Tragédie dětí z Izieu: 44 židovských holčiček a kluků nechal zavraždit Klaus Barbie, udal je zrádce

3. dubna 1944. Sedmatřicetiletá Sabine Zlatin seběhne po schodech navenek nenápadného baráku s rozlehlou zahradou v odlehlé francouzské horské oblasti v údolí řeky Rhôny. Energická žena je správkyní sídla La Maison d'Izieu, tajného sirotčince pro židovské děti. Sabine je oblečená do jarního kabátu, nasazuje si klobouček a v rychlosti políbí svého manžela Mirona Zlatina na temeno hlavy.

„Tak já jedu. August už je tam s vozem?“ vyhlíží nervózně z okna. „Ještě ne. A poslyš, buď opatrná! Bojím se o tebe!“ klade devětatřicetiletý Miron své manželce na srdce. „Opatrná jsem vždy. Jinak bych nemohla provozovat tohle!“ mávne rukou kolem sebe a pohlédne na tlusté zdi staré usedlosti. Má pocit bezpečí, vždyť je to tady v horách pěkně mimo „jejich“ dosah! Sto kilometrů od Lyonu…

Ale teď musí urgentně do Montpelliere, než se stane neštěstí! Prosákly totiž zprávy, že některé z ostatních francouzských skrytých domovů pro židovské děti „vyčmuchalo“ gestapo! „Musíme ty maličké převézt do bezpečí. Kdyby se jim něco stalo, nevezmu si to na svědomí! Já to vyjednám!“ řekne Sabine Mironovi a poslouchá dupot malých nožek na schodech. 44 dětí sbíhá dolů na snídani, dospělí jim nalévají mléko a krájí chléb.

Děti posedají na hrubě přitesané dřevěné lavice v rozlehlé jídelně, povídají si mezi sebou a smějí se. „Sabine! Sabine!“ volá na svou oblíbenou pečovatelku pětiletá Lucienne. Nejmladší čtyřletý Albert sedí Mironovi na klíně a spokojeně si namáčí chléb do mléka. Nejstarší je sedmnáctiletý Němec Arnold Hirsch, který se stará o německy mluvící děti.

„August už je tady. Jedu. Mějte se tady, brzy se uvidíme!“ pozdraví nervózní Sabine Zlatin všechny své svěřence, pohladí po hlavě maličké holčičky Claudine, Minu a Liane, které sedí u stolu, vyběhne z hlavního vchodu a zamává Mironovi.

Jenže… Už je nikdy neuvidí. Nikoho. Když se vracela z Montpellier, kde se Společností pro pomoc dětem (OSE) dojednala rychlý převoz dětí na jiné tajné místo, zadržela ji členka odboje na nádraží v Belley. „Je po všem. Jsou pryč. Všichni. Ten netvor, ten Barbie! Šestého je odvezl. Jsou v tom jejich pekle! Nevracej se tam!“ plakala mladá žena. Když se Sabine Zlatin dozvěděla o zdrcujícím osudu svého muže, pečovatelů a 44 svěřených dětí, nervově se zhroutila. Není divu.

Příšerný konec dětí z Izieu rezonoval ještě dlouhá léta v paměti celé Francie. A když byl Klaus Barbie 11. května 1987 postaven před soud, znovu to vše ožilo.

Co se stalo v Izieu? Jaký byl další osud přeživších? A přežil vlastně vůbec někdo?

Po kapitulaci Francie (1940) byla země rozdělena na okupovanou a „svobodnou“ zónu vichistického režimu. V té době už probíhala horečnatá snaha o záchranu alespoň „nějakých“ židovských dětí, často úplných sirotků, kterým Němci vyvraždili celou rodinu. Pohnuté osudy maličkých Židů nedaly spát zdravotní sestře Sabine Zlatin (1907-1996), která byla sama polskou Židovkou. Ta už byla vdaná za agronoma ruského původu Mirona Zlatina (1904-1944).

Pár se usadil ve Francii a manželé po několika letech shledali, že nemohou mít vlastní dítě. Sabine pracovala jako pečovatelka Červeného kříže v různých ústavech napříč Francií, až se seznámila se zástupci OSE. Tato skrytá síť organizovala přesuny a schovávání židovských dětí před nacistickou zvůlí. Sabine usoudila, že to je to pravé. Nebojácná žena do všeho zainteresovala i svého manžela a začali na své slepičí farmě schovávat bezprizorní děti.

Jenže farma v majetku manželů byla v „horkém“ okupovaném území, takže Sabine dospěla k rozhodnutí: „Zkusím to jinde. Dám dětem domov v bezpečném území!“ S touto ideou se kurážná žena rozjela do oblasti Savojska a Ain, která byla v roce 1942 pod správou italských okupačních sil. OSE tam rozhodilo sítě - italská správa nebyla vůči Židům tak represivní - a právě díky tomu mohl vzniknout pod záštitou podprefekta z Belley La Maison d'Izieu (Dětský domov v Izieu).

Tam Sabine a Miron ubytovali „své“ děti. Z původních sedmnácti se počet postupně zvyšoval, až jich bylo 44. Chlapci i děvčata pocházeli nejen z Francie - byli i z Belgie, Rakouska, Německa, Polska nebo Alžíru. Vše vypadalo bezpečně a idylicky. Horská odlehlá vesnice skýtala vhodný úkryt, místní lidé byli tvrdí horalé, kteří o všem věděli a často dětský domov navštěvovali. Jídlo pro děti pocházelo výhradně od místních farmářů, dokonce se podařilo domluvit umístění dvou malých sester do vesnické rodiny! Jenže kolo osudu se roztočilo. Drastický konec dětí z Izieu se přiblížil.

Situace se změnila po září 1943, kdy Itálie kapitulovala a oblast převzalo nacistické Německo. Němci začali pronásledovat všechny Židy v okolí, byly to hotové hony! V říjnu 1943 zlikvidovali nacisté dětský domov v Marseille. „Já se bojím. Podívej, co se tam stalo. Mám zprávy od Georgese Garela. My jsme tady prý ještě za vodou, ale kdyby to bylo horké, dá nám echo. Museli bychom pryč. Pojedu zjistit více,“ šeptali si mezi sebou Miron se Sabine, zatímco pečovatelé Lucie Feiger, Mina Freidler, Léa Feldblum, Léon Reifman, Sarah Levan-Reifman, její matka Eva a otec Moïse tiše naslouchali.

Zprávy o razii pronikly i mezi vesničany v Izieu. „Měli byste ty maličké někam převézt. My to nikomu neřekneme, ale tady zůstat nemůžou! Jsme v nebezpečí všichni!“ ozval se představený, který musel německým úřadům jít na ruku, ale zároveň si předsevzal, že děti z Izieu nikdy neprozradí. Jejich osud dojímal všechny - byly to nadmíru krásné a chytré děti. Památník Jad Vašem v rozsáhlé studii o tragédii Izieu uvádí životopisy některých z nich. Je to truchlivé čtení, zvláště, když si uvědomíme, kolik životů, talentů a osudů bylo zničeno! A nejen v Izieu, samozřejmě!

Několik chovanců mistrně hrálo na hudební nástroj, osmiletý Rénate a šestiletá Liane Krochmalovi měli absolutní sluch… Dům zněl od rána do večera zpěvem, Sabine jim na zahradě udělala hotový ráj s pískovištěm a houpačkami; v areálu měli ovce, psa nebo kozu. „Až bude po válce, tak budeme bydlet všichni spolu a všichni se budeme mít rádi,“ utěšovala nejmladší děti srdnatá paní Zlatin, když plakaly a stýskalo se jim po rodičích.

Přestože se dětský domov v Izieu nacházel na odlehlém místě a tím nemusel přitáhnout pozornost Němců, přesto bylo rozhodnuto o jeho evakuaci. A zatímco Sabine se třetího dubna 1944 chystala do Montpellier na schůzku se členy OSE, někdo jiný zamířil do Lyonu. Obyvatel idylického Izieu, jehož identita se na veřejnost nikdy nedostala, vešel do hotelu Terminus, kde sídlilo gestapo. Nechal si zavolat velitele: „Co dostanu za to, když vám prozradím, kde jsou židovské děti?“ otázal se udavač. Ďábelskou tváří Klause Barbieho se rozlil neméně ďábelský úsměv.

Nikolaus „Klaus“ Barbie, alias Klaus Altmann (1913-1991), byl německý SS-Hauptsturmführer, voják a člen gestapa. Byl znám jako „lyonský řezník“. Tuto všeříkající přezdívku si rodák z Bad Goedsbergu vysloužil metodami příšerného mučení při výsleších. Bylo mu všechno jedno. Psychopat Barbie postrádal veškerou lidskost. Patřil mezi nejhorší z nejhorších v nacistickém Německu vůbec. Přitom měl studovat teologii! Jeho rodiče byli velice inteligentní učitelé, jenže se to celé zvrtlo.

Matka zemřela, otec začal chlastat a místo teologie putoval Klaus Barbie k SD. Po začátku války byl poslán německými nacisty do Nizozemska, pak do Dijonu - a od listopadu 1942 se začala psát drastická kapitola města Lyon: Klaus Barbie se stal velitelem místního gestapa. Co Barbie vyváděl, to se snad ani nedá popsat. Byl to sadista, mučení zajatců a vyslýchaných ho dle mnoha historiků sexuálně vzrušovalo. Spáchal spoustu ohavností, ale mezi tím vyčnívá vražda dětí z Izieu, kterou se tak rád chlubil:

„To jsme jim to dali! A jak řvali! Musel jsem se smát!“ popisoval při následné oslavě „likvidace“ dětského domova spojené s mohutnou pitkou. A nemusel ani vystřelit. Ani si obrazně neumazal ruce od krve - dal jen patřičný rozkaz. Věděl, jak a KDE všichni skončí. Pak se jen kochal dílem zkázy. Další kapitola života Klause Barbieho se začala psát po válce. Tento netvor neskončil na popravišti, jak by se dalo čekat, kdepak! O to je to celé ještě horší! Ale nepředbíhejme. V hotelu Terminus si vyslechl kolaboranta, s blahosklonným úsměvem a slibem odměny jej propustil - a v hlavě už měl plán.

V Izieu se zatím děti ukládaly ke spánku. „A kde je Sabine? Vrátí se brzy?“ byla zvědavá dvanáctiletá Esther Benassayag z Alžíru, což byla tehdejší francouzská kolonie. Miron se usmál, uchlácholil ji: „Přijede zítra…“ Estheřin osmiletý bratříček Jacob zajásal - slíbila mu, že přiveze čokoládu! Miron Zlatin se dole sešel se všemi pečovateli a plánovali spolu evakuaci dětí. „Musíme to všechno stihnout. Uvidíme, s čím přijede Sabine.“ Pak si popřáli dobrou noc a ulehli.

Co se dělo na druhý den ráno, víme z výpovědí přeživších svědků, kteří přišli k soudu s Klausem Barbiem. 6. dubna 1944 zhruba v půl sedmé ráno se v Izieu ozval hluk těžkých náklaďáků. „Seděli jsme v jídelně a popíjeli horkou čokoládu, děti zrovna vstaly. Do ranního ticha se znenadání ozval skřípot štěrku pod pneumatikami, dunění a křik štěkavých povelů v němčině. Léon Reifman vyskočil oknem a utekl, ostatní stačili jen vstát od stolu.“ uváděla pohnutým hlasem Léa (Laja) Feldblum.

Léon Reifman byl student medicíny, který se o děti staral, když byly nemocné. „Šel jsem dolů po schodech, když na mě sestra zakřičela: ‚To jsou Němci, zachraň se!‘ Vyskočil jsem z okna. Schoval jsem se do keře na zahradě. Slyšel jsem nářek dětí. Oni je nesli jako pytle brambor. To byl děsivý řev. Odnášeli je a smáli se, děti křičely hrůzou, pak jsem slyšel dunění. Naházeli je na korbu náklaďáku. Jako nějaké věci. Drž hubu! řval jeden. Barbie stál u vchodu a usmíval se. Pak plakal Sami. Poznal jsem ten zvuk, byl to vyděšený pětiletý chlapec. Pětiletý! Házeli si s ním jako s míčem.“

Léa pokračovala: „Barbie vstoupil do domu a dohlížel na to. Plačící a vyděšené děti kopali před sebou. Když je hodili na korbu, ozval se praskot. Dětské kosti se lámaly. To nebyli lidé, to byly bestie z pekla samého. Ani v jednom z těch mužů, pokud je mám tak nazývat, jsem neviděla jiskřičku lidskosti. Nic. A nejhorší byl Barbie. On se usmíval, tak sladce. Dělalo mu to dobře!“ vypovídala.

44 dětí a sedm pečovatelů bylo naházeno na korbu náklaďáků a domov v Izieu byl prohledán. Když vozy odjely, nasedl do osobního auta i Barbie, který opouštěl místo činu jako poslední. Obyvatelé Izieu se v posvátné bázni křižovali a raději utekli pryč - co kdyby se ten pekelník rozhodl, že si někoho vezme sebou! Barbie seděl v autě a kynul lidem jako nějaký král. Zatčené osazenstvo dětského domova bylo převezeno do věznice v Lyonu. Rozkaz k tomu vydal Barbie sám - a tím to nekončilo.

Barbie informoval o zatčení dětí a dospělých v dětském domově v telegramu, který poslal do Paříže. „Dnes ráno byl zlikvidován židovský dětský domov ‚Dětská kolonie‘ v Izieu-Ain. Celkem bylo zatčeno 41 dětí ve věku od tří do třinácti let. Kromě toho bylo možné zatknout celý židovský personál skládající se z deseti osob, včetně pěti žen. Hotovost ani jiné cennosti nemohly být zabaveny.“ Ve skutečnosti to bylo 44 dětí. Tři z nich však museli být vzhledem k věku a pravděpodobně i vyspělosti považováni za zaměstnance.

Během výslechů v Lyonu se podařilo z bezbranných dětí „vytlouct“ informace o jejich rodinách. „Maminka je v Paříži… Tatínek se ukrývá u strejdy v Nice… Už mne nebijte, já vám řeknu, kde je teta!“ Němci se neštítili vůbec ničeho. Barbie okamžitě informoval úřady v různých městech: „Tam se vám ta pakáž skrývá!“ Ztýrané děti i personál poté převezli do sběrného tábora Drancy. A dál? Opět na Barbieho rozkaz jely děti z Izieu prvním transportem do Osvětimi.

V táboře smrti vše skončilo v plynové komoře. Zavražděni zde byli na přímý Barbieho rozkaz všichni z Izieu - kromě Léy Feldblum, která byla uznána jako práce schopná. Masakr přežila jen ona a Léon, který vyskočil z okna. A také Sabine. Miron Zlatin byl spolu s dvěma nejstaršími chlapci 15. května zastřelen v Estonsku. Nad tragédií se zavřela voda, po válce byla u budovy sirotčince vysazena Alej dětí a instalovány různé pamětní plakety, pomníky a desky. Léa emigrovala do Izraele a nastalo obrazné ticho po pěšině.

A utichl i hon na Klause Barbieho. Stal se totiž placeným informátorem CIC/CIA, která mu následně umožnila uniknout do Jižní Ameriky, kde se skrýval pod pseudonymem Altmann. V roce 1971 byl však vypátrán v Bolívii a 19. ledna 1983 jej nově zvolená vláda vydala do Francie. Jeho proces začal 11. května 1987. Byl souzen za zločiny proti lidskosti, mimo jiné i za deportaci (vraždu) 44 dětí z Izieu. U soudu byl arogantní, hrubý a sprostý. Označil proces za frašku, přičemž zbytek jednání probíhal v jeho nepřítomnosti.

Svatební fotografie Mirona a Sabine Zlatinových:

Svědčila Sabine Zlatin, Léa Feldblum sklízela dokonce potlesk - vyšlo totiž najevo, jak nesmírně hrdinsky se tato navenek nenápadná žena zachovala. Měla falešné doklady, považovali ji za Němku, v Drancy mohla zůstat. Ale rozhodla se, že neopustí děti. Přiznala se. „Dívali se na mě jako kdybych se pomátla. To snad nemyslíš vážně! říkala mi jedna z dozorkyň bokem. Zachraň si život, víš vůbec, co tě tam na východě čeká? Ale já je nemohla opustit!“ vykládala Léa. Jela s dětmi z Izieu v dobytčáku do Osvětimi. Na rampě ji uznali jako práce schopnou.

„Ptala jsem se sama sebe, kde jsou ty děti, které s námi přišly? V táboře nebylo vidět ani jedno dítě. Pak nás ti, kteří tam byli nějakou dobu, informovali o skutečnosti: Vidíte ten komín? Ten kouř, který nikdy nepřestane stoupat k nebi? Ten, co smrdí jako spálené maso? Tam jsou ty vaše děti! Když jsem to pochopila, plně pochopila tu strašnou pravdu, rozhodla jsem se přežít, abych někdy v budoucnu mohla připomenout jejich památku. A nyní jsem zde. A ten, kdo to zavinil, tu není!“ říkala Léa.

Sabine Zlatin po smrti svého muže zůstala sama. Nikdy si nikoho nenašla a celý život zasvětila tomu, aby památka dětí z Izieu nebyla zapomenuta. Když chytili Barbieho, prý poprvé v životě zatoužila po sklence něčeho ostrého! Svědčila proti němu, chtěla se mu podívat do očí a „naplivat do nich“ - bohužel tu možnost neměla. Ale konečně se jí dostalo podpory k vybudování muzea pro oběti z Izieu. Sám prezident Mitterrand jí pomohl zafinancovat projekt památníku v budově dětského domova, což se podařilo v roce 1994. To už byl Klaus Barbie po smrti.

Řezníka z Lyonu 4. července 1987 odsoudili za válečné zločiny k doživotnímu vězení, v němž také 25. září 1991 ve věku 77 let zemřel na leukémii. Nikdy neprojevil ani špetku lítosti. Proč by také měl. „Barbie argumentoval tím, že prožil na rozdíl od nějakých „zmetků“, jak stále opakoval, plnohodnotný a dlouhý život - takže je se smrtí smířený.“ uvádí Jad Vašem. Dokonce si cynik Barbie ke smrtelnému loži zavolal i kněze, vyzpovídal se, dostal poslední pomazání…

Jeho oběti takovou možnost nedostaly. Ironie dějin je někdy neuvěřitelná.

Zpracováno podle: Jad Vašem, Klaus Barbie a Izieu, Děti z Izieu, Los Angeles Times, Sabine Zlatin, Miron Zlatin, Klaus Barbie, Georges Garel, Kinder von Izieu, Léa Feldblum