Hrob dcerušky Winstona Churchilla zhanobil blázen, tělo 2leté Marigold museli vykopat a přemístit

V létě roku 1921 přiběhla šestatřicetiletá Clementine Churchill domů do bytu na londýnské adrese 2 Sussex Square. Zuřivě se ovívala rukama, kašlala a naléhala na manžela: „Drahý, bude lepší, když děti budou z Londýna pryč. To znečištění a horko! To se nedá vydržet.“ Šestačtyřicetiletý Winston Churchill byl v té době ministrem kolonií (Secretary of State for the Colonies), v Londýně musel kvůli práci zůstat, ale se svou ženou souhlasil. Zvedl telefon, aby vyjednal letní pobyt.

Jako obvykle si rodina Churchillových na letní sezónu pronajala dům jménem Lullenden House, vzduch v přímořském letovisku Broadstairs v Kentu svěže voněl, slunce svítilo - co víc si přát! Do rozlehlé rezidence odcestovali jejich potomci: dvanáctiletá Diana, desetiletý Randolph, Sarah (6) a nejmladší Marigold (2 roky a 9 měsíců).

Děti se celé dny koupaly, hrály si na pláži a výskaly. Bedlivě na ně dohlížela francouzská guvernantka slečna Rose. Léto se chýlilo ke konci, Clementine i Winston za dětmi jezdili, sotva si „urvali“ volnou chvíli, když najednou celý dům jaksi ztichl.

Sarah se choulila k Dianě, Randolph venku vztekle kopal do písku - a do Lullenden House přišel lékař. Maličká Marigold totiž ulehla s prudkou horečkou. „Tohle je vážné! Pošlete rodičům telegram!“ naléhal na chůvu lékař. Nic. Guvernantka zcela nelogicky odmítla podat zprávu matce i otci. Zdravotní stav malé holčičky se neustále zhoršoval. Marigold blouznila, s jejím tělem lomcovaly křeče, otekla a měla na končetinách prapodivné krevní výrony.

„Slečno! Kde je otec! Vím, že musí přijet! Oni o tom neví! Vždyť umírá!“ ukázal kurážný a rozčílený Randolph na postýlku, ve které bojovala o život jeho sestřička Marigold, rodiči láskyplně přezdívaná Kačenka (Duckadilly).

Zřejmě jediná existující (zveřejněná) fotografie Marigold, kterou chová Clementine:

„Mademoiselle Rose a její role v tragédii malé Marigold je dodnes kontroverzním tématem. Zpočátku lékařovy zprávy o zhoršujícím se stavu maličké pacientky bagatelizovala. Považovala nemoc za drobné nachlazení nebo únavu. Dokonce záměrně sabotovala zavolání místního lékaře. Zatajila vážnost situace před Clementine i Winstonem. Proč? Patrně z obavy, že by mohla být potrestána za to, že děti nejsou v pořádku,“ vysvětluje okolnosti tragédie Churchillových blog TheLondonDead.

A doplňuje: „Clementine se o kritickém stavu dcery dozvěděla telegramem, který byl poslán až po zhruba deseti dnech - a to na naléhání lékaře. Francouzská vychovatelka tímto vším jen protáhla agónii malé Marigold. I když dnešní odborníci říkají, že by i při urychleném převozu do Londýna k největším odborníkům stejně zemřela. Sepse (tehdy zvaná septikémie, otrava krve) byl nezvratný, neléčitelný stav.“

23. srpna 1921 už za přítomnosti žalem šílených rodičů dvouletá Marigold Frances Spencer Churchill zemřela. Winston ani Clementine se z toho nikdy nevzpamatovali. A rozhodli se, že své holčičce vybudují hrob, který nebude ani monumentální ani ohromující, ale bude jednoduchý, prostý a všeříkající. Jenže…

Jaký je příběh krátkého života a posmrtného putování maličké Marigold?

Život, osud a zásluhy slavného manželského páru Churchillových je tématem na samostatný text - či tlustou knihu! Nás však zajímá spíše jejich rodinné zázemí. Clementine Ogilvy Spencer-Churchill, baronka Spencer-Churchill (rozená Hozier, 1. dubna 1885 – 12. prosince 1977) poznala Sira Winstona Leonarda Spencera-Churchilla (30. listopadu 1874 – 24. ledna 1965) v roce 1904 na plese v Crewe Hall. Už tam si Winston údajně všiml nevšední krásy, kterou Clementine oplývala. Byla navíc duchaplná, inteligentní a výřečná.

„Clementine je dívka živé inteligence a velkého charakteru!“ mluvil o ní i o čtyři roky později, kdy je osud svedl dohromady podruhé. Pak si vyměňovali krásné dopisy, slovo dalo slovo - a Winston v srpnu 1908 požádal o její ruku. Svatba se konala o měsíc později. Líbánky strávili v Bavenu, Benátkách a na hradě Veveří na Moravě!

Manželství trvalo 57 let. I když se šuškalo, že Winston měl několik „bokovek“, všichni považovali svazek Churchillových za plný lásky, úcty, oddanosti a síly k překonávání překážek, jak poněkud víceznačně uvádí četní životopisci.

Manželství bylo požehnáno pěti dětmi. První byla Diana (1909-1963), kterou následoval jediný syn Randolph (1911-1968). Třetím potomkem byla holčička Sarah (1914-1982). Po Sarah se narodila nešťastná Marigold (15. listopadu 1918 -23. srpna 1921) a posledním dítětem Churchillových byla Mary (1922-2014).

Rok 1921, který později manželé označovali jako nejtragičtější dobu v jejich životech, zastihl Winstona i Clementine v plné práci. O děti se v Londýně starali domácí učitelé a pečovatelky, Randolph měl svého pedagoga a společníka, Diana už pomalu vyrůstala z dětských střevíčků, takže chůvu vystřídala vychovatelka a učitelka - a o Sarah a Marigold se starala výhradně mademoiselle Rose.

„V Broadstairs byla mimo dvou služek a jednoho správce na děti sama. Odmítala to. Clementine ale očekávala, že tato slečna dohlédne na všechny děti. Argumentovala tím, že už jsou větší, zabaví se, není třeba je hlídat na každém kroku. Až na Marigold. Tu jí přímo svěřila do péče a důrazně guvernantku nabádala, aby děvčátko nespustila ani na vteřinu z očí. Možná právě proto se chůva obávala hněvu manželů Churchillových. Když Marigold onemocněla, zkrátka se „zasekla“ a čekala, jak to dopadne.“ domnívá se blog TheLondonDead.

Mimochodem, o slečně Rose se vlastně neví vůbec nic. Její příjmení mělo být údajně Boissier; dcera Diana na guvernantku vzpomínala jako na „slečnu Rose Hill“, ale všeobecně se jí říká Rose. A právě tato francouzská guvernantka si jako první všimla, že Marigold není dobře. „Asi nachlazení,“ dívala se na kašlající holčičku, která ulehla s horečkou. A čekala celé dlouhé dny, než zavolala lékaře! Ten při spatření bezvládné dívky okamžitě zpanikařil: „Ihned zavolejte rodiče!“

Syn Randolph také naléhal, ale slečna Rose pořád otálela. „Paní Clementine tu byla před týdnem,“ říkala nesmyslně pořád dokola. „Obávala se, že jí matka vynadá. Clementine totiž z Broadstairs odjela krátce předtím, než Marigold onemocněla. Pobyla u dětí tři dny, pak odcestovala na plánovanou návštěvu Hugha Grosvenora, 2. vévody z Westminsteru, na jeho panství Eaton Hall v Cheshire, asi 300 km daleko od Kentu.“ uvádí spisovatel Jamie Rubin.

Clementine dostala telegram o zhoršeném zdravotním stavu své nejmladší dcery 21. srpna. Okamžitě se sebrala a rozjela se do Broadstairs. Sotva Marigold uviděla, zavolala manželovi. Winston přijel takřka okamžitě. Co se dělo dál, víme z beletristického zpracování této tragické a nešťastné chvíle:

„V místnosti panuje absolutní ticho, přerušované jen jejím sípavým dechem malé Marigold. Winston i Clementine teď stojí u její postýlky, zdrcení, bezmocní. Vzpomínají, jak Marigold ještě před pár dny prosila matku, aby jí zazpívala populární písničku „I'm Forever Blowing Bubbles“ (Stále foukám bubliny). Teď už jen tiše dýchá. Krásná, živá holčička, narozená jen čtyři dny po konci první světové války, opouští svět. Rodiče drží svou dceru za ruku a cítí, jak z ní život uniká. Je to moment absolutního osobního neštěstí, které navždy poznamená jejich manželství i celou rodinu.“

Marigold zemřela na prudkou sepsi - otravu krve. Tehdy neléčitelný stav. Podle Churchillova životopisce Williama Manchestera Clementine křičela v agónii - jako zvíře, které utrpělo smrtelnou ránu. Winston naproti tomu jen stál a nevěřícně se na to všechno díval. Nemohl tomu uvěřit. Clementine se rychle vzpamatovala, sama svou mrtvou dcerku omyla, oblékla do šatiček a zavolala pohřební službu. Marigold byla vystavena v domě po dobu jednoho dne, pak si ji převzali „havrani“.

Clementine také mezitím vyhodila guvernantku. Nesmyslné prodlevy s informacemi o Marigoldině nemoci jí nikdy neodpustila. „Zemřela by zřejmě tak či tak, ale mohla bych být u ní déle! Ukradla mi poslední chvíle života mojí dcery. A jí vzala přítomnost matky! Vždyť nás už nepoznala, nevěděla o sobě!“ naříkala zcela oprávněně Clementine.

O rodinné tragédii, která Churchilla postihla, záhy informovaly noviny po celé Anglii. Kent Times už 24. srpna 1921 napsal: „Pan a paní Winston Churchilovi truchlí po dceři. Nejmladší dívka jménem Marigold onemocněla během pobytu v Broadstairs, kde dlela se sourozenci. Zemřela včera v noci. Asi před týdnem náhle onemocněla. Až do včerejška se mělo za to, že potíže, jimiž trpěla, nebyly vážné. Leč v pondělí večer se stav tak zhoršil, že otec zrušil svůj program a připojil se ke své ženě, která si pospíšila z Wesminsteru. Oba byli přítomni smrti své dcery.“

Za tři dny se konal pohřeb. Na hřbitově Kensal Green Cemetery se shromáždila jen rodina. Když přišli zvědaví fotografové, Winston Churchill odtrhl oči od rakve své dcerky, která prozatím spočívala v prostém hrobě bez jakéhokoliv náhrobku, zavrtěl hlavou a vydal se k reportérům. Sám.

„Odejděte. Já vás prosím, dopřejte nám klid. Odejděte. Jménem mé dcery.“ řekl jim tichým hlasem. A oni ho poslechli. O pohřbu vyšla jen krátká zpráva v Daily Herald ze dne 27. srpna 1921: „CHURCHILLOVA ZTRÁTA: Pohřeb dvou a půl leté Marigold se konal včera v Kensal Green. Bohoslužbu vedl reverend B. C. H. Andrews, kaplan, a byli přítomni pouze členové rodiny.“

Ihned po pohřbu oslovil Winston Churchill proslaveného anglického sochaře Erica Gilla. Tento muž byl znám svým strohým uměleckým stylem (nyní je spíše znám jako sexuální predátor a pedofil, který zneužil své dvě dcery a psa!) - a to přesně Churchill chtěl. Žádné barokní andělíčky, žádné baculaté plačící sochy zlomených andělů, nic opulentního a přehnaného.

Žádal pro svou milovanou dceru důstojný a prostý náhrobní kámen. Gill mu vyhověl. Hrob má podobu kříže, vytesán je do jemného vápence. Nápis na sloupku zní: Zde leží Marigold, drahé dítě Winstona a Clementine Churchill, narozena 15. listopadu 1918, zemřela 23. srpna 1921. RIP. Původně se ale hrobové místo skládalo z nádherného podstavce a ještě krásnějšího kříže. Churchill s Clementine chodili k hrobu své dcery celá desetiletí, po smrti Winstona Marigold navštěvovala Clementine s dětmi a vnoučaty.

A pořád říkala: „Ale je tady tak sama. Nebylo by jí lépe u otce? V Bladonu?“ narážela na soukromé pohřebiště rodu Churchillů. Clementine otázku přestěhování ostatků své dcery naťukávala pořád. Zlomená žena, která přežila i Dianu, Randolpha a Sarah, zemřela v roce 1977 v požehnaném věku 92 let (Winston v devadesáti). A je možná dobře, že se nedožila děsivé události, která souvisí se zmiňovaným krásným křížem a nádherným podstavcem.

Když totiž v únoru roku 1992 přišla rodina položit kytku na Marigoldin hrob, málem je trefil šlak. Hrob byl rozkopaný, kameny povalené, ohrada kolem místa s rakví rozšlapaná. Z podstavce jako kdyby si někdo udělal terč, kříž byl uražený a ukradený. A to nebylo všechno. Když potomci dětí Winstona a Clementine zavolali policii, byly dle diskuse na webu Find a Grave zaznamenány naprosto jasné „zásahy“ v prostoru nad rakví. Stručně řečeno: někdo chtěl Marigold vyhrabat.

Rodina celou příšernou událost přísně tajila, ale jak známo, vše se vždy rozkřikne. Policie hledala pachatele, jenže nevěděla, koho mají vlastně hledat. Co ten ukradený kříž? Byl to sběratel umění? Blázen? Vykradač hrobů? Fetišista? Hrála v tom roli nenávist? Ke komu? K sochaři Gillovi, který svým sexuálním skandálem zcela pošpinil své dobré jméno? Nebo k Winstonu Churchillovi?

Jméno člověka, který zhanobil hrob nevinné a dávno zemřelé malé dívenky, se prý nikdo nedozví - incident podléhá přísnému utajení. O to více však bohužel jitří lidskou fantazii! Kvůli této šílené události se rodina rozhádala: část potomků chtěla zrekonstruovat zničený hrob a Marigold v něm nechat, druzí trvali na exhumaci. „Nemůžou to hlídat nonstop. Jestli se zase něco stane… A někdo ji opravdu vykope! Ale nevykope, to už se nestane!“ dohadovali se mezi sebou členové rodu. Pak to vše utichlo - až do roku 2022, kdy tiskem proběhla informace:

„Dne 27. února 2022 oznámila rodina Churchillových, že tělo dívky Marigold, čtvrtého dítěte Winstona a Clementine Churchillových, bylo v tichosti přemístěno z původního místa odpočinku na hřbitově Kensal Green Cemetery. Stalo se tak už v roce 2020. Marigold byla znovu pohřbena na hřbitově sv. Martina v Bladonu. K odpočinku jsou nyní uloženi na rodinném pozemku Spencer-Churchill v hrabství Oxfordshire všichni společně: Marigoldiny rodiče, sestry i bratr. Exhumace proběhla v naprostém utajení a bez nejmenších průtahů. Pokoj jejich duším.“

Příběh malé Marigold je srdceryvný a tragický. A jen dokazuje, že i vysoce postavené osobnosti jsou jen lidé, jímž může převrátit život naruby zoufalá tragédie, ze které se nikdy nevzpamatují.

Snad se malá Marigold s rodiči konečně setkala. A snad budou mít jejich duše pokoj.

Zpracováno podle: TheLondonDead.com, Winston Churchill Family, Find a Grave, Marigold Churchill, Clementine Churchill, JamieRubin.net, Webové stránky Westminster Abbey: Sir Winston Churchill, Eric Gill, Lifee, Mary Soames, Sepse, International Churchill Society Facebook Page