Hrob maličké Flory má schody a okénko. Zoufalá matka tam chodila mrtvou dcerku utěšovat při bouřce

30. října roku 1871. Rozlehlá rezidence bohaté rodiny Fordových v Natchezu ve státě Mississippi je ponořena do hlubokého smutku. Po tmavém domě se plouží zlomený osmapadesátiletý Washington Ford (1813-1887). Manželku Ellen Heather Wynn Ford (1825-1892) ani nehledá. Ví, že je dole v kdysi tak velkolepém pokoji pyšného panského sídla, klečí na kolenou, řve a trhá si vlasy. Aby ne! Uprostřed místnosti stojí dětská rakvička.

V ní spočívá jediná dcera manželů Fordových, jejich pýcha a chlouba, desetiletá Florence Irene Ford. Zemřela dnes ráno. Malou dívenku nečekaně a náhle připravila o život žlutá zimnice! „Tak už pojď nahoru,“ tahá Ellenina matka dceru od zatlučené rakve. „Zítra ji pochováme, musíš si odpočinout!“ „Nikdy!“ vykřikne Ellen a odhodí matčinu ruku ze svého ramene. Najedou se venku zableskne, přijde rána, okenice se rozlétnou poryvem větru, prudký déšť bičuje stěny pompézního jižanského domu…

„Já ji musím utěšit! Já ji přece musím uchlácholit, bojí se bouřek!“ naříká Ellen a málo stačí, aby dceřinu rakev otevřela. „Musí zůstat zavřená! Nech ji! Dítě!“ zoufá si babička. Ale Ellen už má v hlavě nápad. Už ví, co udělá. „Utěšovala jsem svou dcerku při každé bouřce po celých deset let, které jí ten prokletý Pánbůh dovolil být na zemi!“ rouhá se Ellen, „Tak ji budu utěšovat i dál!“ Když se ráno dostaví do místní pohřební služby, majitel si všimne neskutečného odhodlání v očích zlomené matky.

Ellen mu přednese svůj návrh. Položí před něj peníze a čeká. „To přece nemyslíte vážně?“ podívá se muž v černém obleku nevěřícně na náčrtek, který načmárala rozechvělou rukou na kus papíru.

„Myslím. Není to nesplnitelné! Přeji si to!“ Pohřebák pokrčí rameny, vezme tučnou částku, neřekne ani slovo, ale začne konat. Zavolá své zaměstnance, povolá zedníky, tesaře i architekta…

Na prostém městském hřbitově v Natchezu najdeme mnoho zajímavých náhrobků, ale to, co nechala Ellen ve své nehynoucí lásce zhotovit pro svou zesnulou dceru, vešlo do dějin. Hrob malé Florence je i přes svou nenápadnost jedním z nejnavštěvovanějších hrobů v USA. Každý chce na vlastní oči vidět důkaz o tom, že mateřská láska je zcela bez hranic. A někdy ji nezastaví ani smrt.

Jaký je příběh jednoho z nejzvláštnějších hrobů světa, jemuž se přezdívá Matčina láska nebo Florencino okénko?

24. června 1840 se v Mississippi konala velká svatba. Okres Adams County byl na nohou, rodina ženicha Washingtona Forda se dala vidět - pozvali spoustu lidí, pro chudé sousedy zřídili stany s občerstvením, svůj díl dobrého jídla dostali i otroci. Fordovi byli nadšeni - konečně se pro dosud starého mládence Washingtona našla odpovídající nevěsta!

Ellen H. Wynn byla opravdovou jižanskou kráskou, mladičká šestnáctiletá dívka na Washingtona hleděla se směsicí lásky i obav. Co ji čeká? Bude na ni hodný? Nebude ji bít? A co se vlastně v tom manželství dělá? říkala si pořád Ellen. Kamarádky jí něco s uzarděním prozradily, to je pravda, ale stejně to nechápala. Sedmadvacetiletý ženich však vypadal velice spokojeně. Staré jižanské rodiny Wynnových a Fordových se spojili, přišlo další bohatství, další plantáže, novomanželé dostali darem dům…

Nic nebránilo tomu, aby vzniklo šťastné manželství požehnané mnoha dětmi, jak to tehdy chodilo. Jenže… Sotva se mladá Ellen poněkud „otrkala“ a nechala si od trpělivého a blahosklonného Washingtona vysvětlit a názorně ukázat, jak se vlastně děti dělají, každý měsíc čekala na onen zázrak početí - marně. „To se stává. Není to napoprvé,“ těšila Ellen matka, když jí uzardělá dcera přišla říct, že „to“ zase přišlo. Uplynuly měsíce i celé roky a Ellen neotěhotněla.

„Musíme k lékaři!“ rozhodl Washington, protože i přes veškerou možnou trpělivost nesnesl uštěpačné poznámky svých kamarádů, kteří se ženili ve stejné době jako on a už se jim pod nohama batolila kupa dětí. Lékař neshledal na Ellen žádné vady, i když cudná žena prohlídku přežila napůl v mrákotách. Manželé dostali pár velice mlhavých rad a Washington zatrpkl. Když viděl těhotnou ženu, rozzuřil se; vrčel na každého, koho potkal. Až jednou…

V únoru roku 1861 se Ellen zarazila. „Matko? Ono se něco děje! Podívej, nekrvácím, žádná nečistá měsíční epizoda! Už podruhé!“ nemohla tomu ani uvěřit. Byla těhotná! Po dvaceti letech manželství! Je to vůbec možné? Washington se mohl radostí zbláznit. Nakráčel do pánského klubu, kde pohostil všechny své kamarády: „Konečně se dočkám! Já tomu nevěřím!“ pil jednu whisky za druhou a doma zakázal Ellen cokoliv dělat. „Budeš jen ležet. Jen a jen ležet. Nic nebudeš dělat, ten drahocenný plod musí být v naprostém bezpečí!“ zubil se na manželku.

Poslušná Ellen tedy odpočívala, jedla a pozorovala své rostoucí břicho - Washington jí zakázal i šněrovačku! To už její noblesní matka málem padla do mdlob, ale po straně dceři říkala: „Toho si važ. Když jsem byla v naději já, otec si mě ani nevšiml. Naopak, musela jsem dělat vše, i v manželském loži. Nešetřil mne. A až do porodu jsem byla ušněrovaná, podle něj to byla ostuda. Také jsem o pár dětí přišla,“ šeptala dceři důvěrně stará paní Wynn.

Ellen začala rodit ráno 3. září 1861. Šestatřicetiletá žena byla tehdy na první porod už stará, u jejího lůžka se proto střídala trojice lékařů. Vše trvalo strašně dlouho a vyčerpaná Ellen už se ani nemodlila. Jen ležela a útrpně prosila, aby už ty děsivé bolesti ustaly! „Asi to nedopadne dobře, připravte se na nejhorší!“ sdělil Washingtonovi jeden z odborníků. Ale vše mělo mít dobrý konec. Před půlnocí najednou utichl křik rodící ženy a ponurým domem se rozlehl pláč novorozeného děvčátka. Silný a hlasitý.

„Ta nám ale dala zabrat!“ otíral si zpocený lékař čelo, druhý si čistil brýle a třetí dojatě posmrkával. Dvacet let čekání a dobře to dopadlo, říkal si v duchu starý doktor, když novopečenému otci gratuloval. „Dceruška?“ vykřikl Washington, který samozřejmě čekal syna, ale co už! V tu chvíli mu bylo všechno jedno. „Florence. Tak se mi to jméno líbí. Flora. A po tvé mamince Irene…“ hlesla vyčerpaná Ellen. „Jen takový malér se nám stal - madam už žádné další děti mít nebude,“ zašeptal novopečenému otci do ucha lékař, „Tak tak jsme ji zachránili. Další početí je nemožné,“ poplácal Washingtona po ruce a odešel.

Co naplat. Teď měl dcerku! Malá Flo se měla čile k světu. Manželé omládli, celý dům se rozsvítil, všude zněl dětský smích; Florence okouzlila i přísnou babičku, každý měl zlatovlasou holčičku rád. Pyšní rodiče ji vodili po celém Natchezu a pranic jim nevadilo, že zuří válka. Natchez se v září roku 1862 vzdal bez boje, v červenci 1863 se z padlého města stalo centrum pro uprchlíky a propuštěné černochy. Jenže kumulace všemožných existencí vedla ke vzniku neblaze proslulého uprchlického tábora „Ďáblova mísa“, ve kterém našly smrt tisíce lidí. Bujely zde nemoci, bída, vraždy a hlad.

Fordových se to netýkalo. Sice zchudli, ale byli šťastni. Malá Florence byla kurážná holčička, ale přece jen měla svou Achillovu patu: bála se bouřek. Tak strašně moc, že dostávala hotové záchvaty! Začalo to už v kojeneckém věku, prudká bouře na jemné smysly miminka působila zhoubně, Flora řvala celé hodiny a Ellen se s ní musela zavírat do místnosti bez oken. S věkem to gradovalo až do absurdna: sotva se zablýsklo, Florence si lehla na zem, zmodrala a začala tlouct pěstmi kolem sebe. „Dítě, nesmíš se bát, to je příroda! Bouře je sice nebezpečná, ale…“ „Babička říkala, že je to předzvěst tornáda. A tehdy zde umřelo tolik lidí!“ plakala dívenka.

To byla pravda. V roce 1840 totiž bylo město zasaženo ničivým tornádem, které zabilo 317 lidí a 109 zranilo. Dnes je druhým nejsmrtelnějším tornádem v historii USA, i když počet obětí může být vyšší kvůli úmrtím otroků, kteří se v té době na jihu tradičně nepočítali! Tím více se Flora bála, babiččino vyprávění bylo plné krvavých detailů… Nakonec musela Ellen při každé bouřce okamžitě vzít dceru do manželské postele (a to bylo tehdy velice neobvyklé, s dětmi se jižanští rodiče jinak moc nemazlili), doslova ji zastlat do peřin a hladit a hladit.

Florence se třásla po celém těle dlouho po posledním blesku. „Je to tak děsivé,“ naříkala. K holčičce začal chodit domácí učitel, byla chytrá a nadaná. Její líbezná tvář dávala tušit, že Florence vyroste v ohromující krásku. Jen ty bouřky… „Kdyby tě Washington tehdy nedržel jako ve vatě, řekla bych, že jsi počala za bouřky! Nebo do tebe praštil v těhotenství blesk! Tohle není možné!“ vrtěla hlavou babička, „V celém našem rodě se nikdy nikdo tolik nebál jako Flora bouřek!“ rozčilovala se paní Wynn.

„Ale co bouřky. Jsou horší věci. Raději si dávejte pozor. Máme špatné zprávy z New Orleansu, šíří se tam strašná nemoc. Mabel na ni zemřela, je to ve všech přístavech na našem Jihu! Jestli to přijde sem…“ křižovala se babička. A měla bohužel pravdu. V 19. století proběhla v USA vlna epidemií různých nemocí: spály, cholery - a právě i žluté zimnice. Tuto nemoc roznáší komár rodu Aedes aegypti a ve vlhkém subtropickém klimatu kolem řeky Mississippi byly ideální podmínky pro šíření tehdy smrtelné choroby. Například v Memphisu v sedmdesátých letech 19. století zemřelo na žlutou zimnici 13 000 lidí!

A protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, anděl smrti zavítal i do domu Fordových. Noblesní jižanské stavení bývalo plné smíchu a cupitání drobných krůčku, nyní zvonivý hlásek malé Flory utichl - ulehla s prudkou horečkou. „Já do té Filadelfie neměl jezdit!“ rozčiloval se strachy šílený Washington, když si vybavil, kolik nemocných lidí na své pracovní cestě potkal. „Mně nic není, ale kde by to chytila? Snad od těch lidí z tábora? Ale jak by se tam dostala? Ďáblova mísa je sice poblíž, dole u řeky, ale bez našeho vědomí neudělá ani krok!“ naříkal Washington.

Desetiletá holčička umírala. Krvácela z očí, klepala se, nemohla ani mluvit, jen horečnaté oči se jí prosebně leskly. 3. září 1871 vydechla desetiletá Florence Irene Ford naposledy. Lékaři s maskou na ústech nechali tělíčko okamžitě uzavřít do rakve, i když se jinak mrtví na Jihu běžně vystavovali - nyní to nebylo možné. Ellen vyváděla tak, že ji museli spoutat a podat jí laudanum. Stejně to nebylo nic platné - její slunce zhaslo. „Co si počneme, co si počneme!“ bědovali manželé. Jiné děti mít nemohli, snad přijmout nějakého sirotka?

To jim radila babička, ale Ellen matku div neuhodila. Když ještě tu noc vypukla ohromná bouře, Ellen lomila rukama: „Kdo ji tam utěší, až bude bouře? Kdo ji bude chlácholit? Kdo? Až bude sama v hrobě, bude se bát!“ hladila posmrtnou schránku své dcery. A zčistajasna měla v hlavě plán. Najednou jí to celé došlo: „Nemusí to tak být! Od toho jsem přece matka! Postarala jsem se o Floru zaživa, postarám se o ni, i když je mrtvá!“ Ellen celou noc něco zběsile kreslila a ráno se vpotácela do kanceláře pohřební služby.

A začalo se stavět. Vše muselo proběhnout velice rychle - infekční nemoc, na kterou dítě zemřelo, zabraňovala delší manipulaci s tělem. „Florence pravděpodobně ležela v ledové místnosti, tak se říkalo primitivním komůrkám, které byly obloženy ledem. Kdyby nezemřela na nakažlivou nemoc, určitě by byla provizorně pochována a teprve po dokončení hrobky přenesena na nové místo posledního odpočinku. Žádné písemné záznamy se zřejmě nedochovaly, myslíme si tedy, že vše bylo vystavěno během pár dnů, někteří tipují i pár desítek hodin!“ píše se na stránkách hřbitova v Natchezu.

Video z prohlídky hrobu Florence Irene Ford:

Při posledním rozloučení s nadějnou malou Florou se na velkém hřbitově shromáždily davy truchlících lidí. Blízcí příbuzní, členové rozvětvené rodiny i známí a zvědavci se sjeli z celého jihu Spojených států, aby se účastnili pohřbu desetileté Florence. Byla to tragédie, ale ne tak neobvyklá - dětská úmrtnost byla vysoká. Ale zoufalý osud manželů, kteří počali po dvaceti letech, aby o dítě po dalších deseti zase přišli, chytil za srdce každého.

Když přinesli prosklenou rakvičku k vykopanému hrobu, lidé jej obestoupili a nastalo pravé pozdvižení: „Co to sakra je?“ ozývalo se nepietně. Vypadalo to jako naprosto běžný úzký hrob, jenže byl nebývale hluboký. U kraje hrobu zela další díra - do ní ústily schody. Dva metry dlouhé schodiště končilo u proskleného rámu.

A teprve za tímto „okénkem“ bylo hrobové místo. Tam byla za naprostého ticha, které přerušovalo jen vzlykání přítomných žen, Florence pochována. Rov byl zasypán hlínou, ale pořád tu zůstávalo to bizarní schodiště. „Proč to tam je? To se všichni zbláznili?“ nebraly otázky konce. Ale Ellen mlčela. Paní Ford na pohřbu své dcery nevyváděla, neplakala, jen se prý usmívala. „Jsem tak klidná, když vím, že za ní mohu!“ měla sdělit přítomným, kterým to rázem došlo.

„Tak tohle je děsivé!“ vrtěli hlavou i bývalí vojáci, kteří viděli vše možné, ale aby se někdo chodil dívat na své mrtvé dítě… Ale to Ellen Ford neměla v úmyslu. Šlo jí o něco úplně jiného. Sotva byl nad hrobem Florence vztyčen náhrobní kámen, přišla bouře. Prudká a děsivá bouřka, jaké bývají v tomto vlhkém klimatu velice časté. Nastala Ellenina chvíle. Vylétla ze svého lože, oblékla se, nazula boty a vyběhla do tmy. Hřbitov byl nedaleko, za chvíli byla na místě.

V dešti sestoupila schody, usedla na přitesané sedátko, postavila na zem lampu a zatáhla nad sebou železný poklop. A začala dcerku utěšovat. Světla na hřbitově si všimli obyvatelé okolních domů, běželi tam - a zůstali zlomeně stát. „Paní Ellen Ford zpívala své mrtvé dceři, kterou viděla přes okno hrobu. Utěšovala ji, chlácholila. Neboj dítě, to přejde. Jsem u tebe. Ta scéna musela být tak srdceryvná, že to přihlížející nezvládli a museli utéct do svých domovů, kde plakali…“ uvádí na svém profilu slavná blogerka Kelly Caldwell Kazek.

Za každé bouřky tam Ellen šla. Šla konejšit svou mrtvou dceru. Lidé si na černou vysokou postavu běžící na hřbitov za doprovodu hromů a blesků tak zvykli, že jim na tom nepřišlo vůbec nic divného - ba naopak! „Tak jdete za Florou? No, dneska je pořádná bouřka, tak honem, aby se nebála!“ usmívali se na Ellen Ford obyvatelé Natchezu. Pár novinářů zavětřilo senzaci a chtěli se zlomenou matkou udělat rozhovor. Jenže i otrlým reportérům se žalem sevřelo srdce, když „to“ viděli - napsali jen pár řádek o „nezdolné síle mateřské lásky, která je v Natchezu silnější než smrt“.

Ellen chodila utěšovat mrtvou dcerku dvacet let. Dvacet dlouhých let. Četla jí a zpívala; když zemřel Washington, Ellen onemocněla, přesto se za každé bouřky vlekla na hřbitov. Později ji tam vozili. Nemohla sestoupit schody, tak seděla v dešti na kolečkovém křesle a zpívala ukolébavky. Utrápená žena zemřela v roce 1892 - svého muže přežila o pět let. Oba jsou pochováni poblíž hrobu své dcery.

Nevšední příběh nevšedního hrobu byl krutě pošlapán zásahem vandalů, kteří se neštítili vlézt v roce 1946 k okénku a napsat na ně hanlivé obrazce a nápisy. Když se to obyvatelé Natchezu dozvěděli, následoval hotový lynč. Mladíci a jedna dívka z řad místní spodiny společnosti byli chyceni - a na poslední chvíli je před rozlíceným davem místních zachránila policejní hlídka. Jinak by je asi opravdu zabili. „Můžeme se tomu divit? Co jim ta mrtvá holčička udělala?“ ptá se anonymní přispěvatel na platformě Reddit.

Radní města na tento hanebný čin okamžitě reagovali a nechali ve spodní části schodiště postavit betonovou zeď zakrývající skleněnou stěnu, takže výhled na Florencinu rakev a Florence samotnou je zcela zakryt. Po schodech dolů se ale může pořád.

Kelly Kazek uvádí: „Můžete jí zazpívat. Spousta lidí to dělá. Sejdou schody a mluví na ni přes zeď, nechávají tam spousty květin… Nikdy jsem neviděla nic tak dojemného. Osud lidí ze starých časů se přelil do naší současnosti. A jen nám připomíná, že naši předci měli také svá trápení, touhy, lásky, zoufalství…“ dojímá se Kelly.

Vyprávění o síle mateřské lásky můžeme zakončit epitafem malé Florence. Více slov na závěr zde asi vůbec není třeba.

Zpracováno podle: Kelly Kazek blog, Amuzing Planet.com, City of Natchez, Atlas Obscura, Find a Grave, Natchez Cemetery, Natchez, Reddit