Zkáza samoty Doyscherhof: masakr pěti lidí na odlehlém statku šokoval Československo

1. červenec 1927. Podle archivních záznamů o počasí ten den mírně pršelo a teplota stoupala k 28 stupňům. Na nádvoří divizního soudu v Plzni vchází čtyřicet diváků, svědků, kteří byli povoláni, aby sledovali popravu zřejmě největšího masového vraha první republiky Franze Sandtnera. Čtyřiadvacetiletý muž váhavě vchází k šibenici, kde na něj čeká slavný kat Leopold Wohlschlager. Před popravou měl ještě poslední jídlo - poručil si tři porce roštěné, patnáct škubánků a tři piva. Jenže teď se třese hrůzou.

Padá ona otázka na poslední slova: „Bůh všech těchto hříchů odpustiti nemůže,“ odvětí pětinásobný vrah a oprátka záhy ukončí jeho život. Popravou Franze Sandtnera skončil hrůzyplný případ vražd sekerou, který nadzvedl celé Československo. Vše pak zavál čas, probíhaly další osudové události, na vyvraždění rodiny statkáře Döllnera se svým způsobem zapomnělo. Možná je to dobře, možná ne. Ale tehdy to byl případ tak tragický a rozsahem tak neuvěřitelný, že plnil po dlouhou dobu titulní stránky novin.

Konec příběhu už známe. Ale vše má svůj začátek.

Ve Slavkovském lese u Sokolova stávala obec Rockendorf. Jen kousek od Žitné, jak zněl český název vsi, se rozkládal velký statek, na kterém hospodařila rodina sedláka Döllnera. Doyscherhof (Doyscherův dvůr, Untere Doyscherhof) byl kus od vsi v polích. Ještě dnes lze pár kamenů z jeho základů najít, jinak je vše pryč. Hospodářství zaniklo spolu s obcí Rockendorf po nuceném odsunu Němců. Na tomto území později vznikl vojenský výcvikový prostor Prameny.

Prosperující a velký selský dvůr vedl hospodář Rudolf Döllner. Měl manželku Žofii a pět dětí. Bydlela a pracovala zde spousta dalších lidí - personál, služky, děvečky, čeledín nebo sezónní dělníci. V roce 1920 na Doyscherhof dorazil také vysoký neotesaný zrzek, který se pantátovi představil jako Franzi a požádal o práci. Dostal ji, měl na starost koně, kterých bylo na usedlosti požehnaně. Ale arogantní mladík na všechno kašlal, na práci ani nesáhl, jen se někde povaloval.

Děti se ho bály, pro jeho specifickou barvu vlasů mu říkaly Rotkopf - rudá hlava. Rudolf Döllner se mu snažil domlouvat, ale po třech měsících nevydržel. Vypukla obrovská hádka, při které létaly facky a obvinění z krádeží a lenosti. Rudolf podivného čeledína ze statku vyhnal. Nemohl tušit, že si tím zpečetil svůj osud. A nejen svůj.

Franz (František) Sandtner (pův. Sandner, dobový tisk k jeho příjmení přidal jedno písmeno) byl totiž časovanou bombou. A to doslova. Už vstup do života měl naprosto zoufalý - narodil se ve vězení v Mostě 3. ledna 1903. Matka byla zlodějka, otec tulák a zpustlík. Matka spáchala ve vězení sebevraždu tehdy typickým způsobem - nastrouhala si hroty sirek a otrávila se fosforem. Dvouletý František s bratrem skončil v klášteře. A rostl pro šibenici, jak se říká. V tomto případě to platilo doslova. Zcela nezvladatelný sígr se stal postrachem jeptišek v klášterním sirotčinci v Kadani.

Ve třinácti letech jednu z nich téměř uškrtil. A zřejmě došlo i na sexuální napadení. Po odchodu ze sirotčince se usadil v obci Schönbach, kde ho zase nenáviděli sousedé. Franz Sandtner neustále kradl, nic mu nebylo svaté, v opilosti napadal a bil občany. Pak utekl, toulal se po republice a nechal se najímat na příležitostné práce. Nakonec se stal vojákem u 14. pěšího pluku v dalekém Prešově. Na Sandtnera se v Čechách zapomnělo. Ne však nadlouho.

Oné mrazivé noci z 9. na 10. dubna 1926 se všichni na Doyscherhofu uložili ke spánku. V jedné místnosti, jak to tehdy bývalo zvykem, spala celá rodina, aby se nemuselo zbytečně topit. Rodina Döllnerových ulehla do postele i se svými dětmi a všichni usnuli. Netušili, že kolem statku krouží šílený vrah se sekerou.

Krátce po jedné hodině ranní desátého dubna byl ze spánku vyburcován patnáctiletý duševně zaostalý pasáček Willibald Weidl, který spal zřejmě na půdě (někdy se uvádí v konírně). Jedenáctiletý statkářův syn Kašpar Döllner s ním třásl a řval: „Vstávej, Willi, vstávej, stalo se něco strašného! Jdi honem do vsi pro dědečka!“ Willibald vůbec nechápal, co po něm Kašpar chce, vzhledem k jeho omezené duševní kapacitě trvalo dlouho, než posbíral oblečení, vzal lampu a vyběhl do mrazivé noci, aby v nedaleké vsi zburcoval starého Hanse Döllnera.

Rudolfův otec neváhal, za zmateného koktání vyděšeného Williho stařec uháněl na Doyscherhof. Rozrazil dveře do ložnice a naskytl se mu pohled jako z pekla.

V místnosti leželo v postelích 6 členů rodiny a mladá služka. Obličeje měli rozsekány k nepoznání, stříkance krve byly až na stropě, usedavý pláč sedmiměsíční Marušky (Marienchen) dal ale tušit, že vše nemusí být ztracené. Začalo se ozývat naříkání a sténání - Rudolf a Žofie ještě žili. Starý Hans nelenil, poslal Williho pro pomoc a začal svého syna a jeho ženu omývat. Willi se ztratil, vrátil se pro lampu, ta mu cestou zhasla, všechny tyto průtahy byly doslova žalostné. Konečně na místo hromadné vraždy dorazil spolu s davem sousedů a zvědavců lékař Sigmund Olbert. Měl zkušenosti z fronty první světové války, ale i jím otřáslo to, co viděl.

Ze statku byly postupně vynášeni Rudolf (+40), Žofie (ta zemřela po třech dnech kómatu ve věku 37 let), dcerka Anna (+3), syn Isidor (+9) a služebná Anna Hoffmannová (+30). Těžce zraněný syn Josef (6) hrůznou tragédii kupodivu přežil, i když s rozsáhlým sečným poraněním hlavy a obličeje. Maličkou Marii vrah pravděpodobně neviděl, matka ji chránila svým tělem. Kašpar přežil, protože se na něj převalil sekerou zasažený tatínek a svým tělem ho zakryl.

Duchapřítomný chlapec navíc nekřičel, nepanikařil a škvírkou z pod peřiny něco viděl. Či spíše někoho. A poznal ho.

Masakr v Doyscherhofu otřásl celou republikou a rozjelo se pátrání, které v novodobé historii Československa snad nemělo obdoby. Četníci na místo přivolali kriminální službu a posily, aby zabránili zvědavcům v ničení stop. To se však nepodařilo a stopy ve sněhu v okolí statku byly ještě před zajištěním zašlapány. Lidé se hrnuli i do obytného stavení, chtěli celou scenérii vidět, málem propukla hromadná bitka a četníci z posledních sil zajistili pořádek. Kapitán Arnošt Članěk, který byl pověřen vyšetřováním, naprosto zuřil.

Kriminální služba musela rozšířit pátrací okruh, protože stopy v okolí statku byly pryč. Padesát metrů od domu byly objeveny otisky pracovních nebo vojenských bot, o kus dál svetr, na stromě sekera, která spadla na hlavu kolemjdoucímu, kladivo se zbytky kůže a vlasů, zakrvácená podšívka kabátu.

A malý Kašpar Döllner vypovídal. Tento jedenáctiletý chlapec se ukázal být opravdu nesmírně statečným a duchapřítomným svědkem. Je neuvěřitelné, že dokázal při vrahově řádění zůstat potichu, vše sledovat, zavolat pomoc, podat svědectví a nezbláznit se z toho. Když se na něj převalilo tělo jeho otce, viděl, jak vrah zabíjí nejprve dospělé. Vyptával se jich, kde mají peníze a cennosti, ale Rudolf, Žofie ani Anna neřekli vůbec nic. Když zmasakroval dospělé, pustil se sekerou do dětí. A jen tak mimoděk mezi vraždou Isidora a maličké Aničky se zakousl do perníkového koně, který ležel na stole.

Jak se sklonil, dopadlo světlo petrolejky na jeho obličej a hlavu. A ukrytý Kašpar zalapal po dechu. „Vypadal stejně jako ten ryšavý čeledín, kterého otec před lety vyhodil. Říkali jsme mu Rotkopf,“ řekl chlapec četníkům. Jenže ti mu nevěřili. Ale kapitán Članěk ano. Kašpar dodal, že měl na sobě uniformu a jedna děvečka z Rockendorfu si vzpomněla, jak se tehdy onoho Franziho s rudou hlavou bála. Arnošt Članěk zbystřil.

Najednou měl v ruce indicie, o kterých se mu na začátku vyšetřování celého zuřivého mordu ani nesnilo. Navíc se přihlásil další sedlák, který tvrdil, že dva dny před tragickou událostí v Doyscherhofu u něj žádal o nocleh totožný člověk a ukradl mu sekeru.

Mezitím se zjišťovalo, co vrah uloupil. Tak posuďte sami, za co Sandtner „vyměnil“ pět lidských životů - půl kila másla, šest vajíček, hodinky na řetízku, perníkový kůň a 950 korun. Zoufalé. Zoufalé a neuvěřitelné. Noviny psaly pouze o masové vraždě v západních Čechách, lidé zuřili a dožadovali se okamžitého dopadení viníka. Zděšen byl i prezident Masaryk. Něco takového v dosud idylické a uvolněné době první republiky nemělo obdoby. A Arnošt Članěk už byl vrahovi v patách. Nechal si onoho čeledína prověřit, Rotkopf byl ztotožněn jako Franz Sandtner, který měl v době vražd jedenáctidenní dovolenku a v okolí Žitné byl několikrát spatřen.

V kasárnách si vojáci vzpomněli, že se z dovolenky vrátil s penězi, které „roztočil“ spolu s kamarádem za prostitutku, cigarety a několik lahví kořalky. Byl prohledán Sandtnerův kufr, kde mimo jiného nakradeného lupu byly i hodinky nebohého statkáře Rudolfa Döllnera. Už čtvrtý den po masakru byl vrah zatčen v kasárnách v Prešově. A vydal se na cestu. Na jakou? Na cestu za Kašparem Döllnerem. A jako každý srab se lidově řečeno podělal strachy. Není divu.

Ze Slovenska byl Sandtner eskortován na západ Čech vlakem. Za tímto účelem byl vyčleněn vagon v běžném osobním vlaku. Byl spoután a umístěn v kupé s policejním dozorem. A jelikož o všem dopodrobna informoval denní tisk, který měl případ Bestie v uniformě na titulních stranách, celou trasu vlaku a každou zastávku obklopily davy lidí. Ti na vlak házeli kameny, řvali a žádali o vydání vraha k lynčování. „Dejte nám ho, my si s ním poradíme!“ ječely i ženy.

Některá nádraží musel vlak projet, raději ani nezastavoval. Dvoudenní cesta z Prešova přes Bratislavu, Brno, Prahu a Kynžvart do Chebu znamenala také zlom v dosud naprosto sebejistém a arogantním Sandtnerovi. Domníval se, že na něj „vůbec nic nemají“, protože si myslel, že nikoho při svém vražedném běsnění v Doyscherhofu nenechal naživu.

Když však Franz Sandtner viděl shromážděné davy z okna kupé a dozvěděl se, že jede na konfrontaci s Kašparem Döllnerem, o jehož přežití vůbec nevěděl, spadl mu hřebínek. Ještě ve vlaku se spontánně přiznal ke všem pěti hrůzným vraždám a doplnil různé detaily. Prý vraždil jen pro peníze a domníval se, že na statku má pantáta schovaných nejméně padesát tisíc korun. Po vniknutí do statku Döllnerových se ukryl v místnosti vedle ložnice a počkal, až všichni usnou.

Po zmasakrování pěti lidí se „cítil být vyčerpán a unaven“, takže přespal v lese. Absence jakékoliv lítosti nebo alespoň minimálního projevu pokory nad svým činem zarazil i otrlé četníky. Franz Sandtner uvedl, že lituje jen toho, že „nedodělal všechny ty děti.“

Rotkopf Franz Sandtner, obludný masový vrah, skončil v cele okresního soudu v Chebu. Civilní soudce však celý případ málem prohrál a reálně hrozilo, že bude Sandtner propuštěn! Naštěstí se do věci vložil divizní soud v Plzni, který ho 29. dubna 1927 odsoudil k ztrátě práva volebního, vyloučení z československého vojska a k trestu smrti provazem.

Drzý vrah požádal prezidenta Masaryka o milost. Masaryk byl však celým tragickým případem natolik rozhořčen, že vnímal jeho žádost jako pouhou formalitu. Prezidenta navíc velice rozlítily jeho výroky o tom, že lituje nejvíce toho, že nezabil i Kašpara a Willibalda. Dal za pravdu veřejnosti, která chtěla Bestii v uniformě vidět na popravišti. Masaryk jednoznačně smetl Sandtnerovu žádost o milost a trest smrti potvrdil.

Hrůzostrašná tragédie na statku Doyscherhof ještě dlouho rezonovala celým Československem. Když byl Franz Sandtner v Plzni popraven, lidé slavili v ulicích. Hospodářství připadlo Kašparovi, ale po vypuknutí druhé světové války narukoval k Wehrmachtu a v roce 1943 zmizel na frontě. O osudu jeho mladších sourozenců, Josefa a Marienchen, se bohužel neví nic.

Jeden vyšinutý muž zničil celou rodinu, o další se postarala válka, jak to ostatně tehdy chodilo. Násilně přeťaté životy lidí z Doyscherhofu zůstaly v kolektivní paměti celého kraje. O tragédii byla napsána kniha a existuje spousta archivních novinových článků.

A také pár kamenů z rozvalin kdysi krásného a prosperujícího statku Doyscherhof.

Zpracováno podle:

▶ „Bestie v uniformě“ vyvraždila před 90 lety západočeskou samotu - iDNES.cz, Masový vrah se sekerou: Čeledín Franz Sandtner šokoval i prezidenta Masaryka | Dotyk.cz, Doyscherův statek (slavkovsky-les.cz), Franz Sandtner – Wikipedie (wikipedia.org)