Nejděsivější adresa v Česku? Na statku v Komárově bydleli hned dva sérioví vrazi, zabili zde 11 lidí

Věříte na prokletá místa? Může zlo přitahovat další zlo? Může sídlit ve zdech nenápadného statku v malé vesnici v Čechách? „Jaké zlo? Dům je dům, jsou to čtyři stěny, nahoře je střecha. Tečka. Žádné temné síly, žádné čáry máry nebo sám satanáš. Dům nemůže za to, co uvnitř něj udělají lidé.“ odmávnou tyto otázky realisticky založení lidé. A mají asi pravdu.

Nicméně jeden z nejzáhadnějších případů naší kriminalistiky se jednoduše nedá přejít pokrčením ramen a konstatováním, že jde o náhodu, statistickou odchylku, která je sice neuvěřitelná, pravda, ale ve finále to vlastně nic neznamená. Ale ruku na srdce - vy snad znáte nějaký jiný dům v Čechách, do něhož se postupně a nezávisle na sobě nastěhovali dva sérioví vrazi a zavraždili v něm jedenáct lidí?

„Co je na tom,“ mohou zcela oprávněně oponovat další Češi, „No! Stane se. Nic ďábelského na tom není!“ To je také pravda! Jenže… Osud obyvatel domu číslo popisné třicet v Komárově v okrese Pardubice nedává dodnes spát mnoha kriminalistům, detektivům, policistům i amatérským badatelům.

V malé osadě, která je dnes součástí obce Dolní Roveň, se odehrálo něco neskutečného. Něco, co je tak propletené a osudové, že by se podle toho mohl natočit pěkně napínavý thriller! „Ke všemu neuvěřitelnému je třeba dodat, že oba vrahy (Englicha a Novotného) odsoudil stejný soud ke stejnému trestu prakticky ve stejný den v roce, oběšeni byli na stejné šibenici a skončili ve stejném neoznačeném hrobě,“ konstatuje Jaroslav Mareš na svém webu Badatelé.net.

Jaký je příběh domu v Komárově a jedenácti mrtvých, kteří byli krutě zavražděni v jeho zdech?

Celé neskutečné vyprávění o náhodě, která snad ani nemá obdoby, začíná v nám již nesmírně vzdáleném roce 1884 - a to svatbou! Veselka se konala 22. listopadu 1884, nebyla ale okázalá, hlučná a nákladná, jak by se dalo předpokládat na velkém a poměrně bohatém statku u Marešových, kdepak! Už třiatřicetiletá nevěsta Marie se držela o šest let mladšího ženicha Josefa Englicha a tvářila se všelijak. Není divu! Mladá žena provedla věc, které se říkalo „hanba pod střechou“.

Měla totiž šestileté dítě se svým vlastním švagrem. Malou Aničku velice milovala, svůj úděl svobodné matky pokorně přijala, ale lidé po ní plivali. Se švagrem, fuj, poběhlice! Na vesnici se tohle jednoduše neodpouštělo. Marie vzdorně zaťala pěsti, ale pak se na ženicha vděčně podívala. Vysoký a kadeřavý Josef Englich před svatbou pracoval jako dělník na železnici, nyní se rozhlížel po selském stavení a v duchu uvažoval, jak se z pasti, kterou na sebe upletl, co nejlépe vymanit!

Podepsal totiž předsvatební smlouvu, která určovala, že celý statek, louky, polnosti, les i dobytek je jeho. Jenže! Musel nevěstiným rodičům vyplatit na tehdejší dobu ohromující částku 1 500 zlatých. A ještě se zavázal k tomu, že nechá na statku ve výměnku dožít nejen pantátu Václava s panímámou Terezií, kteří mu dceru doslova vnutili, aby byla konečně odbytá, jak se tak říká, ale měl do smrti zajistit byt a stravu druhým výměnkářům - stařičkým pantátovým rodičům Josefovi a Anně!

„Aby to čert vzal,“ uvažoval v duchu Josef Englich. Sotva dotančil s nevěstou povinný tanec, usedl ke stolu a přemýšlel: „Celej statek je můj. Vše je moje. Ale kde bych sakra vzal tolik zlatek? Ta smlouva je velkej malér. Do čeho jsem to vlezl? Navíc dvojí výměnkáři, copak jsem ztratil rozum? Kdo to má živit? Snad umřou co nejdřív. Ty starý jsou nad hrobem, pravda, ale tchán a tchyně? Leda že bych…“ napadlo Englicha. Cynicky se zazubil na smířenou nevěstu, v duchu Marii počastoval hanlivou nadávkou a najednou měl hotový plán. Temný a vražedný plán plný zášti, smrti a krve!

Sotva se Englich usadil na statku, ukázal svou pravou tvář - Marie poznala, že má v hlavě v hlavě jen peníze. Ale přece jen se dle jejího uvážení snažil. Dokonce laskavě nosil na oba výměnky jídlo, se starým pantátou se chodil radit a navštěvoval i prarodiče své ženy. Stařečci Anna a Josef byli už dětinští, byli rádi za vlídné slovo a bezzubými ústy žmoulali různé cukrové homole, co jim Englich přinesl. A také chlebíček! Chléb namazaný máslem, to byla dobrota! Do voňavého „božího daru“ také s oblibou kousali Terezie s Václavem.

„To je hodný zeť,“ pochvalovali si Englicha. Hodný zeť také ukázkově truchlil, když byl zčista jasna ze statku vypravován jeden pohřeb za druhým! „To na ně Pánbůh pěkně dopustil! Takové rány, to snad není ani možné!“ křižovali se vesničané, když šli z dalšího funusu, přičemž Josef Englich lomil rukama a naříkal, co si bez svých „milých staroušků“ počne! Série úmrtí ve statku číslo popisné 30 začala 15. ledna 1885, kdy po silné nevolnosti a křečích zemřela Mariina matka Terezie.

Sotva se mladá hospodyně stačila ze smrti maminky nějak vzpamatovat, 12. a 16. března zemřeli oba staroušci - Josef i Anna. Oba trpěli křečemi a prudkou nevolností, záhy se rozstonali - a sotva stačil přijít kněz s posledním pomazáním, leželi v rakvi v sednici svého výměnku a postupně byli pochováni do rodinného hrobu, u kterého Englich dojatě naříkal. Sotva zemina na rovu sesedla a nastal květen, ze statku vynášeli další rakev.

Tentokrát maličkou, dětskou, ve které ležela mrtvá Mariina dcerka Anna. Marie Englichová se málem pomátla na rozumu. „Nic jí nebylo, včera se navečeřela, lehla si, začala dávit, chrčela, naskákala jí vyrážka - a najednou umřela!“ vykládala Marie sousedkám zděšeně. „To je snad nějaká nemoc! To bude nakažlivé!“ rozprchly se ženy s šátkem přitisknutým na nos a Marie se vracela do statku s prázdnýma rukama a rozervaným srdcem.

„Tak jste mi zbyl jen vy, tatínku,“ hladila uplakaná Marie Englichová po ruce roztřeseného starého Václava Mareše, který večeřel chléb s máslem. Přinesl mu ho zeť! A už druhého července 1885 musel Englich poslat služku pro lékaře. „Vyřiď mu, že je pantátovi špatně! Asi z té večeře, bože můj, co se to děje? Cožpak tu řádí nějaká nemoc?“ lomila zoufalá Marie rukama. Lékař si uvědomil, že ve statku všichni „padají jako mouchy“ a začalo mu to být divné. Sotva se od nemocného výměnkáře vrátil do Holic, informoval místní soud: „Myslím, že je to otrava. Musíme něco udělat!“

Vyšetřující soudce chvíli uvažoval: „To je šlakovité! To nám tu pod nosem řádí nějaký travič? Nemůže to být náhoda? Ne? Myslíte? Tedy ať ten chorý člověk vypovídá!“ nařídil starý pán. Výslech umírajícího pantáty Mareše, který se svíjel v příšerných křečích, byl zcela jednoznačný. Prý mu nic nebylo, dokud nesnědl Englichem přinesený chleba. V sedm hodin večer upadl starý statkář do agónie a zemřel. Pět lidí skonalo během krátké doby za stejných okolností - konečně si to vyšetřující soudce poskládal a dal příkaz k okamžitému zatčení Josefa Englicha.

Ten se zuřivě bránil. „To jsem nebyl já, to má na svědomí Marie, moje žena. Nechtěla už vydávat peníze za čtyři výměnkáře. A ta malá holka byla plodem hříchu, té se taky chtěla zbavit!“ rozčiloval se Englich, takže do vazby putovala i Marie, která se po tomto odhalení skácela jako podťatá. „Můžeš bejt ráda, že nezabil i tebe! Určitě to chystal!“ říkala ohromené ženě spoluvězenkyně. Englich mezitím rozesílal na všechny strany různé motáky, ve kterých žádal své blízké, aby vraždy nějakým způsobem „přišili“ Marii.

Ale marně, bdělí dozorci vždy vše zachytili a Englich tím ve své hlouposti vlastně dodal soudu důkazy proti sobě samému! Soud trval dva dny, Marie byla osvobozena a 12. února 1886 brutálního sériového vraha, který z mamonu vyvraždil celou rodinu své ženy, pověsil kat Jan Piperger v Chrudimi. Tělo Josefa Englicha skončilo v hromadném hrobě, Marie skončila v dluzích - a navíc jí přivedli dítě, které zplodil Englich těsně před svatbou s nějakou služkou! Nebohá žena musela vyhlásit, že statek prodává v dražbě. A přihlásil se zájemce. Jmenoval se František Novotný.

Novotný se do „krvavé“ nemovitosti přestěhoval se svou manželkou Antonií. Podsaditý muž s mohutnou hrudí a ryšavými vlasy působil na okolí jako solidní a hodný člověk. „Žádný poděs. Já mu říkala, co se tam stalo. Pět duší zamordovanejch! Ale on řekl, že dům za to nemůže.“ říkala jedna vesničanka druhé. Ta přikyvovala: „Já si tam byla půjčit sůl. A ukazovala jsem mu, kde měl Englich utrejch (arsenik) poschovávanej! Ale taky mávl rukou a řekl, ať mlčím,“ debatovaly ženy.

Není divu! Strašná a obludná tragédie v lidech z malé vsi zákonitě musela rezonovat. Všichni obyvatelé Englichovo řádění probírali pořád dokola. A zanedlouho měli další důvod, aby se shlukovali před statkem, kterému nyní říkali „pekelná jáma“. V roce 1898 totiž místní jen nevěřícně sledovali, jak z prokletého domu vyvádí patrola bodrého souseda Františka Novotného, který byl obviněn z několikanásobné vraždy! Vše začalo ihned po nastěhování, kdy dosud bezdětní manželé Novotní očekávali příchod prvního potomka.

A sotva se dítě narodilo, záhy zemřelo. Totéž se stalo s dalším a dalším… Tehdy byla dětská úmrtnost vysoká, to je pravda, ale šest miminek za sebou? To nebyla náhoda. Postupně zemřeli František, Julinka, Maruška, Emilie, Františka a druhá Emilka. Šest dětí! Antonie si mohla oči vyplakat, František Novotný dělal zdrceného otce, malé rakvičky jedna za druhou putovaly do společného hrobu… „Psotník. Katar. Křeče. Tetanus. Záškrt. Černý kašel…“ krčil lékař rameny, když se snažil určit nějakou příčinu smrti maličkých dětí. Některým nebyl ani den, některé se dožily deseti či třinácti dní. Samozřejmě to nebyla náhoda. A nebylo to zdaleka všechno.

Po smrti dětí se František Novotný sebral a od své uplakané a zhroucené ženy odešel „na lepší“. Již dlouho měl milenku, jistou Marušku Půverlovou, které se v roce 1897 narodil Novotného syn František. Novotný byl naštvaný - sotva mu Maruška pošeptala to sladké tajemství: „Já budu chovat. A tentokrát to neumře. Nejsem jako ona! Tohle bude silné dítě, přežije to, budeš táta!“, neobjal ji a nepolíbil. Naopak se rozčílil a hnal Půverlovou k anděličkářce na potrat. Neudělala to. „Tak to udělám já,“ rozhodl se sociopat a cynický zabiják malých dětí František Novotný.

29. března 1898 přiběhla Marie Půverlová s malým Františkem k lékaři. Hošík měl poleptané rty a vnitřek úst, jazyk měl zcela spálený a místo dýchání jen těžce chrčel. O den později půlroční chlapec zemřel. Ten samý lékař, který odhalil Englicha, zbystřil i v případě Novotného. „To snad není ani možné! Šest dětí v domě, nyní sedmé u Půverlové - a u všeho byl ten chlap Novotný! Já to musím ohlásit!“ děl doktor Pycha a nastala vřava.

Lidé se srocovali, debatovali, křičeli a tloukli do oken statku, kde nešťastná Antonie jen spínala ruce. Na hřbitově proběhla exhumace všech dětí - šesti manželských i sedmého nemanželského hošíčka - u všech miminek byla prokázána otrava arsenikem, u staršího hocha fatální poleptání kyselinou dusičnou! Netvor Novotný skončil ve vězení, odkud podobně jako Englich psal motáky na všechny strany a snažil se shodit vinu na milenku i manželku.

Obě ženy vypovídaly, že podle jejich názoru Novotný jednoduše neměl děti rád. Vadily mu. Nesnášel jejich pláč. Říkal tomu posměšně „kvikot“ a nechal se v hospodě slyšet, že je lepší živit sto prasat než jedno dítě. Prý by to všechno „naházel na hromadu a zakopal“. Jména svých mrtvých dětí si nepamatoval, nevěděl ani, kolik se jich narodilo. Při výslechu počítal na prstech, kolik jich tedy zemřelo: „Asi pět. Ne, šest. Já nevím.“ krčil rameny bezcitný Novotný.

Bestiálnímu vrahovi malých dětí přitížil svou výpovědí i soused, který si jednou v legraci postěžoval, že „se mu ta drobotina doma kupí“. Měl hodně dětí, musel se ohánět a Novotný mu prý pošeptal, že by to mohl vyřešit. „Našel jsem za trámem na půdě něco po Englichovi!“ měl říct sousedovi významně, načež tento raději dělal, že nic neslyšel. Vše bylo tak obludné, že i soudní stráž se tak tak držela, aby Novotného nepoplivala. Druhý obyvatel statku v Komárově, který byl odhaleným sériovým vrahem, však svou vinu neustále popíral.

Přelíčení s krutým vrahem trvalo čtyři dny. Nakonec byl Novotný stejně jako jeho „soused“ Englich odsouzen k trestu smrti provazem. 25. února 1899 přijel do Chrudimi další kat. A představte si, že to byl syn předešlého kata Pipergera, budoucí slavný mistr popravčí Leopold Wohlschläger! Když se Novotný houpal na šibenici, podle vzpomínek kata trvalo velice dlouho, než sebou přestal škubat a zemřel.

„To si zasloužil. Ještě to měl moc mírný! Já bych ho lámal v kole!“ zněl v tomto případě zcela adekvátní a spravedlivý hlas lidu. Všichni si také uvědomovali neskutečné souvislosti, které se případem dvou vrahů proplétaly jako pomyslná červená nit. Novotný našel „věci“ po Englichovi, zřejmě tím samým arsenikem jako předešlý „kolega“ otrávil šest svých dětí, kterým nedopřál být naživu déle než 14 dní! Našel tam i kyselinu, kterou nalil půlročnímu Františkovi do hrdla.

A aby toho nebylo málo, oba popravení skončili ve stejném hromadném hrobě. O tom, že jednoho popravoval otec a druhého syn, bylo již napsáno. A zbylo ještě jedno ohromující spojení těchto dvou sériových vrahů: Když Novotný sháněl nevěstu, jedna z obyvatelek Komárova mu měla dohazovat vdovu po Englichovi! „Má velkej statek, muž jí ubezdušil celou rodinu, je sama, jeho voběsili, co kdyby sis ji vzal?“ Asi nějak tak to mohlo být.

Mohlo, ale nebylo. Nicméně všichni musí uznat, že na „případu krvavého statku“ je něco neuvěřitelného. Náhoda? Osud? Zlo? To asi každý čtenář musí posoudit sám. Jisté ale je, že i u nás v naší zemi najdeme místa, ze kterých mrazí v zádech. Tak jako kdysi výstavní a bohatý grunt č. p. 30 v malé vesnici na Pardubicku, v jehož zdech žili dva vrazi a zabili zde tehdy volně dostupným arzenikem jedenáct lidí.

Fotografii statku najdete například zde

Zpracováno podle:

Badatele.net, Badatele.net (2), Komárov, Seznam českých sériových vrahů, True Crime dokument YouTube, Aha.cz