Prastarý dub má mít na svědomí smrt mnoha dětí. Prokletý strom z Altonu je spoután pevnými řetězy

Nadšení návštěvníci proslulého britského zábavního parku Alton Towers Resort běhají od atrakce k atrakci. Je to nádhera! Lanovka, řeka, horská dráha, železnice, minigolf, děsivá stezka, bludiště, aquapark… Je to navíc pěkně strašidelné, protože park plný moderních atrakcí se rozkládá na pozemcích prastarého panství hrabat ze Shrewsbury! Támhle je jejich panský dům a támhle zřícenina… A jezero, cesta, hustý les… Vše jim to tady patřilo.

„Občas se atrakce porouchají. Jako kdyby „něco“ nechtělo, aby tady od rána do večera křičely děti. Lunapark na TAKOVÉM místě? No jo, někdy není radno tyhle věci pokoušet. Někdy je lepší nechat je spát!“ naznačuje víceznačně zaměstnanec zábavního parku na stránkách Alton Towers. Návštěvníci ale říkají to samé. Hlavně po zážitku z nejslavnější atrakce v areálu bývalého majestátního šlechtického sídla!

V roce 2000 byla totiž v Alton Towers otevřena adrenalinová show s názvem HEX – The Legend of the Towers. Ponurá a temná „zážitková jízda“ v gotickém stylu je zčásti únikovou hrou a zčásti strašidelným hradem, ve kterém návštěvníci zažívají velice ponurý příběh plný děsivých prvků - zjevení, kouřové clony, propadla, tajné dveře, podivné zvuky, pláč i naříkaní…

„Ty jo. Tak to bylo hustý. Škoda, že to není pravda. Ten dub bych chtěl fakt vidět!“ povídali si mezi sebou dva malí chlapci, když s rozechvělýma nohama vyšli ze zříceniny, ve které je poutavá atrakce instalována, čímž má autentickou dobovou atmosféru. „Ve skutečnosti můžete.“ naklonil se k nim pán, který procházel kolem. „Co můžeme?“ „Vidět ten dub. Je to kousek, pár metrů…“ „To si děláte legraci?“ podivili se kluci, ale muž už tam nebyl. Jako kdyby se do země propadl.

„To se taky říká. Že tu hrabě chodí a rozčiluje se nad tím, co se s jeho sídlem stalo!“ usmívala se ředitelka parku Bianca Sammut, která v srpnu 2023 v rozhovoru uvedla, že atrakce Hex se neustále „sama“ porouchává. „Výpadky elektřiny, zvláštní zkraty, úrazy zákazníků… Raději ho (Hex) necháme uzavřený,“ doplnila.

Atrakce byla znovuotevřena o rok později. A prý už návštěvníky „nebuzeruje“ John Talbot, 16. hrabě ze Shrewsbury. Ještě to tak! Zemřel totiž v roce 1852! Ale strom, který se díky bizarní pověsti stal hlavní součástí atrakce v zábavním parku, stále stojí.

Jak zní legendární příběh o dětech Johna Talbota, čarodějnici a prokletém dubu?

Protagonistou pověsti je dub anglický, jehož stáří se odhaduje na sedm století. Najdeme ho poblíž vesnice Alton v anglickém hrabství Staffordshire. Za dubem míří hotová procesí zvědavců - a nejde jen o návštěvníky parku, kteří jsou momentálně uchváceni ponurou atrakcí Hex!

„Je to působivý příběh, ve kterém se mísí gotické tajemství s místním folklórem. Lidé za ním chodí, protože se dotýkají něčeho prvotního: strachu, osudu a neznáma. A ještě hlavní věc, která láká turisty i zvědavce, kteří jdou cíleně za stromem -málokdy se stane, aby se takto prolnula realita s mýtem, jako v případě Altonského dubu. Je totiž spoután řetězy. Starými a zrezivělými řetězy, které pevně utáhli naši předci v posvátné hrůze před prokletím. A všichni vidí, že to tak bylo, opravdu se to stalo, není to jen pověst…“ popisuje zkušenosti s návštěvníky správce webu parku Alton Towers.

O čem to vlastně mluví? Co dub provedl tak strašného, že jej chtěli prostí angličtí venkované pokácet a spálit? Dub neprovedl nic. Jako obvykle za vším stojí člověk. Jestli je legenda o prokletí tohoto stromu pravdivá, to už nikdo nezjistí, ale na počátku všeho byla údajně cesta kočárem. V něm měl jet sám hrabě ze Shrewsbury, který byl na obhlídce svého rozsáhlého panství.

Když minul odbočku prašné cesty, u které stál mohutný dub, prudce zatáhl za opratě a zastavil svého lehkonohého kočárového grošáka. Rád se na strom díval. Obyvatelé panství staleté dřevině přezdívali Starý dub, v létě sedávali ve stínu jeho obří koruny, za deště se schovávali pod mohutné větve; nádherný strom také lákal milence z blízkých vesnic, kteří se u „starouše“ scházeli - veřejně i tajně, jak to tak chodilo, co svět světem stojí.

Stmívalo se, nad chladným podzimním večerem visela mlha a hrabě už se viděl ve vytopených komnatách svého sídla. Koník se dal do klusu, když tu náhle se před rozjetým kočárem zjevila děsivá postava. „Jako kdyby byla z mlhy stvořená! Vynořila se uprostřed cesty z ničeho. Stvořena snad byla vzduchem? Či zjevení z pekla samotného vešlo mi do cesty?“ popisoval později hrabě doma manželce, když rozčileně přecházel před obrovským krbem a ruka se sklenkou silné whisky se mu třásla.

Když se přímo před koněm z mlhy vynořila vysoká postava vyzáblé stařeny s bílými rozcuchanými vlasy, oř se zděšeně vzepjal. „Dej mi almužnu, dobrý pane! Jsem hladová!“ pronesla skřípavým hlasem prapodivná ženština s vyceněnými ostrými zuby, která jako kdyby ani nepatřila do tohoto světa! Hrabě se rychle probral z prvotního vyděšení a rozčílil se: „Jdi mi z cesty, ty strašidlo! Co rušíš klid pocestných! Hnusná jsi, odkud jsi vylezla? Z které sloje, z kterého pekla? Chudino! Zmiz mi z očí!“ sekl prudký aristokrat tajemnou žebračku bičem.

Její tvář se stáhla do grimasy naprostého zla: „Tedy bít mne budeš? Ty opovážlivý člověče! Dovolit si vše, bič vzít na chudou ženu? Tedy věz, že kletbu na tebe uvalím!“ Hrabě ze Shrewsbury se rozesmál: „Kletbu! To je dobré! Jsi směšná, stařeno! Smrt ať si tě vezme, opovážlivosti sama!“ vzal bič a opět ženu udeřil.

„Smrt? Ta stihne tebe! Budiž proklet tvůj rod! Za každou větev, která z tohoto stromu spadne,“ ukázala na dub, pod kterým se celá děsivá scéna odehrála, „Zahyne i jedna tvá větev. Tvá ratolest, tvoje dítě, dítě tvé rodiny! V mukách! V mukách!“ hrozila stařena kostnatým prstem zaraženému Talbotovi před obličejem. A jak se zjevila, tak zmizela. Po tajuplné postavě staré ženy nebylo ani vidu ani slechu.

Hrabě se do svého sídla řítil šílenou rychlostí, šlehal koně bičem jako smyslů zbavený a doma pak roztřeseně vyprávěl o „té staré čarodějnici.“ „To bylo děsivé, věřím, ale byla to nějaká pomatená žebračka. Nic si z toho nedělej,“ chlácholila jej manželka. Jenže šlechtic měl všeho plnou hlavu, raději šel zkontrolovat děti; v noci se probudil z děsivých horečnatých snů… Venku burácel hrom a blýskalo se.

Hraběnka rozžala hromničku, modlila se, malé děti se vyděšeně choulily k otci, větší pak vyhlížely z okna. „Otče! Někam uhodilo! Podívej!“ ukazoval nejstarší syn prstem z otevřeného okenního křídla v průčelí majestátního hraběcího sídla. Skutečně! V naprosté tmě byl vidět jen jeden světelný bod - starý dub dostal zásah bleskem, jedna z mohutných větví byla přeťata a válela se pod stromem. Pahýl doutnal a vítr rozfoukával ohnivé jiskřičky.

„Chudák Starouš!“ pousmál se nejstarší Talbotův syn, jeho pýcha a chlouba, nadějný, inteligentní a vzdělaný mladý muž. „Stojí tam celá staletí, je div, že do něj nepraštilo dříve. Musím se zítra zeptat vesničanů, jestli si nějaký zásah nepamatují z vyprávění svých předků,“ pousmál se vikomt. Jenže druhý den se obyvatel Altonského panství nezeptal. Nezeptal se už nikdy na nic. Byl totiž mrtev.

Mladík stál u okna, když se náhle sesunul k zemi a začal se třást. Od úst mu šla pěna, zmítal se v krutých křečích; křičel bolestí, tloukl se do hrudi, aby po několika minutách bolestivých muk zemřel. „Asi srdce. Srdeční mrtvice, to je velice neobvyklé u tak mladého a silného muže, leč státi se to může. Neshledávám na něm žádné známky jiné nemoci ani otravy… Uzavřu to tedy jako náhlou srdeční mrtvici… Buďte silný, Vaše milosti“ poplácal konejšivě starý lékař Talbota, který ležel žalem šílený na holé zemi a rval si vlasy.

Jeho syn! A ta čarodějnice… Ona měla pravdu! Spadla větev, jeho dítě zemřelo v mukách! Do hraběte ze Shrewsbury jako když střelí. Žalem pomatený muž vyběhl ven, u stájí se vyšvihl na neosedlaného koně a cválal k dubu. Tam už se shromáždili vesničané. Sbírali větev, která překážela v cestě a dohadovali se, jestli „boží posel“ uhodil ještě někde jinde, nebo je „Starý dub“ zachránil:

„To není zdaleka poprvé. Můj děd vyprávěl, že při hrozné bouři se lidé báli o svůj majetek. Blesk si nevybírá, je to jen vůle Boží, kam svého posla vyšle. A poslal jej do dubu,“ kýval hlavou starý muž. „To ale nebylo jen tehdy! V kronikách stojí, že blesk do našeho stromu sjel vícekrát. A vždy jen do něj!“ přidala se kyprá selka. Najednou udivení venkované museli doslova uskočit, protože přímo do nich vjel na zpěněném koni hrabě. Ale jak vypadal!

Obličej měl stažený do grimasy naprostého zoufalství, vlasy mu divoce vlály, v očích mu škubalo… „Je prokletý! Ten dub je prokletý! Můj syn je mrtev! Poslechněte, co vám povídám! Co se mi stalo!“ křičel šlechtic zoufale a překotně vyprávěl o „čarodějnici“. Pověrčiví lidé svého pána poslouchali s vytřeštěnýma očima. Tedy takhle? „Znáte ji? Řekněte mi! Znáte ji někdo?“ chtěl Talbot ženu najít, aby kletbu odvolala. Byl si tak jist její vinou, že nakazil přítomné posvátným strachem.

I ti, kteří se spíše pohoršovali nad tím, že hrabě starou ženu bil bičem, zbystřili. „To není samo sebou! To je divné!“ uznávali, ale nikdo o žádné staré žebračce s bílými vlasy nevěděl. „Vraťte se domů, Vaše milosti. Já vás doprovodím, pojďte…“ vzal Talbota za ruku mladý sedlák. Sotva se Talbot dovlekl domů, začal pít. Celý den jen pil, zatímco zdrcená manželka připravovala synovi pohřeb. Hrabě si zavolal své děti: „Budete u mě. Neustále a jen u mě. Pořád, ve dne v noci! Neměl jsem ji bít, neměl! Měl jsem almužnu dát, copak jsem se zbláznil? Co mě to popadlo?“ tloukl se do hlavy.

„Tatínek se zbláznil,“ usoudila jedna z dcer. Ale hrabě ze Shrewsbury nedal jinak - děti musely být neustále v jeho blízkosti. Uplynulo pár dní, mladý vikomt byl pochován v areálu panství - a lidé začali zapomínat. „Asi nějaká náhoda. Hrabě se ale pomátl, slyšeli jste to? Chodí v noci k dubu, jeho děti musí být s ním, choulí se v kočáru… A on stromu nadává. Rouhá se, je to děsivé! Jednou si přinesl pilu, že ho porazí, ale není to v jeho silách. Sluhové ho drželi… Pořád také volá tu starou ženu.“ vykládali si vzrušeně obyvatelé Altonu.

To byla pravda. Talbot zešílel. A jeho šílenství se vystupňovalo v okamžiku, kdy zemřela další jeho ratolest! Tentokráte maličká dcerka. Na dub si za jasného dne sedly vrány, které v hejnu vyzobávaly poslední zbytky roztroušených semínek z blízkého pole. Znenadání se ozvalo prasknutí a další větev se poroučela k zemi. Dívka se batolila u schodiště panského sídla, klopýtla a… Zmítající se tělíčko malé holčičky našla chůva.

„Byl to mžik! Jako kdyby jí někdo podkopl nohy!“ bědovala žena, když se dostavil lékař. „Tady je vše marné, má rozbitou lebku…“ zavrtěl hlavou doktor. Děvčátko trpělo krutými bolestmi a trvalo velice dlouho, než milosrdně vydechlo naposledy. Hrabě ze Shrewsbury tentokráte ke Starému dubu běžel po svých. Cestou padal, hrabal se zoufale na nohy, klopýtal, větve ho šlehaly do uslzené tváře.

„Přijď! Já ti dám úplně všechno! Celé své bohatství! Kde jsi! Podívej se! Mám to tady!“ hulákal na cestě u dubu. Chtěl s tou ženou mluvit, chtěl jí dát veškerý svůj majetek. Dokonce narychlo posbíral šperky a zlato, tím teď chrastil, a řval: „Prosím, já tě prosím, vrať se, ženo! Odvolej to!“ Nic.

„Jestli ta žena existovala, to nevíme. Ale mohla to být obyčejná žebračka, takových bylo v té době mnoho. Jedno si sedlo ke druhému a vznikla pověst. Jenže jsou tady také ty řetězy…“ naťukává opatrně v rozhovoru zaměstnanec penzionu Chained Oak B&B Richard, který o místní pověsti velice rád vypráví. Aby ne, Řetězový dub stojí kousek vedle farmy, ve které jeho příbuzní pronajímají turistům pokoje - a na starém stromu „stojí a padá“ podnikání celé rodiny!

Řetězy byl dub spoután po smrti třetího dítěte v rodině hraběte ze Shrewsbury. Třináctiletý hoch nebyl přímo synem Talbota, ale patřil k blízkým příbuzným. Ostatně žebračka řekla ratolest tvá nebo tvé rodiny… Tentokrát větev spadla bez jakéhokoliv vnějšího zásahu - byla to událost doslova strašidelná, protože přímo pod dubem projížděl kočár. A jak to tak v pověstech bývá, kdo v něm neseděl? Onen chlapec, který jel se svým tatínkem na návštěvu vznešeného příbuzného. Bum! I on měl rozdrcenou hlavu.

Hrabě už byl pomatený, běhal po vesnici a sháněl muže, kteří dub porazí. Nabízel všem zlato, házel po místních šperky, ale narazil na odpor. „My ho neporazíme. Je tady od nepaměti. A bude tu stát dále!“ vrtěli hlavou. Je to jako v Lucerně - lípy se nevzdali! Jenže ta nebyla prokletá! Zato majestátní dub měl chvíli opravdu namále - naštěstí zvítězil onen selský rozum.

„Báli se ho porazit. Přišlo jim to jako rouhání. On za to přece nemohl! Strom si stojí šest sedm století, aby ho porazil bláznivý šlechtic, který se zhroutil pod tíhou tragédií ve své rodině? To ne. Ale přišli na nápad. Prostě jej spoutali. Omotali kolem něj pevné řetězy. Máme doloženo, že se rituálu zúčastnil celý Alton. Všichni lidé. Tahali a tahali, až Starý dub spoutali. Větve netrčely, nehrozil pád. Bylo na tom něco až pohanského. Mýty a folklor, staré anglické legendy o stromech, o vílách, o čarodějích… A sotva měl řetězy, nic už se nestalo,“ popisuje pan Richard.

Legenda je to velice zvláštní, zajímavá a mrazivá. Mohla by být ale pravdivá? Obyvatel Altonu Richard si to nemyslí. Či spíše - rozhodně souhlasí s tím, že mohl někdy nějaký hrabě Talbot potkat pod dubem žebračku. To jistě ano. Ale zůstává otázka nad otázky - který z nich to mohl být?

„Datace celé pověsti spadá do období, kdy na panství bydlel hrabě John Talbot, 16. hrabě ze Shrewsbury - tato verze staví událost do roku 1840. Jenže šestnáctý hrabě John byl známý svou dobrosrdečnou povahou. Byl to lidumil, mecenáš a velice hodný člověk. Těžko by odmítl starou žebračku. A rozhodně by ji nemlátil bičem!“ říká Richard.

John měl se svou manželkou Marií Theresou tři děti - maličký vikomt John zemřel ještě jako miminko, dcera Mary Alathea Beatrix se provdala za prince z Melfi a třetí dcera, jeho milovaná Gwendoline, zesnula ve věku pouhých 22 let. A už měla čtyři děti!

A tři z nich zemřely na spalničky jako jejich matka. Mohl to být kořen té pověsti? Jeden malý syn, relativně mladá dcera a tři malá vnoučata - z toho by se pomátl každý, natož hrabě John Talbot!

„Když se o legendu začala zajímat BBC, její badatelé posunuli „Prokletí starého dubu“ do roku 1821, což by odpovídalo osobě Charlese Talbota, 15. hraběte ze Shrewsbury. My se ale držíme spíše naší verze, která koluje v Altonu. Byl to John, jednoznačně,“ umístil za svou odpověď mrkající smajlík pan Richard.

V dubnu roku 2007 museli potomci rodu zbystřit - z Řetězového dubu se zřejmě stářím a celkovým špatným stavem dřeviny uvolnila větev, praskla a spadla. Naštěstí se nic nestalo. „Čekali jsme, ale nikdo nezemřel. Bylo nám ale opravdu divně!“ uvedla rodina. Pak se dub naklonil a jaksi se „přizhroutil“ k jedné straně - nyní je sice pořád majestátní, ale půlka z něj klesla k zemi.

Jen kmen dole je pořád nesmírně mohutný a staré rezavé řetězy z devatenáctého století vypovídají o posvátné bázni, kterou před stromem lidé měli. Až takovou, že jej spoutali. Nebo se báli člověka? Mohla „čarodějnice z Altonu“ existovat? To už se nikdo nedozví. I identita hraběte zůstává neodhalená - pověst se mění, neví se, kolikátý hrabě Talbot to byl, počet potomků nesouhlasí, nesouhlasí ani pohlaví údajně mrtvých dětí… Jen dub zůstává spoutaný.

„Stejně už je to všechno pryč. A brzy bude. Anglie jako taková končí, snad jen venkov je ještě tím, čím býval. I když - na kdysi tak vznešeném a nádherném šlechtickém sídle stojí lunapark!“ povzdechl si Richard. A těmito slovy vyprávění o jednom prokletém stromě zakončíme.

Zpracováno podle: Chained Oak Penzinon Farm mailová korespondence, Alton Towers, The Chained Oak, Alton Towers (2), Řetězový dub, Lifee.cz, Hex - legenda o věžích, John Talbot, poděkování majitelům Chained Oak Farm B&B