Vycpaný filozof sedí už 190 let v prosklené skříni. Mrtvému panu Benthamovi museli vyměnit hlavu

6. června 1832 se velkým a výstavním domem na Queen Square Place v londýnském Westminsteru rozlehne předsmrtné chroptění. „Už nastal čas!“ šeptne umírající filozof Jeremy Bentham svému příteli. Lékař Thomas Southwood Smith se na čtyřiaosmdesátiletého muže podívá: „Vše udělám tak, jak jste si přál,“ ukloní se Thomas. „Tak už mohu v klidu umřít. Hlavně hlavu, nezapomeňte mi ihned setnout tu hlavu!“ říká smířeně starý muž, vydechne - a už se nenadechne.

Zakladatel tzv. utilitarismu, což je filozofie postavená na přesvědčení, že by se mělo konat dobro pro co největší počet lidí, zemřel sešlostí věkem.

Zdraví Jeremyho Benthama se horšilo celé roky a vědec si plně uvědomoval, že se jeho čas krátí. Měl tedy spoustu času na sepsání jedné z nejbizarnějších posledních vůli v dějinách. Hlavní roli v závěti hrála jeho vlastní mrtvola. „Musím být užitečný i po smrti.“ psal důležitě do svých vědeckých studií. Postupem doby si do nejmenších detailů naplánoval svou vlastní pitvu, své vycpání i svou dekapitaci. Podrobně také popsal, co má mít jeho mumie na sobě, kde má být a do jaké pozice ji mají „naštelovat“

Jeremy Bentham šel dokonce tak daleko, že svou budoucí mumii označil úplně novým slovem - Autoikona.

„Hřbitovy jsou na nic. Z těla musí být užitek. Když kamenná socha na hřbitově nic nedělá a jen tam stojí, je k ničemu. Ale vycpaný pán, co připomíná smrt a je ukázkou pomíjivosti života - to je ten pravý užitek!“ domníval se Jeremy - a finální produkt jeho vskutku nevšedních myšlenkových pochodů můžeme vidět dodnes. Užaslí návštěvníci a studenti Londýnské univerzity jen nevěřícně zírají na pána, který sedí v prosklené skříni, lehce se usmívá a drží vycházkovou hůl.

„Jako kdyby měl vstát, sebrat se a jít na procházku. Já se ho lekl!“ vyprávěl jeden z návštěvníků. „Už skoro 200 let sedí pan Bentham ve své skříni. Stařec v klobouku přežil viktoriánskou éru, obě světové války i nástup internetu. A je tam furt! To by mě zajímalo, proč si tohle usmyslel?“ čteme v návštěvní knize univerzity v Londýně.

Ano, proč? Jaký je příběh výstředního filozofa Jeremyho Benthama a jeho Užitečné autoikony ?

Jeremy Bentham byl génius, který udivoval od útlého dětství celou Anglii. Narodil se 4. února 1748 (některé zdroje uvádějí 15. únor) do vlivné rodiny právníků. Bohatí rodiče Jeremiah a Alice se ale nestačili divit, co to jejich chlapeček vyvádí. Sotva se začal batolit, už mluvil. A ne v ledajakých slabikách. V celých větách. Vyprávěl příběhy, dobýval se do knihovny… Podle vzpomínek mnoha jeho budoucích kolegů a rodinných přátel to bylo až neuvěřitelné. Maličký chlapeček četl několikadílnou historii Anglie - a to v latině!

Po přelouskání tlustopisů si ani ne tříleté dítě sedlo s dospělými. A místo hraček nebo chování od maminky se Jeremy s šokovanými učenci utkal v ostré akademické debatě! Nebo se během dvou týdnů naučil hrát na housle. „On je zázračné dítě. To není jako Samuel, ne ne!“ dojímala se Alice a dívala se na svého druhého syna, který si hrál v saloně na zemi s vojáčky a hádal se s plyšovým medvědem, zatímco jeho mladší bratr stál na židli, protože nebyl za stolem ani vidět - a měl právě přednášku o antické filozofii!

Genialita Jeremyho Benthama byla tak ohromující, že už ve dvanácti letech nastoupil na Oxford a stal se nejmladším studentem v historii slovutné univerzity. Otec z něj chtěl mít právníka: „To bude hvězda britské justice! To bude něco!“ mnul si ruce starý Jeremiah, když mu Jeremy jen tak při obědě mezi sousty zcela překopal a inovoval dlouhé měsíce připravovanou obhajobu. „Já právníkem být nechci. Je to divné, kruté, chaotické a nesrozumitelné pro obyčejné lidi. Já tomu rozumím, ale nebaví mě to.“ řekl klouček, povytáhl si krátké kalhoty a šel si číst.

Jak vyrůstal a dospíval, stáhl se do ústraní a začal budovat základy své převratné filozofie – utilitarismu. Věřil, že smyslem každého lidského konání má být vytvoření co největšího štěstí pro co největší počet lidí. Tento „matematik dobra“ se stal postrachem konzervativců, protože navrhoval reformy vězeňství, volební právo pro ženy i ochranu zvířat, což bylo v 18. století naprosto neslýchané a pokrokové. Jeremy Bentham měnil svět. Ostře se střetával se svými kritiky a na všechno měl velice přímé a úsečné odpovědi.

Bentham se stal rázným, charismatickým a velice šarmantním mužem, ale dámy měly smůlu - nikdy se neoženil a svůj život zasvětil psaní tisíců studií, přednášek a pojednání, které měly zlepšit svět. Excentrický podivín celé měsíce s nikým nepromluvil - jen se svou vycházkovou holí, které říkal Dapple. „To je moje žena. Já se s ní ožením. Nikdy se nehádá. Já nemluvím, protože necítím potřebu. Když ji pocítím, tak mluvím až moc,“ usmíval se laskavě dobrosrdečný génius, který měl další ujetou zálibu: přepychové ponožky.

Měl jich snad sto párů, všechny byly z luxusních látek a na ulici pobuřoval škrobené dámy a bezvadně oblečené anglické gentlemany tím, že chodil bos. „A proč bych měl?“ usmíval se zvědavým dotazům, proč si neobuje boty! Bentham byl osvícený muž, který předběhl dobu a právem vstoupil do dějin jako jeden z nejvýznamnějších filozofů vůbec - jeho díla jsou přelomová. Měl svéráznou povahu - po měsících mlčení následovaly tahy po hospodách, kde se opíjel a dělal různé výtržnosti.

Rozhodně to nebyl nějaký suchopárný vědec, který sedí zalezlý jako pavouk, obrůstá mechem a jen bádá a zkoumá. Naopak! „Jeremy Bentham byl mužem pevných zásad, který se nenechal zlomit společenskými konvencemi a až do vysokého věku si udržel jasnou mysl i smysl pro humor, který se naplno projevil v jeho šokující poslední vůli. O tom, co se s ním stane po smrti, přemýšlel od dětství. Byl posledními věcmi člověka naprosto posedlý.“ říká web Britannica.

Například nesnášel pohřby. Přišlo mu to děsivé, drahé a k ničemu. „Proč by měl někdo hnít v zemi, když muže být vystaven jako připomínka člověka, jímž byl? To je přece to pravé uctění. Vidět tělo, které kdysi oživovaly proudy myšlenek, neschovávat je do země!“ rozčiloval se Jeremy Bentham. Měl také odpor k sochám. „Proč dělat ideální mramorovou tvář, když máme svou pravou tvář?“ ptal se. Chtěl, aby lidé po smrti zůstali sami sebou. Bez příkras, bez lží. Tak začal přemýšlet, jak by nejlépe uctil sám sebe. A vymyslel Autoikonu.

Jeremy Bentham měnil svou závěť během života několikrát. Pořád nebyl spokojen s vizí „uctění“ své posmrtné schránky. Poslední verze poslední vůle vznikla týden před jeho smrtí, kde zmiňovanému Dr. Thomasu Southwoodu Smithovi nakázal, aby nejprve provedli veřejnou pitvu. To bylo velice bohulibé, protože medici se neměli na čem učit patologii, byl nedostatek těl, pokud to můžeme říct naplno. Poté měla následovat samotná preparace jeho ostatků: „Tělo dekapitovat (odříznout hlavu) ihned po smrti, hlavu mumifikovat. Poté vyvařit kostru, očistit kosti a zkompletovat ji.“

Dále po doktoru Smithovi požadoval: „Kostra bude vhodným materiálem (senem a výplní) vycpána a sestavena tak, aby celá postava mohla sedět na židli, v níž jsem obvykle sedával za života a v poloze, v jaké sedím při přemýšlení. Dále můj vykonavatel závěti zajistí, aby bylo vycpané tělo oblečeno do jednoho z černých obleků. Do ruky mi dá mou hůl a na hlavu nasadí klobouk. Hlava moje bude nasazena na krk kostry, ale ve stavu dokonalém, mumifikovaném a preparovaném.“ čteme v závěti.

Další podmínka se týkala vitríny, v níž měla být Autoikona vystavena ku potěše veřejnosti: „…a nechá připravit vhodné a adekvátní skříňové pouzdro, v němž mne všichni uvidí a mohou tak pohlédnout smrti do očí a usoudit, že není třeba se ničeho bát.“ No, vymyšlené to měl pan filozof asi pěkně, jenže doktor Smith mumifikaci jeho hlavy „zvoral“ . Lékař experimentoval s konzervační metodou domorodých Maorů z Nového Zélandu a zkoušel také oddělenou součást filozofova těla sušit nad výpary kyseliny sírové.

Nastudoval si o tom spoustu studií, louhoval „trofej“ v různých roztocích, až Benthamova hlava zcela zhnědla a vypadala příšerně - kůži měla napjatou k prasknutí a ve tváři seděl ohyzdný škleb. Autoikona tedy dostala voskovou hlavu, do které byly zasazeny alespoň Jeremyho vlasy. Pravá hlava vycpaného filozofa byla umístěna mezi nohy mumie. Posmrtně vyštafírovaného Jeremyho Benthama pak „šoupli“ do uzavíratelné skříně, kterou si doktor Thomas Southwood Smith postavil v předsálí své ordinace.

V roce 1850 mumie putovala na místo, které si Bentham určil v závěti - na jeho milovanou kosmopolitní univerzitu v Londýně - University College London. Od té doby tam Bentham sedí v dřevěné skříni se skleněným průčelím, kterému se říká „box“. Původně byl na hlavní chodbě, ale dnes má své čestné a bezpečné místo ve Studentském centru, kde na něj každý den zírají stovky budoucích právníků a filozofů. Skříň pana Benthama je pro veřejnost přístupná v otevíracích hodinách Studentského centra UCL.

Traduje se, že při výjimečných zasedáních rady univerzity se skříň s Jeremym přiveze přímo do jednací síně. Do zápisu se pak slavnostně uvádí: Jeremy Bentham: přítomen, nehlasoval. „To je spíš mýtus. Městská legenda. Ale na výlety jezdil. Jednou byl na rentgenu, musela pro něj přijet dodávka, aby mohl sedět v nákladovém prostoru. Jel přes celý Londýn a řidič stál v koloně, protože musel zastavit kvůli průjezdu královny Alžběty II. Je to legrační představa - za oknem mumie, vedle něj projíždí královna,“ uvádí UCL.

Jeremy byl i na delší cestě - v roce 2018 letěl na výstavu do New Yorku. Opět byl na rentgenu, prošel celní prohlídkou, seděl v nákladovém prostoru letadla… Možná ho měli usadit mezi cestující! Když se Bentham vrátil z amerického turné, dostal zbrusu novou vitrínu, kde má i klimatizaci - skříň zůstala původní a otevírá se (mimo prohlídek pro návštěvníky) také oficiálně jednou měsíčně za přítomnosti lékařů a patologů, aby byl zkontrolován „zdravotní stav“ nejslavnější mumie v Británii.

Pravá hlava Jeremyho Benthama je od roku 1975 uschována v trezoru v suterénu univerzity. Vedení UCL ji nemohlo ve skříni nechat - podle oficiálního zdůvodnění „děsila“ lidi, ale pravda byla jinde. Studenti si z lebky udělali jakousi trofej. Traduje se, že ji neustále kradli a schovávali – jednou ji prý našli v nádražní úschovně, jindy ji zase museli vykupovat z hospody. Vrcholem všeho byl fotbálek s hlavou zakladatele utilitarismu na školním dvoře. Detaily je lepší si nepředstavovat! Toto hanobení ostatků popíralo nejsvětější úmysl svérázného filozofa, tak šla hlava raději všem z očí.

Mrtvý, sedící, hledící a na procházku se chystající Jeremy Bentham tak i po téměř dvou stoletích dokazuje, že jeho filozofie užitku funguje v praxi. Svou tichou přítomností v prosklené skříni dál provokuje lidskou zvědavost a připomíná nám, že i smrt se dá pojmout se svérázným humorem a morbidní noblesou!

Zpracováno podle:

Atlas Obscura, Britannica, iROZHLAS.cz, Jeremy Bentham, Lifee, UCL News (2), UCL.ac.uk