Upírku z Ruska pohřbili v prosklené rakvi. Tajemná hrobka baronky Alžběty je klenotem Père Lachaise

8. března 1820. Na hřbitově Père Lachaise panuje sychravé jarní počasí, občas zaprší a studený větřík profukuje mezi hroby největšího pohřebiště na území Paříže. Houf lidí se choulí do teplých kabátů a všichni zvědavě pozorují mladého muže, který drží velký naditý tlumok. Devatenáctiletý Luis Dubois se totiž stěhuje. Kam? Do hrobu. Ač to zní sebevíc bizarně, jeho novým domovem se právě stává hrobka baronky Jelizavety Alexandrovny Děmidové, rozené Stroganovové!

Jak může někoho napadnout, aby se nastěhoval do hrobu ruské šlechtičny? Je to jednoduché. Tato výstřední krasavice zemřela přesně před dvěma lety ve věku 39 let. A zanechala po sobě závěť. Velice zvláštní závěť. Stojí v ní, že odvážlivec, který bude její tělo hlídat po dobu 365 dní a 366 nocí, dostane pět milionů franků, což se tehdy rovnalo zhruba jednomu milionu dolarů. Vidina neskutečného jmění přilákala davy zvědavců, kteří to chtěli zkusit.

„Co bych to nevydržel? Vždyť je to jednoduché! A ty její podmínky - pcha! Být tam s ní sám, bez kontaktu s venkovním světem, to dám. Jídlo mi budou nosit jednou denně, položí ho před dveře, já si ho vezmu… Budu mít klid. Rok klidu a pak bohatství!“ chvástali se chudobní Francouzi, kterých stále přibývalo. Jenže přibývalo také těch, kteří to zkusili - a po pár dnech či dokonce hodinách utekli. Nebo skončili daleko hůř! Luis Dubois o nich slyšel, samozřejmě. A vůbec na to nedbal.

„Srabi pitomí. Já to dokážu!“ holedbá se nyní před monstrózní hrobkou, která se nad shromážděnými zlověstně tyčí. „Slyšíš? Alžběto? Nebo jak je to po vašem: Jelizaveta?“ slabikuje Dubois posměšně. „Jsi mrtvá, tak co mi můžeš udělat. Jdu! Loučím se s vámi, pánové, za rok a den na shledanou!“ objímá teatrálně mladík zaražené okolostojící pány, sluha v černém oblečení odemkne bytelné dveře pohřební komory, za Luisem je zavře…

A po třech dnech zoufalého bouchání, skřeků a řevu tak strašného, že se lidé v posvátné hrůze křižovali, tentýž sluha odemkl hrobku baronky Děmidové. Z ní se vypotácel Luis Dubois. Ale jak vypadal! Byl zcela šedivý, oči měl vytřeštěné, tváře rozdrásané vlastními nehty a jen křičel: „Zrcadla! Sklo! Hýbala se! Chtěla krev! Je to upírka! Zapalte to, zničte to! Je to netvor! Jako živá, jako živá!“

Znamenitá historka, řeknou si čtenáři. Pěkná pověst, namítnou druzí. Blbost, ohradí se další. Zjitřená fantazie, napadne jiného. „Jedná se o jeden z nejpozoruhodnějších architektonických výtvorů na našem hřbitově. A také o místo s pověstí tak temnou, že naši průvodci od hrobky raději odcházejí. Žádný jiný náš hrob není opředen tolika bizarními historkami. Upírka, chrliči, závěť, prosklená rakev, nemrtvá žena… Zní to někdy jako variace na hodně temnou verzi Sněhurky.“ uvádí web hřbitova Père Lachaise.

Jaký je příběh života a smrti překrásné ruské šlechtičny? A jaký příběh vypráví její strašidelně krásná hrobka?

Père Lachaise, největší pařížský hřbitov s rozlohou 44 hektarů, je nejznámějším hřbitovem světa. Je francouzskou národní památkou a každoročně uvítá neuvěřitelných 3,5 milionů návštěvníků. Mezi zhruba 70 000 hroby roste přes šest tisíc stromů a najdeme zde neuvěřitelnou změť různých stylů funerální architektury: přes sochařské skvosty až po náhrobky, které jsou naprosto obskurní.

Svébytné prostředí hřbitova láká filmaře, turisty i návštěvníky, kteří chodí cíleně za hroby slavných osobností. A že jich tam je! Jen namátkou Jim Morrison, Honoré de Balzac, Maria Callas, Fryderik Chopin, Molière, Yves Montand, Édith Piaf, Oscar Wilde, Simone Signoret; jsou tam i naši krajané - například Antonín Rejcha nebo František Kupka. O Père Lachaise  se vypráví tolik strašidelných pověstí a legend, že by jen na jejich seznam nestačila tlustá kniha!

Hřbitov se pyšní několika ohromujícími hrobkami v podobě mauzoleí nebo chrámů - a právě o těchto stavbách se vypráví ty nejtajemnější příběhy. Jako o hrobce s názvem Sněhurčin dům, Upírka z Ruska, Kdo přijde, živ neodejde, Jelizaveta z pekla, Ruská princezna, Dům hrůzy, Hrob s bránou do pekla, Sněhurka, která pije krev, Spící kráska, Hrobka se zrcadly, Skleněná baronka…

Bohatě zdobenou hrobku najdou návštěvníci v divizi (oddíle, sekci) číslo 19. Mauzoleum je ale nepřehlédnutelné i pro toho, kdo jej nehledá: vyvýšená hrobka tvoří dominantu hřbitova, je jedním z největších a nejvýraznějších monumentů na celém rozhlehlém Père Lachaise.

„Ta hrobka budí respekt. Podvědomě se bojím, jen se na to podívám. Tyčí se nahoře, je zlověstná. A co teprve dojít až k ní. Všude samé podivné nápisy, příšerky, zrcadla, chrliče. Je to strašidelné!“ popisuje návštěvník Père Lachaise, který šel cíleně „za pověstí o Sněhurce, která pije krev.“

Onou Sněhurkou je myšlena velice známá osobnost své doby, která získala pověst temperamentní, zvláštní, svobodomyslné a excentrické krásky. Baronka Jelizaveta Alexandrovna Děmidová (též Elizaveta, Elizabeth, Alžběta, Élisabeth Alexandrovna de Demidoff) se narodila do jedné z nejslavnějších a nejbohatších rodin v ruské historii. Jejím otcem byl baron Alexandr Nikolajevič Stroganov (též Stroganoff) a matka Jelizaveta Alexandrovna Zagrjažská, dcera vysoce postaveného generálmajora, dvorní dáma Kateřiny II. a proslulá kráska své doby.

Příjmení rodu Stroganovců evokuje lidem hlavně jídlo: ono proslavené hovězí Stroganov (Stroganoff) - pokrm pravděpodobně vytvořil francouzský kuchař pracující pro hraběte Pavla Alexandroviče Stroganova někdy v 19. století. Vliv rodu v Rusku trval už od šestnáctého století - původně šlo o zámožné obchodníky z Pomorska, kteří se vypracovali na jedny z nejbohatších podnikatelů v Ruském carství.

Postupem doby inteligentní a rozvážní Stroganovci založili rozsáhlé solivary, mimo soli obchodovali s kožešinami, v 18. století zkusili investovat do železáren a hutí na zpracování mědi na Urale - a podařilo se. „Na co sáhli, to se ve zlato měnilo!“ tvrdilo se o rodině, která vlastnila rozsáhlá a nádherná panství i zemědělské usedlosti. Stroganovci měli úzké vazby na ruskou elitu: Car Ivan Hrozný jim udělil privilegia (osvobození od daní, právo mít vlastní armádu). Rod vedl a financoval dobytí Sibiře nebo vrazil obrovské peníze do různých ruských válek. Od Petra Velikého pak získali šlechtické tituly.

Stroganovci nebyli ale jen tak nějací imperátoři - prosluli též jako nevídaní mecenáši kultury a umění. Pod taktovkou rodiny vznikaly obří umělecké sbírky, dotovali stavění kostelů a paláců. Po bolševické revoluci v roce 1917 byla rodina doslova rozprášena. Majetek jim znárodnili, sebrali a zničili, členové rodu museli emigrovat a zachránit si tím holý život - a někdy se to nepodařilo.

Když se ale 5. února 1779 v Petrohradě v tehdejším Ruském impériu narodila malá Jelizaveta Alexandrovna Stroganovová, vše bylo ještě hudbou vzdálené budoucnosti a rodina zažívala svůj zlatý věk. Jelizavetin otec Alexandr Nikolajevič vlastnil továrny Taman nebo Kynovsky; mimo všemožných podniků byl také majitelem obrovských pozemků po celém Rusku. Jelizaveta byla tedy vynikající partií a už od malička ji vzdělávali v duchu hodnot Stroganovců: kladl se důraz na znalost cizích jazyků, učení diplomacie, etikety, umění, ekonomie…

Pokrokový ruský rod si plně uvědomoval, že dívky nejsou jen na okrasu, ale musí reprezentovat i znalostmi. A dobře se vdát. „Stroganovské dcery“ byly nejlepšími partiemi v celém Rusku, takže malé holčičky nikdo neodstrkoval. Ba naopak! Od útlého věku zpívaly, malovaly, tančily, jezdily na koních… Jelizaveta mezi nimi vynikala ještě něčím jiným: byla nezkrotná, nespoutaná, překrásná a frivolní.

Její strýc, hrabě Alexandr Sergejevič Stroganov, byl nejen ohromný boháč, ale také významný státník, který měl blízko ke Kateřině II. i Pavlu I. Tento strýček si temperamentní neteř velice oblíbil a představil ji dvoru. Tam vzbudila Jelizaveta už v patnácti letech obrovský rozruch: svobodní mládenci na ní mohli oči nechat - a dlužno dodat, že Jelizaveta se nebránila žádnému dobrodružství.

Jezdila po okolí Petrohradu sama v malém kočárku taženém jedním ušlechtilým vraníkem, domlouvala si dostaveníčka, oblékala i česala se velice výstředně. Blahosklonný otec svému miláčkovi dovolil úplně všechno. Zatím to vypadá jako pohádka o krásné princezně z Ruska. Jak se tedy mohlo stát, že skončila ve strašidelné hrobce na Père Lachaise s pověstí nemrtvé, která vylézá ze skleněné rakve a pije krev kolemjdoucím Francouzům? Je to prosté - a z velké části si za to mohla sama.

Po sérii skandálů mladičké Jelizavety usoudil strýc a matka, že bude nejlepší dívku co nejdříve provdat. „Než se stane neštěstí. Než udělá skandál. Pravda, máme prostředky, jak to zahladit, máme rodiny, které vychovávají takto narozené děti,“ přemýšlela už matka rovnou o tom „nejhorším“, co by mohlo svobodnou Stroganovovou potkat, ale Jelizaveta to nenechala dojít tak daleko - a pak už ani nemohla. Rodina pro ni nalezla odpovídajícího ženicha.

Baron Nikolaj Nikitič Děmidov (1773 – 1828) byl ruský průmyslník, tajný rada, podplukovník, sběratel a mecenáš umění. Budoucí diplomat se s Jelizavetou oženil 12. září 1795. Svatba byla obrovská, bez nadsázky trvala ony tři dny a tři noci, celý Petrohrad byl pohoštěn a novomanželé se usadili v jednom z mnoha paláců v majetku Stroganovců. Nikolaj usiloval o dráhu diplomata. „Ale já chci zůstat v Rusku!“ odsekávala mu Jelizaveta. Tu manželství svíralo.

Necítila už svou svobodu, nemohla odjet s koníkem kam se jí zlíbilo, dusil ji protokol a neustálé manželovo žárlení. Nechala si posílat evropské módy, najímala krejčí, vynášela výstřední modely s tak obrovským výstřihem, že mnohé dámy při jejím spatření omdlely. „Udělej jí dítě. To ji zaměstná,“ radili Nikolajovi svérázně kamarádi. Jelizaveta ještě v Rusku porodila Alexandru (dožila se jen 4 let), Pavla (dožil se dospělosti) a Nikolaje (zemřel jako miminko). Konečně v roce 1800 dosáhl Nikolaj Nikitič Děmidov své vytoužené pozice: stal se diplomatem a rodina putovala do Paříže.

Jelizaveta se nesmírně těšila. Evropa! Paříž! Móda! Umělci! Stavby! Památky! Muži! opakovala si pořád dokola. Říká se, že stěhování barončiných věcí trvalo půl roku a na uskladnění její garderoby musel být najat dům na okraji Paříže! Ruská princezna, jak se Jelizavetě začalo přezdívat, budila v Paříži snad ještě větší rozruch než v Rusku. A naléžitě si to užívala. Manželé bydleli v rezidenci Hôtel de Brancas-Lauragais, Nikolaj se pustil do vysokých politických her, podporoval Napoleona I., zatímco jeho žena si užívala. A to hodně!

Jelizaveta si otevřela proslulý „aristokratický salon“, ve kterém se scházela smetánka Paříže. Zvala i Rusy, ale vysmívala se jim. Byla jako korouhvička, měla obří majetek a mohla si dovolit pořádat neskutečně opulentní rauty, divadla, večírky; spekulovalo se i o dekadentních orgiích. „Tady je můj domov!“ libovala si. Jenže napětí mezi Francií a Ruskem narůstalo a Nikolaj byl v roce 1805 z Paříže odvolán. Naštvaná Jelizaveta se vrátila s rodinou do Ruska, Děmidovovi se usadili v Moskvě, ale všechno bylo špatně.

Povahy obou manželů byly zcela odlišné, trpělivý a přemýšlivý Nikolaj své překrásné ženě nestačil. Nerozuměl jí, bál se skandálu, který by mohla lehkovážná Jelizaveta vyvolat. Snažil se proto „zaměstnat“ ji dalším dítětem, což se v roce 1812 povedlo: narodil se Anatolij. Jenže po jeho narození krize vyvrcholila. Jelizaveta sebrala své věci, uplatila všemožné lidi a potají utekla zpět do Paříže.

Děmidov zuřil, ale prý se mu i ulevilo. Rusko jej pak poslalo do Itálie, kde bydlel v Římě se syny Anatolijem a Pavlem. Další dvě děti, Alexandra a Nikolaj, zemřely shodně v roce 1800. Jelizaveta si zatím užívala Paříže - okusila i drogy, najímala si různé placené společníky i společnice, rozhazovala peníze, obklopovala se uměním a byla velice slavnou personou své doby. Ruskou princeznu na každém kroku obklopoval houf obdivovatelů, byla veselá, chtivá lásky a milování, ale najednou jí začalo něco vadit. Věk.

„Přece nesmím zestárnout!“ pozorovala s hrůzou první šedivý vlas a vějířky vrásek kolem očí a úst. Nechala si z Orientu posílat různé zázračné elixíry, pila lektvary od šarlatánů, kterých byla Paříž plná - a v tu dobu začala být posedlá zrcadly. Nechala si je nastavět v každém pokoji svého sídla, v ložnici je měla i na stropě! A v nich se pozorovala. Srovnávala své odrazy v nich - a když usoudila, že v nějakém má vidět víc vrásek, rozbila ho. Paralela se Sněhurkou, respektive s královnou ze Sněhurky, se přímo nabízí!

Jelizaveta také nesnášela mladičké dívky se svěží tváří. Vyházela všechny mladé služky, najala staré, aby se jim mohla vysmívat. „Stárnutí nezastavíte, ale můžete se obrátit k Bohu!“ řekl jí jednou při náhodné návštěvě chrámu místní kněz. Jelizaveta Děmidová usoudila, že by to mohlo být ono! A propadla katolicismu. Začala sponzorovat kostely a církev, modlila se celé dny i noci, ale čistě za jedním účelem: „Jestli opravdu existuješ, tak mi vrať mládí!“ žadonila na kolenou.

Ruská baronka se tak trápila, až se utrápila. Onemocněla a musela ulehnout. Bylo jí teprve 38 let, když lékař shledal, že tu dlouho nebude. Selhávalo jí srdce. V tu chvíli si podle všeho nechala zavolat notáře a sepsala svou slavnou, tajemnou a podivnou závěť.

„Jestli skutečně dala do poslední vůle, že s jejím tělem někdo musí celý rok a den být, to se dohledat nepodařilo, ale někde ta legenda o pěti milionech musela vzniknout. Je pravdou, že se bála samoty tak moc, že i své poslední týdny na lůžku trávila Élisabeth Alexandrovna de Demidoff obklopená davy lidí. Několikrát řekla před mnoha svědky, aby ji nenechávali po smrti samotnou. Dám vám za to miliony, vykřikovala. Tam vidím ten prapočátek legendy o hlídání jejího těla,“ uvádí Chris Woodyard na svém blogu o Ruské princezně.

Jelizaveta zemřela 8. března 1818 ve věku 39 let, Její syn Anatolij oslovil architekta Alexandre-Théodore Joreta (někdy uváděno jako Zhoret) a sochaře Ferdinanda Quagliu. Společně vytvořili majestátní mauzoleum v egyptském stylu s bílými mramorovými sloupy a rozlehlou pohřební komorou uvnitř. Do ní byla baronka přenesena z provizorního hrobu.

„Komora byla (je) vyložena zrcadly, stalo se tak na její vlastní přání. To je dokázáno zápisem Joreta o instalaci držáků na stěnách vně hrobky právě na pověšení zrcadel. A skleněná rakev byla tehdy v módě. Zvlášť u mladých žen. Bylo to sice netypické, ale časté. Buď byla celá ze skla; často též z jiného materiálu s průzorem nebo skleněným okénkem. Vzhledem k pověsti, jakou baronka měla, domnívám se, že byla přesně tou adeptkou na prosklenou rakev.“ říká Chris, který si podrobně prostudoval všechny možné dostupné prameny o historii pohřbívání na Père Lachaise, aby legendu o Krvavé baronce či Ruské upírce potvrdil - nebo vyvrátil.

Upírkou Jelizavetu nazývali už na sklonku jejího krátkého života - tehdy drasticky zhubla. A jelikož měla předkus, v pohublé tváři silně vystoupil. Začalo se šuškat, že má tesáky, že je to potomek vlků a všemožné další povídačky. A výzdoba hrobky těmto pověstem jen nahrála. Je totiž bizarní. Strašidelné chrliče, různé pitoreskní sošky, pidimužíci, erby, pochodně, nápisy v azbuce, které Francouzi neuměli rozluštit, takže usoudili, že jde o nějaké zaklínadlo… To vše jen přiživovalo pověst mrtvé Jelizavety jako upírky, která vstává ze své křišťálové rakve a potuluje se po Père Lachaise, aby sála krev nebohým lidem.

„Příběhy odvážlivců, kteří měli hlídat její tělo, pak se zbláznit nebo zemřít - to přiživily americké noviny. Chicago Daily Tribute mělo rubriku zajímavostí z Evropy. Hojně se v ní psalo o podivuhodných hrobkách. A nějaký reportér si to přikrášlil. Doslova uvedl, že v Paříži existuje hrob, ve kterém když strávíte rok, dostanete milion dolarů. A bylo to. Pak jsem našel záznam z Journal de Paris, kde reportér tvrdí, že někdy v srpnu přišel na hřbitov Američan a slavnostně oznámil, že přišel vyhrát nabízený milion!“ píše bloger.

Po něm prý přišla další řada dobrodruhů, všeho se chytilo také pár Francouzů a všichni se chtěli dostat do hrobky. Jenže se tak nestalo: je zapečetěná a neexistuje ani jedna známá fotografie jejího vnitřku. Jestli Jelizaveta skutečně leží v prosklené rakvi obklopená zrcadly s hroudou zeminy z rodného Ruska (to v závěti bylo), to se asi nikdy nikdo nedozví. Ani to, jestli by někdo skutečně ten milion dolarů dostal.

Možná je lepší nechat Upírku z Ruska spát - a spolu s ní i velice tajemnou pověst, která vzbuzuje fantazii lidí. Dozvíme se někdy pravdu? Jak říká jeden návštěvník hřbitova: „Nechte to být. Někdy je lepší nevědět!“

Zpracováno podle: Père-Lachaise, Find a Grave, DavidCastleton.net, Jelizaveta Alexandrovna Stroganova, The Russian Princess, Oficiální stránky hřbitova, Nikolaj Nikitič Děmidov, Stroganovci