Srdceryvný osud rodiny Ulmových: rodiče a 7 malých dětí popravili za ukrývání Židů. Udal je kamarád

Každá doba má své hrdiny. Druhá světová válka a holocaust přináší příběhy různých rodin, různých osobních selhání, strašných tragédií, vraždění, ale i nevídaného hrdinství, cti, laskavosti. A také zrady. Zrady kamarádů, sousedů, krajanů, kteří se pod vlivem nacismu stali aktéry následujícího vyprávění. A je to vyprávění nesmírně pohnuté, smutné a tragické.

Přesto se ve všem dá najít alespoň ona pomyslná perlička na dně - Ulmovi byli jako jediná rodina blahořečena Vatikánem. Ještě se to nikdy v historii nestalo. Co je jim to platné, namítnou mnozí. Nic. Je to spíše symbolické gesto. Oba rodiče dostali čestný titul „Spravedlivý mezi národy“, mají své vlastní muzeum, ke kterému chodí statisíce turistů a návštěvníků, aby jim vzdali čest. Tragédie Ulmových se stala určitým symbolem zachování lidství v děsivé a komplikované realitě německé okupace na území Polska.

A vzhledem k tomu, že jejich dům nebyl vypálen, zachovalo se mnoho fotografií. Můžeme tak pohlédnout do tváří dávno mrtvých lidí - brutálně zavražděných rodičů a sedmi nevinných dětí. Jen neuvidíme toho posledního, malého synka, který se ani nestačil narodit. Vlastně - stačil. Mrtvé matce. Věc, o které se nemluvilo, ale která k tomu všemu patří a byla zaznamenána. Věc tak trýznivá, že slzy neudrželi ani ostřílení a tvrdí muži.

Dokonce se objevily i další verze celé události - Ulma s Ulmovou šli své smrti naproti, neboť nechali Židy pracovat venku na poli, takže je každý viděl. Jenže další vyšetřování ukázalo fakt, o kterém se raději nemluvilo, protože na památku Židů se sáhnout nesmí, hlavně aktivisté jsou v tomto případě velice nesmlouvaví. Nicméně za zastřelením Ulmových prý stála obyčejná chamtivost jednak na straně vrahů, jednak na straně Židů. A rodina Ulmova to vše odnesla.

Příběh Józefa, Wiktorie a jejich potomků.

Pokud chce někdo proniknout do jakékoliv osudové tragédie, je na místě se seznámit s životem hlavních aktérů. Jen tak lze vnímat a postihnout vše v plném rozsahu. Józef Ulma (*1900) pocházel z Markowé. Syn farmářů Marcina a Franciszky ohromoval již od dětství svou inteligencí. Měl asi třináct sourozenců, všichni dřeli na poli a starali se o dobytek, Józef byl mezi ostatními jako „prodaný“. Rodiče nechápali, že chce jít do škol, studovat, vzdělávat se. Pořád něco vynalézal, kutil, maloval náčrty a zlepšováky. Prostí lidé však synovi spíše nadávali, málo pracoval. Nakonec v jedenácti letech mu dovolili vychodit alespoň pár ročníků obecné školy.

Silně věřící rodina trávila půl dne na poli a půl dne v kostele, Józef se stal členem Katolické mládeže a Venkovské mládeže. Nakonec z farmy utekl, aby se stal knihovníkem. Jeho vášní se stal fotoaparát, fotil neustále a všechno. Jeho série fotografií jsou nesmírně zajímavou a cennou památkou na dějiny celého kraje poblíž Řešova. Po vojenské službě si konečně dopřál luxus vzdělání, zemědělku absolvoval na výbornou a začal sám hospodařit.

Převratné metody pěstování ovoce a zeleniny zavedl i dosud nechápavým a staromódním sousedům. Včelařil, dokonce choval bource morušového, do jeho domu v Markowé byla zavedena elektřina (jako prvnímu v celé vsi), dokonce i vynalézal - sám si sestrojil lopatkový ventilátor, který viděl někde v novinách na fotce. Jen mu chyběla životní družka.

Józef nechtěl žádnou dohozenou známost, chtěl inteligentní manželku, která by mu rozuměla. Ženy v okolí totiž byly poznamenané tím, že v komunitě se vše ženilo a vdávalo mezi sebou už celá staletí, takže některé byly tak trochu - prostomyslné. Nakonec potkal Wiktorii (*1912), která sice z jeho rodné vsi pocházela, ale její rodina byla pokroková, nevěsty se vybíraly vždy odjinud, aby se „krev naředila“, jak se tak říká.

Krásná Wiktoria brzy ztratila matku, takže byla zvyklá tvrdě pracovat. A navíc byla chytrá. Její tatínek Jan ji po obecné škole dal na tzv. Lidovou univerzitu. Dokonce i ochotničila, což bylo v té době skutečně něčím nevídaným. 7. července 1935 se s Józefem vzali. Začali spolu hospodařit na velké farmě, kde manžel všude zavedl své „práci ulehčující“ zlepšováky.

Wiktoria věděla, co je jejím posláním, když se vdala. Začala rodit děti, jedno za druhým - Stanislava, Bára, Vládík, Franta, Tonda, Maruška, počeštěná jména dětí Ulmových. Krásné děti, kterým se dostávalo výchovy, lásky a péče. I to v té době a na polském venkově znamenalo opravdu něco nového, jiného.

Po vypuknutí války byl Józef mobilizován a účastnil se „zářijového tažení“, onoho polského mementa roku 1939. Pak přišla okupace Polska a řízená likvidace Židů.

Józef a Wiktorie se při okupaci Polska už od samého začátku chovali velice lidumilně a odvážně. V lese pomohli zbudovat podzemní skrýš jedné židovské rodině, které nosili jídlo. Samozřejmě, někdo schované Židy udal, byli na místě zastřeleni (tři dospělí a malé dítě), ale tehdy nikdo nevěděl o zapojení Ulmových. Postupem doby na okupovaná území Německo kromě armády a SS vyslalo také uniformované „strážce pořádku“. Ochranná policie ve městech, na venkově četnictvo. Z valné většiny tvořené právě Poláky, Čechy, Evropany, kteří podlehli „kouzlu“ chvilkové moci nad životem a smrtí svých krajanů.

V Polsku se těmto lidem říkalo „tmavomodří“, podle barvy uniformy, kterou nosili v obcích Generálního gouvernementu. Tito „čističi“ měli za úkol popravovat, zatýkat, provádět zátahy, chytat Židy a nahlašovat podezřelé. Od 1. ledna 1941 převzala dohled nad Markowou a okolními vesnicemi nově zřízená četnická stanice v Łańcutu. V jejím čele stál poručík Eilert Dieken, přezdívaný „Kat Meister“. Jeho podřízení byli Josef Kokot (též uváděn jako Kokott), který pocházel z Čech, Erich Wilde, Gustav Unbehend a Michael Dziewulski. A spolu s nimi pomáhal těmto brutálním mužům „tmavomodrý“ Włodzimierz Leś (ten pocházel z oblasti dnešní Ukrajiny).

Ve vsi bydlelo před válkou 120 Židů, které v roce 1942 potkal osud v podobě holocaustu. Buď byli zabiti na místě, nebo převezeni na jistou smrt. A právě v polovině roku 1942 schovala rodina Ulmových u sebe až osm Židů. Navzdory všudypřítomnému strachu z udání od blízkých a místních. V domku na farmě se schovávali jejich sousedé - Saul Goldman Szall se svými čtyřmi syny, Lea Didner s dcerou a Gołda Gruenfeld. A právě o Szallových věděl Włodzimierz Leś. Že jsou u Ulmových mu bylo známo. Nikomu zatím nic neřekl, dokonce jim pomáhal, jenže pak přestal, ale slíbil jim, že je neudá, pokud mu přenechají část svého majetku.

S tím lakomý Szall sice souhlasil, ale pak si to rozmyslel, dožadoval se vrácení toho, co si jeho soused vzal. A dokonce neváhal jedné noci sáhnout na jeho majetek.

Hm, můžeme na tomto místě říct. Šlo jim „o kejhák“, přesto bral policistovi jeho věci, i když se skrýval? Odvaha nebo blbost? Nebo obyčejná chamtivost? Inu, těžko soudit. Velmi pravděpodobně se jim však toto stalo osudným. A nejen jim. I zcela nevinné rodině Ulmových, která pro ně nasazovala pomyslný krk.

Kdo rodinu udal, je zřejmě nabíledni, i když oficiálně to v žádném dokumentu není. Włodzimierz Leś, kamarád a soused Józefa. Dokonce dva dny před osudným koncem k nim přišel, dělal, že chce od něj vyfotografovat, plácal ho po zádech, jaký je to hodný člověk. Charaktery lidí jsou někdy skutečně neuvěřitelné. A nastal 24. březen 1944. Komando ve složení Dieken, Kokot, Dziewulski a Wilde si na pomoc vzali čtyři členy „tmavomodrých“, mezi nimi byl i Leś. A vypukla apokalypsa.

V podkroví, kde byla skrytá tajná místnost, objevili muži ukryté Židy. Šli doslova najisto, i to potvrzuje verzi o naštvaném Leśovi a Szallovi, který si chtěl uloupnout pomyslný perníček. Všechny je na místě postříleli. Mezitím se probudil starosta obce, Teofil Kielar. Bouchal mu na dveře Wilde , který řval: „Zastřelili jsme ty vaše Židy, kteří dělali u Ulmových na poli!“ Zděšený Kielar se narychlo oblékl a běžel ke statku Ulmových. Cestou slyšel další a další výstřely.

Když přiběhl na místo, zarazil se. „Dvou nebo tříletá holčička - v louži krve - hýbala pravou rukou,“ vrtěl hlavou po válce, když se konal proces. Jeden ze svědků, které si Němci schválně pozvali, aby každý viděl, co čeká Poláky v případě ukrývání Židů, vypověděl, že Józefa a Wiktorii vyvedli ven a zastřelili je před prahem rodného domu. „Během střelby byl na místě popravy slyšet strašný křik – děti volaly své rodiče, kteří už byli zastřelení. Byl na to všecko otřesný pohled,“ řekl svědek.

Po vraždě manželského páru se chvíli rozhodovalo, co se udělá s dětmi. Cynický Dieken zahodil cigaretu a řekl, že „moc řvou, hned je zabijte taky.“ Kokot úplně zešílel, smál se na celé kolo, střílel do malých dětí a řval větu, která se stala takovým pomyslným heslem celé této tragédie a je zmiňována neustále jako projev naprosté nenávisti:

Starosta vsi dostal od Němců povel, aby zajistil muže, kteří oběti pohřbí. Ptal se Diekena, proč zabili i děti. „Aby s nimi obec neměla žádné starosti.“, zněla odpověď. Poté se dali do rabování. Kokot z těla mrtvé ženy serval krabičku s cennostmi. Sebrali naprosto všechno, co mělo nějakou cenu, došlo i na znesvěcování mrtvých (zuby). Když bylo „po akci“, v loužích krve se utábořilo vražedné komando, kde během pár minut vypilo přes tři litry vodky.

Celkem na dvoře statku Ulmových zemřelo 17 lidí, nejstaršímu dítěti bylo 8, nejmladšímu 1,5 roku. Při tajném nočním kopání hrobů vyšla najevo věc, při které muži plakali. Neuvěřitelně trýznivý okamžik popsal Franciszek Szylar, hlavní svědek při následném poválečném vypořádávání. Ponechám to raději bez komentáře:

Hrůzu nahánějící masakr ukončil život a celou rodovou linii Ulmových. Chtěli jen pomáhat, nakonec se obětí stali i oni sami. Sousedé nenechali jejich těla jen tak zaházená v hlíně, o čtyři dny později je v noci vykopali. Mrtvolky dětí pietně upravily místní ženy, manželé s (ne)narozeným dítětem byli uloženi do jedné rakve, zbytek dětí do tří. První oficiální pohřeb se konal v roce 1945, v roce 2023 proběhla v souvislosti s procesem beatifikace exhumace těl. Rodina Ulmových nyní spočívá v sarkofágu v kostele sv. Doroty v Markowé.

10. září 2023 byla rodina blahořečena za přítomnosti prezidenta a vrcholných státních činitelů Polska. Již v roce 1995 byl Ulmovým udělen titul Spravedlivý mezi národy. Jejich památku v Polsku připomíná svátek 7. července, který je dnem jejich svatby.

Dne 19. září 1944 odsoudila polská podzemní armáda k trestu smrti „tmavomodrého“ policistu Leśa – zastřelili ho v Łańcutu. Josef Kokot se po válce úplně normálně vrátil do Prahy, kde bydlel do roku 1957. Pak byl zatčen, úřady komunistického Československa vydán do Polska, kde ho v Řešově odsoudili na doživotí. Zemřel v polském vězení ve věku 59 let.

Naopak Eilert Dieken, velitel zásahu, dožil v klidu v Západním Německu. I ostatní unikli trestu. Michael Dziewulski, Gustav Unbehend a Erich Wilde buď uprchli, změnili si jméno nebo zemřeli.

Co říct závěrem? Možná citovat slova politika, který byl u otevření muzea Ulmových:

zpracováno podle:

Historia rodziny Ulmów | CiekawostkiHistoryczne.pl, Józef Ulma, Wiktoria Ulma a jejich sedm dětí – Wikipedie (wikipedia.org), ‚Tak zdechne každá svině, která ukrývá Židy‘ - Echo24.cz, Reportaże (wydawnictwom.pl), Vatikán blahořečil vyvražděnou polskou rodinu. Rodiče a jejich sedm dětí - Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz), Blíží se beatifikace rodiny Ulmových - Vatican News