Otec se dívá na useknuté končetiny své malé dcerky. Slavná fotka odhalila belgická zvěrstva v Kongu

Takto popisuje fotografii zdrceného muže, který hledí na končetiny své dcerky, samotná autorka neuvěřitelného snímku. Ten vešel ve všeobecné povědomí pod názvem Nsala z Wala (Nsala of Wala, Nsala z města Wala).

Alice Seeley Harris (1870-1970), statečná anglická misionářka a dokumentaristka, pomohla svou sérií fotografií zbídačených domorodců odhalit opravdu strašidelné věci, které se děly na počátku dvacátého století v Kongu. A nebyly to války mezi místními obyvateli, kdepak. Alice Harris zdokumentovala jednu z nejtemnějších kapitol dvacátého století, která se týká navenek nenápadné evropské země - Belgie. Jak se vůbec něco takového mohlo stát?

Po Berlínské konferenci (1884-1885), na které se koloniální mocnosti dohodly o novém uspořádání evropské kolonizace a obchodu v Africe, spadlo Kongo do klína belgickému králi Leopoldovi II. A pozor, nejednalo se o belgické území - Kongo bylo oficiálním soukromým majetkem tohoto panovníka. Leopold vlastnil Svobodný stát Kongo (název je to doslova ironický…) od roku 1885 do roku 1908, kdy ho předal belgickému státu na základě velkého mezinárodního tlaku. Aby ne! To, co tam ziskuchtivý král rozpoutal, lze označit jako peklo na zemi.

Leopold totiž zavětřil ohromnou příležitost: v té době byla obrovská poptávka po gumě. Doba průmyslové revoluce dala vzniknout spoustě vynálezů, guma byla potřeba na pneumatiky a kabely. Belgický král věděl, že Kongo má obrovské zásoby kaučuku (přírodní gumy), který šel v Evropě neuvěřitelně na dračku. Leopold II. nelenil, dosadil do Konga své úředníky, kterým „rozparceloval“ ohromné území a pověřil je totální nadvládou. Mohli si dělat co chtěli - a také to dělali.

Belgičanům pomáhali „nastolit pořádek“ černoši z řad těch nejbrutálnějších Konžanů - mimo různých deviantů a vrahů se v žoldáckých jednotkách Force Publique (FB) četně vyskytovali i kanibalové. Leopold II. založil ABIR Congo Company - tuto společnost pověřil těžbou přírodního kaučuku ve Svobodném státě Kongo. On sám osobně v Kongu nikdy nebyl. Nikdy. Seděl v Belgii a na dálku úkoloval a stanovoval kvóty pro sběr kaučuku.

„Ohledně případných trestů dal volnou ruku svým pověřeným zástupcům,“ zmiňuje postoj laxního a peněz chtivého krále katolický web Online Atlas on the History of Humanitarianism and Human Rights (HHHR). Pracovní síla byla jasná - domorodci. Konžané, kteří si chtěli jen v poklidu žít, byli najednou uvrženi do příšerné reality. Doslova ze dne na den se jejich země změnila v totální krvavé inferno.

„Ke vší té špíně došlo, protože jeden muž, jeden muž, který žil tisíce mil za mořem, jeden muž, který nemohl dost zbohatnout, rozhodl, že tato země je jeho a že tito lidé by měli sloužit jeho vlastní chamtivosti. Leopold se vůbec nezamyslel nad myšlenkou, že tyto africké děti, tito muži a ženy, jsou lidmi.“ uvádí HHHR.

Aby král maximalizoval zisk nejen z kaučuku, ale i ze slonoviny a otroků, zavedl nucené práce a systém velice krutých trestů. Tak drakonických, až se při provalení odporného bahna nestačili Evropané divit, kde se to v Belgičanech mohlo vůbec vzít. Leopold II. o všem věděl - a nikterak proti bezuzdnému vraždění a týrání lidí nezasáhl.

„To je ta jejich mentalita, inu, nejsou to lidé, tam je to běžné, co by nás to tady znepokojovalo,“ usoudil a mávl rukou. Otroci z Konga museli sesbírat stanovenou denní normu latexu. Pokud to nestihli (což nestihli, vyfantazírované kvóty nebylo možno splnit), následoval trest.

Zprvu bičování, pak se to celé zvrhlo. „Dejte někomu moc a uvidíte, co se bude dít. Navíc tak daleko od domoviny, od kontinentu. Úředníci krále usoudili, že mohou všechno. Ve své podstatě by takto drakonické tresty nezavedli, ovšem byli tu jejich pomocníci, FP. Naverbovaní žoldáci z řad Konžanů týrali své bratry s neuvěřitelnou brutálností. A každému to bylo úplně jedno…“ říkal manžel misionářky Alice John Harris.

S čím dál větší mocí zvrhlých band FP přicházely na řadu další tresty domorodců. Mimo uvěznění a poprav rozsekáním se masově rozšířilo řezání genitálií. „Nepracoval jsi dost? Tak ukaž,“ kastrovali muže jako na běžícím páse. Když byl muž velmi silný a mohl tedy dle úsudku úředníků „pracovat za dva“, byla mu unesena celá rodina. Aby své blízké vykoupil, udřel se nebožák třeba až k smrti. Stejně je zachránit nemohl - většina žen a dětí končila strašně: „Jako mladý muž jsem viděl, jak Fiévezův voják Molili, který tehdy střežil vesnici Boyeka, vzal síť, strčil do ní deset žen s miminky u prsu, připevnil k síti velké kameny a nechal ji spadnout do řeky,“ zní svědectví katolického misionáře.

Edgar Stannard, lékař z misie, vypovídal podobně: „Evropský velící důstojník nařídil useknout hlavy mužům a pověsit je na vesnické palisády… a pověsit ženy a děti na palisádu v podobě kříže.“ Četné výpovědi odhalují také zvrhlé praktiky černých žoldáků, kteří například donutili bratra znásilnit sestru, otce dceru… Nikoho už ani nepřekvapovaly hromady ohlodaných lidských kostí někde uprostřed vypálené vesnice. Kanibalismus se sice belgickým kolonizátorům protivil, ale sami se báli žoldáků, takže to přecházeli mlčením. Věděli to ale všichni.

Nejhorší bylo sekání rukou. Zprvu to byl trest za krádež, vojáci také museli utětím lidské ruky dokázat, že zastřelili člověka. Munice byla drahá a lov zvěře střílením byl zakázán. Náboje se přísně evidovaly - jakmile jeden chyběl, musela být dodána ruka popraveného. Zvrhlo se to v hotové orgie sekání rukou. Končetin bylo najednou tolik, že je vojáci začali sbírat. Usekané ruce se staly trofejí; jeden z nejhorších úředníků, Belgičan Léon Fiévez, který vyfasoval přezdívku Bílý ďábel, nutil své vojáky, aby mu nosili lidské ruce v koších.

Mužské měly největší cenu, v děsivém obsahu velkých proutěných nádob nechyběly i ženské upracované ruce či malé dětské ručičky. Fiévez „zavedl“ možnost placení končetinami domorodců - tato děsivá praxe se brzy rozšířila po celém Kongu. Ruce se začaly používat k vyrovnání nedostatečného množství kaučuku - došlo to tak daleko, že vojákům a žoldákům byly vypláceny bonusy na základě počtu nasbíraných rukou.

Pak už to bylo na hlavu postavené - ruce se staly opravdovou měnou, dalo se za ně nakupovat, byly dokonce sbírány místo kaučuku samotného; pravá mužská ruka se všemi prsty měla největší cenu. Když král potvrdil výnos (pravděpodobně vůbec nevěděl co podepisuje) o tom, že se voják může vykoupit ze služby přinesením určitého počtu usekaných končetin, vypukly masakry domorodců jen za účelem získání co největšího počtu rukou. Několik přeživších později vypovědělo, že předstírali, že jsou mrtví. Nehýbali se. Vojáci sebrali jejich povalující se ruku a odešli. Pak teprve vesničané vstali a dopotáceli se do džungle, kde jim šaman ránu vypálil a zacelil.

„Všem zabitým lidem na poli museli useknout ruce. Velitel chtěl vidět, kolik rukou useká každý voják, který je pak musel přinášet v koších. Voják, kterého jsem potkal a při spatření rukou mi srdce poskočilo, řekl: Neberte si to tolik k srdci. Zabíjejí i nás. Komisař nám slíbil, že pokud budeme mít dostatek rukou, zkrátí nám službu.“ vypovídal anonymní baptistický misionář.

Vznik snímku Nsaly z Wala se datuje přímo do období zběsilého obchodu s lidskými končetinami. Alice Harris psala z Konga dopisy na všechny strany. Informovala o tom, co se tam děje, ale bylo to tak strašné, že tomu prostě nikdo nemohl uvěřit. „Král má ve své soukromé zemi svou soukromou mučírnu. A je mu to jedno. Jak zvrhlý musí člověk být, aby toleroval zvěrstva, která se tu dějí? Nikdo mi nevymluví, že o tom Leopold neví!“ hlásala.

Pak ji napadlo něco lepšího než dopisy. Začala fotografovat. Dokumentovala bezruké přeživší děti, zmrzačené ženy i muže. Ty fotky jsou srdceryvné a zcela vypovídající, není třeba je ani nijak komentovat. Alice na svou „životní“ fotku však teprve čekala.

14. května 1904 byli Alice, John a jejich přítel Edgar Stannard v domě Harrisových v misijní stanici v Baringa (dnešní okres Tshuapa v Demokratické republice Kongo), když k rezidenci pomalu a opatrně přišli dva domorodí chlapci. „Stráže u nás (ve vesničce Wala) zabily několik lidí. Naši muži sem jdou. Nesou vám to jako důkaz.“ vysvětlovali hoši překotně. Stannard se uměl domluvit jazykem Lomongo, všichni zbystřili a čekali. Nebylo totiž typické, aby někdo takto přišel. Konžané se báli o holý život, natož aby chodili do misie s důkazy! Pohár už zřejmě přetekl. Nebylo divu!

Následně se k domu přiblížili tři dospělí muži. Alice je rychle pozvala dál, ale oni zůstali stát ostýchavě na prahu. Nejvyšší z nich držel v ruce balíček zabalený do listu banánovníku. „Požádali jsme ho, aby to vybalil. Lékař Stannard ty předměty ohledal. Jednalo se o ruku a chodidlo cca pětiletého dítěte. Stannard odhadl, že části byly odděleny od těla před nedávnou dobou. Bylo to příšerné. Tak maličké to bylo…“ psala Alice Harris. „Já jsem Nsala z Wala. To jsou mí bratři,“ ukázal muž na ostatní, „Tohle je… Byla… Moje dceruška. Boali.“ usedl Nsala na verandu poblíž srdceryvných „zbytků“ své dcery a domorodci vyprávěli, co se ve Wala stalo.

Den před tím došly do Wala stráže a postřílely celou vesnici. Kdo neutekl, byl mrtev. Nsala teprve do své rodné vsi přicházel, když k němu letěli dva jeho bratři. „Skryli jsme se. Pak jsme tam šli…“ mluvili muži. Kromě znetvořené mrtvé Boali nalezl Nsala pozůstatky své manželky Bongingano a syna Esanga. Žena a chlapeček byli UVAŘENI A SNĚDENI. Nsala zvedl ze země ruku a nohu své dcery - tyto části zřejmě kanibalští vrazi opomněli vzít. Šokovaná Alice Harris vzala Kodak a vyfotografovala Nsalu z Wala s ostatky své dcery na verandě domu.

Vznikla fotografie, která zasáhne snad každého, kdo má srdce v těle. „Popsala bych ho jako omámeného žalem, zdrceného vším, co viděl. Snědli mu ženu a dítě, další zabili a rozčtvrtili. Jeho pohled už nebyl z tohoto světa. Viděl ještě něco horšího, než je peklo samo. Zcela popírám ta obvinění, že nohu a ruku malé dcerce odřízl sám!“ uváděla Alice na besedách. I to se totiž říkalo - že si vše vymýšlela. „Jak bych si asi vymyslela své bezruké a beznohé modely na svých fotkách?“ rozčilovala se právem.

Statečný lékař Stannard navštívil Wala mezi 24. a 26. květnem. Našel tam spoustu zmasakrovaných lidí, dokonce i přeživších, viděl i zbytek kanibalské hostiny. Harrisovi okamžitě poslali dopis do Belgie i Anglie. Fotografii samotnou zaslala Alice markýzi z Bathu, členům britského parlamentu a vybraným šlechticům. Zoufalá podobenka zdrceného otce se okamžitě objevila v novinách. Lidé se dosud o nic nezajímali. No tak má belgický král v Africe svou vlastní zemi, co je nám do toho, mohli si myslet.

Alice však po návratu do Londýna uspořádala veřejnou výstavu, následně snímky plné bezbřehého utrpení převzaly galerie po celé Evropě i v USA. Do všeho se zainteresoval spisovatel Mark Twain a novinář Edmund Dene Morel. Leopoldova krutovláda se začala otřásat v základech - už bylo načase! V roce 1908 byl král Leopold donucen předat Kongo belgickému státu - tzv. Belgické Kongo mělo již civilnější správu, ale důsledky zůstaly příšerné - počet obětí belgického teroru se odhaduje na 10 milionů mrtvých mezi lety 1885–1908 (to je polovina tehdejší populace Konga).

Zvěrstva té doby vyvolala veřejnou debatu o Leopoldovi, jeho konkrétní roli v nich a jeho odkazu. Davy Belgičanů bučely na jeho pohřbu v roce 1909, aby vyjádřily svou nespokojenost. Ale lidé rádi zapomínají. Už za pár let se králi stavěly sochy. V roce 2005 byl předložen návrh, který požadoval uznání bezbřehého násilí na občanech Svobodného státu Kongo jako „koloniální genocidy“. Belgická vláda byla vyzvána k formální omluvě.

To se nikdy nestalo, nicméně 30. června 2020, při 60. výročí nezávislosti Demokratické republiky Kongo, napsal král Filip list prezidentu Tshisekedimu, v němž poprvé otevřeně vyjádřil „hlubokou lítosti nad ranami minulosti“, které zanechal belgický koloniální režim v Kongu.

Fotografie Nsaly z Wala zůstává jako varující memento. Připomíná, že lidé jsou schopni úplně všeho, pokud k tomu dostanou příležitost. Zachycuje nejen osobní tragédii otce, kterému snědli rodinu, ale podává významné svědectví o tom, co se dělo v koloniích.

A že i taková Belgie má na svém štítě obrovskou černou skvrnu v podobě jednoho z největších mezinárodních krvavých skandálů dvacátého století.

Zpracováno podle: BBC, Nsala z Wala, Alice Harris, HHHR.com, Rare Historical Photo, Kongogräuel, Leopold II. Belgický