Nepolapitelný Jan Smudek: chodský odbojář přiváděl gestapo k šílenství, proslul neuvěřitelným útěkem

17. listopadu 1999 zemřel v malebné obci Díly na Domažlicku čtyřiaosmdesátiletý muž jménem Jan Smudek. V nenápadném starém pánovi by nikdo nehledal odvážného (a podle mnohých i značně kontroverzního) odbojáře, který svého času doslova terorizoval německou správu naší okupované země. Jan Smudek byl skaut, hrdý Sokol, hrdina domácího protifašistického nekomunistického odboje za protektorátu, příslušník Svazu letců svobodného Československa a Royal Air Force.

Během druhé světové války po něm páslo gestapo, které na jeho hlavu vypsalo astronomickou odměnu. Jan Smudek vešel do dějin hlavně svou neuvěřitelnou schopností „být neviděn“ - a přitom stát Němcům přímo před nosem! Legendární Smudkův útěk je anabází, podle níž se ještě během války natočilo několik filmů. „Zůstávali za ním mrtví Němci, ale i mrtví Češi. Má na rukou krev, to mi nevymluvíte. Utekl a nechal po sobě spoušť. Kolik lidí kvůli němu skončilo v koncentráku?“ zmiňují ale někteří lidé na Chodsku poněkud hořkou pachuť, která po Janu Smudkovi zůstala.

„S tím ale nikdo nic neudělá! Doba byla taková. Byl to hrdina! A lidé mu pomáhali dobrovolně! Ukrývali jej, pomáhali mu přejít hranice, nosili mu jídlo. Jak se říká: Po bitvě je každý generál. Jan Smudek se bezesporu zasloužil o mnoho - minimálně zaměstnal gestapo takovým způsobem, že nemělo čas ani chuť pronásledovat někoho jiného. Nepolapitelný Jan, tak mu říkali. Němci z něj byli naprosto vyděšeni. Smudek uměl proklouznout gestapu přímo před očima. A jeho životní příběh je ohromující,“ kontrují naproti tomu druzí.

Inu, těžko soudit. Ale osud pana Smudka je skutečně neuvěřitelný! „Za jeden život jich prožil devět. Jako kočka!“ usmívala se pamětnice, která chodila kolem jeho domu v obci Díly, kde v péči své manželky Margaret prožíval poslední měsíce svého života.

Jakých bylo devět životů Jana Smudka?

I když se příběh Jana Smudka zřejmě plně nedá popsat celý a výčet všech jeho hrdinských či odbojových činů je tématem na odbornou historickou studii, přesto se pokusíme zmapovat alespoň nejdůležitější události, jimiž se Jan Smudek zapsal do historie českého (československého) odboje. Narodil se osmého září 1915 v chodské obci Bělá nad Radbuzou do rodiny železničáře Smudka a jeho manželky Kateřiny. Je zajímavé, že v rodině, která se záhy přestěhovala do Domažlic, se mluvilo převážně německy! Ale na Chodsku nebyla dvojjazyčnost ničím zvláštním.

Bystrý skaut nastoupil na gymnázium v Domažlicích, ale kvůli mnoha a mnoha jiným zájmům několikrát propadl. Přestoupil na měšťanku a po jejím dokončení nastoupil do učení. Smudek vystřídal mnoho oborů a mistrů, s nimiž se neustále hádal, takže když 1. dubna 1934 držel v ruce papír o vyučení v oboru strojní zámečník u pana Ševčíka na domažlickém Horním Předměstí, rodičům i Janovi samotnému se ulevilo. Jenže neměl nikde stání. Chodil do další školy, pracoval v domažlické elektrárně, pak v muniční továrně u Nýřan, následně nastoupil do Plzně na průmyslovku…

Tam jej zastihla tzv. Květnová mobilizace. Smudek měl kvůli studiu výjimku a do armády nemusel. Nemusel, leč chtěl. Nadšený Jan se rozhodl, že narukuje. 23. května 1938 nastoupil dobrovolně k náhradní rotě pěšího pluku číslo 1 (pluk Mistra Jana z Husi). Do civilu šel - podobně jako další - již za pár dní. Nemohl to strávit! Chodil do školy v uniformě a opět změnil školu - tentokrát šel do třeťáku na průmyslovku v Kladně. 15. března 1939 (den nacistické okupace zbytku českých zemí) pobýval Jan Smudek v Domažlicích, kde ve sklepě složil přísahu:

„Budeme ze všech sil proti vetřelcům bojovati, v nebezpečí při sobě státi, druh druha neopouštěti a nikdy nikoho z nás nezradíme, ale i životy své ochotně za svobodu své vlasti dáme, jak nám káže občanská povinnost.“ Tak přísahal spolu s ostatními domažlickými skauty 3. oddílu věrnost československé vlajce. Třiadvacetiletý Jan Smudek se tímto stal jedním z prvních odbojářů v Protektorátu. A rozjel to neuvěřitelným způsobem.

„Smudek se stal kurýrem nově vznikajícího vojenského (nekomunistického) odboje a spojkou mezi chodským regionem a Prahou, konkrétně vůdčí osobností odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme JUDr. Valentou. Krom toho se snažil, jako ostatně celý náš odboj, shánět zbraně. Ke své první pistoli, Lugeru P.08 přišel opravdu kuriózním způsobem, když jí na tancovačce v Praze šikovně „štípl“ opilému německému poddůstojníkovi,“ popisuje začátek odbojové kariéry Jana Smudka web Security Magazine.

Odboj potřeboval spoustu zbraní a všichni nadšení mladí kluci neustále přemýšleli, jak se k pistolím dostat. 8. července 1939 došlo k tzv. Kladenskému případu, kdy Smudek se svým kamarádem Frantou Petrem navštívili hospodu u Šamsů. V této putyce se scházeli kolaboranti a Němci. Ozbrojení Češi si šli vytipovat, komu by mohli vzít zbraň. Do oka jim padl opilý strážmistr německé pořádkové policie Wilhelm Kniest. „Tak si na něj počkáme.“ rozhodli se Smudek s Petrem. Kolem jedné ranní potácejícího se Kniesta dohonili a namířili na něj pistoli. Němec se však nevzdal a sáhl po své zbrani.

František Petr ze strachu vystřelil - první kulka Kniesta jen škrábla. Smudek ho udeřil pěstí, vytrhl Petrovi pistoli a vyšly dvě rány, z nichž jedna byla pro Kniesta osudná. Dostal kulku přímo do rtu, projektil mu prostřelil hlavu a byl na místě mrtvý. Češi zpanikařili. Utekli, aniž by zastřelenému sebrali zbraň. Po nálezu Kniestova těla vypuklo nesmírné pozdvižení. Němci doslova šíleli. „Ta drzost! Musíme toho vraha okamžitě dopadnout! Vypište odměnu! 150 000 korun. Vyhlašuji stanné právo!“ zuřil K.H. Frank, který okamžitě přijel do Kladna.

První ozbrojený útok na okupační režim, jak se také Kladenskému případu říká, měl šílenou dohru. Děsivou. „Někdo říká, že Kladno málem dopadlo jako Lidice.“ tvrdí dokonce někteří historici. Prý se skutečně uvažovalo o „zrušení“ celého města! Pomsta běsnících Němců byla krvavá: do koncentráků bylo odvlečeno 111 kladenských občanů (například starosta František Pavel), z nichž mnoho bylo umučeno. Čeští policisté byli odzbrojeni a veřejně poníženi; Němci pak ze msty zavraždili českého strážníka Jaroslava Müllera.

Smudkovi bývá Kladenský případ velmi vyčítán - prý to byla vražda a on rozpoutal teror. „Jako by on mohl za německé zločiny tím, že bojoval za svobodu své vlasti!“ polemizuje s tímto tvrzením web Security Magazine. Jan Smudek zůstal na svobodě, nedopadli jej. Vrah z Kladna či Český pes, jak opovržlivě plivaly německé deníky na titulních stránkách spolu s tučně vytištěnou odměnou za dopadení střelce, zůstával dosud v anonymitě. Jan Smudek dál pracoval pro odboj - chtěl s domažlickými skauty vyhodit do povětří německý muniční vlak.

Kvůli tomu z Prahy na Chodsko přivezl vlakem kufr s výbušninami! Jenže tento smělý plán likvidace německého vlaku, po němž hodlal utéct do zahraničí a přidat se k českému odboji mimo naší zemi, už Smudek realizovat nestihl. Gestapo už mu bylo na stopě. Němci prováděli rozsáhlé razie u skautů, zatýkali (Smudkův kamarád Petr byl popraven v Berlíně), krutě lidi mučili a došla „řada“ i na Smudka. 20. března 1940 ke Smudkovým domů naburácelo komando tří gestapáků - a legendární útěk Nepolapitelného Jana započal.

Richard Lindner, Franz Wotawa a Jakob Neubauer z klatovského gestapáckého ústředí vtrhli na dvůr, kde si pár chlapců stavělo kánoe. Němci s namířenou zbraní odvedli hochy ke Smudkům do kuchyně. „Kde máš ten kufr? Přivezl jsi ho z Prahy, my to dobře víme, dobytku jeden, pacholku!“ řval na Jana Jakob Neubauer, nejzuřivější z gestapáků. „Já vám ho dám. Mám ho na půdě,“ odpověděl ledově klidný Jan. Na půdě měl totiž za trámem ukrytou pistoli. Zblblý Neubauer mu pokynul, aby tedy na tu půdu šel. „Já půjdu za tebou. Honem!“ píchal mu do zad pistolí gestapák.

Smudek na půdě najisto šmátl po pistoli a na Neubauera vystřelil. Kulka ho jen škrábla, ale v první chvíli šel v šoku k zemi. Jan Smudek vyskočil z okna jen v tenké košili a bosý - a dal se na útěk. Všichni v domě byli okamžitě zatčeni a brutálně zbiti. Během následujících dnů bylo v Domažlicích zatčeno dalších 150 osob, všichni skončili v koncentračním táboře Flossenbürg. Sotva se na Chodsku rozšířila zpráva o Smudkově útěku, lidé kývali hlavou: „No jo. Toho už nenajdete. Zná tady každej kámen!“ šeptali si Chodové. A nenašli!

„V celé okupované zemi bylo okamžitě zmobilizováno gestapo, SD, protektorátní policie a četnictvo. Začala největší policejní akce od obsazení republiky,“ popisuje Security Magazine rozsáhlé manévry, které tu neměly obdoby. Smudek se stal živoucí legendou protektorátního obyvatelstva, dokonce se mezi lidmi rozšířila říkanka: Prchejte, pane Smudku, abyste zbavil český národ smutku! Němci řádili, zatýkali jednoho člověka za druhým a jen štěkali: „Kde je?“

Smudek byl na cestě do Prahy. Chtěl se dostat pryč ze země. Na svém rodném Chodsku znal skutečně každý strom a každý kámen, takže šel v lesích, byla mu zima, ale houževnatě pokračoval dál. U obce Březí však narazil na dva německé pohraničníky. Ti tuláka bez dokladů zadrželi - ale neprohledali. Měl svou pistoli pořád za pasem kalhot a oba Němce zastřelil. Nastal hon - prchajícího Choda pronásledovala dobrá stovka lidí, bohužel i mnoho Čechů. Smudek kličkoval v polích jako zajíc, padal do příkopů a střílel naslepo, takže jednoho českého kolaboranta postřelil.

Schovávali jej Chodové, nosili mu jídlo, ukývali ho ve svých domech a riskovali život. Legionář Sedláček mu odbarvil vlasy, obstaral silné brýle - a Smudek, přemaskovaný za úředníka, dorazil 27. března do Prahy. Maskoval se ostatně vícekrát - a prý ho to velice bavilo. Přestrojil se třeba za zemědělského kontrolora nebo turistu s batohem a pohorkami… V Praze Smudek zjistil, že je nejhledanější osobou v celém Československu - zjistilo se totiž, že má na svědomí i Kladenský případ.

Všude visely jeho podobizny, všude stálo: Pachatel jest bezohledný násilník, který proti každému použije střelných zbraní! „Musím pryč,“ usoudil Smudek a vyhledal další legendu československého odboje, jednoho ze Tří králů, štábního kapitána Václava Morávka. Ten mu obstaral doklady a nový převlek: Smudek byl nyní elegantní úředník v drahém obleku se zlatými obroučkami, co pracuje pro německou firmu! Morávek svého kamaráda doprovodil na hlavní nádraží (Wilsonovo) a posadil ho do vlaku směr Veselí nad Moravou. Zdena Mašínová vyprávěla, že Jana doprovázel její otec - další „Král“ Josef Mašín!

Ve Veselí se Smudek s Josefem rozloučil a ubytoval se v hotelu U Andrýska jako onen agilní německý úředníček. A čekal, až bude mít možnost překročení slovenských hranic. Ty zdolal 4. dubna 1940; vlakem projel celé Slovensko a šel pěšky přes hranici s Maďarskem až do Bělehradu. Tam se Jan Smudek setkal s dalšími kluky z odboje a vyrazili na cestu. Mezitím v Protektorátu probíhalo další zuřivé pátrání po Nepolapitelném Janovi - samozřejmě s krutými výslechy, mučením a popravami Čechů. Bohužel.

Další anabázi našich odbojářů popisuje MilitaryRange: „Pěšky Jugoslávií a rychlíkem do řecké Soluně, kde Jan poprvé v životě uviděl moře. Pak pokračovali přes turecký Istanbul a Ankaru do Sýrie a Libanonu. Cestou se zastavili ještě v izraelské Haifě a egyptské Alexandrii, aby se pak Smudek u břehů jižní Francie vylodil jako Karel Doubek a byl 15. května 1940 přidělen k 1. československému pěšímu pluku.“ Karel Doubek/Jan Smudek prodělal tvrdé boje na francouzské frontě, byl zraněn, nestihl evakuační loď a padl do zajetí.

Tvrdohlavý Chod se ale ani nyní nevzdal - Nepolapitelný Jan se rozhodl k dalšímu útěku. Uprchl ze zajatecké nemocnice, díky své výmluvnosti a přátelské povaze se mu podařilo proniknout mezi místní odboj, kde získal další doklady a další jméno: Charles Legrand! A jako Legrand přešel Smudek pěšky půlku Francie, aby nastoupil na loď do Afriky! Skutečně tam doplul. Přes Casablancu se dostal do Kanady - a z Kanady už najisto přicestoval do Velké Británie, kde už na něj čekali kamarádi.

Není divu, že se Smudkova zázračná anabáze dočkala tolika zfilmování! Je neuvěřitelné, že to mohl přežít. Nezdolného kluka z malé chodské vsi si nechal zavolat i prezident Beneš, který Smudka vyznamenal Válečným křížem. A pořád neměl dost. Chtěl bojovat, chtěl se podílet na osvobození své vlasti. Vstoupil do RAF, kde byl po absolvování kursu přiřazen ke slavné československé 2. letce 68. britské noční stíhací perutě, kde nalétal 140 hodin!

Po válce se Jan Smudek oženil s Angličankou Margaret Bush - krátce po svatbě se také narodila první dcera Smudkových - Ivona. Do vlasti se vrátil jako legendární hrdina. Nosili ho na ramenou, na rodném Chodsku uvítali Jana Smudka na domažlickém náměstí davy lidí. Hrdina, letec, Nepolapitelný Jan, který vytřel zrak celému gestapu! Někteří ho ale nemohli ani vidět - šlo samozřejmě o lidi, kteří kvůli němu, byť nepřímo, prošli koncentrákem či tam ztratili své blízké.

Jan Smudek získal spoustu vyznamenání, po demobilizaci pracoval v Aši jako správce fabriky. Zkoušel se dát i na politickou dráhu, jenže doba pokročila, blížil se únor 1948 a přituhovalo. Na Smudka byla Státní bezpečností nasazena i konfidentka! „Vy to tady znáte. Převeďte mě domů za rodinou!“ prosila chodského rodáka údajná sudetská Němka, která dle svých slov „uvízla“ v Československu. Smudek dokonce ženu dovedl až k Čerchovu, ale tam ji zanechal v lese - došlo mu, že jde o léčku - přesto dostal 14 dní ve vězení!

Pak přišel převrat a bylo zle. Jan Smudek velice dobře pochopil, co se chystá. I jeho kamarádi letci z RAF říkali: „Já utíkám. Tady nepřežijeme, ty nás zabijou!“ Smudek tomu zprvu nemohl uvěřit, ale měl dost zkušeností. Věděl, že je to pravda. A opět utekl. Nejdříve poslal do Anglie legální cestou (když to ještě šlo) manželku a dcery Ivonu a Nicol, která se narodila v Československu. Pak se rozloučil s mámou, se svým rodným krajem - a zmizel v hustých hvozdech Českého lesa.

Jan Smudek utekl za kopečky, jak se u nás říká. Pěšky, sám, v krajině, kterou tak dobře znal. V Anglii se spojil se svou rodinou a Smudkovi odjeli do Francie, kde pracoval jako konstruktér. Do Čech se Jan Smudek vrátil na konci roku 1990. To už jej skoro nikdo neznal. Bydlel v Praze, pak se rozhodl vrátit na své milované Chodsko. V obci Díly si postavil domek a 17. listopadu 1999 zemřel. Pozapomenutý český odbojář, o němž se točily filmy a stal se postrachem celého gestapa, je pochován na městském hřbitově v Domažlicích.

Osud Jana Smudka vydá na celou knihu a jeden článek ho nikdy nemůže vystihnout celý. Naše zavzpomínání můžeme zakončit slovy, která vystihují hrdiny, které by zrovna dnes naše země potřebovala: „V časech zkoušek se ukazuje skutečný charakter. Hrdinové nejsou vždy ti, kteří hledají slávu, ale ti, kteří se postaví nepřízni osudu s odvahou a nezdolnou vůlí.“

Děkuji panu Anderlemu a obci Díly za pomoc s hledáním zdrojů!

Zpracováno podle: Obec Díly, zpravodaj Dílčák, vzpomínky obyvatel Dílů (prarodiče, rodiče, příbuzní a známí autorky), Jan Smudek, Security magazine, Military Range, VHU.cz, SD.USD.CAS.cz.pdf