Článek
7. ledna 1929. Ve ztemnělé ulici dělnické čtvrti Stepney ve východním Londýně je naprosté ticho. Jsou tři hodiny ráno, všichni ještě spí, v nějakém okně se občas objeví mihotavý plamínek svíčky, z pekárny se line vůně čerstvého chleba. První drožky vyjíždějí ze svých stanovišť - a jeden povoz mine postavu vysokého muže. Padesátiletý Charles Nelson se vydává na svou každodenní rutinní pracovní pouť. V ruce třímá dlouhou bambusovou tyč a choulí se do ošumělého kožichu.
„Tak tady. Starej Smith. Musí bejt ve čtyři ve fabrice. No jo, ten mi zase vynadá.“ mumlá si Charles pod vousy, uchopí hůl a třikrát s ní důrazně udeří do okenního skla ve druhém patře domečku, jimiž je čtvrť Stepney přeplněná. Nic se neděje. Charles Nelson počká smluvenou minutu, natáhne svůj pracovní nástroj a tentokrát zatluče důrazněji: „KLEP! KLEP KLEP!“ zařinčí skleněná tabulka. Prásk, rozlétne se okno a vykoukne z něho velice, ale velice naštvaný rozcuchaný muž v otrhané noční košili:
Domečky ve Stepney, kde budil Nelson
„Co mě budíš! Já spím! Padej odsud, mizero jeden mizerná!“ zařve. Nelson se začne smát. „Jako každý ráno, to jináč nejde. Kdybych nedostal vod Smithe vynadáno, tak si myslím, že je mrtvej,“ říká si Charles, který už celých 25 let pracuje jako takzvaný Knocker-up (někdy se jim říkalo i knocker-upper), což v tehdejším Londýně neznamenalo nic jiného než Lidský budík. Mnozí se zarazí: „Co to bylo za bizarní zaměstnání? To přece nemohlo existovat?“ Ale existovalo! Budičkami se dokonce stalo i mnoho žen a poslední najatý Alarm z masa a kostí chodil po Manchesteru ještě v roce 1973!
A s takto kuriózní profesí samozřejmě přicházela i řada neméně kuriózních situací! Jaký byl osud Lidských budíků?
Lidský budík v Leeuwardenu v roce 1947
Na počátku příběhu o Lidských budících si musíme přiznat, že každý z nás už někdy zaspal. Každý ví, jak strašně nepříjemné to je. Vylétnout z postele, uvědomit si, že je pozdě, narychlo na sebe naházet oblečení, rozčílit se s potomky, kteří si zaspání vyloženě užívají a loudí, aby nemuseli do školy… Následuje ranní úprk do práce a nepříjemný pohled šéfa; omluva, pocit selhání a významné ťukání na hodinky: „Když nejsi schopnej něčeho tak jednoduchýho, jako je ráno včas vstát, má vůbec cenu, abys tady pracoval?“
A to máme budíky na mobilu! Naše rodiče spolehlivě vytrhl ze sladkého spánku tehdy moderní radiobudík, dědečkové a babičky měli budík na nožičkách s velkým ciferníkem, který začal plechově řinčet každé ráno - pokud ho tedy nezapomněli natáhnout! Jenže v době Velké průmyslové revoluce a ještě dlouho po ní byl mechanický budík pro běžného dělníka nedostupným luxusem. Stál jmění a jeho spolehlivost byla občas mizerná - na drahé a kvalitní hodiny chudí lidé neměli a dostupnější modely byly vesměs šunty.
Fabriky však fungovaly s vojenskou přesností – kdo nebyl u stroje vteřinu po zahájení směny, zkrouhli mu plat, nebo byl rovnou vyhozen na dlažbu. V sázce bylo doslova přežití celé rodiny. A proto ve velkých industriálních centrech Anglie, Holandska, Irska i Německa vznikla jedna z nejbizarnějších profesí světa. Knocker-up, Klepač, Budič, Lidský budík, Alarm, Trhač snů, Poplach, Strážce spánku nebo jednoduché, leč velice výstižné: Dochrápat a padat z postelí! - tak se říkalo lidem, kteří dělníky budili.
Museli to být spolehliví muži, protože jejich náplň práce byla nesmírně důležitá. Jak popisuje dokument BBC, osoba Lidského budíku byla klíčová pro celý tehdejší anglický průmysl: „Byli neuvěřitelně disciplinovaní – sami nesměli zaspat, jinak by jednoduše vypnuli celé ulice a připravili stovky lidí o obživu. Prostě by se spalo a spalo a do práce by lidé chodili se zpožděním nebo vůbec.“ uvádí BBC.
Přístavní dělníci u Temže museli ráno vstávat na výklad lodí…
A pokračuje: „Mezi Klepače patřila řada vysloužilých vojáků nebo nočních hlídačů v důchodu. Ti, co byli zvyklí mít přetočený den a noc. Svůj rajón znali nazpaměť; věděli, kdo vstává ve čtyři do přístavu a kdo v pět ke strojům. Nebylo to jen klepání, byla to zodpovědnost za to, že lidé půjdou do práce včas. Bylo to velice důležité povolání, ač se tomu dnes řada lidí zasměje, bez nich by bez nadsázky mohl celý průmysl jednoduše kleknout. Lidé byli udření z předchozí šichty, spali jako dřevo, Lidské budíky znamenaly jedinou jistotu toho, že se skutečně vzbudí.“
Klepači používali k buzení svých zákazníků obušky nebo dřevěnou tyč - tyto nástroje byly určeny k buzení lidí v přízemí. Do patra dosáhla dlouhá tenká bambusová hůl (podobná rybářskému prutu). Strážce spánku měl na starosti jednu oblast, kde už znal návyky spáčů, které budil. Každý jeho klient mu na začátku týdne zaplatil pár pencí jako mzdu na dalších šest dní - a plně na něj spoléhal. Na probuzení dělníka závisel osud mnoha lidí - když živitel ztratil práci, byl hlad.
„Lidé na Knockera spoléhali, s nadsázkou lze říct, že byl balzámem na unavené nervy sedřených dělníků. Teď můžu jít v klidu spát, protože vím, že mě ráno vzbudí, to věděli všichni, kteří se báli cokoliv zanedbat…“ připomíná BBC zásluhy Budičů i o psychické zdraví tehdejších lidí! Buzení samotné nebylo jen ledajakým bušením do dveří - čili Buch Buch, vstávejte, nazdar, odcházím, kdepak! Knocker-up musel být diskrétní, ale i neúprosný. Musel přesně odhadnout sílu klepání, protože soused buzeného mohl vstával o půl hodiny později nebo měl volno!
Holandsko nebylo výjimkou. I tam Budiči pilně budili - tentokrát na dveře a krátkým obuškem. Pán měl určitě i dlouhou tyč na okna
Někdy to byly hotové kejkle. Klepání mělo svůj přesně domluvený kód a rytmus. Někdo chtěl jen tři jemná ťuknutí tyčí o sklo v patře, jiný potřeboval důrazné bušení obuškem, dokud se v okně neobjevila rozespalá tvář. Klepač nikdy neodcházel jen tak; musel mít jistotu, že jeho klient je skutečně na nohou. Často to končilo vzájemným mávnutím – dělník zvedl ruku nebo vykoukl z okna, a teprve tehdy mohl jít Klepač k dalšímu spáči. Služby těchto Lidských budíků navíc nevyužívali jen upracovaní dělníci z fabrik.
Mezi stálé zákazníky patřili i lékaři, kteří museli být včas u pacientů, mlékaři, co rozváželi čerstvé konve, nebo pekaři, bez jejichž ranní směny by Londýn neměl co jíst. Každý měl svůj čas a Budič si to buď pamatoval - pokud sloužil celé roky, stalo se to rutinou - nebo si časy buzení zapisoval do sešitu. Někdy mu napovídaly nápisy křídou přímo pod okny spících: „Vzbudit dnes výjimečně o 20 minut dřív!“ skvělo se obřími písmeny před vchodem do dělníkova obydlí.
„Byla to logistická operace. Jistě, lidé se chechtají při představě nějakého chlapa s holí v ruce, co vám ráno tluče do oken, ale pro tehdejší společnost byl Knocker-up stejně nepostradatelný jako dnes signál wi-fi,“ uvádí BBC. A jelikož jsou rozespalí lidé neurvalí, docházelo k mnoha a mnoha incidentům. Sprosté nadávky byly na denním - či spíše ranním - pořádku. Nikdo se nad tím ani nepozastavoval. Zmíněný Klepač Charles Nelson, který se stal londýnskou legendou (mlátil lidem do oken přes 40 let), vzpomínal na několik nebezpečných a drsných událostí.
Charles Nelson, jeden z nejslavnějších Lidských budíků
Nadávky prý toleroval. A když někdo z proslavených sprosťáků ráno nenadával, vyptával se na jejich zdravotní stav - a často se nemýlil: „Bolí mě břicho, kamaráde, to je hrůza!“ lamentoval dělník v hutích Johnson a zavřel okno. Klepači Nelsonovi nešlo jeho chování z hlavy, takže když na konci ranní obchůzky budil třemi důraznými ranami obuškem místního lékaře, jednoduše mu oznámil, že starýmu Johnsonovi něco je. „Knocker byl kronikou té které čtvrti. Znal přesné návyky lidí, dovedl zasáhnout, když se něco stalo,“ zmiňuje BBC schopnosti dnes již zcela zapomenutého povolání, bez něhož se ale tehdejší lidé skutečně neobešli!
Horší než nadávky byly fyzické inzultace Budičů. Jistý Al Hope, který budil v East Endu, schytal z oken sprchu z vylitého nočníku, byl zasypán odpadky, do hlavy jej zasáhl pantofel nebo na něj rozespalý a vzteklý spáč naházel lůžkoviny! Jednou ale utrpěl těžké zranění: Hope tloukl vysokou tyčí do třetího patra, kde bydlel námořník. Starý mořský vlk den před tím popíjel v hospodě, ráno ho vzbudily rány, naštval se, vyběhl ven a dal Klepači pár obrovských facek.
Když těchto napadení přibývalo, změnili někteří Budiči své pracovní nástroje. „Aby mohli budit z větší dálky a nedělat takový hluk, začaly se používat foukačky. Foukali pak kamínky, drobné oblázky. Prim v tom vedla tzv. Hrášková Mary neboli Mary Smith.“ uvádí BBC. Tato svérázná žena je dodnes velice známou personou své doby. Budila ve východním Londýně kolem roku 1930 a vydělávala šest pencí týdně. Své klienty vytrhovala ze spánku velice spolehlivě - a to za pomoci fazolí a sušeného hrášku. Tyto plodiny foukala foukačkou lidem do oken!
Mary Smith a její proslavená "hrášková kanonáda":
Po první světové válce se masově rozšířila výroba levných mechanických budíků, elektřinu už měl také skoro každý, takže by se mohlo zdát, že nastal soumrak Klepajících budičů s dlouhou tyčí a obuškem. Ale opak byl pravdou - Trhači snů se totiž staly nedílnou součástí koloritu velkých průmyslových center. Nešlo jen o Londýn a jeho zakouřený East End; skutečnou baštou těchto mužů a žen se stala severoanglická města jako Manchester, Liverpool, Sheffield nebo hornický Oldham.
Tam byla tradice silnější než nějaký pokrok v oblasti budíků a hodin. Zvláště horníci „těm čertovskejm mašinkám“ zkrátka nevěřili. Odmítali se spoléhat na nějaké tikající stroje, byli zvyklí na svého Budiče, tak jeho služby využívali dál. „Věřili jen ráně do okna a hlasu, který na ně zařval, že je čas jít z postelí,“ doplňuje dokument BBC.
Pokrok šel ale neúprosně dál a toto zvláštní a neuvěřitelné povolání začalo mizet definitivně. Přesto se našli tací, kteří své řemeslo neopustili a stali se živými relikviemi mizející éry - představte si, že poslední Klepač odložil svou bambusovou hůl až v roce 1973. Jmenoval se Fred Terry, svou profesi zdědil po tátovi a dědovi a budil v uličkách Boltonu u Manchesteru, kde měl posledních deset klientů. Byl to už spíše relikt z dávných časů, působil jako místní atrakce a jezdili si jej fotit turisté.
Dnes už po Budičích zůstaly jen rýhy na rámech starých oken v dělnických čtvrtích a pár fascinujících fotografií dávno zapomenutého řemesla. Uživatelka Ida v diskusi pod fotkou Hráškové Mary napsala: „Představa, že mi v pět ráno někdo začne sypat hrách na okno nebo mi do tabulky bušit bambusovou tyčí, je pro mě naprostý sci-fi. V dnešní době by na něj sousedi okamžitě zavolali policii! My si stěžujeme na pípání budíku, ale ti lidé tehdy museli mít nervy ze železa, aby tuhle ranní dělostřelbu přežili bez psychické újmy!“
To bezesporu. Ale ta představa není zase tak nepříjemná. Bylo to solidní, čestné a lidské. Třeba se toho někdo chopí a bude nás budit člověk, ne pípající krám! Upřímně - vás by nelákalo tlouct brzy ráno do okna nějakého svého „nemilého“ kamaráda a se škodolibým úsměvem ho tahat z postele - a to zcela legálně a ještě k tomu za peníze?
Zpracováno podle:
