Článek
Zesil to. Cože? Prosím? Pardon? Co jsi říkal? Ještě jednou? Nerozumím! To byly nejčastější fráze, které jsem v běžném kontaktu používala. V naší malé domácnosti vlastně z mojí pusy mimo nadávek, rozčilování, příkazů, zákazů a oznámení nic jiného nevyšlo. „Nahlas! Zesílit! Pusť tam, prosím, titulky! A co jsi říkal? Zopakovat prosím!“ hulákala jsem. Tyto výkřiky doprovázela směšná gesta, která bych mohla shrnout pod jeden název: „Jak ze sebe udělat ještě většího blbce!“
Třeba jsem si podložila oba ušní boltce dlaněmi a vytrčila je do prostoru, abych lépe a radostněji přijímala vzdálený šepot (což byla pro ostatní naprosto běžná a standardní polohlasná mluva) a vypadala jsem u toho jako Tóma Hluchoněmec. Nebo Otík Rákosník, to spíš. Toto své akrobatické číslo jsem provozovala i na veřejnosti a při úředních jednáních, čímž jsem přiváděla k šílenství a záchvatům smíchu i škrobené bankovní úředníky, notáře, jednu paní v pohřební službě i primáře v nemocnici!
„Taková hezká ženská, co to vyvádíte? To by člověk neřekl, jak ty slechy člověka zpizdí!“ prohodil jednou i můj nebožtík pan doktor, který mě pořád nutil ať si propánaboha pořídím to naslouchátko! „Nejde to!“ tvrdila jsem mu, protože to tvrdili lékaři i mně! Radši jsem si sebou nosila zápisníček a tužku, s lidmi si psala - nebo taky nepsala, protože byste nevěřili, co se občas strhlo, když jsem někomu řekla: Jsem nedoslýchavá. JSEM HLUCHÁ.
„Tak se nech na státní náklady porazit, HLUCHOUNE!“ zařval na mě jeden hezký sympatický pán. „To je otřesné. A to mám jako na vás křičet? Proč? Omezujete VY MĚ!“ měla ke mně řeč pohledná dáma ve středním věku a vrtěla nade mnou znechuceně hlavou, až se jí na dokonalých uších rozklinkaly neméně dokonalé náušnice. Případně: „Tak si někam zalez a neobtěžuj. Ty neustálé Cože a Prosím, to je tak hnusný. Fakt únavný. To se prostě nedá.“ sdělila mi i docela blízká kamarádka.
O své hluchotě jsem tady už psala - a jako vždy, když se tímhle mně blízkým tématem zabývám a otevírám tu Pandořinu skříňku, tak musím uvést jedno shrnutí, které mi řekl pan doktor v Ústavu leteckého zdravotnictví, kam mě před X lety dotáhl z protekce můj zoufalý táta, protože i když mě upřímně miloval, vadilo mu to. Vadilo mu, že má nahluchlou dceru, vadilo mu, že mi musí vše opakovat, vadilo mu hlavně to, že se trápím JÁ.
„No jo, Pavle. Víš, tohle je blbý. Má vrozenou vadu.“ zjistil lékař, když jsem absolvovala kolečko po všemožných audiometrech a foniatriích. Dokonce jsem trávila spoustu času v hyperbarické komoře, kde jsem pod tlakem dýchala kyslík, čímž se mi ty moje pitomý uši měly nějak „zresetovat“ . Nepodařilo se, trpím něčím, co lze opsat jako postupné odumírání takových těch tyčinek, co přijímají zvuk. Jestli jste viděli Byl jednou jeden život, tak tam jsou tyhle tyčinky vykreslené naprosto krásně. Já je měla méně krásné, ba občas i žádné.
„No jo, ale… Je to mladá holka, to to bude jen horší? Kdybys viděl, jak je z toho nešťastná. A lidi kolem? Některý se chovají jako dobytkové. Copak za to může?“ slzel tehdy táta - asi není divu, to je pro každého rodiče tristní, když zjistí, že má porouchané dítě! „Ale co už,“ mávl táta rukou, když mu tehdy jeho kamarád lékař, což byl shodou okolností jeden z největších odborníků té doby na vady sluchu vůbec, sdělil, že už to bude jen horší a vyléčit se to nedá. „Myslím, že je to furt lepší, než kdyby byla slepá. To by nepřežila. Já bych to nepřežil…“ kýval táta.
Docent se na něj podíval a řekl ono zmíněné shrnutí, které se stalo i mou mantrou: „To není tak jednoduchý. SLEPOTA ODDĚLUJE OD VĚCÍ - HLUCHOTA OD LIDÍ.“ A tohle je největší životní moudro, které se ke mně dostalo. Je to přesně ten důvod, proč se lidé k nahluchlým občas chovají jako k nesvéprávným idiotům a proč bývají tak krutí a netrpěliví.
„Slepýho každej polituje. Podá mu ruku, nabídne mu pomoc. Povídá si s ním. Ale hluchej? Toho mají za blbce. A nediv se, když ji i blízcí lidi vymažou. Víš, budou si myslet, že je natvrdlá, když je neslyší. Nezapojí se do hovoru, nerozumí jim, tak ji odkloní. Pro některý lidi je to náročný. Nemají trpělivost hulákat a dokola něco opakovat.“ kýval hlavou lékař - a de facto tím potvrdil to, co říkal - stála jsem totiž vedle něj a mluvil k tátovi přes mou hlavu! Jako kdybych tam nebyla!
„Pro lidi je přítomnost hluchýho moc práce. Moc hluku. Moc řvaní. Pak rezignujou a bude z ní kus nábytku. Pak bude sedět někde u stolu a jen se usmívat. Protože nebude mít ani šajn o tom, co si lidi povídají. Občas se někdo nakloní a bude se snažit ji zapojit, ale brzy toho nechá.“ Hm, měl pravdu. To se mi stalo tolikrát, že si to ani neumíte představit! Fakt je to sociální izolace, o které se nemluví. Občas už jsem křičela i já:
„Já nejsem hloupá ani debilní! Stojím tady! Před váma, vidíte mě!“ nadávala jsem frustrovaně, když moje tělo sice vyplňovalo prostor, ale nikdo si té „hluché stafáže“ nevšímal. No, je jasné, že jsem si jen utrhla ostudu! Tak jsem pak už jen existovala v tom svém ztlumeném světě - možná proto mám tak velkou představivost. Utíkala jsem totiž do své hlavy, kde jsem si budovala vlastní světy a okolí moc neřešila. Když mi to nechtějí říct, tak ať! Naslouchátka jsem v průběhu let měla, ale bylo to k ničemu. Vše bylo MOC. Neslyšela jsem lidi, ale všechno okolo.
Nebo jsem neslyšela vůbec nic, protože se všechny zvuky slily v jeden obří megazvuk, který mi vrážel do hlavy rozžhavené hřebíky a nekecám vám, spustila se mi i krev z nosu! Vyladit to nešlo, pokusy byly nesčetné, až jsem toho prostě nechala. Marný boj! Začala éra zápisníčků a vytrčených boltců, které vedly alespoň k výbuchům smíchu netrpělivého okolí. Dobrovolně jsem ze sebe dělala blbce, abych alespoň něco v tom éteru lapla! Však si to zkuste sami!
Postavte se před zrcadlo a dlaněmi si vystrčte boltce. No? Už se smějete? Tak to jsem přesně já. Respektive byla! Já se totiž rozčílila. A když se rozčílím, tak se kousnu. Dcera roste, musím ji slyšet, musím jednat s lidmi v předškolním i školním vzdělávání - jednoduše to už nešlo. Po sériích vyšetření a vytvoření tvarovky jsem si jela pro nové naslouchátko rozhodnutá, že to prostě naposledy zkusím. No! A zkusila. A děly se fakt neskutečné věci. Uvedené úvodní rezignované otázky z úvodu se změnily na Ztlum to! Nemrkej tak nahlas! Nedejchej! Nesmrkej! Nemysli! Já tě slyším myslet! Ztlum to. ZTLUM TO ZTLUM TO!
„Co se mamince stalo?!“ ptala se dcera manžela, když si maminka strčila aparátek do ucha, zapnula jej… A ocitla se na jiné planetě. Přátelé, to bylo neskutečný! Jdou ke mně vyfiltrované a čisté zvuky, srozumitelné, očištěné, ale tak tak tak HLASITÉ!!! To bylo strašný! „Nic se jí nestalo. Jenom teď slyší,“ pozoroval mě manžel, jak tu maniakálně poskakuju po bytě a hledám nový svět. Lednice opravdu tak hučí? A co je tohle? Digestoř? Jako fakt? Takovej randál? A co to ťuká?
„Když píšeš, tak ty klávesy takhle ťukají!“ zaburácel manžel manželovým hlasem, který mi rezonoval v mozku. „Pšššš!“ chytila jsem se za hlavu zděšeně, až se musel smát! „To snad není možný!“ sténal při večeři, když se cpal chlebem a mně VADILO, ŽE MU PADAJÍ DROBKY - ne proto, že nadrobí, to je mi fuk - ale cvrnkaly! Hlasitě!
„Ježišmarjá,“ držel se za hlavu, když jsem tu chodila jako vědma a oznamovala: „Ten kartáček takhle vrčí? Tak nahlas? A co to ťuká? Jak jako zvenku? Kde? Támhle?“ vytřeštila jsem oči z okna (utěsněného a zavřeného), kde v dáli dva kluci odhazovali lopatou sníh před domem! A tohle? Buch buch buch buch… Srdce! Tlukot srdíčka kočičky Emičky, když ji manžel přinesl v dospávající narkóze po kastraci a já se k ní sklonila. Ležela u topení v krabici, dcera ji dojatě přikrývala a manžel si do obýváku stěhoval peřiny a pivo, aby byl u ní, až se probudí.
„Ale to nemusíš. Já ji uslyším. Slyším, jak dejchá, takhle, chrrr… chrrr..,“ seděla jsem u krabice v podřepu a sledovala totálně tuhou kočičku. „Ty bláho. Ty máš bionický ucho. Fakt! Jsi špion.“ řehtal se manžel. Nahlas. STRAŠNĚ MOC NAHLAS! Já byla tak zpitomělá, že jsem jim zakázala se smát! Nebo zpívat! Jak král z Pyšné princezny! Já už je viděla, jak běží nahoru na louku, kde tančí jako švec a hulákají: „Pusťte mě z té klece ven, budu zpívat cééélej dééén!“, takže jsem se zastyděla.
„Pardon. Já za to nemůžu. Vše mi bodá přímo do hlavy. Já slyším i jak ona přepíná televizi!“ ukázala jsem na dceru, která si lovila na YouTube ty své Tary a Fizi. Jindy jí to zakazuju, teď jsem jen mávla rukou. To Fizi fakt tak řve? A Tary má ukrajinský přízvuk, jasně to slyším! Já slyším i to, co nechci. Míchání kafe. Spláchnutí záchodu je jako protržená přehrada. O vylučovacích pochodech nejen u nás, ale i u sousedů, raději nemluvím! Také prostá tekoucí voda z kohoutku hučí jako Niagara. Teskně - a strašně NAHLAS!
„Co to děláš? Co to je?“ byla jsem zprvu neustále vylekaná - ty nové zvuky jsem jednoduše neodhalila! „Když kolem tebe všechno cvaká a šustí a kvičí a drnčí…“ říkala jsem manželovi, který to nemohl pochopit a ptal se, co prokristapána blbnu a škubám sebou jako kdybych si šáhla do zásuvky!. „Jak to můžeš slyšet?“ divil se, když si dcera v pokojíku rozbalovala bonbon a zašustila papírem. „Nevím. Ale slyším.“ Když chtěl popsat, co se mi děje v hlavě, nedovedla jsem to. Ta zkušenost je prostě nepřenosná a nesdělitelná.
„Jako kdybych měla v uchu zesílený rádio. Tak ty zvuky slyším. Jako spíkra z rádia. Je to mechanický zvuk. Není to ten „hladivej“ zvuk, není to přirozený. Jako kdybych si v hlavě na plný pecky pustila rádio.“ snažila jsem se mu vysvětlit, co se mi honí hlavou. „Mami? Máš ouško?“ přišla dcera v kostýmu lovkyně démonů Rumi, v ruce měla mikrofon (strašně silný mikrofon, prej dětský mikrofon, to určitě!) a chtěla si zazpívat. „Mám, beruško.“ usmála jsem se na ni - pořád ještě nemůžu pochopit, že má tak sladký hlásek!
„Tak si ho vyndej, já budu zpívat. Abys nekřičela Ztlum to Ztlum to!“ sdělila mi Rumi načuřeně, až jsem začala smát. Tak jo! Vyndala jsem si aparátek a ponořila se do milosrdného ticha, které ale bylo ohlušující. Je to protimluv, ale kdo nezažil, nepochopí! To ticho řvalo! Začala jsem tedy ty dva extrémy střídat - když jsem doma a nepotřebuju to, vyndám a vypnu. Když jde manžel z práce a dcera ze školky, nasadím si to a zapnu. „TRRRRRRRRRRRR!“ ozval se najednou poplach, kdy jsem, nekecám vám, skoro lehla v panice v zemi! To bylo strašný! Ale kdepak. Jen zazvonila pošťačka!
Nebo ptáci! Máme na balkoně krmítko, sypu jim, mám ty opeřence moc ráda. Jenže řvou! „Co to je?“ zatuhla jsem opět v bytě jako špatně vyřezaná svatá - manžel začal těmto mým zásekům říkat Hádej, co máma slyší! „Hádej, co máma slyší?“ „Pííííííí Píííííí klll kllll cccc…“ popisovala jsem jako totální cvok, až se mi tu všichni smáli. „Ptáci. Perou se v krmítku.“ uhádl manžel. „Cože? To jako fakt?“ nevěřila jsem tomu. A fakt!
Sýkora se hádala s druhou sýkorou, rvaly se o semínko slunečnice, nadávaly si - nadávaly přímo v mojí hlavě! „A počkej na jaro. To zešílíš.“ smál se můj muž. „Tohle je ale opravdu tak hrozně divný! Jako kdybych byla na úplně jiný planetě. Před tím se nedá utýct!“ řehtala jsem se a znovu si říkala, jak strašně zní můj hlas. Já si vždy myslela, že mám hluboký sexy hlas. Chachá! Tak to jsem se krutě spletla! Zním jako dítě zavřené v sudu! Pod vodou!
Sotva jsem v bytě odhalila všechny ťukající démony i původ škrábavých zvuků, které mi lezly na nervy a bála jsem se, že je to myš (byl to výrobník ledu, ehm), rozhodla jsem se o svém epochálním vylepšení říct rodičům. No. Oni jsou sice tak trochu mrtví, ale vědět to musí, ne? Že se jejich dcera stala Cyborgem a je vylepšená. Petra 2,0! „Já jdu!“ oblékala jsem se. Mimochodem, huláká i zip! ZZZZZ! Za chvíli tu budu řvát jako Boba z Léta s kovbojem: Kykyrykýýý! Jak kykyrykýýý! Já ti dám, kykyrykýýý! „Kam?“ otázal se muž a ŽVEJK CCC ŽVEJK CCC… Kousl si do řízku, no!
„Na hřbitov.“ odvětila jsem, obula do vysokých holínek, CVAK CVAK… Podpatky! To takhle klape? To snad není možný… „A máš ucho? To jdeš poprvý s tím ven, ne? Tak špicuj uši, fízle! A bacha, největší průšvih by byl, kdyby ti z toho hrobu odpověděli!“ poplácal mě po hlavě, PLÁC PLÁC PLÁC. „No, taky jsem o tom přemýšlela,“ usmála jsem se, zesílila si ucho, schovala je pod vlasy (já o tom ještě nikomu neřekla) a vykročila jsem.
Krrr Krrr.. PRÁÁÁSK! zabouchly se dveře, přičemž se mi v hlavě usadila Esmeralda a cvakala na kastaněty. To byly strašný zvuky! Skříííp… Buch Buch.. HRRRR.. ŠOUP ŠOUP EHHHEÉÉÉ! - Inu, šla jsem po chodbě. Kakofonie zvuků vycházela i z bytů naproti a nahoře, vylétla jsem ven a opět se ocitla v novém světě.
Auto skřípalo a hučelo… Teda možná to bylo auto, protože já žádné auto neviděla! Možná jelo někde pár kiláků ode mě… Haf Haf Haf, Mňaaaáááuuu… Kokokodááák! Svět se mi ukázal v úplně nové realitě. Fakt! Já se i zapotácela, protože se ten nápor zvuků nedal unést. Zvyknu si na to někdy? Zřejmě ano. Ale asi si nezvyknu na to, že slyším a velice nahlas a srozumitelně slyším VŠECHNY lidi v dosahu mého bionického ucha! To jsem se dozvěděla věcí! Pochodující lapač zvuků vyrazil směr hřbitov a nestačil se divit!
„…a já jí řek, voe, co blbeš voe, já s ní nic nemam voe, si upadla voe, rači mi řekni, kdy vaši zase vypadnou z domu a vodevřeš vokno, abych… crrrr…“ bavili se dva mládežníci u krámu a otevírali si plechovku s kolou. „Jaruno! Ty jsi v jiným stavu! Ježiši Kriste, co budeme dělat?“ bědoval nějaký pán. Co bědoval, řval! Pro mě řval, doma si zřejmě s manželkou jen zděšeně šeptali, cože to na ně přišlo, protože mají již šestero zdravých a odrostlých potomků! „Ty bláho. Tohle kdyby měla Kelišová, tak Slunce Seno ani nemusel Troška natáčet. Nebylo by o čem točit, protože by baba všechno věděla. Já jsem Kelišová.“ zasmála jsem se svým kňouravým (to je ale opravdu otřesný!) hlasem a bylo mi trapně!
„Jak k tomu ty lidi přijdou, že je slyším? No. Ale! Copak za to můžu? A hlavně, nikdo neví, že to ucho mám. Neměla bych to říct? Vyhlásit rozhlasem? Jasně! Dejte si bacha, Pavlíčková slyší!“ řehtala jsem se v duchu, když moje DUS DUS DUS holínky vykračovaly na hřbitov za maminkou a tátou. „DĚDKU, NEČUM! VOTOČ SE, DOBYTKU! CHLÍVÁKU!“ zařvala znenadání nějaká ženština, já sebou trhla a jen matně zahlédla stín nějakého pána v okně, od kterého ho trhala ženská v zástěře!
Já to snad vypnu, zuřila jsem, došla na hřbitov a klekla si u maminky a táty do sněhu. „Ahoj. Já jenom,“ zadrhla jsem se, „Slyším. Víte? Tak abyste to věděli. A taky…“ rozpovídala jsem se, lítaly ze mě všechny věci, co mi přišly na mysl. I jsem jim vynadala, že si klidně umřou a nechají mě tady! Tak. „To jsem vám to dala. Splněno, ještě půjdu do krámu,“ utřela jsem si ubrečené oči a vyčkávavě stála u hřbitovní brány. Co kdyby náhodou! Jeden pozdrav. Blbý čau! Co vám to udělá, když už slyším!
Ale nic, na našem hřbitově vládlo krásné ticho, které znenadání přerušilo kýchnutí. Nebo co to bylo. Spíš to znělo jako výstřel z vejfuku: „HA HA HA PČÁÁÁÁ! Hrrn. Hrrn… Crrrrrrrrrrrr…“ ozvalo se za smuteční síní. „Chi chi chi!“ řehtala jsem se, protože močící pán s rýmou troubil do kapesníku jako slon! „Obouruč. Nejspíš. Jak to teda zvládnul? Nebo si pánové nemusí držet..?“ detekovala jsem svým špionským uchem a kráčela k Vietnamcům. To bylo také dílo! Hučely chlaďáky, lidé hlaholili, zrrrn zrrrn zrrrn… krájela paní prodavačka salám, někdo mě zdravil…
Měla jsem to tím rozhlasem vyhlásit, měla! Protože jsem se o sobě díky uchu dozvěděla takovejch věcí! Stačilo málo! Mít to nasazené v krámu, pozdravit dvě „kamarádky“, otočit se k pečivu a dozvědět se: „Co to zase má na sobě! Neni už na to moc stará? A určitě bere Vozempích, je hubená (aaaaách, kdyby Ozempic, chřipka, mé milé dámy!), a slyšela jsi… A představ si… Nojó, nepovídej…“ To bylo drbů! A vůbec jim nebylo trapné, že stojím metr od nich!
Už si prostě zvykly, že neslyším ani slovo. A já nevěděla, co mám dělat? To si mám dát na krk ceduli jako mělo Dlouhé bidlo - jen to jeho Jsem němá. Pořád. Od narození! upravit na BYLA jsem hluchá. Pořád. Od narození? Nebo na ně mám naběhnout a prozradit své špionážní krytí? Ta ženská má ale problémy, zavrtíte možná hlavou znechuceně. Má být šťastná, že slyší, co? Máte pravdu!
A já jsem. A všem bych vám chtěla říct, abyste to nevzdávali. Ve všem. Když vám někdo řekne, že to nejde, tak se nesmíte dát odbýt. Třeba to nejde, třeba to jde, ale zkusit se to musí. Já už si vzala ucho i na vrchol Čerchova a byl to zase další jinej svět. Třeba slyšet pravý vichr z hor. Křoupání sněhu a dceřino výskání. A polohlasnou němčinu, která ale opravdu nemohla jít z Bavorska! Nebo jo? Až tak?
V tom případě jsem Terminátor! Zřejmě budu muset naslouchátko reklamovat! Asi bych byla první, co by jako důvod uvedla, že slyší až moc a všechno. Tak uvidíme! Hezký den všem a kompenzačním pomůckám zdar!
A také naději. Protože ta, jak známo, umírá vždy poslední!
