Norská převýchova „mravně narušených“ dětí se zvrhla v peklo: Krutý příběh kluků z ostrova Helgøya

12. února 1907 vyplula na chladné vody jezera Mjøsa malá loď. Na palubě byl jen starý námořník, který člun řídil, malý kluk a dva dospělí muži. Chlapec se nahýbal přes palubu a díval se tmavé hlubiny, občas zvedl ruce a chtěl si zakrýt uši před mrazivým větrem. Nešlo mu to. Útlá zápěstí měl spoutána mohutnými řetězy! Desetiletý kluk! Jmenoval se Knut Eriksson, s maminkou žil v malém bytě v Oslu, když se najednou něco stalo.

Vše se seběhlo tak rychle! Nějací lidé na něj řvali, máma plakala a kývala hlavou - a sotva se malý Knut stačil vzpamatovat, už jel ve vlaku a doprovázela ho ozbrojená eskorta. Několik hodin jízdy po železnici strávil Knut ve strachu schoulený na tvrdé dřevěné sedačce a absolutně netušil, co vlastně provedl! A nyní jede lodí na ostrov Helgøya, kde je nějaký dům, ve kterém se kluci jako on převychovávají ve slušné a mravné mladé muže!

„Tam ti ukážou! Tam tě převychovají. To si ještě rozmyslíš, jestli máš na sebe sahat! Máma na tebe nestačí, sama s tím souhlasila, ale i kdyby nesouhlasila, tak je to jedno,“ usmál se posupně jeden z úředníků v Opatrovnické radě. Knut už o těchto komisích slyšel. Prý mohou všechno. Jeho kamarádku Cecilii jednou poslali do nějakého domova, protože je prý narušená. Ale ona jen ráda zpívala a tancovala! Knut se znovu zadíval do vody a uvědomil si, že se chvěje strachem.

„Všichni jsme jeli tou lodí, všichni jsme vystoupili na skaliska, pak jsme šli cestou k docela pěknému domu. Všude tam byla spousta zvířat, vypadalo to přívětivě. To oni chtěli - abychom se uklidnili, nekladli odpor, mysleli si, že prostě někde chvíli budeme, než se vrátíme domů. Ale tam na nás čekalo peklo,“ popisoval další chovanec ústavu Toftes Gave jménem Johannes Andersen, který o svém pobytu v různých norských nápravně výchovných ústavech pro „poškozené děti“ napsal knihu.

„Už jen ten příjem,“ psal dál Andersen, „Když je vám čtrnáct let, oholí vám hlavu dohola tupým břitem, bolí to a tahá to, je to strašné ponížení. Ale to byl jen začátek… Svlékli mě do naha. Nějaký doktor prohlížel moje intimní místa, pokyvoval hlavou a něco si zapsal. Měřili i velikost přirození, víte? A když byl chlapec vyspělý, tak byl rizikový. Pak následovala sprcha v lyzolu. Do čerstvých ran po břitvě na hlavě kapal jako pálivý jed, jako kyselina…“

A tím to zdaleka neskončilo. V neblaze proslulém ústavu Toftes Gave následovalo naprosté odlidštění malých dětí. Bylo jim sebráno i jméno - místo něj dostaly číslo. „Odteď jsi 42. Pamatuj si to. Na své jméno zapomeň. Už je nikdy nesmíš vyslovit, nikdo tě také tak nezavolá. Dvaačtyřicítka. A také zapomeň na mámu. Tady jsi sirotek. Máma prostě umřela. Jo? Neřvi! Co na tom! Měl jsi si to rozmyslet, než jsi na sebe začal v noci sahat. A můžeš za to ty, že je mrtvá. Už nemáš nikoho, jen nás. Tak vítej na Toftes Gave, dvaačtyřicítko!“ uslyšel i nebohý desetiletý Knut, který se sem dostal na základě norského Zákona o opatrovnických radách (Vergerådsloven) z roku 1896. 

Tento zákon poprvé na světě přenesl rozhodování o problémových dětech z klasických soudů na tzv. opatrovnické rady - předchůdce dnešního neméně obávaného Barnevernetu. Tyto rady mohly rozhodnout o odebrání dítěte z rodiny bez standardního procesu, přičemž hlavním kritériem nebyl jen spáchaný přečin, ale i pojmy jako „špatné mravy“ nebo „zanedbaná výchova“.

„V praxi to znamenalo, že do ústavu se nedostávali jen mladiství delikventi, ale často i děti z velmi chudých poměrů nebo sirotci, které systém označil za „mravně ohrožené“. Zákon dával státu nad těmito dětmi téměř absolutní moc až do jejich dospělosti. Ústavy typu Toftes Gave pak sloužily jako nástroje sociální disciplinace, kde měla přísná práce, izolace a drsný režim přetvořit „nežádoucí“ mládež v řádné občany.“ uvádí ve své studii odborníci z univerzity v Lundu.

A pokračují: „Na dětech byl spáchán těžký zločin - byly týrány, psychicky i fyzicky ponižovány; stávaly se i fatální události, kdy chovanci ze zoufalství skákali do vody či se pokoušeli o sebevraždu. Probíhalo odlidštění v té nejhrubší možné formě, často za brutálního nátlaku. Je to temná kapitola v historii Norska. Stát měl hlavní slovo, terorizoval „nefungující“ rodiny. Všichni dělají, že se to nestalo. Ale co je Barnevernet? Je to nástupce tohoto bezbřehého zla!“

Jaké bezbřehé zlo se odehrálo na divokém a izolovaném ostrově Helgøya v ústavu pro převýchovu mravně zkažených dětí Toftes Gave?

Vše začalo v úmyslu více než bohulibém. Christianii (Kristiánii), jak se tehdy Oslo jmenovalo, vedl starosta Andreas Tofte. Tento muž byl velký mecenáš a filantrop. Po dobu jeho vlády nad hlavním městem Norska jej nesmírně trápil osud bezprizorních dětí. „Poflakují se, dělají výtržnosti, jsou chudé a hladové. Mají vůbec nějaké rodiče? Musíte to prošetřit, musíme nějak zasáhnout!“ rozčiloval se Tofte. Nešlo mu o to, že by potulující se děti v otrhaných hadrech dělaly ostudu Christianii jako takové - šlo mu opravdu primárně o jejich duše a budoucnost.

Andreas Tofte nelenil a v roce 1844 založil „Záchrannou instituci pro morálně zkažené děti obou pohlaví“, jak zněl poněkud krutý název jím financované „výkladní skříně výchovy zpustlých dětí v Norsku“. Do zařízení na adrese Munkedamsveien 31 byly záhy umisťovány děti na základě velkého seznamu kritérií, který určoval jejich „morální poškození“ - bylo to například záškoláctví, kouření, promiskuitní chování, zanedbání, týrání v rodině, vši, kožní nemoc, romský původ, krádeže, alkoholismus rodičů, deviace, týrání zvířat, hluchoněmost, negramotnost, předčasná tělesná vyspělost, menstruace a masturbace!

Tofte najal spoustu předních norských pedagogů a vychovatelů a rozhodl se, že uspořádá jakýsi experiment: „Budou děti z toxického prostředí při vlivu laskavé péče a při získání odpovídajícího vzdělání vykazovat známky zlepšení jejich morálního poškození? Čili - stanou se plnohodnotnými občany norské společnosti po adekvátní výchově a výchovném působení?“ Otázka sice pěkná, ale výsledky moc pěkné nebyly. Pedagogové a vychovatelé v Toftes Gave (Toftův dar) jak se slovutný ústav začal nazývat, dělali sice pověstné psí kusy, ale děti se vzdělávat nechtěly.

Nechtěly se ani chovat slušně, kolem rozlehlého areálu uprostřed Christianie probíhali lidé s rukama na uších, protože se ze všech sedmi domů komplexu ústavu ozývalo povykování a nadávky. Děti stály v oknech a házely po občanech různé předměty. „Tohle nejde. Musíme jinam. Ve městě je to tristní, rodiče na ně čekají venku, vše nám tady kradou a také utíkají,“ bouřili se zaměstnanci. Andreas Tofte už byl po smrti a jím jmenovaná správa usoudila, že bude nejlepší chovance přestěhovat z vlivu „poškozených“ rodin na venkov.

V roce 1858 se Toftes Gave přestěhoval ze svého městského sídla v Christianii na panství Risebro v obci Ullensaker, přibližně 40 kilometrů severně od hlavního města. Pod vedením ředitele Ellinga Iversena měli chovanci pracovat na farmě. „Pobyt na čerstvém vzduchu a fyzická práce. To jim všechny ty nečisté myšlenky vyžene z hlavy!“ rozhodl se Iversen, protože mu děti přerůstaly přes hlavu. Mezi dospívající mládeží docházelo k nekontrolovatelným sexuálním kontaktům.

Chlapci i děvčata se vytráceli ven do přírody, přibývalo i nechtěných těhotenství; kolem vedla železnice a děti naštvaným a frustrovaným vychovatelům ujížděly vlakem přímo před nosem domů. Místní se také začali bouřit: „Tady to bylo tak poklidné - a teď? Někdo mi ukradl slepice. A mně někdo spal ve stodole. Jo, kdyby jen spal! My se bojíme vycházet ven. Okamžitě s tím něco dělejte, my tady tu verbež nechceme!“ apelovali venkované na ústavní radu.

Ta rozhodla o opětovném přestěhování, přičemž se měla oddělit i pohlaví. V roce 1877 byl ústav Toftes Gave přeměněn na čistě chlapeckou polepšovnu. „Mravně zkažené dívky“ zůstaly v Ullensakeru, chlapci putovali na ostrov Helgøya v jezeře Mjøsa, kde osídlili rozlehlou budovu farmy Nedre Sund na severním cípu ostrova. „Byli to sirotci, rebelové nebo jen děti bez domova. Norský stát pro ně vytvořil izolované peklo na ostrově Helgøya. Vzali nám identitu, osobnost nahradili drilem a hladem. Disciplína byla tak tuhá, že by to zlomilo i dospělého muže. Byly jsme děti!“ popisoval Johann Andersen.

Ústav zcela změnil osnovy a režim. Izolace a samota ostrova přímo vybízela k realizaci experimentu Jak pomocí tuhé disciplíny, odlidštění, hladu a bití docílit převychování morálně pokleslé mládeže! Vychovatelé a pedagogové nad sebou kvůli odlehlosti ostrova neměli řádný dohled, jako personál se do domova hlásili obyvatelé ostrova z řad různých dělníků, chudých farmářů a nezaměstnaných. Pro chlapce ve věku 8-15 let nebylo úniku. Podle nových osnov se tvrdá převýchova neměla dít pomocí pedagogických zásad, ale pomocí vojenského drilu. A to nebylo všechno.

Do areálu internátu, ubytovny a hospodářských budov se vešlo cca 150 chlapců. Na farmě byla zvířata, o něž se museli chovanci starat; obdělávali pole, sázeli brambory a sklízeli úrodu. Místní lidé si najednou na nic nestěžovali - viděli jen, jak „ti porouchaní kluci“ makají a makají. „To je ale výborný nápad! Tvrdá práce ještě nikomu neuškodila! Jsou slušní, jen pozdraví, ani o nich nevíme!“ rozplývala se obyvatelka ostrova. Aby ne! Chovancům totiž hrozil přísný trest i za zvednutí hlavy, natož mluvení!

Pravidla byla tak krutá, že jejich souhrn nahání hrůzu i mnoho let po uzavření „internátu hrůzy“. Však posuďte sami: Důraz byl kladen na tu nejpřísnější disciplínu. Sotva nějaký chlapec přijel (viz Knut Eriksson z úvodní pasáže, který pak žaloval stát kvůli odškodnému za utrpěné trauma, ale nedostal nic!), byl odveden do přijímací kanceláře. Zde proběhla zdravotní prohlídka. Chovanec stál zcela nahý před komisí, která podle tabulek měřila i velikost penisu. Na základě této ponižující procedury byl chlapec zařazen do různých kategorií: Rizikový, mírně rizikový, poškozený, zpustlý, nenapravitelný, sexuálně aktivní…

Pak následovalo „odlidštění“ - hrůzná fáze přijímače spočívala v oholení hlavy břitvou, koupeli v lyzolu, kdy vychovatelé drhli kluky rejžákem - a následoval příšerný obřad. „Stali se z nás sirotci. I když jsme měli rodiče. Museli jsme nazí ven. V létě, v zimě, v mrazu, bylo to jedno. V ruce jsme si nesli uzlík s našimi šaty a museli jsme je venku spálit. Spolu s šaty jsme symbolicky spalovali i své rodiče. Neumíte si to představit. Máma umřela. Co povídáš? Neumřela? Ale tady ano! A sek bičem. A takhle to šlo pořád dokola. Až jsem byl zbitý a sám jsem řekl: Ano, jsem sirotek!“ popisuje hrůzné události Andersen.

Sotva se chlapec pomocí bití a psychického teroru zřekl vlastní rodiny, musel se zříct i jména. Dostal číslo. Jméno už nesměl během celého pobytu vyslovit. Například Knut dostal číslo 42. Když jej někdo nachytal při vyslovení svého pravého jména, dostal až 30 ran bičem. Bičování probíhalo na „buzeráku“ před hlavní budovou za přítomnosti všech chovanců - a bitý se musel svléct do naha. Tělesné tresty s gustem vykonávali ti nejhorší mravní zpustlíci. Mezi dozorci byli sadisté a devianti, kteří se v novém zaměstnání skutečně našli, řečeno ironicky!

Zlom v už beztak naprosto zoufalém způsobu života „převychovávaných“ chlapců nastal se založením výše zmiňovaných represivních opatrovnických rad (Vergerådsloven). Norský zákon o rodině je neúprosný i dnes, co teprve tehdy! Pokud můžeme být mírně cyničtí, do roku 1896, než byly tyto neúprosné komise zřízeny, pobývali v Toftes Gave skuteční buřiči, nezvladatelní kluci, mladiství delikventi. Samozřejmě to nijak neomlouvá kruté metody převýchovy, ale pak i tito „starousedlíci“ jen nevěřícně kroutili hlavou při spatření vyjukaných nováčků.

Na ostrov totiž začalo přijíždět daleko více „normálních“ kluků, kteří měli jen smůlu. Opatrovnickým radám stačilo opravdu málo k tomu, aby dítě odebrali a umístili do tvrdé instituce: například nekompletní rodina, dětská zvědavost nebo nedochvilnost. Žiješ jen s mámou? Tak to ne! Nestačí na tebe, takže šup s tebou do Toftes Gave! Ty jsi prý na sebe sahal? Vážně? A líbilo se ti to? Hmm… Maminka tady podepsala, že nám dává volnou ruku. Tak hybaj na vlak! Nebyl jsi ve škole? Ty jsi zaspal? Aha. Pak tě asi rodiče nezvládají. Potřebuješ převychovat! Píšu si…

A vylekaný chlapec se najednou ocitl na ostrově Helgøya, po rituálu spálení rodičů se stal sirotkem, vyfasoval číslo… „Hele, musíme je chránit. Tohle nejde! Podívej, další skokan! Stopatnáctka si večer skočila do jezera!“ bavili se mezi sebou mazáci, kteří sledovali, jak vezou na káře desetiletého kluka, co už to nevydržel a chtěl se utopit! Postupem doby se ústav zmilitarizoval. „To bude lepší. Fyzická práce na farmě plus vojenská disciplína - ony je ty legrácky přejdou!“ rozhodl někdo v Oslu a na farmu přijely další posily k vychovatelům.

Členové nějakých polovojenských jednotek se holedbali: „My to těm frackům ukážeme!“ A ukázali. Nastala doba skutečného temna. Chlapci - a musíme si připomenout, že se jednalo i o osmileté děti - pochodovali do zblbnutí, kdo padl vyčerpáním, ten putoval do „díry“ - obávané temné kobky s řetězy na stěnách. Do „hladové pasti“ či „pekelné jámy“ se chodilo i za vzpomínku na matku, prosté zvolání slova Mami (například ve snu, dozorci sledovali i spánek chlapců a noční můry hlásili!) nebo vyslovení svého jména místo čísla!

Sbírka nalezených předmětů na půdě ústavu při natáčení dokumentu…

Trestalo se i hladem. Truchlivé scenérie, kdy za tmy nějaký chlapec vydloubával ze zmrzlé země zapomenuté brambory, se staly běžným koloritem. Chovanci se ploužili po farmě, byli vyhublí, ústavní uniforma na nich plandala, pokusů o sebevraždy přibývalo. „Vychrtlé stíny s propadlýma očima, ubité duše, hladové duše. Tak se změnili chlapci z Toftes Gave. Z původně ušlechtilého záměru na jakýsi restart dětství pod vlídným vedením zbyl jen žal, bití, hlad, bolest a krev.“ popisuje sugestivně začátek konce obávaného ústavu univerzita v Lundu.

V roce 1908 se patnáctiletý chlapec schoval na lodi a podařilo se mu uprchnout. Byl to výsledek mnohaměsíčních příprav, na kterých spolupracovali všichni mladíci. Vybrali toho nejsrdnatějšího z nich a vyslali ho na cestu. „Musíš lidem říct, co se tady děje!“ šeptali si kluci ve stáji u krav, kde neměli tak přísný dohled. Povedlo se - a na ostrov přijela inspekce. Došlo k obviněním ze zanedbávání, nadměrných trestů a fyzického týrání. Jenže sotva inspektoři odjeli, nastalo peklo. Mstící se „vychovatelé“ nechali všech 118 chlapců, kteří v té době na Toftes Gave bydleli, týden bez jídla a postupně je nastrkali i do obávané díry.

A chlapci už to nezvládli. Brutální týrání vyrcholilo tím, že obyvatelé v květnu 1908 zapálili hlavní budovu zařízení. Opět přijela komise, opět se to vše vyšetřovalo, až celá šílená věc skončila na půdě norského parlamentu! „Požár byl voláním o pomoc! Ty podmínky jsou nesnesitelné! Zahrnují fyzickou brutalitu, psychický útlak, bičování a šikanu tak příšernou, že je div, že tam nejsou všichni mrtví!“ hřímal poslanec, který na ostrov dojel osobně. Viděl ony stíny, kostlivce, chlapce zbavené jmen a rodičů…

Andreas Tofte se musel v hrobě obracet - z jeho ušlechtilého ústavu pro morální převýchovu se stala obludná věc, kterou propíral i norský tisk. Nakonec po mnoha měsících výslechů a vyšetřovaní byla zveřejněna zpráva, která popisovala vše, co se v Toftes Gave dělo. Personál byl kompletně vyměněn, sadističtí dozorci vyházeni a na ostrově byl zřízen „obyčejný“ internát pro chlapce s narušeným rodinným zázemím. Opět zaúřadoval tehdejší „Barnevernet“, ale chlapce, kteří byli vytrženi ze svých domovů, alespoň nikdo nešikanoval.

Zpráva vyšetřovací komise vzbudila oprávněné pobouření. „Zjistili jsme prosazování přísného režimu disciplíny. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby nebyl dril vyžadován fyzickými tresty, izolací, dehumanizací, přidělení čísel. To vše bylo mnoha zaměstnanci z řad vychovatelů ospravedlňováno jako praktiky nezbytné pro resocializaci zanedbávaných chlapců. Ovšem nikdo neřešil kruté tresty jako rutinní bití (často byli chovanci biti v pravidelných intervalech, nazí a všichni), nucenou podvýživu, samovazbu v temných celách a omezení pohybu pomocí pout a provazů.“ dočteme se ve zprávě.

Inspektoři dále uváděli: „Psychická tyranie v objektu Toftes Gave byla tím nejhorším, co jsem kdy viděl. Děti byly oslovovány čísly místo jmen, aby se narušil jejich pocit identity. Měly oholené hlavy a povinné uniformy dále dehumanizovaly obyvatele, vytvářejíc vězeňskou atmosféru. Tu udržoval personál s biči, práce byla tvrdá a těžká, chlapci - často velmi malé děti - padali únavou. Trestané děti nedostávaly jídlo - a poukazuji na případ devítiletého A.O., který byl dle chovanců ubit k smrti na dvoře farmy!“

Případů smrtelného ubití mělo být několik. Jeden chlapeček se pomočoval, plakal, stýskalo se mu, volal maminku. Po týdenním pobytu v díře byl zbičován a zemřel. „Zaměstnanci zneužívali svou moc. Povyšovali se nad námi. Viděl jsem tam skutečné stvůry. Umřelo jich… Někteří ano. Nevím kolik. A nikdo nečelil odpovědnosti.“ říká Johannes Andersen.

Během provozu instituce na Helgøya v letech 1876 až 1908 (do onoho požáru a vyšetřování) podstoupilo drastické mučení přes 3 200 „sirotků“, chlapců, kterým norské úřady sebraly důstojnost, rodinu, jméno i budoucnost.

Norsko se s touto kapitolou své historie dodnes vyrovnává rozporuplně - někteří říkají, že to mělo smysl. „Alespoň jsme se poučili, jak to nedělat!“ zazní občas velice kruté a ironické věty od mnoha Norů! Norka s nickem Axi pak na diskusi pod reportáží z natáčení dokumentárního filmu o kruté minulosti domova Toftes Gave napsala pár vět, jimiž můžeme naše vyprávění o „padlých duších“ zakončit:

„Ústav zavřeli až v roce 1949, ale rány na duších těch kluků, co tam ztratili jména i dětství, se nezahojily nikdy. Většina z nich už nežije, ale jejich příběhy tu zůstaly jako memento. Norsko se sice snaží na tuhle kapitolu zapomenout a tvářit se jako ráj na zemi, ale stín Toftes Gave a opatrovnických rad tam straší dál. Stačí se podívat na dnešní kontroverze kolem Barnevernetu. Historie se totiž ráda opakuje a je dobré mít se na pozoru, když stát začne tvrdit, že ví líp než máma s tátou, co je pro vaše dítě dobré. Protože i to největší peklo na Helgøyi začalo jedním ‚bohulibým‘ zákonem a snahou zachránit ‚zkažené‘ duše.“

Zpracováno podle: Toftesgave.no, Toftes Gave, Grokipedia, Helgøya, Johannes Andersen, Værgerådsloven, Lund University, Andreas Tofte, Facebook