Článek
Na začátku roku 1863 byla americká občanská válka v plném proudu a jednotky armády Unie se přesunuly hluboko na území Konfederace podél řeky Mississippi. V Louisianě poblíž Baton Rouge rozbil svůj tábor XIX. unionistický sbor a zaujal pozice. Na začátku dubna v jeden chladný večer drželi stráž dva vojáci, když něco zaslechli.
Připravili si pušky a ve tmě a mlze sledovali, jak se k nim blíží muž. Měl zvednuté ruce, klopýtal a volal směsicí angličtiny a francouzštiny: „Nestřílejte, žádám o pomoc, jen o pomoc!“ Vojáci překvapeně sklonili zbraně a natáhli k prapodivnému nočnímu návštěvníkovi ruce. Voják to nebyl, že by uprchlý otrok?
V Louisianě se ostatně něco takového dělo dnes a denně. Už 29. ledna téhož roku vydal generálmajor Unie Nathaniel P. Banks rozkaz, který potvrdil platnost tzv. Proklamace 95 (prezidentská změna právního postavení otroků ze statusu zotročených na svobodné) ve státě Louisiana.
Sběrný tábor uprchlých otroků v Baton Rouge právě v roce 1863
Ve zkratce to znamenalo, že v Louisianě vojáci sice nepomáhali otrokům utíkat, ale pokud se tak stalo, nenutili je silou k návratu ke svým pánům. Pokud se tedy dříve zotročení lidé dostali v průběhu války pod ochranu vojáků Unie, měli zaručen status svobodných občanů. Velká část těchto tzv. Kontrabandů se později rekrutovala do U.S. Colored Troops, „barevných“ jednotek armády Unie. Takže téměř každý den nějaký uprchlý černoch hledal u jednotek seveřanů spásu a úkryt.
Fotografie Petrových zad se stala jedním z nejrozšířenějších obrazů otroctví své doby, vyburcovala veřejné mínění a sloužila jako bezeslovná obžaloba instituce otroctví. Petrova znetvořená záda pomohla oživit ideály občanské války. Byla zcela v rozporu s tvrzením jižanů, že jejich otrokářství je otázkou ekonomického přežití, nikoli rasismu. A ukázalo se, jak důležitá byla masmédia během války, která téměř zničila Spojené státy.
Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Muž, později po celých Státech známý jako Petr, Peter Gordon, Zbičovaný Petr nebo Chudák Peter, neměl žádné doklady, byl roztrhaný a špinavý. Černoch vešel do tábora za doprovodu dvou vojáků, kteří ho odvedli za velitelem. Ten zmateného a vysíleného muže poslal na ošetřovnu, kde se ho ujal chirurg, doktor Samuel Knapp Towle. Na marodce čekalo na ošetření spousta dalších černých uprchlíků, kteří se při pohledu na dalšího z nich začali francouzsky vyptávat, odkud přišel.
Slavná fotografie Zbičovaného Petra měla mnoho provedení. Zleva, zprava, kolorována, černobílá…
Potrhaný otrok se představil jako Petr Gordon, mluvil lámanou angličtinou, do které míchal francouzská slovíčka (většina černochů v Louisianě byla vlastněna lidmi francouzského původu a téměř všichni mluvili francouzsky) a ošetřovatel ho pobídl, aby si „sundal ty zadělané hadry“.
Když tak Petr učinil, všichni okolo zalapali po dechu. „Taková záda jsem už viděl. Bratře, co ti to udělali? To udělal tvůj pán?“ začali se vyptávat černoši. Záda mu protínaly vyvýšené šrámy, které se táhly od hýždí až k ramenům. Síla, se kterou byl muž bit, musela být krutá a neuvěřitelná. Lékař zkoumavě jezdil prstem přes hrbolaté klikaté jizvy na zádech nebohého muže. „Zahojené staré rány, přes které se táhnou nové. Viděl jsem to, ale nikdy v takovém rozsahu. Co se vám proboha stalo?“ byl zcela zděšen i vojenský lékař.
Saint Landry Parish - z této farnosti pocházel kapitán Lyons a odtud Petr utekl
Petr Gordon usedl a začal vyprávět svůj příběh, který se později rozlétl po celé Americe a spolu s fotografií jeho rozdrásaných zad posloužil jako důkaz o zrůdnosti celého systému otroctví. Leták s fotografií byl dokonce šířen mezi Konfederační vojáky, aby i jižané pochopili, že tyto věci se běžně na plantážích dějí. Vizuální důkaz brutality otroctví byl pro desetitisíce bílých lidí tak šokující, že nepřímo pomohl k občanským nepokojům pro zrušení otroctví.
Peter Gordon byl zákonným majetkem kapitána Johna Lyonse a jeho ženy Bridget. Lyonsovi vlastnili čtyřicet otroků a žili v Saint Landry Parish v Louisianě. Jejich otroci pracovali na plantáži Atchafalya, která měla rozlohu 12 kilometrů čtverečních a rozkládala se podél stejnojmenné řeky. Kapitán Lyons Petra koupil od svého souseda, když mu bylo osm let.
Petr dřel na plantážích, byl ženatý, bydlel se svou ženou v boudě spolu s další pěticí otroků a v říjnu 1862 mu přeskočilo. Po dlouhých letech dřiny, špatné stravy, a hlavně brutálního týrání a bičování z rukou krutých dozorců, se z toho všeho najednou zbláznil. Dostal záchvat nějakého šílenství, který si pak vůbec nepamatoval.
Delta řeky Atchafalaya - na březích se rozkládala plantáž a řekou se Petr brodil na cestě za svobodou
Při svém zuřivém běsnění chtěl všechny zastřelit, ženu, svého majitele, ostatní otroky, sám sebe, zapálil svoje oblečení, dlouhé hodiny běhal dokola a křičel. Tento vražedný amok s následnou amnézií mívala spousta otroků, kterým obrazně řečeno došla šťáva a bouchly saze. Petr Gordon svůj záchvat zuřivosti odnesl nelidským zbičováním. Dozorce Artaya Carrier si v tom vysloveně liboval a nestačilo mu jen Gordona „potrestat“ bičem. Do čerstvých otevřených ran mu ještě nalil tzv. solení.
Tento způsob trýznění otroků se používal všude. Dozorci měli připravený solný nálev, který mimo soli obsahoval například terpentýn, šťávu z feferonek, paprik, petrolej. Touto „pekelnou šťávičkou“ byli zbičovaní otroci mučeni, byla jim nalévána do čerstvých ran nebo ji museli vypít. Muži i ženy. Strašlivá bolest se nedala vydržet, občas „solení“ končilo i smrtí.
Petr Gordon v uniformě desátníka louisianské domobrany po svém vstupu do armády
Petr je přežil, ale upadl do hrozného stavu prudkých horeček, které trvaly celé měsíce. Ležel polomrtvý v chatrči, kde o něj pečovala žena a blízcí. Jeho majitel kapitán Lyons Petera navštívil a zajímal se o jeho zdravotní stav. Budiž mu řečeno ke cti, že při spatření toho, co Carrier otrokovi udělal, brutálního dozorce okamžitě propustil.
Ano, pane. Dozorce Artayon Carrier mě zbičoval - nepamatuji si to bičování. Byl jsem dva měsíce v posteli bolavý od bičování a solení. Postupně se mi začaly ozývat smysly – říkali, že jsem byl trochu blázen a snažil jsem se všechny postřílet. Nevěděl jsem to - nevěděl jsem, že jsem se pokusil někoho zastřelit - řekli mi to. Spálil jsem všechno své oblečení, ale to si nepamatuji. Nikdy předtím jsem nebyl takový (šílený). Nevím, co mě přimělo se tak (šíleně) zbláznit. Můj pán přišel poté, co jsem byl zbičován - viděl mě v posteli. Dozorce propustil. Řekli mi, že jsem se pokusil zastřelit svou ženu jako první. Na nikoho jsem nestřílel. Nikomu jsem neublížil. Můj pán se jmenuje kapitán John Lyons a je pěstitelem bavlny na řece Atchafalaya. Byl jsem zbičován dva měsíce před Vánocemi, pane. Ano pane, děkuji pane.
Když se otrok ze svého utrpení vzpamatoval a horečky polevily, musel se Petr ještě potýkat s proleženinami. Děsivé bolesti se nedaly vydržet, navíc se do jeho zbídačeného těla dal hmyz. „Hnil jsem zaživa a ležel v tom,“ uvedl Petr při prohlídce. Když z okna své chatrče viděl nového dozorce, kterého kapitán najal místo vyhozeného strážce, který Petra málem zabil, rozhodl se z minuty na minutu k útěku. „Tenhle byl ještě horší. Na pohled.“ naznačoval Petr Gordon a ukazoval délku biče.
Pohlednice s fotkou Petra kolovala mezi Američany. Dost bizarní způsob poštovní komunikace
Počkal si, až se mu proleženiny zahojí, ale dělal, že je pořád nemocný. A 24. března 1863 o půlnoci začal realizovat svůj plán. Oblékl se, vzal cibuli, kterou rozkrojil, a vyplížil se do noci.
Byl bosý, neměl žádné zásoby, chtěl se jen dostat do nějakého vojenského tábora. Negramotný otrok nebyl hloupý - poslouchal, co se povídá a že možná tomu všemu bude brzy konec. Ale rozhodně nehodlal jen čekat na smrt nebo na osvobození. Vydal se vstříc svému osudu. Deset dní trval jeho noční běh, při kterém urazil vzdálenost až 64 km (některé prameny zmiňují až 108 km). Jeho majitel, kapitán John Lyons, útěky otroků velice tvrdě trestal. A ač Petra tehdy navštívil a brutálního Carriera propustil, nyní se rozzuřil a poslal své muže, aby ho chytili.
Petr měl v patách smečku psů, kteří byli speciálně vycvičeni na lov lidí. Dozorci na koních následovali pět bloodhoundů, ale Petr měl vychytávku, kterou zmátl i zkušený psí čich - onu cibuli, kterou se potíral. Také se snažil běhat jen v potoce a řece, což bahnitý terén venkovské Louisiany umožňoval. Téměř nejedl, byl pološílený strachy, jeho oděv nasákl blátem a potem. Ale povedlo se mu to.
Petr pózoval i zepředu, takže můžeme vidět jeho tvář
Po letech se začalo uvádět, že Petr neutekl sám. Měli být tři, dva z otroků cestu za svobodou nepřežili. Jeden byl údajně zabit hned na začátku cesty sousedem pana Lyonse a druhý se měl utopit při pokusu o překročení řeky. Vzhledem k jazykové bariéře a omezené Petrově gramotnosti je tohle jen předmětem spekulací tehdejšího tisku.
Jakmile ministerstvo války vydalo generální rozkaz č. 143, který opravňoval osvobozené otroky narukovat do pluků Unie, Gordon se podepsal na plukovní seznamy 2. pěšího pluku Louisianské domorodé gardy. Byl jedním z 25 000 uprchlých nebo propuštěných otroků, kteří se připojili k armádě Unie. Byl založen pluk pro barevné, tvz. Corps d'Afrique, což byl termín pro černošské a kreolské jednotky v armádě Unie. A když Petr rukoval, musel na lékařskou prohlídku.
Obléhání Port Hudsonu, kde Petr Gordon získal vyznamenání za hrdinství v boji
O jeho zádech věděli všichni, takže to pro personál komise nebyl už žádný zvláštní pohled. Kdo ale zalapal po dechu byla dvojice fotografů, která v Baton Rouge dokumentovala postupy vojsk a běžný život vojáků Severu.
Bílí vojáci, kteří Petra prohlíželi, byli zděšeni jeho ranami. Aby přizpůsobil svůj čin slovu, strhnul hromadu špinavých hadrů, které mu napůl zakrývaly záda. Vyvolalo to záchvěv hrůzy u každého přítomného bělocha, ale těch pár černochů, kteří čekali… Té smutné podívané věnovali jen málo pozornosti, protože takové strašlivé scény byly jim všem bolestně známé.
William D. McPherson a James Oliver dělali právě fotografie z odvodů nových černošských vojáků. Při spatření Petra a jeho hrbolatých a vystouplých (keloidních) jizev se rozhodli, že „tohle musí každý vidět.“ Oba fotografové byli specialisté na výrobu carte de visite, což byly malé fotografie, které byly hromadně a levně vytištěny a distribuovány mezi širokou veřejnost. Malé fotečky v podobě pohlednic byly u lidí velice oblíbené a byli na nich různé motivy. Jenže něco tak vypovídajícího a zároveň strašného - Petrova záda - tu ještě nebylo.
Posadili novopečeného vojáka do ateliéru, kde na „první dobrou“ vyfotografovali jeho zranění. „Petr pózoval s důstojností a elegancí. Svlékl se, sám si sedl na stoličku obráceně, lehce natočil hlavu a zapózoval.“ uvedl McPherson. Pánové zhotovili ještě další tři podobenky z různých úhlů. Pohlednice se zbičovanými zády uprchlého otroka a nyní vojáka Unie rychle obletěly zem a byly otištěny spolu s jeho příběhem v nejčtenějším časopise Harper’s Weekly.
Onen článek v časopise Harpers Weekly
Strašidelný obraz Gordonových týraných zad v kontrastu s jeho tichou důstojností se stal jednou z nejniternějších připomínek toho, jak groteskní otroctví bylo. Fotka byla hlavně jedním z prvních opravdových vizuálních důkazů o hrůzách otroctví. A rozšířila se nejen po celém Severu, ale dostala se i k bílým jižanským domácnostem. Samozřejmě v některých kruzích byla fotka zpochybněna jako padělek, který měl vyvolat jen nenávist a zasadit ještě větší klín mezi Sever a Jih.
Petr Gordon byl velký bojovník, dotáhl to až na hodnost seržanta a v květnu 1863 se zúčastnil obléhání Port Hudson, kde právě černí vojáci byli hlavní složkou celého útoku. Prošel i obléháním Petersburgu a Fort Wagner. Byl zajat, zbit, vojáci Konfederace se domnívali, že je mrtvý, ale on přežil a vrátil se zpět k armádě. Houževnatý a tvrdý otrok Petr Gordon pomohl svou fotografií lidem pochopit, že otroci jsou lidé, kteří cítí bolest.
Dlouho se totiž na Jihu tvrdilo, že jsou jen zvířaty, dokonce někteří otrokáři byli přesvědčeni, že bolest necítí, že to jen hrají. Fotka Petrových rozdrásaných zad způsobila převrat ve vnímání otroků. Jsou to cítící a myslící lidské bytosti, zněl jeden z mnoha popisků pod hojně rozšířenou fotkou, která změnila běh dějin.
„Pluk barevných“ ve službách armády Unie
Co se stalo s dle dobových výpovědí velmi inteligentním, dobrosrdečným a dobře vychovaným Peterem Gordonem po jeho vojenské kariéře, není známo. Přestože zmizel v proudu dějin, zanechal otrok Gordon nesmazatelnou stopu jediným obrazem. „Jeho síla a odhodlání rezonují Amerikou po celá desetiletí,“ doplňuje příběh Petra Gordona i historička Erin Blackemore z Knihovny Kongresu.
Fotografie Zbičovaného Petra se objevila všude a rezonuje i v moderní době. Oscarový film Lincoln z roku 2012, minisérie Občanská válka, nebo nově natáčený film, ve kterém přímo Petra Gordona hraje Will Smith, to vše jen dokazuje, jak jeden snímek dovede pohnout dějinami.
I po moha letech zůstává tato fotografie a příběh muže, který za ní stojí, stejně silný jako kdykoli předtím. Zůstává jedním z nejznámějších – a nejděsivějších – obrazů této éry.
Petr Gordon
Šokující fotografie „Bičovaného Petra“, díky níž nebylo možné popřít brutalitu otroctví | HISTORIE, Petr (zotročený muž) – Wikipedie, Lidé mu posílali zbičovaný zpět poštou. Otrok Gordon se nikdy nevzdal - Kultura SME, Zbičovaný otrok Gordon. Fotografie jeho zjizvených zad pomohla k odsouzení otroctví – Muži v Česku, ‚Whipped Peter‘ And The Haunting Story Of Gordon The Slave
