměnu“ nahlédnout do lákadel svého nahého těla, což se vesměs nesetkávalo s nadšením.

Fúrie neumí stárnout, neuměla to ani Lydia Locke. Do vysokého věku dělala jeden skandál za druhým. Její manžel se stal závislým na alkoholu, protože ve stavu střízlivém vylomeniny své staré manželky prostě nedal. S flaškou v ruce se celé dny motal po rezidenci, pak k alkoholu přidal prášky, aby se stal emocionální a fyzickou troskou. Číslo sedm zničeno, cíl splněn, jak bychom mohli říct.

V roce 1966 Lydia zemřela „z přirozených příčin“. Irwin Rose nechal tělo své „nejmilovanější“ exhibicionistky pochovat na hřbitově se jménem Sleepy Hollow. Ospalá díra. Asi je to pravé místo pro klidný odpočinek skutečné semetriky, která život nežila, ale ona život tvořila. A když nebylo podle jejího, konala. Rozporuplná a talentovaná Lydia Locke byla bezesporu manželkou děsivou. Možná si nyní někteří muži mohou říci: Fuj, to mám ale štěstí!

Zpracováno podle:

Lydia Mae Locke (1884-1966) - Najít hrob Památník (findagrave.com), Lydia Mae Locke (1884-1966) - Find a Grave Memorial, Furie – Wikipedie (wikipedia.org), Lydia Locke uštvala sedm manželů. Buď je zastřelila, dohnala k sebevraždě nebo dostala do blázince – Lifee.cz, Lydia Locke, operní pěvkyně z přelomu století s životem v telenovele - Atlas Obscura, Lydia Lockeová – Wikipedie (wikipedia.org), Demented Facts About Lydia Locke, The Scandalous Soprano - Factinate, Blog o skryté historii: Madame Lydia Locke – Život a lásky americké operní divy (chrissyhamlin.blogspot.com)