Článek
1 966 dní v pekle zajetí. Pět dlouhých let. Naživu mě udržovala jen myšlenka na mou rodinu. Na mou věrnou sladkou ženu Lorettu. Na moje děti.Snášel jsem to vše. To pálení, to topení, zimu, hlad. Hanoi Hilton, tak se tomu říkalo, víte? Té věznici. A pak? Štěstí. Když jsem se ale dozvěděl, co tu vše Loretta vyváděla, jak mě podváděla, zatímco jsem byl mučen… Byla to rána přímo do srdce. Nikdy tu fotku už nechci vidět. Kvůli ní, víte?
Výbuch radosti, Burt of Joy, Návrat ze zajetí, Skokanka, Dojemné shledání, Poslední výkřik války, Tečka za válkou, Vietnamská radost… Tak všelijak se nazývá fotografie, kterou pořídil reportér agentury Associated Press Slava „Sal“ Veder na letecké základně Travis v Solano County v Kalifornii. Získal za ni Pulitzerovu cenu - není divu. Podařilo se mu zachytit výjimečný okamžik.
Vzniku krásné fotky se smutným pozadím předcházela tzv. operace Homecoming. Návrat 591 amerických válečných zajatců držených Severním Vietnamem ukončil zapojení USA do války ve Vietnamu - stalo se tak po Pařížských mírových dohodách.
Bývalí američtí váleční zajatci odjíždějící z Hanoje 28. března 1973
Ze severovietnamských zajateckých táborů se na jaře roku 1973 vydala první skupina propuštěných amerických válečných zajatců z Hanoje na filipínskou základnu Clark. Tam se zbídačelí muži, kteří prožili dlouhé roky nelidského týrání a mučení, podrobili základní lékařské prohlídce. Nechtěli ale zůstat v delší péči nemocnic. „Chceme domů. My chceme domů za našimi rodinami,“ žádali svorně vojáci, takže jim bylo vyhověno.
17. března 1973 na základnu Travis dosedl letoun Lockheed C-141 Starlifter přezdívaný Hanojské taxi s dvaceti propuštěnými vojáky z první skupiny, kteří lačně vyhlíželi z oken své dlouho postrádané blízké. A svůj životní úlovek vyhlíželi také novináři a reportéři. Není divu, pro Američany tehdy nebylo nic důležitějšího, než konec války ve Vietnamu. Stahování jednotek bylo v plném proudu a návrat zajatců z pekla vietnamských táborů a věznic byl nejsledovanější událostí roku.
Novináře na plochu letecké základny armáda vůbec nepustila. Měli vyhrazenou jakousi klec, ohradu, za kterou stáli a číhali ve snaze ulovit co nejlepší snímek. Za mříží byl i fotograf Sal Veder.
Hanoj Taxi, použitý v operaci Homecoming, při letu nad Národním muzeem letectva Spojených států amerických v prosinci 2005
Opodál se tísnilo přes 400 lidí. Svátečně oblečení ubrečení staří muži, babičky s květinou v ruce, uplakané manželky, neposedné děti i dojatí puberťáci: všichni se přišli přivítat se „svými“ kluky. Nevěděli, jestli zrovna v tomto letadle bude jejich muž, syn či otec. Bylo jim to úplně jedno. „Když nepřiletí hned tím prvním, tak tu budeme čekat a čekat,“ popisovala přítomná stařenka, která si přinesla i kempingový stolek, deku, židli - a čekala na svého vnuka. Dojemné scény vyvrcholily, když se otevřely dveře Lockheedu.
Jako první vystoupil podplukovník (později plukovník) Robert L. Stirm, který strávil v zajetí dlouhých pět let. Byl internován v neblaze proslulé věznici Hỏa Lò, kterou vojáci cynicky překřtili na Hanojský Hilton - hrůzy, které se tam děly, se ani nedají popsat. Robert se rozhlédl po areálu základny, předstoupil před připravený mikrofon a pronesl krátký projev. Chvějícím hlasem pozdravil všechny přítomné a poděkoval: „Děkuji jménem svým a dalších válečných zajatců, kteří přišli z Vietnamu jako součást operace Homecoming, za zdárný návrat do naší milované vlasti. Po utrpení (odmlka) jsme konečně (…) Děkuji.“ zlomil se bývalému zajatci hlas a rozhlédl se kolem.
Hanoj Hilton, neblaze proslulá věznice…
Z otřískaného Fordu, který stál zaparkovaný poblíž plochy, se mezitím dralo ven pět lidí. „Lezli jsme jeden přes druhého. Přišel voják a řekl, že můžeme ven. Chtěla jsem se k tátovi dostat co nejdříve. To, že je propuštěný, že jede domů, jsme se dozvěděli pár dnů předtím. Už to přesně nevím. Všechny naše modlitby byly najednou vyslyšeny. Nevěděla jsem ani, co si obléct. Byl pryč pět let. Já a Bo (syn Robert Junior) jsme ho měli v živé paměti, ale co Cindy a Roger? Přesto byli tak šťastni… A máma…“ povzdechla víceznačně tehdy patnáctiletá Lorrie o mnoho let později. Z vozu vyletěla jako namydlený blesk. Roztažené ruce, na tváři čirá radost, krásná dívka běžela po ranveji čekajícímu otci přímo do náruče.
A v tu chvíli zbystřil fotograf Sal Veder: „Najednou se tam zjevila ta rodina. Vyskočila z auta a začala utíkat k vojákovi, který byl přes pět let v zajetí. Zahlédl jsem je koutkem oka, otočil se a začal fotit. Na dálku bylo jasné, co prožívají. Přímo to sálalo z jejich tváří, jak se najednou dali do běhu. Ve vzduchu byla cítit přímo magnetizující energie, prudké a syrové emoce. Zhmotnělé štěstí,“ popisoval nositel Pulitzerovy ceny pro deník La Guardian vznik Výbuchu štěstí: „V rychlém sledu jsem nacvakal asi šest snímků. Bylo mi jasné, že jsem vyfotil něco úžasného. Letěl jsem na dámské záchodky, kde jsme si zřídili improvizovanou temnou komoru a v polních podmínkách jsem film rychle vyvolal.“
Lorrie letí k tátovi. Začalo se jí říkat „Skokanka“ - skočila mu do náruče a stala se miláčkem Ameriky
Za méně než půl hodiny Veder a jeho kolega z AP Walt Zeboski vytvořili šest pozoruhodných snímků tohoto jedinečného okamžiku zachyceného na 35 mm film. „Vederův sólokapr, který okamžitě nazval Výbuch radosti, byl rozeslán do redakcí všech velkých periodik. Perličkou je, že fotografové z United Press International byli současně zamčeni na pánských záchodcích, kde vyvolávali snímky této rodiny. Ale nějaký nešťastník rozkopal zamčené dveře, aby se dostal na záchod, a vše jim osvítil,“ zmiňuje úsměvnou kuriozitu web Smithsonian Magazine.
Fotografie rázem oběhla celé Spojené státy. Sálají z ní emoce, které tehdy znal téměř každý a mohl se s rodinou na fotce ztotožnit: voják stojí zády, takže si mnoho nešťastných truchlících mohlo představit svého padlého syna či tátu - a je, jak k němu běží. Portrét se stal natolik slavným, že si ho lidé věšeli doma jako obraz.
„Důstojník vypadá anonymně, jako obyčejný muž, který reprezentoval nejen stovky válečných zajatců propuštěných na jaře, ale všechny vojáky ve Vietnamu, kteří se vrátili domů k matkám, otcům, manželkám, dcerám a synům, které nechali za sebou. A nebo se nevrátili a lidé si mohli myslet: Takhle bych vítal svého Johna, svého Petera…“ říká Donald Goldstein, podplukovník letectva ve výslužbě. „Po letech bojů ve válce, kterou jsme nemohli vyhrát, ve válce, která nás rozdělila, bylo konečně po všem a země se mohla začít uzdravovat.“
Američtí váleční zajatci zadržovaní ve Vietnamu jsou vraceni pod americkou vojenskou kontrolu na letišti Gia Lam v Hanoji.
Uzdravovat se však nezačal Robert L. Stirm. Jeho životní osud je velice pohnutý (Robert pořád žije, přežil i svého syna Juniora) a návrat domů ze zajetí byl pro něj naprosto příšerný. Člověk se musí až divit - manželka Loretta na fotografii vypadá tak šťastně! Všechno bylo jinak a bylo to hnusné. Rodák ze San Francisca (*1933) se v roce 1953 dal k letectvu. Armádě zasvětil celý profesní život.
„Major Stirm sloužil jako pilot F-105 u 333. taktické stíhací perutě na letecké základně Takhli Royal Thai AFB v Thajsku od srpna 1967 až do doby, kdy byl nucen se katapultovat nad Severním Vietnamem a 27. října 1967 byl vzat jako válečný zajatec. Po 1 966 dnech strávených v zajetí byl podplukovník Stirm propuštěn během operace Homecoming (…) Plukovník Stirm byl poté zástupce náčelníka štábu pro operace 1. taktického stíhacího křídla na letecké základně MacDill na Floridě až do svého odchodu z letectva 1. června 1977,“ popisuje jeho kariéru web amerických válečných veteránů.
Milovaná Loretta se pěkně vybarvila… Manžela obrala i o výsluhu
V zajetí zažil peklo. Ani o tom nechtěl mluvit. Simulované popravy, hlad, mučení, bití, elektřina, šoky, nemoci… Není divu, že se po svém návratu statečně pral s posttraumatickým stresovým syndromem. „Když jsem byl propuštěn, od té doby jsem ani jednu noc nespal normálním spánkem. Pořád jsem je slyšel. Tu řeč, ty štěkavé zvuky, hrdelní povely. Práskání mříží, smrad, kvílení kamarádů, hory mrtvol. Hilton Hanoj, ano. Kéž by někdo někdy řekl o všem pravdu. Já to nebudu. Já už chci mít klid. Já už nechci nikoho vidět. Hlavně ne ji…“ uváděl zlomený Robert v rozhovoru pro kalifornský regionální deník.
Narážel tím nejen na peklo v zajetí, ale i na peklo, které ho čekalo doma. I když mohl něco takového čekat. „Nevěřil jsem tomu, ale bylo to ještě horší,“ říkal Robert L. Stirm víceznačně. Co tím myslel? Je to jednoduché a bohužel se to americkým vojákům ve Vietnamu často stávalo. Svou Lorettu znal od dětství, vzali se, když jí bylo devatenáct a v průběhu let se narodily čtyři děti: Lorrie, Robert Jr., Cindy a Roger. Ve věznici Hỏa Lò myslel jen na rodinu, na svou ženu. To mu pomáhalo přežít (viz úvodní citace).
Když byl konečně propuštěn a dozvěděl se, že jede domů, přihodila se mu příšerná věc: „V Hanoji na letišti jsme čekali na letadlo, viděl jsem kaplana. Ahoj chlapče! Nechci se vyzpovídat, smál jsem se na něj, já chci jen domů! A pak jsem to uviděl. Kaplan měl v ruce Drahého Johna. To snad ne. Ale ano, pokývl smutně. Byl to Drahý John.“ popisoval podle platformy Reddit v soukromém rozhovoru Robert L. Stirm.
Drahý Johne, miluji tě, ale nemůžeme být spolu, snad to pochopíš, a tak dále a tak dále…
Jakého Johna? zeptají se mnozí. Drahý John bylo mezi vojáky všeobecně vžité pojmenování dopisu od manželky (snoubenky, holky), která jim takto oznamovala, že s nimi končí. Dopis vždy začínal zoufale: Drahý Petere, milovaný Jime, jediný Johne, nemohu jinak, jsem tak sama, někdo se objevil, odpusť, miluji tě, tvá… Bylo to jako podle jedné šablony, každý voják se na vzácnou poštu sice těšil, ale jak povídali pamětníci: „Drahého Johna jsme poznali všichni. I když to byla úplně nenápadná obálka. Ten dopis mezi poštou doslova blikal a jen jsme se dohadovali, komu bude určen…“
A Drahého Johna dostal i Robert. Tři dny po svém propuštění. Loretta ho napsala hned po Pařížských dohodách, kdy se dozvěděla, že Robert bude volný. Kaplan Drahého Johna uchovával jako všechny dopisy zajatců (některé, Červený kříž umožňoval korespondenci a zajatci mohli psát i přijímat poštu z domova, ale často se některý ztratil nebo zůstal právě u původní jednotky zajatého) a pak jim je předal. „Musel to udělat. Robert musel vědět na čem je.“ konstatují mnozí a jiní zase oponují: „Proč mu to dával? Mohli si to vyříkat doma!“ Je těžké soudit. Loretta psala:
„Miluji tě – všichni tě milujeme, ale určitě si vzpomínáš, jak nešťastní jsme spolu byli. Není to tvoje chyba, prostě se k sobě nehodíme, a tak jsme se oba nakonec cítili příšerně. Jsem na tebe pyšná, s dětmi se za tebe každý večer modlíme. Za tvůj návrat. Ale mezi námi je konec. Drasticky jsem se změnila. Ocitla jsem se v situaci, kdy jsem musela konečně dospět. Bobe, jsem si jistá, že dobře víš, že spolu být nemůžeme. Nemá smysl být nešťastný, když se s tím dá něco dělat. Život je příliš krátký.“
Námořní pilot Phil Butler je vítán svou rodinou po 7 letech a 10 měsících jako válečný zajatec v Severním Vietnamu
No jo, můžeme si povzdechnout. Taková ta klasika. Pět let je pět let. Jenže Loretta se skutečně drasticky změnila. Z milé a laskavé mladé paní se stala prospěchářskou a promiskuitní ženou. „Nevím, co se jí stalo. Najednou se začala tahat s každým. S vojáky, co se vrátili domů. Neustále s každým souložila, tahala si je domů. Pak měla tři čtyři trvalejší vztahy, nastěhovala si je domů, ale pak ti chlapíci utekli. Protože je začala nenápadně obírat o peníze. Pěkně si je utáhla a dávej…“ vrtěl hlavou anonymní soused, když redakce novin chtěly vyčmuchat vše možné o idylce shledaného páru ze slavné fotky. Pak se reportéři nestačili divit a vše bylo na titulních stránkách.
Stranou tohoto skandálu stály děti, které za nic nemohly. Mladá Lorrie, která se z minuty na minutu stala miláčkem celé Ameriky a dostávala plno dopisů s pozváním na rande a vyznání lásky, se později matky zastávala. „Neměla to jednoduché. Změnila se, ztvrdla. Pět let je pět let.“ řekla nekompromisně. „Nebyli jsme na tátu zvyklí, museli jsme se znovu naučit respektovat jeho autoritu,“ říkala Lorrie. Rozvod proběhl ani ne rok po Robertově návratu a Loretta se okamžitě provdala znovu.
Antiques Roadshow. Poněkud hořký a nedůstojný pokus dcery. Prý to nechtěla prodat, jen ocenit. Protože jí lidé nadávali, natočila i omluvné video.
Zatrpklý bývalý zajatec Robert L. Stirm musel ještě překousnout jednu nesmírně hnusnou věc: jeho milovaná žena, na kterou myslel v děsivé věznici celých pět let, ho obrala o vojenskou výsluhu, kterou jako veterán války dostal. „Neber mu to! Co blázníš?“ byly šokované i Lorettiny kamarádky, ale ta jen mávla rukou a dala manžela k soudu. A soud vojenský důchod Robertovi vzal. Musel celou částku odevzdávat bývalé ženě. A nikdo nemohl dělat vůbec nic. Toto nechutné gesto Lorettě nikdo neodpustil. Zemřela v roce 2010. Robert byl dlouho sám, protože se zcela zatvrdil vůči ženám. Stal se z něj hotový pavouk.
Nakonec začal pít - a zachránila ho jistá paní, kterou si vzal za ženu. Za rok se rozvedl, ale srovnal se. Pomohla mu hlavně vnoučata. Robert Jr. se stal dentistou, měl čtyři děti a zemřel v roce 2023. Roger následoval otce: dal se k letectvu a je z něj major. Cindy je vdaná a má dceru, Lorrie je matkou dvou synů. A Lorrie udělala také takový menší podraz - 2. ledna 2023 se objevila v pořadu Antiques Roadshow a žádala o ocenění věcí jejího otce, například jeho vězeňskou uniformu, lžíci, zavazadlo Červeného kříže se severovietnamskou visačkou, sandály z pneumatiky, onu fotku podepsanou od fotografa a otce, jeho dopisy…
Robert L. Stirm na to koukal jako blázen: dcera v televizi draží jeho věci! Odborník kolekci ocenil na 3000 dolarů, ale řekl, že se to stejně penězi vyčíslit nedá. A nekoupil to.
Letecká základna Travis, kde přistálo první letadlo
Slavná fotka se objevila v nesčetných knihách, na výstavách a v antologiích. Často slouží jako „povznášející dovětek k Vietnamu“, což se často zmiňuje. Ona „tečka“ za válkou, která stála životy mladých amerických kluků - a zbytečně.
„Skutečnost, že tento okamžik byl podstatně vypjatější, než jsme se původně domnívali, jej činí o to palčivějším a připomíná nám, že ne ke všem válečným obětem dochází na bojišti,“ okomentoval celou tuhle aféru dnes již osmadevadesátiletý fotograf Slava Veder.
„To štěstí na našich tvářích je stoprocentně pravé.“ řekla Lorrie, když si nechala ocenit věci svého táty.
Zvláštní jsou osudy rodin, které přetrhla válka. Plukovník Stirm ještě dopadl „dobře“, pokud to můžeme takto říct. Mnoho z veteránů války ve Vietnamu přišlo rovnou o život, protože to nezvládli. A nezvládl to ani stát, který se o ně měl postarat.
Zpracováno podle: CBS News, Burst of Joy, iDNES, Smithsonian Magazine, Hỏa Lò, Reddit, Find a Grave, Veterantributes.org, Sal Veder
