Šokující fotka americké ženy s hlavou japonského vojáka odhalila mrzačení těl padlých kvůli trofejím

„To přece nemůže být pravda, jde o fotomontáž. Nebo nějakou kachnu,“ řeknou si mnozí při spatření fotografie, která je mírně řečeno rozporuplná. Velice krásná žena v dobovém účesu a šatech přemýšlivě sedí u listu papíru, v ruce svírá pero a s oduševnělým výrazem píše dopis svému klukovi.

Takových momentek existuje mnoho. Každá holka, jejíž hoch bojoval ve druhé světové válce, mohla takto sedět a sázet na papír slovíčka lásky a oddanosti! „Já na tebe počkám, neboj se! A ten blbec od vedle má smůlu, vůbec nemusíš žárlit!“ mohla slečna psát.

No jo, jenže… Snad žádná nemá před sebou lidskou lebku. Za kterou právě děkuje. „Takový nádherný dárek…“ Už jen při pomyšlení na to, co mu mohla odepsat, dochází veškerá fantazie! Pozdrav z fronty, řečeno s Danem Landou!

Dívka však existovala. Existovala i lebka. Živá osoba na fotce se jmenovala Natalie Nickerson, mrtvá (či spíše mrtvý!) Tódžó (Tojo). Opravdu neskutečná fotografie vyvolala takový poprask, že se rozběhlo hotové detektivní pátrání o zákulisí celého snímku. Zjistilo se něco? Zjistilo.

Snímek komentovala část veřejnosti uštěpačně a část zděšeně, protože i díky němu vyšly najevo otřesné věci o posmrtném mrzačení japonských vojáků v Tichomoří. Bylo to hotové kupčení s ostatky jako ve středověku!

Jaký příběh skrývá jedna z nejrozporuplnějších fotografií všech dob?

Je to temná kapitola amerických dějin. Hotová Pandořina skříňka, kterou místní patrioti dodnes neradi otvírají. „My nejsme žádné bestie,“ tvrdí nejčastěji fandové vojenské historie z USA, když přijde řeč na braní trofejí z těl nepřátelských vojáků, které se rozšířilo v Tichomoří během druhé světové války. Nepřijde jim na tom nic divného. „Co existuje lidstvo, vedou se války. A dělali to všichni! I dnes. Stačí se podívat na Jugoslávii. Naši kluci si prostě jen…“ A v tu chvíli i zarytým vlastencům v USA dojdou argumenty.

Na téma: Co se to s lidmi ve válce vlastně děje? Proč se úplně normální američtí kluci snížili k tomu, aby odřezávali hlavy a další části lidských těl z ostatků padlých nepřátel? existuje dokonce spousta odborných historických i psychologických studií. V případě války v Tichomoří se odborníci vzácně shodli na několika typických faktorech, které hrály hlavní roli v odporném „kupčení“ nejen s hlavami japonských vojáků.

Válka v Tichomoří začala útokem na Pearl Harbor (7. prosince 1941) a skončila kapitulací Japonska v srpnu 1945. Celou dobu trvání Pacific War provázely extrémně brutální boje v šíleném terénu džunglí a bažin. A u Japonců i Američanů se rozvinul neméně brutální zvyk braní „upomínkových předmětů“.

Japonci byli fanatičtí a proslulí tvrdou disciplínou. Vzdát se bylo považováno za hanbu, takže bojovali do posledního muže se zuřivostí a urputností až nelidskou. To je v očích amerických vojáků snižovalo na méněcenná zvířata. „To nejsou lidi!“ tvrdili jim i velitelé. Řezání trofejí dávalo vojákům pocit moci, odplaty. Často to byla msta: „Zabil jsi mi kamaráda, já ti uříznu hlavu, vyvařím ji a pošlu domů do Michiganu, aby si tě táta vystavil nad krb, ty…“ Něco na ten způsob. Jak to celé vůbec vzniklo?

V USA byl ještě před válkou hojně propagován názor, že Japonci jsou podlidé. Po útoku na Pearl Harbor to vše vygradovalo v totální nenávist, rasismus nejhrubšího zrna, který byl ještě hojně přiživován médii. „Žlutá havěť!“ - tak byli Japonci označováni naprosto běžně i v solidních časopisech a novinách. Japonci se také fyziognomicky a kulturně lišili od bílých Američanů mnohem více než například Němci nebo Italové. To americkým vojákům celou „věc“ usnadnilo.

„Za války lidé zjišťovali, jak nesmírně krutí jsou japonští vojáci. Dělali hrůzné věci, které se ani nedají popsat. Tak Američané začali dělat to samé,“ tvrdí historik Niall Ferguson, „Směs skrytého amerického rasismu, válečné propagandy, nenávisti způsobené japonskou agresivní válkou a jak skutečných, tak i vymyšlených japonských zvěrstev, vedla k všeobecnému odporu k Japoncům.“ nastiňuje začátky odebíraní trofejí odborník.

Spisovatel Simon Harrison, který se dlouhodobě zabýval tímto fenoménem, přišel s dalším zajímavým názorem: velká část vojáků, kteří odřezávali trofeje a hrdě se s nimi chlubili, pocházela z těch oblastí USA, kde místní společnost ve velkém lovila zvířata. Střílení a kuchání zvířat bylo v těchto venkovských komunitách normou a symbolem mužnosti - stejně jako trofeje.

„Ve válce tito mladí muži jen pokračovali v tradici, kterou zavedli jejich otcové, oni se to od nich učili. A když byli na bojišti, splynul jim člověk ve zvíře. Japonec byl pro ně jelenem, kancem, škodnou liškou, krysou, kterou je třeba zabít a pochlubit se trofejí. Hlavy se dusily, vyvařovaly, oškrabávaly. Nebo je dali do sítě a táhli nějaký čas za lodí. Mořská voda a predátoři hlavu očistili, byla úplně bílá a čistá,“ popisuje Harrison. Pak si lebky uložili do stanu, nosili je napíchnuté na kůlu při pochodu - nebo posílali domů!

Zneuctění ostatků japonských vojáků se stalo postupem doby naprosto běžnou věcí. „Když můžou oni, tak my také,“ říkali si mladí vojáci, když našli někde rozřezané a zhanobené tělo svého kamaráda. Vztek, zuřivost, válečné „odlidštění“ člověka na pouhý objekt - jedno vedlo ke druhému a japonské hlavy se kupily a kupily. Všude. Lebky měl každý, staly se jakýmsi talismanem, vojáci s nimi hrdě pózovali na fotkách. Ze zubů se dělaly náhrdelníky, z kostí nože. Se vším se čile obchodovalo!

Odebírání trofejí bylo natolik rozšířené, že v září 1942 vrchní velitel Tichomořské flotily nařídil, že žádná část těla nepřítele nesmí být použita jako suvenýr a každý americký voják, který tuto zásadu poruší, bude čelit přísnému disciplinárnímu řízení. Jenže se to samozřejmě dělo - i za tichého souhlasu nadřízených. Něco takového prostě nezakážete. Co se tak příšerným způsobem vymklo kontrole, to už se nedá nijak vrátit zpátky.

„Skutečnost, že to (braní trofejí) bylo tak běžné na tichomořském bojišti a ne na evropském, svědčí o účinnosti odlidšťující propagandy Japonců jako podlidí, zvířat bez rozumu a citů. Japonští civilisté byli naprosto zděšení - chtěli pohřbít těla svých vojáků a zjistili, že nemají hlavu, genitálie nebo ruce; to vše samozřejmě vedlo k ještě většímu strachu. Byla to posvátná hrůza před spojenci, před Američany. Civilisté na Saipanu či Okinawě páchali masové sebevraždy krutým způsobem, který byl pro ně ale jistotou, že se nikdo nezmocní jejich ostatků - vstoupili do moře a utopili se.“ uvádí platforma Rare Historical Photos.

Sám Franklin D. Roosevelt dostal v roce 1944 od amerického poslance Francise E. Waltera dar v podobě nožíku na dopisy vyrobeného z pažní kosti japonského vojáka. „Ano, to je pěkné,“ měl říct dle mnoha svědků prezident, když si nůž prohlížel. „Přijal ho vřele. Nicméně pak mu to asi celé došlo, obrátil se na Waltera a důrazně žádal, aby kost pokud možno vrátili k ostatkům, ze kterých byla ruka uťata. Jestli se to podařilo, to už se nedozvíme, ale tato událost jen evokuje, jak byl fenomén sběračů japonských hlav rozšířený, tolerovaný a vědělo se o něm i v těch nejvyšších amerických kruzích!“ popisuje web TWS.com.

Japonská veřejnost byla tímto naprosto zděšena. Američané byli vykreslováni jak vyšinutí primitivové, rasističtí bastardi a nelidská zvířata. Japonští vojáci si nenechali mrzačení svých druhů líbit a dělali to také - s ještě větší bestialitou. Jen pro zajímavost: díky novému antropologickému výzkumu se podařilo zjistit, že všechny trofejní lebky z období druhé světové války, které byly uloženy či zapsány v muzeích a forenzních laboratořích v USA, jsou dle etnické příslušnosti japonského původu čili žádná z nich nepochází z Evropy!

Do této zjitřené atmosféry „vyhodil“ časopis Life fotku mladé ženy s lebkou japonského vojáka. Dlužno dodat, že na tom nebylo vůbec nic zvláštního. Přesně to totiž zapadalo do kontextu doby. Snímek vyšel 22. května 1944, pod fotkou je podepsán jako autor jistý Ralph Crane. Je na ní velice krásná slečna píšící dopis svému příteli, který slouží jako mariňák ve válce v Tichomoří. V dopise měla děkovat za lebku Japonce. Ta leží před ní na stole v popředí celého neskutečného snímku

Lebka kromě dolní čelisti postrádá většinu zubů horní čelisti - a dívka na ni upřeně a přemýšlivě hledí se zvláštním výrazem - až zamilovaným! Na sousední stránce vedle popisku stojí doprovodný text, kterým Life jen demonstroval tehdejší „normálnost“ celé kompozice: Když se velký a pohledný poručík námořnictva loučil s Natalií Nickerson, dvacetiletou válečnou pracovnicí z Phoenixu v Arizoně, tak jí slíbil poslat z války Japonce. Minulý týden dostala Natalie lidskou lebku podepsanou jejím poručíkem a 13 přáteli s nápisem: „Tohle je dobrý Japonec – mrtvý, zabitý na pláži Nové Guineje!“

A pokračuje: Natalie, překvapená dárkem, ho pojmenovala Tódžó. Varování: Ozbrojené síly s takovými věcmi silně nesouhlasí! byla k popisku připsána i jakási „hájící“ věta. Co kdyby náhodou fotka vyvolala nějaké protesty, mohli si říct v redakci. No měli pravdu. Vyvolala. Na americkou veřejnost už to bylo jednoduše „moc“. Do redakce přišlo kvůli fotografii 51 dopisů, z nichž 48 bylo „silně negativních“. Life pět z nich dokonce zveřejnil.

Někdo psal, že je to ohavné a kruté. Jiný muž z Wisconsinu konstatoval, že hlava poručíka námořní pěchoty je stejně dutá jako lebka nešťastného Japonce. Vlna kritiky se strhla také na dívku z fotky. „Že se mladá, krásná a bílá americká dívka propůjčí k něčemu takovému: co to svědčí o jejím intelektu?“ kladl si řečnickou otázku pisatel. Další byl anonymní voják. Ten napsal doslova zoufalý text:

„Zbláznili jste se? Tímhle jen přiléváte olej do ohně! Přál bych vám tam chvíli být! Nyní se modlete, aby nedošlo na odvetu, jsou schopni pozabíjet a zmrzačit zajatce, kteří ještě jakž takž drží pohromadě a dýchají!“ apeloval voják. Redakce časopisu Life dělala mrtvého brouka. Fotka už si žila vlastním životem: dostala se do Evropy, pak do Japonska, kde místní jen zírali. Japonská média ji používala k propagandě proti americkému válečnému nepříteli.

Na naléhání amerického ministerstva zahraničí incident vyšetřovalo námořnictvo a do všeho byl zainteresován i sám Chester Nimitz! Nimitzovo pátrání dospělo k následujícímu závěru: „Poručík prokázal špatný úsudek. Navrhuji, aby mu byl předán dopis s důtkou!“ Podle názoru historika Jamese J. Weingartnera toto poměrně mírné disciplinární opatření stěží něco změnilo. Zuřivý a opravdu děsivý sběr částí těl jako válečných trofejí vesele pokračoval dál.

A vesele pokračovalo i putování fotografie po světě. Natalie Nickerson s lebkou byla na plakátech, vojáci se do ní zamilovali, chtěli vědět kde bydlí, s jakým vojákem konkrétně chodí: „Je to klasická americká pin-up. Nádherná. Chtěl bych vidět celou její postavu. Můj Bože! Závidím tomu chlapovi. Kde slouží? Chci mu potřást rukou. Závist, kamaráde!“ citoval Life dopisy od vojáků z Tichomoří, kteří chtěli její adresu. No. Nedočkali se adresy, nedočkali se ani jména onoho mariňáka. Proč? Je to jednoduché! A ne tak nečekané!

Nikdo se už nedozví, koho vlastně Nimitz vyšetřoval a komu udělil důtku. Možná nějakému jinému „chudákovi“, který poslal domů lebku a přišlo se na to. Ale rozhodně to nebyl poručík, který chodil s Natalií Nickerson. Protože s ní nechodil. Nikdo takový neexistoval. Bordel na kolečkách, jak by se dalo hezky česky říct, i když v kontextu s tak brutálním tématem to může vyznít velice cynicky! Ale tohle všechno se zjistilo až o desetiletí později.

Fotka zapadla ve víru dějin, až se nečekaně objevila jako hit sociálních sítí. V dubnu letošního roku se masově rozšířila na Facebooku, X, Redditu, Instagramu. Lidé se pohoršovali, na hlavu dívky na snímku se snášely hanlivé nadávky, na hlavu jménem Tódžó zase slova plná lítosti. Fascinující fotografii zaregistroval také portál Snopes, který se zabývá ověřováním či vyvracením různých sporných historických událostí. Reportér Jordan Liles zavětřil příležitost, prostudoval si všechny dobové prameny a rozhodl se vyhledat potomky ženy na fotce.

Spolu s genealogem našel dvě děti Natalie Nickerson. Dcera Jennifer a syn Wingate pocházejí z manželství Natalie a Wingata Painea. Jordan Liles se od nich dozvěděl, že Natalie byla velice úspěšnou fotomodelkou, objevila se v mnoha reklamách, fotila i pro Harper's Bazaar a Vogue. Překrásná žena se díky své práci seznámila s pohledným fotografem Painem, za kterého se v roce 1949 provdala. Zemřela roku 2003. Když se Liles při rozhovoru s potomky vytasil s fotografií, syn i dcera se odmlčeli. „Dejte to pryč,“ odsekl Wingate. Pak se uklidnili a rozpovídali se.

„Když jsem tu fotku viděla poprvé, běžela jsem za mámou. Ona mi ji vytrhla. Bylo mi dvacet, potřebovala jsem peníze, tak jsem zapózovala, říkala mi se slzami v očích. Cítila velkou lítost, že se k něčemu takovému propůjčila. Neměla v Pacifiku žádného přítele. Přišli za ní a řekli, že potřebují fotku s japonskou lebkou. Usedla, naaranžovali to, vyfotili.“ řekla Jennifer. Lebku si prý prohlédla, byla skutečně podepsaná vojáky. Z anonymních zdrojů od bývalých zaměstnanců Life se zjistilo, že šlo o pravou lebku japonského vojáka. Do USA ji poslal jako trofej mariňák, který později padl.

Natalie Nickerson Paine se zkrátka stala dobrovolným modelem aranžované fotky. Někdo v Life chtěl zvýšit čtenost. „Z toho, co jsem pochopil, z toho, co mi řekla před mnoha, mnoha lety, protože jsem viděl tu fotku, viděl jsem skutečně kopii časopisu Life, že to bylo v podstatě aranžované focení. Ona neměla přítele v Tichomoří. A cítila, víte, já nevím. Nebudu jí vkládat slova do úst, když nežije. Litovala, že to dovolila. Ale tehdy bylo Japonsko nepřítel, “ soudí Nataliin syn.

Celé povídání uzavřel slovy: „A jsem si jist, že jako mladá žena byla přesvědčená, že to bude dobré pro její kariéru!“ vypovídal pohnutě, aby pak s reportérem vyrazil dveře svého arizonského domu. Nicméně fotografie jeho matky od Ralpha Cranea je jedním z nejznámějších příkladů sbírání částí těl jako válečných trofejí za druhé světové války a je uváděna jako důkaz zvěrstev, které páchali američtí vojáci v Tichomoří.

Když se po válce stalo Japonsko důvěryhodným spojencem USA, přestalo se o trofejích mluvit. Lebky, kosti, zuby, kůže i vysušené dlaně nebo předměty, které byly vyrobeny z ostatků, se v tichosti stěhovaly na půdy domů, do sklepů či na skládku. Nebo je Američané zakopali. Ale poměrně velká část byla vrácena do Japonska, kde se podařilo pár ostatků zkompletovat - vojáci si trofeje často podepisovali, do deníků si zaznamenávali: „Tuhle hlavu jsem odsekl tomu a tomu Japončíkovi tam a tam tolikátého a tolikátého…“ Něco na ten způsob.

„Kompletace“ se zřejmě dočkal i Tódžó - podle všeho byla lebka v padesátých letech vyjmuta z vitríny redakce časopisu Life a odevzdána Japonské ambasádě. Snad se bezejmenný voják (Tódžó byla jen přezdívka) dočkal také klidu.

Říká se, že jedna fotografie vydá za tisíc slov - v případě snímku nádherné Natalie s lidskou lebkou je těch slov třeba daleko více, řečeno obrazně! Tato scenérie totiž evokuje opravdu děsivou kapitolu dějin lidstva - a přitom je nebývale krásná. Na první pohled, bez kontextu a vysvětlení, si člověk může říct: To je nevšední, kráska hledí smrti přímo do očí!

Smrti přímo do očí však hleděly miliony jiných - v peklech válek, kde se děly (a dějí) věci, které popírají i tu základní lidskou slušnost.

Zpracováno podle: Niall Ferguson, Americké mrzačení japonských mrtvých, Snopes.com, TIME, Life, TWS.com, Reddit, Natalie Nickerson, RHP.com, RHP.com (2)

Velice podrobné informace o celé problematice „odebírání trofejí“ najdete zde

Archiv časopisu Life s fotografií Natalie (str.34) zde