Počkej na mě, tatínku! Slavná fotka rozplakala celý svět. Malý chlapeček chtěl jít s tátou do války

1. října 1940. V deset hodin ráno se poblíž Osmé ulice a Columbia Street ve městě New Westminster v kanadské Britské Kolumbii zastavil čas. Venku se houfovaly davy lidí; mámy, slečny, děti, babičky i starci postávali podél prázdné silnice v chladném počasí. Byli zachumlaní do kabátů - a s dojemným výrazem vzhlíželi do prudkého kopce, který se svažoval ke křižovatce. Ledový vzduch se ani nehnul, lidé mlčeli, poslouchali, až najednou…

„Už jdou!“ zvolal starý pán, „Poslouchejte!“ Čekající se v jedné vlně podívali nahoru a naslouchali specifickému Dup Dup Dup Dup! „Už pochodují!“ volali lidé, začala hrát pochodová hudba a ženy se rozplakaly. Aby ne! Jejich muži, tátové od rodin, kluci, snoubenci - šli do války. Záhy se vynořili první vojáci, kteří pochodovali ve zdánlivě nekonečném hadovi dolů z kopce. Tento výjev sledovali reportéři i novináři, kteří o odchodu kanadských vojáků museli napsat reportáž.

Konečně se zástup přiblížil na dohled shromážděných diváků. Ti poznávali své blízké, mávali jim, vojáci ale disciplinovaně rázovali, nikdo z nich nehnul brvou, pohled upírali přímo před sebe. Najednou se ale něco stalo.

Do zóny, kam už obyvatelé nemohli, vběhl maličký blonďatý klouček. Běžel, až mu střapatá hlava poskakovala, za ním uháněla drobnými krůčky matka, která se ho snažila chytit za ruku.

„POČKEJ NA MĚ, TATÍNKU!“ zavolal zoufale kluk. Všichni sebou trhli. Bylo to tak nečekané, tak srdceryvné, že vzlyky potlačovali i otrlí muži. Malý klouček se jmenoval Warren Bernard a říkali mu Whitey. Jeho tatínek Jack Bernard naproti vší disciplíně přehodil pušku z jedné ruky do druhé, naposledy vztáhl po synkovi ruku… A poblíž stál fotograf Claude P. Dettloff z novin The Province. Pohotově vytáhl foťák, zmáčkl spoušť - a ulovil svou životní fotografii.

Jaký příběh skrývá ikonická fotka, která svého času obletěla celý svět?

„Nepamatuji si den, kdy to bylo pořízeno. Vím jen, že se mi líbili pochodující vojáci, ale pamatuji si další den. Bylo mi pět let a bylo tam hodně zběsilého pobíhání, sousedé se objevovali a příbuzní volali, když si všichni uvědomili, že moje fotka je na přední straně Vancouver Daily Province,“ začal své vyprávění v rozhovoru pro The Guardian sám protagonista fotografie Warren Bernard. Den předtím snímek pořídil Claude P. Dettloff (1899-1978).

„Abychom pochopili, jak výjimečný kousek se Dettloffovi povedl, je třeba vzít v úvahu, že jeho fotoaparát Speed Graphic byl velmi nemotorný a pomalý stroj. Každý snímek vyžadoval výměnu kazety s filmem, pak fotograf musel zaostřit, natáhnout spoušť a stisknout. Dettloff použil expoziční čas 1/200 sekundy. Lépe to trefit nemohl, ani kdyby chtěl,“ uvádí zvláštní okolnost vzniku dechberoucí fotky iDNES.

Kompozice snímku je opravdu zvláštní. Původně plánovanou dominantou fotky měl být onen had mužů ve vojenských uniformách, který se zdál být zdánlivě nekonečný. A najednou chlapec s nataženou rukou, za ním matka Bernice Bernard s rozevlátým kabátem, její ruka. Tatínkův úsměv, otočený obličej, smějící se voják za ním… Dettloffovi došlo, že má před sebou spontánní a neplánovaný záběr, který jednoduše musel udělat. Lidskost, která zamrzla v čase, syrově dokonalá ve své kruté podstatě: tak to komentoval sám fotograf.

Vojín Jack Bernard, otec střapatého chlapečka, byl příslušníkem Britského kolumbijského regimentu (The British Columbia Regiment -Duke of Connaught's Own Rifles, zkratka BC). Muži z Britského kolumbijského pluku byli dobrovolníci, kteří se přihlásili do kanadské armády poté, co kanadská vláda (jednající nezávisle na Británii) formálně vstoupila do druhé světové války.

Vojáky povolala kanadská vláda k obraně své země a jejích spojenců 26. srpna 1939, kdy Hitler ohrožoval Polsko. Adjutant přijal v kanceláři pluku telefonát z Ottawy, na jehož základě byli dobrovolníci povoláni do zbraně, zatím ale „jen“ strážili své město. 10. září 1939 pak vyhlásila Kanada válku Německé říši.

„Zatímco ostatní jednotky byly poslány do Velké Británie, pluk Britské Kolumbie zůstal na západním pobřeží. Po měsících cvičení a strážní služby byl pluk odvelen a 1. října 1940 pochodoval do New Westminsteru, aby se nalodil na čekající loď SS Princess Joan,“ vysvětluje celý kontext vzniku fotografie web RHP.com.

Na odjezd „svých“ kluků čekal celý New Westminster, potažmo celá Britská Kolumbie. Ve městě se shromáždily tisíce lidí, někteří občané přijeli z odlehlých koutů Kanady a museli urazit velké vzdálenosti, aby odchod Kanaďanů do války viděli a mohli se rozloučit. „Nedaleko byla moje škola, tam jsem chodil do první třídy. Plně jsem nechápal, kam táta jde. Chtěl jsem jen jít s ním. S vojáky. Inu, malý kluk,“ usmíval se Warren.

Když se muži z pluku nalodili na Princess Joan, ukázalo se, že přísně tajný cíl jejich cesty bylo Nanaimo. Toto kanadské město bylo tehdy vzdálené od New Westminsteru asi tři hodiny lodní cestou (dnes je to rychlejší, cca hodina). Když se vylodili na (opět) kanadském pobřeží, netajili se muži z Britského kolumbijského regimentu zklamáním.

„Tedy zase čekat? Ostatní už tam dávno jsou, my tady budeme trčet! To jsme si říkali. Ale také jsme chránili pobřeží, cvičili jsme se. A bylo nám to co platné, protože potom jsme se dostali do pekla! Nakonec jsem tu svojí válku opravdu měl. A bylo to hrozné. Ale hlavně, že jsem to přežil. Spousta mých kamarádů takové štěstí neměla.“ vzpomínal sám Jack Bernard.

V srpnu 1942 odplula hlavní část pluku do Anglie, kde ale museli vojáci zase dlouhé měsíce čekat. Do akce se Jack Bernard dostal až v roce 1944. Kanaďané putovali do Francie a Nizozemí, zúčastnili se vylodění v Normandii a bojů u Caen. Osvobození je zastihlo v Dolním Sasku. Pluk měl značné ztráty, Jack Bernard utrpěl kruté trauma, když viděl umírat své spolubojovníky, s nimiž ho za ty roky pojilo velké přátelství.

Správce kanadských stránek o veteránech drží obě fotky - i tu objímací na nádraží!

Když válka skončila, nechtěl už v Evropě zůstat ani minutu, byť mu nabízeli lázně a zotavení z psychických otřesů. „Já chci domů. Ke klukovi!“ říkal všem. A dočkal se. Jeho návrat z války dokumentoval ten samý fotograf Claude P. Dettloff, který chtěl udělat další fotku - opět dojemnou, opět fascinující: shledání otce s nyní již desetiletým Warrenem.

„V den, kdy se otec vrátil domů, mě dědeček vzal na vlakové nádraží a tam byl táta. To byl pravděpodobně nejšťastnější den v mém desetiletém životě,“ vzpomínal Warren Bernard. Ten se během války stal díky fotografii celebritou. Jeho tvář byla součástí kampaně za propagaci válečných dluhopisů, snímek se rozletěl po celém světě, převzaly jej magazíny jako TIME či Life.

Počkej na mě, tatínku! visela po celé Kanadě, Warrenův obličej se objevil na poštovních známkách i na mincích! Když se s tátou na vlakovém nádraží objal, byl nesmírně šťastný. Jenže to celé mělo velice hořkou pachuť. Bernice totiž Jacka opustila. Našla si v jeho nepřítomnosti jiného muže.

Malý Warren tehdy vůbec nevěděl, že táta se v roce 1943 dostal do Kanady na krátkou dovolenku. Bernice vůbec nepsala, bombardoval ji dopisy: „Co je s tebou? Chci vědět, jak se má náš chlapec? Copak už ti nestojím ani za jeden lístek? Jsem ve válce!“ naléhal. Nic. Bernice Bernard se zachovala skutečně otřesně - to, že si našla jiného muže, zase tak pobuřující nebylo, dělo se to.

Některé ženy špatně snášely osamělost, jejich povaha byla povrchní, nechtěly čekat - tak si namluvily pána. Jenže šlo o to, že Bernice manželovi neposlala jedinou zprávu. Třeba jen jednoduchý dopis s tím, jak se má malý Warren. Jack se dožadoval odjezdu do Kanady, řekl velitelům plnou pravdu - a oni mu to schválili. Když měl přijet, Bernice „uklidila“ chlapce k prarodičům, takže o tom, že je táta doma, vůbec nevěděl.

Bernice manželovi oznámila, že je konec. Dokonce už u právníka rozjela rozvod. „Ta fotografie je pro mě důležitá i z jiného důvodu - je poslední rodinná. Poslední, kde je máma i táta pohromadě. Manželství rodičů nerozdělila válka, jak jsem si myslel, ale cizí muž. Bylo to hořké prozření, hořké! Nebyla to šťastná doba,“ vykládal Warren v roce 2014.

Fotka byla na dlouhou dobu zapomenuta. Válka skončila, fotily se jiné věci, nikdo nechtěl vzpomínat na hrůzu a utrpení. Ale při každém Dni válečných veteránů Warrenova střapatá blond kštice zase koukala z titulních stran kanadských novin. „Byl jsem naprosto ohromen emocemi, které tato fotka pořád vyvolává!“ řekl Warren Bernard při příležitosti odhalení slavného památníku v New Westminsteru. Je to vlastně ona fotografie - jen bronzová.

Jeden z přítomných veteránů, který bojoval po boku Jacka (ten zemřel v osmdesátých letech, Warren podle všech dostupných zdrojů v roce 2018), si emotivně utřel slzu a řekl větu, kterou můžeme naše vyprávění zakončit:

Válka není jen o krvi, vnitřnostech a zbraních. Není. Válka je hlavně o rodinách, které roztrhala na kusy.

Zpracováno podle: The Guardian, Počkej na mě, tatínku!, Forum24, Veterans.gc.ca, RHS.com