Plaval 6 hodin v ledové vodě, pak šel tři kilometry bosý pro pomoc. Islandský rybář přežil svou smrt

„Jak dlouho byl v té vodě? Šest hodin? Legraci si dělejte z někoho jiného, já jsem vážený lékař, ne žádný šašek. Tohle vám nikdo neuvěří. Průměrný člověk přežije ve vodě chladnější než 6 °C asi 75 minut. Pokud se to stalo, není tento pán člověk!“ Jóhann Axelsson, vedoucí katedry fyziologie na Islandské univerzitě v Reykjavíku.

„Z trosečníků lodi Hellisey VE 503 zůstali už jen Guðlaugur a kapitán lodi Hjörtur Jónsson. Pokračovali v plavání, mluvili spolu, povzbuzovali se, ale netrvalo dlouho a vzduch kolem Guðlaugura ztichl. Aby zůstal vzhůru, mluvil s racky, zatímco plaval ke břehu celých 6 hodin v chladných tmavých vodách při teplotě vzduchu -2 °C…“ Bonnie Tsui, autorka knihy Proč plaveme.

„Kdykoli jsem plaval prsa, viděl jsem pevninu, světlo majáku a ostrovy, ale když jsem plaval znak, uzřel jsem jasnou hvězdu na obloze. Abych neusnul, povídal jsem si s ptáky. A myslel na to, že jsem si koupil motorku. Ten pán bude čekat marně, tohle nemůžu přežít! To jsem vykládal ptákům, co mi létali kolem hlavy. Motorku, chápete? Co mě to napadalo!“ Guðlaugur Friðþórsson, rozhovor v deníku Morgunblaðið 16. března 1984.

Některé příběhy jsou natolik neuvěřitelné, že si člověk řekne: „Tak to ani náhodou. To vykládejte někomu jinému!“ Do očí by to ale hřmotnému Islanďanovi, kterému se říká Muž, který plaval, Tulení muž či Nemrznoucí Gulli, rozhodně neřekli! Své by k tomu mohl dodat i lékař malé kliniky na islandském ostrově Heimaey, když mu sanitkou přivezli pacienta. Bylo po sedmé hodině ranní 12. března 1984. 

Venku ještě panovala tma a mráz, zřízenci vytáhli nosítka a vezli pacienta dovnitř. Promočený, ztuhlý a zkřehlý muž nevykazoval žádné známky života. Tělesná teplota dvaadvacetiletého Guðlaugura Friðþórssona byla 34 stupňů Celsia!

Zmatený lékař už mu přikrýval obličej prostěradlem a chtěl vypisovat úmrtní list, když po chvíli přece nalezl slabý srdeční tep. „To není možné! Má být dávno mrtvý!“ vyřkl doktor slova, která se hojně citují ve všech článcích i dokumentech o mrazivé anabázi islandského rybáře.

Gulli totiž strávil šest hodin plaváním v ledovém Atlantiku, jehož teplota se pohybovala dle odhadů mezi 3–6 °C! A to nebylo zdaleka všechno. Sotva se v nasáklých a promrzlých džínách a svetru dostal na břeh, musel do vody ještě jednou: skály byly příliš strmé. Po další zhruba půl hodině plavání vylezl na rovinatější části pobřeží ostrova Heimaey, dostal se na pevninu, ale musel jít bosý přes sopečnou suť - dobré tři kilometry ušel za cca tři hodiny!

V nemocnici na Gulliho zírali jako na zjevení z jiného světa. Není divu! Nevykazoval žádné známky podchlazení, měl „jen“ brutálně zrasovaná chodidla a pěkně nastydl. JAK TO MOHL PŘEŽÍT? Tato otázka pronásleduje vědce i laiky dodnes.

Neuvěřitelně mrazivé dobrodružství trosečníka Guðlaugura Friðþórssona.

Guðlaugur „Gulli“ Friðþórsson se narodil 24. září 1961 na Heimaey, největším ostrově v souostroví Vestmannaeyjar na Islandu. Rozlohu má asi čtrnáct kilometrů čtverečních, je tam jediné město a všude na pobřeží jsou roztroušené domky rybářů a továrny na zpracování ryb. Rybář byl i Gulliho otec. Islanďané jsou svérázní a odolní, ale na semknutou komunitu Heimaey čekala jedna velká tragédie, která ostrovanům propůjčila drsnost a tvrdost až nebývalou: jednoho dne totiž Heimaey vybuchl.

Respektive sopka. Nově vzniklý sopečný kužel vysoký přes 200 metrů, který dostal jméno Eldfell (Ohňová hora), začal chrlit lávu v noci 23. ledna 1973. Jedenáctiletý Gulli musel být s celou populací ostrova (asi 5400 lidí) narychlo evakuován na rybářských lodích. Vyděšení lidé přistáli na pevninském Islandu jen v tom, co měli na sobě; celou cestu po moři sledovali zkázu svých domovů a Gulli vzpomínal, že jeho rodiče i ostatní ostrovany ani na chvíli nenapadlo, že by se přestěhovali jinam.

„Počkáme. A pak se tam vrátíme!“ usoudili takřka všichni. Po skončení erupce, která trvala asi pět měsíců a výrazně změnila topografii ostrova, se tvrdohlaví Islanďané skutečně přestěhovali zpátky na svůj ostrov. A začali od nuly. Gulli vystudoval střední školu a stal se zaměstnancem znovuvzkříšeného islandského průmyslového závodu Ísfélag. Ale hlavně rybařil. Často vyjížděl na moře, na lodích měl spoustu kamarádů. Mladého muže s rozložitým tělem měl každý rád. Byl bodrý a srdečný, ničeho se nebál.

„Lidé z komunity ostrova Heimaey byli zvyklí žít v prostředí neustálého nebezpečí. Děti v tom vyrůstaly, čelily extrémním přírodním živlům. Tohle vše formovalo osobnosti tamějších lidí včetně Guðlaugura Friðþórssona. Jsou drsní, musí přežít v podmínkách, které si člověk z vnitrozemí Evropy neumí ani představit. S odolnou psychikou jde ruku v ruce i fyzická vybavenost místních. Jako kdyby měli prostě něco navíc. Něco jim přebývá - a to jim umožní přežít. Příkladem toho je právě Guðlaugur Friðþórsson. Extrémním, pravda!“ zmiňuje BBC.

Guðlaugur se nechal v březnu roku 1984 najmout na loď svého kamaráda Hjörtura Jónssona. Hellisey VE 503 tehdy pod jeho vedením rybařila poblíž ostrova Westman na jižním pobřeží Islandu. Rybářská loď s pěti členy posádky doplula 11. března 1984 nedaleko poloostrova Stórhöfði u Heimaey. „Měli jsme přestávku. Bylo už pozdě. Asi deset večer. Šel jsem si do podpalubí zdřímnout. Najednou se mnou lomcoval Hirti, on byl kuchař. Vstávej, problémy! Vyletěl jsem z lůžka. Měl jsem džíny, košili, svetr a montérky.“ popisoval začátek svého krutého dobrodružství Gulli.

Síť, kterou za sebou loď táhla, se zachytila na mořském dně. Na palubě malého plavidla nastala panika, loď se zmítala ve vlnách, „zasekávala se“ - a než se stačil kdokoliv vzpamatovat a vyslat nouzový signál, Hellisey VE 503 se převrátila. Dva muži šli ke dnu okamžitě, zbylí tři se zuby nehty zachytili na kýlu převrácené bárky. A věděli, že tohle je konec. „Kapitán (Hjörtur) řekl, že budeme muset plavat. Hirti se klepal zimou. Neměl boty ani ponožky. Já měl vlněné ponožky, dal jsem mu tedy své boty.“ říkal Gulli.

A pokračoval: „Ta loď byla moc těžká. Já jim to říkal. Vozili jsme na ostrovy stroje a materiál, lidi stavěli domy. Proto se tak rychle převrátila. Měla špatnou stabilitu. Ale co už.“ mávl rukou. Převoz těžkého materiálu (asi načerno) skutečně podle vyšetřovatelů způsobil rychlé potopení Hellisey VE 503. Navíc selhala další věc: nenafoukl se gumový záchranný člun. Posádka se sice pokusila člun aktivovat, ale marně - zůstal sbalený a nepoužitelný.

Tři trosečníci seděli na potápějícím se vraku a věděli, že musí jen plavat. Těžko představitelná situace, když voda byla ledová, nejbližší břeh dělilo pět kilometrů mrazivého Atlantiku a sil ubývalo! Guðlaugur Friðþórsson, Hirti a Hjörtur Jónsson se rozhodli: „Zkusíme to. Jestli jeden z nás přežije, tak to všem řekne. Poplaveme za majákem!“ ukázal kapitán, vyrazil od místa ztroskotání a Gulli kamaráda následoval. Kuchař Hirti vydržel plavat jen pár desítek metrů - pak zalapal po dechu a zmizel pod hladinou.

Dvojice trosečníků byla v zoufalé situaci. Muži věděli, že jim čas nepřeje, protože brzy přijde podchlazení. Gulli rozrážel po boku přítele mrazivou mořskou vodu, plavali prsa a dívali se na temný obzor: „Viděli jsme světlo majáku ve Stórhöfði. Vyrazili jsme. Nejdřív ve třech. Brzy jsme s Hjörturem zůstali sami a volali jsme na sebe. Ale pak jsem už nedostal odpověď. Přestal jsem volat. Bylo to jasné. Kde byl Bůh, když jsme ho volali?“ položil si rybář filozofickou otázku.

Gulli zůstal sám. Plaval a plaval. Přemýšlel prý o tolika věcech. O cestě do New Yorku, o mámě, o motorce, kterou si koupil a měl si ji vyzvednout. „Snažil jsem se neustále přemýšlet a udržet myšlenky v pohybu. Hned, jak jsem se začal soustředit na plavání, tak jsem cítil, jak těžknu. Podařilo se mi zbavit se montérek, to byla velká úleva. Jenže jsem byl strašně ztuhlý. A dehydrovaný. Mořská voda mi šplouchala do nosu, kašlal jsem. Ale zimu jsem necítil. Povídal jsem si s racky.“

Rozhovor s Gullim je chvílemi opravdu neuvěřitelný. Zmiňuje například, jak se zčista jasna vedle něj vynořila naděje na záchranu: loď! „Viděl jsem, jak kousek ode mě pluje loď. Když mě minula, asi 100 metrů od mojí hlavy, křičel jsem jako nikdy za celý svůj život. Ale zmizela. Zpanikařil jsem, ale pak jsem si uvědomil, že se musím zachránit. V dálce jsem viděl světla Heimaey.“

Sotva měl v dohledové vzdálenosti domy svého ostrova, jako kdyby dostal injekci adrenalinu. Zrychlil tempo, ale vzápětí si uvědomil, že přesně tohle nesmí udělat, protože by se vysílil. Pěkně pomalu, tempo za tempem… „Zpíval jsem si. Vyprávěl vtipy. Počítal jsem, kolik mi chybí do cíle…“ vykládal neskutečné věci. Celou dobu plaval ve vodě, jejíž teplotu by netrénovaný člověk nepřežil déle než zmiňovaných 75 minut!

Konečně se po šílených šesti hodinách plavání něco změnilo. Gulli jako zkušený rybář věděl, že je pod ním mělčina, změnil se proud, narazil nohou do bahna. Lehl si ve vodě naznak a chytil se kamene, který vyčuhoval z oceánu. V naprosté tmě nahmatal vlnolam, slizké kameny byly ale vysoké, křivolaké a hlavně zcela neschůdné. „Další vlna mě shodila přes kámen a hodila do sutě. Nedalo se tam vylézt,“ popisoval. Musel zpátky do ledového moře. Zkusil nalezenou pevninu obeplout a najít nějaký jiný „vchod“ ze sevření extrémně mrazivé vody.

Už byl zcela zemdlený, zvracel naprázdno, plácal se ve vodě a prožíval první velkou krizi: „Byla to mořská nemoc. Ještě jsem si říkal, že je to ostuda. Rybář má mořskou nemoc!“ Pak ztuhlými chodidly narazil na pevnou zemi. Po čtyřech vylezl na docela přívětivou (pokud se to tak dá říct) pláž, která byla částečně schůdná. Ale byla pokrytá ostrou sopečnou sutí. Gulli se natáhl na souš a přemýšlel, že si na chvíli zdřímne. „Ale to jsem si rozmyslel. Musel jsem pokračovat. Umřel bych tam.“

Nejdříve se plazil a lezl. Pak se snažil jít, ale vyčerpáním padal. „Myslel jsem si, že na souši budu v bezpečí. Ale bylo daleko těžší jít tou zatracenou lávou, bosý a otupělý. Necítil jsem nohy, byly jako dva dřevěné špalky. Cítil jsem jen teplo krve z ran, jak jsem padal na kolena.“ říkal Guðlaugur Friðþórsson. Navíc věděl, že se musí co nejdříve napít. Byl naprosto dehydrovaný, měl halucinace, mžitky před očima. Vše kolem bylo ale zamrzlé. Ocitl se na nehostinném skalnatém břehu ostrova Heimaey, kde nebylo vůbec nic. Jen „ty zatracený kameny“, jak klel.

Nakonec našel starou vanu, ze které ještě před erupcí sopky pily ovce! Ve vaně byl tlustý led, Gulli ale zmobilizoval všechny zbývající síly, lokty a pěstmi rozbil led a napil se. „V tu chvíli jsem měl čistou hlavu. Najednou se mi rozsvítilo. Jako když vás něco praští do hlavy. Nikdy už nic nebude chutnat tak dobře jako ten první doušek čisté sladké vody!“ mlaskal blaženě. Sotva trosečník uhasil žízeň, vrátila se mu odvaha a sebejistota. Zorientoval se a vykročil.

Když viděl blikající světla města, měl prý pocit, že se zblázní. Tedy se to podařilo! Gulli si uvědomoval, že dokázal něco nevídaného. Ale v tu chvíli se soustředil jen na jedno - urychleně někoho najít a sehnat si pomoc. „Mám to jako v mlze. Vím, že jsem viděl dům. Jen siluetu, nesvítilo se. Potácel jsem se, padal. Teď už to dokážeš, hecoval jsem se. A zabouchal na ty dveře. Světlo. Teplo, náruč někoho, výkřik. A pak mlha. I cestu do nemocnice si nepamatuji.“ říkal. Když ho převzal onen místní lékař a zjistil, že muž žije, došlo mu, že se stal svědkem zázraku.

Gulli se zotavil velice rychle. Sotva mu ošetřili chodidla a rány na nohou, už chtěl utéct z nemocnice. Policisté a námořníci vyšetřovali ztroskotání lodi a přeživší svědek se stal islandskou senzací. Gulli se ale popularity bál. „Já nikam nejdu!“ odpovídal na stovky telefonátů z renomovaných klinik po celé Evropě i Americe. Lékaři totiž chtěli zázračně přeživšího trosečníka důkladně vyšetřit. „Tohle přece není možné! To nemohl přežít!“ neslo se mezi slovutnými odborníky.

Gulli byl dokonce obviněn, že si vymýšlí. Přešel to mávnutím ruky. Poskytl pár rozhovorů, pak se vrátil do svého domu. A zase začal rybařit. Osud jeho mrtvých kamarádů mu ale nebyl lhostejný - je horlivým zastáncem kontroly všech islandských lodí a záchranných člunů. Pod jeho patronátem vznikla organizace, která provádí modernizaci plavidel a dohlíží na to, aby záchranné čluny vždy fungovaly - čili aby byl mechanismus nafouknutí v pořádku a aktivní.

Aktivní ale byli i nadále lékaři. Těm prostě záhada islandského Tuleního muže nedala spát. Guðlaugur Friðþórsson nakonec ustoupil ze svých zásad a na podzim roku 1985 odjel na popud zprvu nevěřícího profesora Jóhanna Axelssona do Londýna. Tam už na něj čekal William Keatinge z oddělení fyziologie Londýnské lékařské fakulty. Tento odborník na podchlazení dostal Gulliho do své studie o výdrži člověka v extrémních podmínkách chladu. A zjistily se šílené věci!

Gulli je vysoký muž, cca 194 cm. V době výzkumu vážil kolem 130 kg. Jeho břicho obalovala štědrá vrstva tuku - asi dva a půl centimetru. Tělesný tuk ho chránil, ale zároveň byl důležitým zdrojem energie. „Lékaři a vědci dospěli k závěru, že Gulliho unikátní schopnost přežít nebyla jen o psychické odolnosti, ale o fyzické predispozici: měl silnou vrstvu podkožního tuku, která fungovala jako vynikající izolace, a jeho metabolismus reagoval na chlad unikátním způsobem, který ho chránil. V mnohém to skutečně připomíná tulení tuk, tělo.“ dodává BBC.

V Londýně se podrobil speciálnímu testu v tzv. studené laboratoři. Na vojenské základně byl umístěn do velké nádrže s ledovou vodou o teplotě kolem pěti stupňů. Spolu s ním byli do vody ponořeni i speciálně trénovaní britští příslušníci námořnictva, potápěči a vojáci speciálních sil. Muži šlapali na podvodních rotopedech, aby co nejvíce nasimulovali fyzickou námahu při plavání. Cílem bylo sledovat a srovnávat, jak dlouho vydrží ve studené vodě, než se dostanou do kritické fáze podchlazení.

Výsledky testu vědce šokovaly. Vojáci museli být z vody vytaženi již po relativně krátké době (často po 30 až 40 minutách), protože jejich tělesná teplota rapidně klesala a hrozilo jim vážné podchlazení. A Gulli šlapal a šlapal, usmíval se, vtipkoval… „Tohle není možné. To je tuleň. Nebo něco jiného!“ vrtěli hlavou i vojáci. Gulliho tělesná teplota klesala mnohem pomaleji než u ostatních účastníků testu. Ani se mu z vody nechtělo.

„Má fenomenální odolnost vůči chladu. Jestli je to hříčka přírody nebo něco vrozeného, něco, co se vyvíjí, to nevíme. Každopádně je to neuvěřitelné. On musel být schopen udržet téměř normální tělesnou teplotu po celou dobu plavání!“ zněl verdikt odborníků. Guðlaugur Friðþórsson se stal islandským národním hrdinou, rozhodl se ale, že si bude své soukromí přísně chránit. Oženil se a má rodinu, žije na ostrově Heimaey; občas pobývá v Reykjavíku.

Po svém zázračném dobrodružství se novinářům vyhýbá, ale když se objeví na veřejnosti, Islanďané z něj mohou zešílet. Není divu! Popularitu mu přidal i film Hluboko z roku 2012, který byl dokonce nominován na Oscara. Gulli na scénář sám dohlížel a je prý zcela autentický. Vyprávění o neuvěřitelném islandském Supermanovi můžeme zakončit jeho vlastními slovy: dnes čtyřiašedesátiletý Guðlaugur Friðþórsson řekl:

„Nepovažuji se za žádného hrdinu. Dělal jsem jen to, co bylo potřeba k mému přežití. Moře je fascinující, i když jsem si po ztroskotání řekl, že na ně už nevstoupím, vydržel jsem to pár dní. Co já vím, třeba jsem přežil díky moři. Vyplivlo mě, abych mohl všem říct, že dovede být i laskavé. A že v noci pomáhá trosečníkům. Občas se zázraky skutečně dějí!“

Zpracováno podle: Guðlaugur Friðþórsson, Rozhovor, BBC, Warmcor.com, iDNES, Heimaey, Guðlaugur Friðþórsson Heimaey, ČSFD Hluboko, Fandom The Deep, Dokument o celé tragédii Youtube