Článek
Vždy dovedl uhodit hřebíček na hlavičku. Texty svých dnes již zlidovělých písní vždy reagoval na aktuální dění a velice trefně dovedl vystihnout atmosféru v celé tehdejší společnosti. Někdy jsou to texty až patetické, nicméně líbivé. Karel Hašler byl muž s obrovským talentem vlastně na všechno. Hrál, zpíval, tančil, psal, skládal. Pletl se i do politiky a jeden čas se dokonce přiklonil k fašismu - líbila se mu ona teze „vlády pevné ruky.“
Hrál a zpíval nejen po kabaretech a hospodách, ale byl členem Národního divadla, a to jak brněnského, tak i pražské Zlaté kapličky. Mezi jeho přátele patřili přední čeští herci a režiséři. Vždy, když některý tápal s obsazením či scénářem, Hašler přispěchal na pomoc. Věděl si rady téměř se vším, co se týkalo věcí kolem „kumštu“.
Když se soumrak sklání nad Zborovskou plání sluneční když zhasne svit, křížů bílé řady ze tmy svítí všady, které střeží mrtvých klid. Tiché půlnoci když přijde čas a zem líbá bledé luny jas. Českým hochům k spánku na perutích vánku, zpívá smutný hlas. Hoši od Zborova klidně v zemi spíte, vy se nikdy více domů nevrátíte. Vy se nevrátíte nikdy více zpátky, více nezříte svou zem.
A také rád provokoval. Možná se mu jeho nebojácnost stala osudnou, možná ho někdo udal. Kdo? Ta verze je poměrně pravděpodobná, byť to ten člověk po válce vehementně popíral. Nezměrný talent Karla Hašlera vyhasl v koncentračním táboře Mauthausen.
Karel Hašler kolem roku 1915
Chudáček žebráček a přeražená fajfka
31. října 1879 se v rodině koláře Antonína Hašlera a Marie, rozené Hušpauerové narodil syn, Karel. Stalo se tak na pražském Zlíchově, v tehdejším Rakousko - Uhersku. Rodina to byla proletářská, oba rodiče zanechali řemesla kolářského a pracovali ve sklárnách. Měl starší sestru Aloisii.
Syn Karel od útlého dětství neustále zpíval a bavil všechny sousedy ze Zlíchova svými výstupy, i pouličními. Občas to muselo vypadat, že malý hoch žebrá, což nesla velice nelibě celá rodina. „Chudáčka malého žebráčka“ podělovali kolemjdoucí krejcary, i když ten skutečně nežebral. Jen zpíval.
Když nad Prahou se večer uklání a zvony smutně zvoní, mé srdce již se nebrání, mé oči slzy roní. Moje milá s jiným u muziky skáče a mé srdce v hoři ustavičně pláče, pláče jenom pro ni.
Přísný otec mu neustále „komediantství“ zakazoval a dal výrostka vyučit serióznímu řemeslu - Hašler se stal rukavičkářem. Měl sice v kapse tovaryšský list, ale ani v nejmenším se nehodlal tomuto řemeslu věnovat. Začal ochotničit, kde to jen šlo. Kde byla nějaká maličká divadelní společnost, chudá, kočovná, stálá, tam byl i Karel Hašler. Tyto maličké spolky se mohly realizovat hlavně v hostincích či kavárnách vesměs velmi nevalné pověsti.
A otec po synovi doslova „pásl“ ve snaze ho nachytat v pochybné společnosti. Jednou ho načapal, jak v nějaké zaplivané putyce ve společnosti lepých žen mravů nevalných zpívá kuplety, k čemuž mu tleskala celá hospoda. Antonín se rozzuřil a přerazil o syna svou dlouhou fajfku, pěnovku.
Pamětní deska na rodném domě Karla Hašlera na pražském Zlíchově
Neskutečná kariéra aneb „raději se zeptejte, kde jsem nezpíval a nehrál, bude to přehlednější!“
Karel Hašler se blýskl kariérou doslova hvězdnou. Od roku 1897 hrál v divadle Pavla Švandy, které sídlilo na Smíchově. Ale tam se mu nějak nelíbilo, tak se sebral a pěšky odešel do Tábora, kde na něj čekala kočovná společnost.
Cestou do Tábora se stavil v každé hospodě, kde hrál a zpíval svoje písničky, které lidé začínali skutečně milovat a pobrukovat si je už napříč celou zemí. Na venkově pak působil v ochotnických společnostech u Choděry a Dobrovolného.
Večer za Strahovskou branou, vždy, když vyjdou hvězdičky, potají se v šeru schází pan Franc s hezkou pannou Stází z Kapucínské uličky.
Z Tábora se zase vrátil do Prahy, přesídlil do Brna, kde dostal angažmá v místním Národním divadle. Dostal se dokonce až do slovinské Lublaně, kde chvíli hrál a zpíval v činohře i opeře. A v roce 1903 se Karlu Hašlerovi splnil sen mnoha jiných herců - získal stálé angažmá v pražském Národním divadle, kde působil až do roku 1915.
Hašlerka - ikonický tvrdý větrový bonbón, který od roku 1921 nese jméno Karla Hašlera
Tam si našel spoustu kamarádů mezi slavnými herci a byl čím dál populárnější. Hodný, chytrý, pohledný a doslova renesanční muž, který uměl od uměleckého kumštu snad všechno, byl oblíben u mužů i žen. Nenašel se snad nikdo, kdo by Hašlera neměl rád.
Seznámil se s klavíristou a hudebním skladatelem Rudolfem Frimlem, který ho nasměroval k tomu, co uměl nejlépe - skládání písniček. V roce 1908 v restauraci U Slona poprvé uvedl pásmo svých písní, a hned to byl úspěch. Téměř všechny písně Karla Hašlera se ostatně zpívají dodnes.
Vltavo, Vltavo voděnko hluboká, pověz mi, co bude do dne a do roka, pověz mi, co voda přinese, pověz mi, co voda odnese? Řekni mi, kolikrát země se otočí, než zase hvězdička na nebi vyskočí, kdy s nocí odejde ošklivý sen, kdy se zas rozbřeskne den.
Karel Hašler si založil vlastní kabaret - Lucerna. Během první světové války jezdil se svým dalším kabaretem Rokoko po celé zemi a okouzloval na českém venkově svými líbivými texty. Po válce se vrátil opět ke kabaretu Lucerna, režíroval ve Varieté, což je dnešní Hudební divadlo v Karlíně, pak se vrátil do Rokoka, působil i ve Vinohradském divadle.
Neskutečná kariéra na jednoho muže během pár let, to se musí uznat. A zdaleka neměl být konec, protože Hašler objevil film a film objevil Hašlera.
Oskar Nedbal s obsazením Hudebního divadla na Vinohradech (Praha) 1916. Karel Hašler sedící v klobouku na kraji
Ještě se musím oženit. Jo a taky mám nemanželského syna
Dne 21. března 1908 uzavřel v Praze na Staroměstské radnici civilní sňatek se Zdenkou Frimlovou, sestrou svého kamaráda Frimla. Brzy za sebou se narodili dva synové - Karel a Zdenek Miloš. Na něj volali „Zdeno“ a zkomolilo se to na Gino či Gina. Tato přezdívka Zdenkovi již zůstala.
Ve třicátých letech se s ním Zdenka rozvedla. Když jsme u rodinného života, nemůžeme nezmínit kapitolu života Karla Hašlera, která se týká pozdější doby. V roce 1941 se Hašler seznámil s brněnskou Němkou Lotte Jurdo, do které se zamiloval a přivedl ji do jiného stavu. Narodil se chlapec, Thomas. V roce 1949 Lotte s Thomasem uprchla do Austrálie - prý k tomu byla donucena komunisty.
Svoboda je svoboda, bez té nelze žít, tu nám nikdo neprodá, pro tu musíme se bít. Dokud votrok pánům slouží, po svobodě jenom touží, nebude ji mít, tu si musí vydobýt
Thomas hledal své kořeny a našel - i když rozčarování bylo, protože Lotte mluvila o Hašlerovi chvíli v dobrém a chvíli ve špatném. Ale vyšlo najevo, že Hašler jí měl odkázat veškerý svůj majetek. Zda ho dostala, nevíme.
Rudolf Friml, kamarád Karla Hašlera
Syn se zúčastnil odhalení pomníku 31.10.2009 v Praze na Hradčanech u zámeckých schodů, kde se setkal i s nevlastními bratry, kteří oba působili nějakou dobu v Americe. A je toho více, ale spletitost a rozmanitost rodiny Karla Hašlera patří spíše genealogům a drby do bulváru.
Filmová kariéra muže, který uměl všechno
Velkým přelomem Hašlerovy kariéry byl příchod zvukového filmu. Vrhl se na něj jako skladatel hudby, scenárista, režisér i herec, a to se značným úspěchem. A nešlo jen o film Písničkář, ze kterého je evergreen Ta naše písnička česká a v němž si zahrál titulní roli. Ale paradoxně nejvíce kritici oslavovali jeho role ve filmu němém - Batalion, Varhaník u Svatého Víta či Ahasver.
Když jsem mašíroval ke hranici měl jsem bílý kvítek za čepicí za čepicí měl jsem kvítek bílý který dívčí slzy orosilyZrosily ho dívčí oči černé, na důkaz té naší lásky věrné. Kterou jsme si spolu přísahali, nežli jsme si sbohem dali
Velký podíl měl Hašler na slavném Jánošíkovi režiséra Martina Friče (1935), který se jako jediný prvorepublikový film podařilo prodat do 32 zemí. Hašler se objevil například ve filmech Srdce za písničku, V tom domečku pod Emauzy, Vojnarka, Irčin románek, Hordubalové, Švanda dudák. Hudbu a písně složil k 18 filmům, za všechny například Tonka šibenice, Matka Kráčmerka, U snědeného krámu, Jedenácté přikázání.
Dařilo se mu. A pak přišel rok 1939. A všechno se změnilo. Ne však pro Hašlera. Alespoň na chvíli.
Karel Hašler v roce 1914
Trocha obdivu k fašismu a hluboké vystřízlivění
V roce 1938 se Hašler přiklonil k fašismu a i antisemitismu. Patřil mezi velké obdivovatele generála Radoly Gajdy. Byl sice českým vlastencem, jak ostatně svědčí jeho texty, ve kterých se k lásce k rodné zemi doslova zpovídá, ale například po Mnichovské dohodě spílal představitelům prvorepublikové politické scény do „židáků“ a obvinil je, že zaprodali vlast Židům.
Naše zlatá republika, to je krásná zem, život plyne v ní jak v ráji - jenomže ne všem. Jeden zlato hrabe tiše, jinému zas kručí v břiše, nesmí ale říci ani muk, jako by mu bylo všecko fuk. My nejsme národ fašistů, my jsme národ statistů - jeden musí zmírat pro svou vlast, aby se pak jiný mohl pást. Když jeden dává, druhý musí brát, tak vypadá ideální stát. Kdo má u nás velkou hubu, podmaní si lid, kdo se zdá být nespokojen, ten je ihned bit. Každý dělá to, co umí, jeden hrabe, druhý čumí ,a ten třetí na to doplatí - čeká, až se karta obrátí…
Pak se ale karta obrátila a po vpádu německých vojsk do zbytku Československa, který zůstal okleštěný a okousaný zabráním Sudet, vystřízlivěl ze svého fašistického období i Karel Hašler. A nebyl by to on, aby nezačal okupanty a celou tu německou moc nenávidět. A co hlavně - parodovat. A jak bylo v jeho povaze snad zakódováno - on se nebál a hrál si s ohněm.
Hašler burcoval a burcoval
Situace se změnila i v Barrandovských ateliérech, kde měl v tu dobu Karel Hašler obrovské jméno, slovo i popularitu. Pouhý den po příchodu okupačních vojsk do Prahy se pokusili čeští fašisté ovládnout Barrandovské ateliéry. Pod vedením Radoly Gajdy.
Gajda pověřil Josefa Krause, dosud bezvýznamného asistenta režie, aby svrhl ředitele Reichla a vyházel všechny židovské zaměstnance. To se však nezdařilo, protože Krause nikdo neposlouchal. Jenže na scéně se objevil člověk, který má zřejmě Hašlera na svědomí. Václav Binovec.
Kariérista a kolaborant Binovec
Karel Hašler začal revoltovat proti nacistům tím, že stále častěji satiricky a sarkasticky „aktualizoval“ texty svých starých šlágrů. Například na melodii nádherné písně Hoši od Zborova začal mezi lidmi kolovat tento Hašlerův nový text: „Hoši od Gestapa, vy tu pěkně spíte, vy se odtud domů nikdy nevrátíte,“ nebo na melodii slavné Písničky české Hašler vymyslel:
To je ta písnička česká, kterou si zpíváme dneska. Poslyšte, lidičky, zahoďte vidličky, beztak už není co žrát. Všechno nám sebrali, všechno nám sežrali, nechali jen ten protektorát!
Radola Gajda
Zanícený fašista a antisemita Václav Binovec byl schopný režisér, zručný a poměrně oblíbený. S nástupem hitlerovského Německa se však naprosto „překabátil“ a Gajdovi kývl na žádost o pomoc s podporou převratu na Barrandově. Binovec byl pověřen „arizací“ ateliérů - vyčištění od židovských zaměstnanců. Tehdy však ještě zasáhla správní rada Barrandova, Binovce poslali tam, kam slunce nesvítí a z ateliérů ho vyhodili.
Copak je to za vojáka, když mu láska nekvete? Copak je to za vojáka, bez hezkého děvčete? Voják ten se nesmí bát, vždycky pevně musí stát, holky za ním musejí si, za ním musejí si paty uběhat.
Jenže to samozřejmě nebyl konec. Cílevědomý Binovec se stal místopředsedou nově vytvořeného orgánu, pod který spadala veškerá protektorátní filmová tvorba a vše, co souviselo s filmem všeobecně - Českomoravského filmového ústředí. Binovec také vstoupil do Vlajky a kariéra tohoto šplhouna a kolaboranta začala stoupat.
Hašler dělal vše proto, aby svoje nově otextované písně rozšířil mezi celý národ. Hrál je všude, po restauracích, v domácnostech, při jakékoli akci, na kterou se díky své nesmírné popularitě dostal a vyskytl. Což samozřejmě neuniklo bedlivým německým orgánům.
Václav Binovec
Městečko na dlani aneb mračna se stahují
Na Karla Hašlera se zaměřilo SD (Sicherheitsdienst) a Binovce pověřilo jeho „sledováním a hlídáním“. Kupodivu Hašler s Binovcem neměl problém, považoval ho za přítele. A osudové setkání mělo vykulminovat při natáčení idylického filmu Městečko na dlani. Příjemná, lehce komediální záležitost podle románu Jana Drdy měla být oddechovkou v protektorátních časech.
Natáčení probíhalo na sklonku horkého léta roku 1941. Binovec režíroval a Karel Hašler mu dělal uměleckého poradce. Exteriéry se točily v Ronově nad Doubravou a také v Třemošnici. A právě v místním hostinci trávil štáb i herci horké večery při sklence alkoholu. A Karel Hašler tam perlil.
Kampak na nás bolševíci, copak vás to napadá, vás si každej koupí, na nás jste však hloupí, kampak na nás bolševíci, copak vás to napadá? Víme, jak ta vaše volnost vypadá!
Svými popěvky proti německým okupantům bavil celou hospodu a všechny vesničany, kteří si nemohli vzácné hosty z Prahy nechat ujít. Jenže se tam našla nějaká krysa, jak to tak bývá, a Hašlera nahlásila přímo gestapu.
Karel Hašler byl zatčen a vyslýchán. Byl mu omlácen o hlavu i výtisk časopisu Venkov, kde publikoval své básničky. V nich samozřejmě Němci neomylně poznali podvratné protiněmecké myšlenky. Hašler se bránil - a ubránil. Protentokrát ještě ano. Byl propuštěn a vrátil se zpět k roztočenému filmu.
Karel Hašler ve filmu Batalion
A jelikož to byl Hašler, nebál se a bavil své přátele a každého, kdo byl ochoten poslouchat, svými protiválečnými díly dál. Zkrátka byl nepoučitelný. Hrdinství? Bezpochyby. Ale někdo by to označil za hloupost. Ve světle toho, co následovalo, je už tato polemika bezpředmětná.
Vy, co tady stojíte, už mě nikdy více nespatříte aneb T6581
Trpělivost německých orgánů s Karlem Hašlerem došla 2. září 1941. Dotáčky Městečka na dlani probíhaly v té době v Ládví v Praze. Přijelo klasické černé auto, z něj vystoupili klasičtí gestapáci v klasických kožených kabátech.
Celý štáb strnul, když si muži vykračovali přes cestu přímo do pole, kde Karel Hašler zrovna před stohem slámy uděloval hercům pokyny před další klapkou. Odvedli písničkáře za naprostého ticha, naložili do vozu a odjeli. Nikdo z nich už Hašlera nikdy neviděl.
Gestapo odvezlo Karla Hašlera na Pankrác, kde chvíli pobyl ve vazební věznici. Odtud byl eskortován do Drážďan a odtud přímo do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl zařazen na práci do místního neblaze proslulého kamenolomu. Hašler musel nosit kameny po oněch příšerných „schodech smrti“.
Schody smrti v Mauthausenu
O tom, co s Hašlerem bylo dále, se dochovala přímá výpověď - spoluvězněm Hašlera nebyl nikdo menší než štábní kapitán československé armády Antonín Kramář. Ten se dožil osvobození a po skončení války popsal osud slavného českého všeuměla a písničkáře:
Přidělili mu vězeňské číslo T6581 a v druhé půli listopadu ho dozírající esesák snad z nenávisti, snad z opilosti, bezdůvodně zbil a zkopal. Do nemocnice v táboře Hašler nebyl přijat. Ač značně zesláblý, musel se vrátit do práce. Při sčítání stával vedle mě, statečný, s hlavou hrdě vztyčenou.
Vězeň určený k rychlé likvidaci
Po tom, co byl Karel Hašler zbit dozorcem, objevila se mu na noze obrovská zanícená rána. Hnisavá flegmóna postupovala dál a dál, Hašler dostal vysoké horečky a navíc ho trápila úplavice. Byl doslova na pokraji svých sil. A mělo být hůř.
Lékař ho odmítl ošetřit a dle vzpomínek Kramáře Hašlera nahnal na tzv. „invalidku číslo 13“, což byla taková ta konečná stanice, kde nemocný vězeň už jen čekal na smrt a byl určen k likvidaci
21. prosince 1941 byl Karel Hašler vyvlečen z invalidky na trestní blok a svlečen do naha. Jeho vrazi ho připoutali k židli a přistrčili ho k trubici, ze které začala tryskat ledová voda. Ledová voda, teploty pod bodem mrazu, horečka, flegmóna, zesláblost, úplavice - nebylo možné Karla Hašlera nikterak zachránit.
Z odhalení pomníku Karla Hašlera na Starých zámeckých schodech
Sprchy ledové vody na něj pouštěli opakovaně, vždy, když upadl do bezvědomí. Aby se probral. Pak už se ale neprobral. Byl vhozen ještě s tlukoucím srdcem do kobky trestního bloku.
22. prosince jsem se ho s monsignorem Černým pokusili navštívit a poskytnout mu poslední útěchu. (…) pootevřeným oknem jsme viděli na holé betonové podlaze ležet nahé tělo našeho písničkáře Hašlera. Na kost vyhublý. Svázaný. Zmrzlý. Zemřel po ledových sprchách. Bestie!
Kdo ho tedy udal?
Skončil život českého talentu, který neměl obdoby. Jeho písničky žijí dál a zpívají se dodnes. Po válce se začalo spekulovat, kdo talentovaného muže udal. Vše ukazovalo na Václava Binovce. Ten to ovšem vždy vehementně popíral a neexistuje jediný důkaz. Při pověstné německé pečlivosti by o tom mohl být alespoň záznam, ale není.
Hašlerův pomník
Binovec byl za kolaboraci odsouzen ke třem letům vězení v pracovním táboře, které si odpykal a pak utekl do Západního Německa. Jenže tam se mu vůbec nedařilo, on vlastně skoro nic neuměl. Vrátil se do Prahy, kde byl sledován pro změnu STB. V roce 1976 zemřel.
Po starých zámeckých schodech, po schodech z kamene. Každý večer panna chodí, za ruku se z hochem vodí, srdce má zmámené…
Městečko na dlani mělo premiéru devět měsíců po smrti Karla Hašlera a lidé vlastně vůbec nevěděli, co vše se při natáčení stalo a kam zmizel. Užívali si chvilkový klid při příjemném filmu, aniž by tušili, jaké drama za ním stojí.
Symbolický pohřeb se konal po válce. Pár jeho věcí bylo zakopáno k rakvi jeho matky na Hlubočepském hřbitově. V roce 2009 byl Karlu Hašlerovi odhalen pomník se sochou na Starých zámeckých schodech.
To byl český písničkář
Bohatý a naplněný život Karla Hašlera byl přeťat v mauthausenské mučírně. Nesmírný talent utichl navždy. Jeho písně a jméno však zapomenuto nebude a není, o čemž svědčí dokumenty, knihy, filmy, seriály, které se o tomto všestranném muži natočily či ještě natočí. Kapely, které přejaly jeho odkaz a hrají vlastně jen jeho písně, také existují.
Každá doba má své hrdiny. Jedním z nich byl i Karel Hašler - 31. říjen 1879 - 22. prosinec 1941
prameny:
seriál To byl český písničkář
