Zvrhlou sektu Kolonistů vedl bývalý nacista. Založil soukromý koncentrák, dětem prováděl lobotomie

Březen roku 2024. Před branami luxusního hotelu Villa Baviera v chilské džungli stojí drobná stará žena a v rukou svírá vybledlou fotografii sedmnáctiletého chlapce. Maria Cristina Escanilla tu už desítky let hledá alespoň jedinou kostičku svého bratra Claudia. Kolem hotelového rezortu stojí novinářské dodávky, z aut vystupují forenzní specialisté a odborníci na vykopávky. Na prašné příjezdové cestě hučí motor bagru a všichni jsou připraveni k otevření dalšího masového hrobu, kterých jsou v polích v okolí desítky.

„Doufám, že najdu aspoň knoflík, zub, cokoliv,“ šeptá Maria. „A tohle? Je to možné?“ podívá se k bráně opulentního hotelu, odkud se line vůně klobás a ozývá se výskání a jódlování: „Představte si, kdyby někdo postavil luxusní rekreační středisko v Osvětimi. Oktoberfest! V bývalé mučírně! Je mi z toho špatně!“ rozčiluje se uplakaná žena.

Není sama. Na místě soukromého koncentračního tábora Kolonie Dignidad je dnes „Malé Bavorsko“, stát ve státě, kam jezdí turisté na pivo a obsluhují je dívky v dirndlech. Zvěrstva, která se zde odehrála, nemají obdoby a mrazí z nich v zádech dodnes. Za vše mohl jeden samozvaný prorok, který přesvědčil německé rodiny, aby jej následovali do hlubin chilské džungle.

Němci si mysleli, že jdou do „božího státu“, kde budou pracovat a modlit se, ale sotva za nimi zaklapla brána, zjistili, že vlezli do chřtánu nacistického pederasta a zvrhlého deviantního sadisty Paula Schäfera, který si z nich udělal své otroky. A kdyby jen otroky! Děti odtrhl od rodičů, říkaly mu „strýčku“ a malé chlapce si vodil do své soukromé „lehárny“, kde s nimi prováděl příšerné věci.

Ženy označil za nástroj ďábla a dal je volně k dispozici dalším nacistům, chilským vojákům i politikům! V areálu existovalo několik mučíren, místnost na testování chemických zbraní, laboratoř pro elektrošoky, ordinace na vykonávání lobotomií a zvrhlých a drastických zákroků na lidských tělech. Dignidad měl vlastní letiště, podzemní bunkr; komunita byla soběstačná a navenek hrdě hlásala, jak jsou zde všichni šťastní. Opak byl pravdou. Historie Kolonie Dignidad je mnohem hrůznější, než si kdo dovede představit a sahá až do vrcholných politických kruhů té doby.

Jaký je příběh jedné z nejzvrhlejších sekt všech dob?

„Začalo to jako bohulibý záměr, skončilo to peklem na zemi!“ říkají historici, kteří se touto temnou kapitolou Německa i Chile zabývají. Příběh Kolonie Dignidad (též Kolonistů) je totiž ukázkovým příkladem zneužití kouzla osobnosti a výmluvnosti k páchání těch nejhorších zločinů, jaké si jen kdo dovede představit. Když se v poválečném Německu začal v křesťanských kruzích pohybovat charismatický bývalý sanitář Wehrmachtu jménem Paul Schäfer, nikdo nemohl tušit, jaký predátor se skrývá pod maskou dobrotivého kazatele, který hlásal jen dobro, lásku, soucit a touhu po míru!

Zakladatel brutálně represivní sekty se narodil v Bonnu v roce 1921, pocházel z rozvrácené rodiny a byl krutě šikanovaný - v šesti letech si vypíchl oko vidličkou, což spolužáci nenechali jen tak a vzteklému Paulovi se posmívali. Schäfer zatrpkl a rozhodl se, že se všem pomstí. Jenže zatím nevěděl jak. Po vypuknutí války se kvůli skleněnému oku nedostal do ostrých bojů, ale sloužil na frontě jako zdravotník.

„Líbil se mu dril. Uniformy, kázeň. V armádě rostl před očima. Chtěl do SS, ale nevzali ho kvůli oku. Byl ale vynikající řečník, pořád žvanil o nacismu a Hitlerovi.“ zmiňuje jeden z tisíců dokumentů o Kolonii Dignidad. „Když si pak v Chile vybudoval svou soukromou armádu, vlastní koncentrák a krutý teror, základy zcela jistě nalézáme v jeho službě ve Wehrmachtu,“ dodávají historici. Paul Schäfer se po válce „změnil“ a stal se kazatelem. Objížděl celé Německo a „hojil rány“ vdovám a sirotkům pomocí Bible a hlásání Božího slova.

Působil také jako vychovatel v několika církevních organizacích pro mládež. Uhrančivý řečník měl zástupy obdivovatelů, takže se každý divil, když jednou přilétl na bohoslužbu rozčílený otec osmiletého Hanse a vrazil Schäferovi obří facku. „Prase jedno!“ řval na něj muž, kterému syn doma prozradil, že „strýček Paul“ si od něj jaksi - nechává dělat dobře. Přihlásili se další hoši, kteří vyprávěli šílené věci. Dospělí tomu ale nemohli uvěřit. Brzy však mělo být mnohem hůř.

V roce 1955 potkal Schäfer amerického kazatele Williama Branhama. Tento muž hlásal, že brzy nastane konec světa. Podle jeho tezí za vše mohly ženy - v jejich tělech sídlil ďábel a hlavní hrozbu spatřoval v tom, že ženy mluví! „Musí mlčet. Jsou to démoni. Mohou i za nemoci, za všechno na světě!“ hřímal Branham a tím kápl pedofilovi Schäferovi do noty. Dva pomatenci si spolu velice rozuměli a bývalý nacista kouzlu amerického fanatika zcela propadl.

Uvěřil, že našel recept na to, jak lidem vymazat mozek, ovládnout je skrze strach z pekla - a tím se legálně „dostat“ k malým chlapcům. Jakmile se Schäfer vrátil ke své skupině válečných vdov a sirotků, začal přitvrzovat. Zval si chlapce na „noční modlitby“, kde si z chlapců vytvořil jakési soukromé gestapo. „Bylo jim šest až osm let, malí kluci. Řekl jim, že je Ježíš Kristus. Malého Williho Georga nutil donášet na ostatní. Kdo nechtěl, ten byl zbitý. A drilem dosáhl toho, že jej poslouchali na slovo,“ uvádí dokument o Kolonii.

Zmatení chlapci doma vyprávěli, jak je Paul hodný a jak to se všemi myslí dobře. Matky ho div neuctívaly! Vší té náklonosti využil Schäfer k založení Azylového domu pro válečné vdovy a sirotky, který postavil v Siegburgu. A tím si splnil největší sen - měl k dispozici malé kluky v neomezeném množství! „Je to cynické, ale ti lidé mu věřili. Nikdo netušil, co se po nocích děje. Sirotci mlčeli a ostatní Schäfera považovali za utěšitele, za spasitele. Dával jim rady, byl nápomocen, získával peněžní prostředky a „léčil“ nemoci pomocí vymítání ďábla.“ zmiňuje BBC.

V roce 1959 prasklo, že ‚strýček Paul‘ své svěřence v domově systematicky zneužíval. Když se o pederastní sklony bývalého sanitáře začala zajímat policie a prokuratura na něj vydala zatykač, Schäfer na nic nečekal. Sbalil své nejvěrnější následovníky, kterým namluvil, že jsou v Německu pronásledováni pro svou víru, a jako krysa prchající z potápějící se lodi zmizel do Chile. Znal se s chilským velvyslancem a diplomat mu nabídl pomoc!

Je to až neuvěřitelné, kolik lidí se navzájem krylo a z jak vysokých společenských kruhů pocházeli! Usvědčený pedofil a jeho skupinka cca 150 nejvěrnějších se v roce 1961 vylodila v chilském přístavu. Shäfer koupil za peníze svých oveček odlehlý pozemek o rozloze 3 000 hektarů v provincii Linares (v době největšího rozmachu měla komunita 137 kilometrů čtverečních!), asi 350 kilometrů jižně od Santiaga. Místu dali vznešený název Colonia Dignidad: Kolonie Důstojnost. Paul ale potřeboval další a další pracovní síly, aby mohl realizovat svůj bezuzdně krutý plán.

Do Německa posílal výstražné dopisy svým bohatým známým a bývalým „ovečkám“, o nichž věděl, že jsou to naivní lidé, co si nechají vše namluvit: „Přijeďte za mnou. V Německu nepřežijete, jdou tam totiž Sověti a všechny zabijí!“ vyhrožoval. Díky jeho apelu do Chile postupně emigrovaly stovky Němců! Sotva Schäfer usoudil, že má dost nevolníků, nechal celé území Kolonie obehnat ostnatým drátem, postavil strážní věže a instaloval tam nejmodernější odposlouchávací zařízení té doby! Osadníci z Německa zjistili, že nemohou ven. Šli hledat Boha, našli peklo na zemi.

Kult osobnosti, který Paul Schäfer ve své Kolonii zavedl, by mohl směle konkurovat i největším světovým masovým vrahům. Zavedl tuhý režim a psychické i fyzické týrání toho nejhrubšího kalibru. Měl jediný cíl - udělat si svůj ráj, být neomezeným vládcem a užívat si všech hnusných výsad „jediného Boha“. A bylo mu jasné, že to se povede pouze při terorizování rodin. Muže a ženy tedy přísně oddělil. Aby se „prorokovi“ jeho otroci nebouřili, vytvořil si v hloubi džungle vlastní elitní kastu, které se říkalo Představení.

Byla to skupinka asi deseti až patnácti nejvěrnějších mužů, kteří s ním utekli už z Německa. Ti jediní věděli o všech jeho zvrhlostech a mučírnách. Byli to jeho „oči a uši“, kteří dohlíželi na to, aby se nikdo ani nepokusil o útěk. Paul Schäfer v Kolonii vybudoval vnitřní sledovací systém, za který by se nemusela stydět ani Stasi. Stráže s vlčáky, hlídací věže s reflektory a ostnatý drát pod vysokým napětím – nepřipomíná nám to něco? Navíc tam fungoval systém „udavačství“, kdy i děti musely donášet na rodiče!

Schäfer svým vězňům zakázal pohlavní styk a odebral jim děti. Ty vyrůstaly zvlášť. Už neměly matku a otce, jen vychovatele, které směly oslovovat Tetičko a Strýčku. Nejvyšší strýček byl samozřejmě zvrhlý vůdce bláznivé sekty. Jeho titul zněl Věčný strýc. Nikdo nesměl mít žádné tajemství, lidem bylo zakázáno mluvit a všechny soukromé hovory mezi byly přísně monitorovány. A Paul věděl, že lidé nejvíce zkrotnou prací - takže jim nařídil až čtrnáctihodinové dření na polích a farmě.

Navenek to všechno vypadalo jako typická bavorská vesnice. Lidé se postupem doby stali hotovými roboty, totálně „vymazanými“ zombie. Mechanicky vykonávali denní činnosti, když přišel někdo zvenčí, tak viděl jen postavy v bavorských krojích, jak okopávají pole nebo se starají o dobytek. Všichni byli tak vycepovaní, že se neodvážili ani muknout. Děti štěbetaly, mávaly - protože věděly, že kdyby se tvářily smutně a někdo by mohl pojmout nějaké podezření, čekala by je tortura. I dospělí byli trestáni třeba jen za křivý pohled, úsměv, šeptání nebo kýchnutí!

V Kolonii bylo založeno několik mučíren. Jedna byla „ponižovací“, kde se hříšníkovi vysmívala celá komunita, další byla „elektrošoková“, kde chlapci dostávali elektrické rány: „Slyšel jsem křik jiného kluka. Potom jsem zjistil proč. Byl jsem na řadě s elektrošoky. Přivezli si na to z Německa věc k popichování dobytka. Bylo to velmi silné. Dávali nám elektrošoky do měkkých částí těla, do hlavy,“ vzpomíná Werner Schmidtke. Nejhorší mučírnou ale byla ložnice „Věčného strýce.“ Zvrhlý Němec si každý večer vybral pár chlapců, kteří mu museli být po vůli.

Pokud se někdo bránil, čekala jej „práškovna“ - ordinace, kde se provinilci do těla napíchalo ohromné množství psychofarmak. Postupem doby zkoušel Schäfer i lobotomii. Byl posedlý snem mít mechanické nevolníky. Zombie bez myšlenek, co splní každé jeho přání. Také praktikoval metodu cukru a biče: Poštval na člověka psa, zblázněný ubožák se třásl strachy, načež Věčný strýček vlčáka v poslední chvíli odvolal: „Zachránil jste mě!“ líbali mu kdysi normální a akurátní Němci ruce a nohy. Strašné a odporné. Schäfer si svůj sen o soukromém koncentráku opravdu splnil.

Schäfer byl sice šílenec, ale nebyl hlupák. Velmi rychle pochopil, že aby mu jeho vlastní a osobní „tajná zahrádka“ prošla, potřebuje mocné spojence. Zprvu si získával důvěru místních vystavěním zdravotního střediska pro chudé Chilany, kde měli péči zdarma. Když se v Chile chopil moci diktátor Augusto Pinochet, stala se Kolonie Dignidad neoficiálním detašovaným pracovištěm tajné policie DINA. V areálu Kolonie byly vyhloubeny betonové bunkry a Schäfer asistoval u mučení politických vězňů.

Používal k tomu své znalosti – elektrošoky do genitálií, topení v exkrementech a vědecky přesné dávkování bolesti. Odpůrci režimu tam mizeli beze stopy; jejich těla končila v neoznačených hrobech nebo byla rozpuštěna v kyselině přímo uprostřed „vzorové německé vesnice“. Podle mnoha svědectví se tam dokonce testovaly chemické zbraně! Ostatky těchto nebohých vězňů Pinochetova režimu jsou v okolí nalézány dosud a příbuzní pořád hledají těla svých blízkých - jako paní Maria z úvodu textu.

Kolonie Dignidad sloužila také jako nevěstinec - ženy byly „dány volně k dispozici“ všem - samozřejmě za tučný finanční obnos složený Vůdci samotnému. Osadnice už nevládly zdravým rozumem, často otěhotněly a nevěděly s kým, následovaly další barbarské experimenty v podobě násilných zákroků nebo potratů za pomoci chemie. V „ráji“ bláznivého pedofila úřadovali také vysoce postavení nacisté, kteří uprchli z Německa a Schäfer jim velkoryse ve své „pohádce“ nabídl útočiště. Hovoří se o Mengelem či Barbiem, kteří měli po boku Paula Schäfera nějaký čas žít.

Stárnoucí „Prorok“ měl postupem let další nechutný problém: v Kolonii už nebyl dostatek malých chlapců. Jelikož zakázal sex, děti se nerodily. Ale věděl si rady, „sestoupil“ do města mezi Chilany a ujal se několika místních sirotků. A lidé mu je rádi svěřili! Ale tajemství „idylické farmy“ už bylo neudržitelné. Křik mučených se nesl do vesniček a měst - a občas se přece jen podařilo nějakému chudákovi uprchnout. Většinou ale otřesným výpovědím zbědovaných a napůl šílených utečenců nikdo nevěřil. Tedy zprvu.

S pádem diktátora Pinocheta ztratil Paul Schäfer ochránce a jeho monstrózní zločiny začaly vyplouvat na povrch. V roce 1996 opustil svůj odporný příbytek a utekl do Argentiny, kde se mu dařilo unikat spravedlnosti dlouhých devět let. Nakonec ho ale argentinské úřady vydaly chilské justici. Stařičký pederast byl za zneužití 25 dětí odsouzen ke dvaceti letům vězení a spolu s ním skončilo za mřížemi i 26 jeho nejvěrnějších pobočníků. Paul Schäfer do smrti tvrdil, že je zcela nevinný a do pekla (snad) odešel v dubnu roku 2010, kdy mu v 89 letech selhalo srdce.

Po rozpadu sekty se cesty osadníků rozdělily. Část traumatizovaných rodin se vrátila do Německa, kde se pokoušejí v anonymitě slepit své rozbité životy. Jiní ale v džungli zůstali a bývalý koncentrák v Chile přejmenovali na Villa Baviera. Dnes tam žije asi 120 lidí a z místa, kde se v podzemních tunelech mučilo a testovaly se tam na lidech chemické zbraně, udělali bizarní turistický resort. Pozůstalí obětí, kteří dodnes hledají v polích kosti svých blízkých, musejí s úzkostí sledovat, jak se nad masovými hroby vesele jódluje a čepuje pivo.

Nejsmutnější na celém příběhu je fakt, že pro mnohé pomocníky nestvůrného Paula Schäfera spravedlnost prostě neplatí. Německý týdeník Spiegel upozornil na šokující skutečnost – v poklidném Krefeldu si užívá důchodu Hartmut Hopp, pravá ruka „Věčného strýčka“. Přestože byl v Chile odsouzen za napomáhání ke zneužívání dětí, Německo ho odmítlo vydat. V roce 2015 byl o otřesné sektě natočen mimo mnoha dokumentů i film Kolonie s Emmou Watson v hlavní roli.

Co dodat na závěr? Snad jen slova účastníka diskuse pod článkem o tomto společenství, které lze bez nadsázky označit za jednu z nejzvrhlejších a nejhrůznějších sekt světa: „Příběh Kolonie Dignidad je mrazivým varováním pro všechny generace. Ukazuje nám, jak snadno se ráj změní v nejtemnější peklo, když lidé slepě propadnou kouzlu charismatických, ale zvrhlých falešných proroků.“

Zpracováno podle:

The Guardian, Paul Schäfer, BBC, iDNES, Colonia Dignidad, Quora, Booking.com, ČT24, Deutschlandfunk.de, Aktuálně.cz, YouTube, Pod vlivem kultu Historie plus