Umučení Sylvie Likens změnilo zákony. Dívku brutálně utýrala „hodná sousedka“ se svou rodinou

26. říjen 1965. Kolem šesté večerní zazvonil na ospalé policejní stanici v Indianapolis v americkém státě Indiana telefon. Podřimující strážník, kterému už pomalu skončila služba, hovor přijal a dostal se tak k „nejstrašnějšímu případu vraždy v celých Spojených státech“, jak umučení mladé Sylvie označovaly přední deníky nejen v USA. Tragédie se rozlétla do světa a tisk informoval o všem, co se jí stalo, i v Evropě nebo v Austrálii. Lidé to ani nechtěli číst. Něco tak hrozného snad nikdy nikdo neviděl.

V telefonu se ozval hlas mladého chlapce - mutoval. Přerývavě vysvětloval, že jeho spolužačka je mrtvá, nadiktoval adresu a beze slova zavěsil. Sloužící policista vyskočil od stolu, přivolal kolegy a vyrazili na indianapoliskou 3850 East New York Street. Když hlídka přijela před velký oprýskaný dům, vybelhala se z protějšího domku stará paní: „Dobře, že jedete. Ta holka tam křičela do půl čtvrté ráno. Pak ztichla. Dělala jsem si starosti…“ oznámila sousedka. Policisté tuto divnou výpověď zprvu nebrali na vědomí, zaklepali a vešli dovnitř. Uvítala je uplakaná a zhroucená osmatřicetiletá Gertrude Banizewski, matka sedmi dětí, drobná a dle sousedů „přívětivá a milá paní“.

Rozčilenou ženušku policisté následovali do ložnice, kde se jim zjevil výjev jako z apokalypsy. Na matraci tam ležely zoufalé pozůstatky mladé dívky. Extrémně vyhublé tělo neslo známky neskutečného týrání. Otevřené rány, některé zahojené, některé ještě krvavé, nánosy špíny, hluboké řezné šrámy, stopy po bodání, spáleniny, rozbitý obličej i hlava. Mrtvola však byla ještě teplá, nebohá dívka musela zemřít nedávno.

Gertrude lomila rukama a vysvětlovala: „Sylvia se jmenuje. Bydlela u mě, se svou sestrou Jenny, jejich rodiče jsou na cestách, víte, my se známe, tak jsem děvčatům nabídla přechodný domov. Před pár týdny utekla z domu s partou kluků, poslala mi dopis, že odchází a už se nevrátí, vidíte, tady je ten dopis! A v tomhle stavu se vrátila. Já nevím, co tam s ní dělali! Já se snažila pomoct. Na ty rány jsem lila alkohol, dokonce jsem do ní dýchala… Podívejte, jak je zbídačená! Ti jí dali! Podívejte se na břicho, co jí udělali!“ vzlykala podivná „paní na hlídaní“. Zděšení policisté odhrnuli špinavé prostěradlo a zalapali po dechu. Mrtvá Sylvia měla na břiše vyřezaný nápis Jsem prostitutka a jsem na to hrdá!

Muži zákona přivolali vysílačkou z vozu sanitku a koronera. Zbídačené tělo šestnáctileté Sylvie Likens odnášeli uplakaní zřízenci, kteří jako otrlí „havrani“ byli zvyklí na všechno - až na tohle. Mezitím policisté vyslýchali Gertrudu a její děti. Všichni vypovídali shodně - Sylvia utekla, před chvílí ji v tomto stavu někdo pohodil před dveře, zabouchal a utekl. To samé tvrdila i patnáctiletá Sylviina sestra Jenny. Hlídka si vše zapsala, muži vstali od stolu a odcházeli ke dveřím.

V tu chvíli se ke strážníkovi z tmavého kouta vstupní chodby přitočila Jenny. Chytila ho za ruku, zvedla k němu uslzené oči a zašeptala ona památná slova, která byla citována po celou dobu procesu i ve všech dalších dokumentech, filmech, knihách, dokonce i na půdě amerického Kongresu, kde se po této žalostné vraždě schvaloval zákon o povinnosti nahlášení jakýchkoliv známek týrání bez ohledu na věk či pohlaví oběti:

Sylvia Likens (3. ledna 1949 - 26. října 1965) byla krásná, rozverná a milá dospívající holka. Přezdívali jí Cookie, milovala Beatles, ráda se smála, měla vlasy, které jí každý záviděl, mezírku mezi předními zuby. Typická Američanka, zdravá a pěkná slečna se spoustou zájmů a kamarádů. Pocházela z rodiny světských, měla čtyři sourozence - dvoje dvojčata. Jedno z dvojčat byla právě o rok mladší Jenny, která prodělala obrnu. Kvůli tomu špatně chodila, musela nosit železné ortézy a byla velice tichá a nemluvná. Rodiče Betty a Lester jezdili s putovní karnevalovou atrakcí a měli štace po celých USA. Syny a nejstarší dceru brávali s sebou, pro mladší dívky to podle nich „nebylo vhodné“ - rodiče se báli, aby u cirkusu nepřišly k nějaké úhoně. Zvláště nemocí postižená Jenny.

Rodiče si však moc nelámali hlavu s dodržováním zákonů. Oba měli za sebou pár pobytů ve vězení za výtržnosti nebo krádež. V červenci roku 1965 pobývala za mřížemi na půl roku matka Betty - poprala se s policistou. Lester na štaci musel odjet bez manželky, nechtěl tentokrát hlídat žádného svého potomka, takže chlapci a dcera šli k babičce. Stará paní Likens ale odmítla hlídat dvě mladší pubertální dívky, obávala se, že je nezvládne a něco vyvedou. Otec si lámal hlavu, už dívkám málem řekl, ať se tedy sbalí a jedou s ním, když se na scéně objevila hodná paní sousedka.

Gertrude Banizewski upekla osamocenému Lesterovi koláč, usedli na verandě jejich domu, který byl od Gertrudina ob jednu ulici a dívali se, jak si všechny děti hrají dohromady. „Vidíš, jak těch mých sedm dětí má Sylvii rádo. A Jenny, jak jen kvete…“ ukázala Gertrude. Lester dostal nápad, slovo dalo slovo - a hlavně zacinkaly peníze. Gertrude byla chudá a Lester slíbil, že bude na děvčata posílat dvacet dolarů týdně. Banizewski zajásala. Holky se vyspí všude, jíst budou málo, však známe ty mladé holky, to se u nás ztratí! Lester a „drahá Gertrude“ si plácli. Osud Sylvie Likens byl zpečetěn.

Lester Likens totiž neměl ani ponětí, jak neskutečně narušená osobnost jeho sousedka vlastně je. V onom neblahém roce 1965 žila jen s dětmi Paulou, Stephanií, Johnem, Marií, Shirley, Jamesem a Dennisem, měla za sebou tři rozvody, toxický partnerský vztah, potrat, bití i domácí násilí. Trpěla duševní chorobou, prášky „na nervy“ brala po hrstech, navíc Banizewski trpěla poruchou příjmu potravy - byla hubená, padaly jí vlasy, měla vyvalené oči zřejmě kvůli poruše štítné žlázy. Po nedávném potratu neustále krvácela. A hlavně byla zlá. Navenek dobrosrdečná a hodná Gertrude měla v hlavě jen temnotu. A nyní si psychopatická bestiální manipulátorka vzala k sobě dvě bezprizorní dívky.

Několik týdnů v červenci 1965 všechno fungovalo k oboustranné spokojenosti. Lester platil týdenních dvacet dolarů, Gertrude vládla celé své domácnosti, Jenny i Sylvia zažívaly pěkné léto, hodná paní odvedle se k sestrám chovala docela hezky. Odměřeně, ale vcelku normálně. Jenže… Lester byl „lehkožil“, nelámal si s ničím hlavu, po pár týdnech přestaly šeky s očekávanou platbou chodit. Gertrude začínala být vzteky bez sebe. Když šek přišel, nastal týden čekání, jestli přijde i ten další, když ano, bylo dobře, když ne, začalo být zle.

V hloubi duše hluboce rozervaná a šílená Banizewski navíc začala Sylvii nenávidět. Záviděla jí mládí, krásu, bezstarostnost, obdiv svých dětí. Strašidelná paní domácí na ni pořád se záští hleděla, až si toho všimla Jenny. „Kouká na tebe divně, přece všichni většinou koukají divně na mě,“ ukázala si na svá zkroucená chodidla.

Také psychiatři v soudním procesu, kde při čtení protokolu Sylviina utrpení došlo málem k lynči od vzteklých občanů, poukazovali na tuto zvláštnost. Předpokládalo by se totiž, že si Gertrude „vybere“ jako objekt své nenávisti a týrání „tu postiženou“ - opak byl pravdou. Banizewski dokonce slabou Jenny dokázala zmanipulovat, aby sestře ubližovala také. Koncem července 1965 přestaly šeky od otce chodit úplně a Sylvia dostala od Gertrude první facku. Stavidla neskutečné nenávisti a zoufalého utrpení se zvedla. Nezastavitelná spirála násilí, které mělo gradovat celé tři měsíce, se roztočila.

Po fackování následovaly výprasky opaskem. Když už drobná Gertrude neměla na víc ran sílu, povolala dceru Paulu, která s gustem mlátila a mlátila do své kamarádky. V domě vypuklo naprosté peklo. Sylvia byla pálena železem, nucena jíst své zvratky, olizovat plenky nejmladšího Gertrudina syna. Psychické deptání bylo na denním pořádku. Gertrudina narušená mysl zjistila, že má doma „tvora“, se kterým si může dělat co se jí zlíbí - tak to dělat začala. Odhlásila Sylvii ze školy a natrvalo ji uvěznila ve sklepě, kam za ní posílala své děti, aby si také bouchly. Nebo hůř.

Vše se navíc přelilo do roviny sexuálního sadismu. Šestnáctiletá Sylvia byla vystavena neskutečným věcem. Nemůže to zde být ani napsáno. „Vydržím,“ mumlala s vymlácenými zuby, když jí večer ve sklepě Jenny přinesla žrádlo pro kočky. „Jennynko, já to vydržím, vždyť táta se vrátí… Je to jen pár měsíců…“ sípala ztýraná dívka. Gertrudiny dcery ve vynalézavosti mučení předčily chlapce. Sylvii znásilňovaly různými předměty, scény, které se tam děly, přesahují veškerou lidskou představivost.

A nad tím vším bděla Gertrude, která dokonce přiváděla i kamarády svých dětí - čtrnáctiletý Richard Dean Hobbs Sylvii vyryl rozžhaveným nožem do břicha onen nápis. A nebyl sám. Také jeho kamarád Coy Hubbard se na Sylviině mučení podílel. Dům hrůzy jakoby začal přitahovat samé sadisty a násilníky. Sousedé, dosud zcela bezúhonní mladí lidé, si chodili se Sylvií užít. Okolní obyvatelé slýchali šílený křik, volání o pomoc, mlácení, rány. Ale každý se staral jen sám o sebe. Maximálně si řekli: „Co to tam ta ženská vyvádí?“

Gertrude začala vybírat peníze za to, že se na Sylvii děti mohou chodit dívat nebo ji mohly samy seřezat. Chodili i dospělí. Co dělali, to se nedá ani vylíčit. Ženy i muži. A mlčeli, protože to vesměs byli ctihodní občané. Sylvia měla zlámané prsty, do ran jí byla sypána sůl. Byla dehydrovaná, vyhladovělá, Gertrude najednou poznala, že Sylvia brzy zemře. Svolala proto rodinnou poradu, aby se dohodla s dětmi, co dál. Plán byl jednoduchý: „Odvedeme ji do lesa a postará se o to příroda,“ řekla dcera Paula. Jenny to slyšela a sestře to řekla.

Ubohá Sylvia zmobilizovala všechny své síly a pokusila se o útěk. Dokonce dvakrát! A podruhé se to málem povedlo, ale děti ji chytily. Duply jí na hlavu a na nohy a hodily zpět do sklepa. Gertrude věděla, že je zle a napadlo ji, jak se z toho vyvléknout. Týden nechala svěřenkyni „hojit“, dala jí jídlo i vodu, aby byla schopna udržet tužku a donutila napsat zmiňovaný dopis. „Utíkám od vás, mám nového kluka, nechci být s vámi, už se nevrátím. Je nás celá parta. Mám se dobře, Jenny pozdravuji.“ Sotva dopis Gertrude měla, začalo to nanovo.

„Umřu,“ řekla Sylvia své sestře Jenny tři dny před smrtí. Po neustálém sexuálním zneužívání neudržela moč, nemohla se hýbat, mluvit. Jenny se sestřičkou třásla, snažila se ji probudit, ale Sylvia upadla do milosrdného bezvědomí a zemřela. Gertrude ji nechala omýt, donutila všechny děti v domě, ať se naučí její verzi příběhu a přiměla Hobbse, aby zavolal na policii. Jenny pak řekla strážníkovi onu větu a Gertrude Banizewski, pěstounka z pekla, byla po její výpovědi okamžitě zatčena.

18. dubna 1966 začal v budově městského soudu v Indianapolis ostře sledovaný proces. Obžalovány byly i zletilé děti Gertrude Banizewski, nezletilé putovaly do polepšovny, nejmladší do pěstounské péče. Hobbs i Hubbard byli obviněni z obzvláště brutální a trýznivé vraždy také. Slyšení bylo veřejné a stoicky klidná bestie Gertrude několikrát čelila pokusu o lynč. Znechucený byl i soudce. A dokonce i obhájkyně. Výpovědi svědků byly zoufalé, příšerné a otřesné.

Vyšetřující detektiv se neubránil pláči: „Nejneuvěřitelnější akt hrůzy, který byl použit proti lidské bytosti - toto nejsou lidi, toto jsou ďáblové. Ďábelská rodina. Shnij v pekle, zrůdo!“ řval na obžalovanou, která to samozřejmě chtěla uhrát na nepříčetnost. A když se jí to nedařilo, drahá matička vše svedla na své děti. „Bylo to únavné. Moje děti se nepovedly, skutečně. Měly ji jako hračku. Já se snažila, opravdu. Ale podívejte se na mě, vždyť vážím čtyřicet kilo. Bála jsem se o život!“ vykládala například Gertrude. Lidé na ni plivali, což provázelo halasné tleskání. Při čtení pitevního protokolu zavládlo ticho až hrobové. Ono není divu:

Gertrude Banizewski dostala doživotí, stejně tak dcera Paula. Richard Hobbs, Coy Hubbard a John Baniszewski Jr. byli odsouzeni k trestům od 2 do 21 let. V prosinci roku 1985 byla Gertrude propuštěna na svobodu za dobré chování. Ano, čtete dobře. Nikdy nepřiznala ani zlomek viny. Ale spravedlnost si ji přesto našla. Tři roky po propuštění onemocněla rakovinou plic a dva roky poté zemřela.

Novinářům, kteří nikdy nepřestali tento případ sledovat, se podařilo najít Jenny, která byla své „hodné sousedce“ po propuštění neustále v patách. A ta jim řekla, že se postarala o to, aby se v nemocnici všichni dozvěděli, kdo ta paní je. Umírání prý měla „s plnou parádou a bez tišících prostředků“. „Zapomněli na ni. Zavřeli dveře a dělali, že tam není,“ řekla jen Jenny, která se pak provdala a měla dvě děti.

Pohřeb umučené Sylvie Likens se konal 29. října 1965 v Libanonu v Indianě, pak byla její rakev kolonou čtrnácti vozů a tisícihlavým doprovodem lidí převezena na hřbitov, kde byl nad jejím hrobem v roce 2001 vztyčen památník věnovaný týraným dětem. Brutální vražda mladé dívky změnila zákony, vznikl trestní postih nenahlášení podezření z týrání nebo zneužívání. Bylo natočeno několik filmů a popsány stohy knih.

A vždy se v každém dokumentu o tomto případu objeví ona otázka: Víte dobře, komu svěřujete svoje děti?

Zpracováno podle: Sylvia Likens and „Indiana’s most terrible crime“ - Sylvia's CAC (sylviascac.org), Murder of Sylvia Likens - Wikipedia, www.murderpedia.org, Podcast Gertrude, žena z pekla