Japonský poručík sťal zajatce katanou. Krutá fotografie popravy vojáka v Tichomoří šokovala svět

Jmenoval se Leonard George Siffleet. Život sedmadvacetiletého Australana, který se těšil domů za svou snoubenkou Clarice Lane, vyhasl 24. října 1943 na pláži města Aitape na severním pobřeží Papuy Nové Guineje. Poručík Yasuno Chikao zvedl samurajský meč shin-guntō - a před publikem složeným z vojáků a příslušníků domorodých kmenů, kteří byli spojeni s Japonci, Siffleeta jedním máchnutím ostrého břitu sťal.

Předtím ale Chikao poručil přítomnému japonskému vojínovi jménem Yasuo Otagu, aby celou exekuci zdokumentovat. „Pro mou vlastní potřebu! Chci mít památku“ zavelel, když drobný voják nejistě přešlapoval v písku.

Posléze podlehl nátlaku a nafotil celou sérii snímků, které byly později nalezeny u mrtvoly padlého japonského majora poblíž města Hollandia (dnes Jayapura). Tělo objevili američtí vojáci v dubnu roku 1944. Mrtvý důstojník měl snímky v náprsní kapse uniformy.

„To si snad dělají…“ padlo nejedno vulgární slovo, když zděšení Spojenci listovali svazečkem děsivých fotek. Na zadní straně bylo pár japonských znaků, které ale byly kvůli těsnému přilehnutí na rozkládající se ostatky zčásti nečitelné a zamazané. Při nejlepší vůli se tehdy nepodařilo rozluštit, co je na nich napsáno. Jen datum. Proto byl nešťastný muž zprvu mylně identifikován jako někdo úplně jiný. Fotka se v roce 1945 po publikaci v australských novinách rozlétla pomocí časopisu LIFE do celého světa.

„Je to dojemný a trvalý obraz války. Ukazuje v nejkrutější nahotě zvěrstva a brutalitu bojů v Tichomoří. Fotografie je syrová, tvrdá a znepokojivá. Natrvalo se vám vypálí do očí. Australané ji považují za symbol svých hrdinů druhé světové války. A nejen Australané. Je nutné připomínat si tyto děsivé věci. Snímek posledního okamžiku života seržanta Lena Siffleeta ukazuje obnaženou hrůzu všech válek. A je neustále aktuální. Bohužel, i v dnešní době.“ popisuje web památníku australských válečných veteránů a hrdinů Australian War Memorials (AWM).

Toto sdružení věnovalo pozadí vzniku drastického portrétu rozsáhlou studii. Kdo byl muž na fotografii, která otřásla světem? Za jakých okolností skončil skončil jeho život samurajským mečem?

Leonard George Siffleet se narodil 14. ledna 1916 v Gunnedahu v Novém Jižním Walesu. Hodný kluk už od malička pomáhal tátovi Walterovi. Ten pocházel z Nizozemí, byl dělník a tvrdě dřel. Matka Annie měla velice chatrné zdraví, nemohla vydělávat, snažila se ale alespoň pečovat o děti.

„Porodila mimo Lena ještě dva syny a dceru Pearl - tato Lenova jediná sestra se mimochodem stala trvalou strážkyní odkazu svého bratra. Matka po posledním porodu natrvalo ulehla na lůžko. Veškerá starost o sourozence tak padla na otce,“ popisuje tvrdé dětství Leonarda Siffleeta AWM.

Len byl tělem i duší sportovec, vesloval a plaval. Byl urostlý a vysoký; na tváři mu hrál optimistický úsměv, který lákal mnoho žen. Leonard se zamiloval do překrásné Clarice Lane - a brzy následovaly zásnuby. „Já bych chtěl být policista. Říkali mi to kluci. Mám svaly a budím respekt,“ smál se na otce. Walter byl dojatý: „Kluku, ty máš před sebou budoucnost! Já ti nebudu bránit. Já se tady o všechno postarám!“ řekl mu stárnoucí udřený otec, který věděl, že na Leonarda doma nic dobrého nečeká. Pustil syna do Sydney.

Jenže Len u policie nepochodil - měl prý špatný zrak. „Odvodový záznam ale nezmiňuje, že by měl Siffleet nějakou oční vadu nebo musel nosit brýle. Zřejmě šlo o jiný důvod, pravdu se už asi nedozvíme,“ říká AWM. Austrálie vstoupila do druhé světové války 3. září 1939 a Leonarda povolali v srpnu roku 1940 do milice. Sloužil na letecké základně Richmond u „reflektorů“. Jednotky reflektorů (Searchlight Units) byly specializované milice určené k protiletadlové obraně.

Leonard Siffleet s kolegy na letišti obsluhoval silné protiletadlové světlomety, které měly vyhledávat a osvětlovat nepřátelská letadla. Jenže za tři měsíce přišel telegram od otce Waltera: „Maminka nám umřela. Nezvládám to. Vrať se.“

Leonard Siffleet byl propuštěn, s Pearl se staral o své dva bratry, otec chřadl a potřeboval stálý dozor. Len našel v rodném Gunnedahu práci jako prodavač a připravoval se na svatbu s Clarice. Jenže válka postupovala - 5. září 1941 Leonard Siffleet rukoval do Druhé australské imperiální armády (AIF). Po výcviku na základně v Inglerburnu v Novém Jižním Walesu se stal radistou.

„Po dokončení výcviku v rádiové komunikaci se Siffleet v září 1942 dobrovolně přihlásil k oddělení služeb a průzkumu. Poté se přidal k tzv. Speciální jednotce Z. To byla jednotka tajných operací, vojáci se specializovali na přímé akce, průniky na dlouhé vzdálenosti, sabotáž a zvláštní průzkum. Skládala se ze spojeneckých vojáků, nejvíce členů tvořili Australané. Působila v Pacifiku a Tichomoří. Sbírala informace o pohybech Japonců,“ vysvětluje AWM.

V roce 1943 byl Siffleet povýšen na seržanta a po velice tvrdém výcviku jej přidělili do speciální jednotky M. Byl dobrý. Všichni tito průzkumníci měli nervy z oceli, byli to odolní a chytří muži, kteří nasazovali krk každou vteřinu. Siffleet se s jednotkou M dostal do Hollandie (Jayapury). Město bylo součástí Nizozemské Nové Guineje - holandské kolonie na západě ostrova. Oblast byla porostlá džunglí, měla neprostupný terén, probíhaly zde partyzánské, zpravodajské a průzkumné mise.

„Pro tajné průzkumníky to byla jedna z nejnáročnějších lokalit celé války. Co tam hledali? Co měli za cíl? Po útoku na Pearl Harbor Japonci bleskově obsadili rozsáhlé oblasti Tichomoří. V roce 1942 se Japonci vylodili na severním pobřeží Papuy - ta tehdy byla součástí Australského teritoria. Jednoduše řečeno: útok na Papuu rovnal se útoku na Austrálii,“ vykresluje celý kontext AWM.

Leonard George Siffleet byl poslán na Papuu jako součást týmu vojenské mise s názvem Operation Whiting. Jejím cílem bylo zjistit pozice Japonců, pohyby jednotek a námořnictva; získat informace o základnách či obranných postaveních. Jeho velitel Eric Feldt popsal seržanta Siffleeta jako nejlepšího mladého poddůstojníka, jakého kdy viděl, schopného a aktivního. Siffleet se připojil ke skupině, kterou vedl Thijs Staverman. K ruce dostal dva amborské vojáky, Pattiwala a Reharinga.

Dobré dva měsíce skupina prováděla špionáž a partyzánské akce, vyhýbala se kontaktu s Japonci; džungle i hory byly také plné nepřátelských domorodců - někteří obyvatelé Papuy japonským vojákům pomáhali. Docházelo k přestřelkám i fyzickým potyčkám, ale Leonard Siffleet se zatím úspěšně držel a vysílačkou hlásil druhé skupině japonské pozice. Jenže 3. října 1943 vyslal Siffleet poslední zprávu.

„Rádiové varování obsahovalo informaci, že v oblasti Aitape jsou domorodci, kteří jdou na ruku Japoncům. Pak se odmlčel. Podle zpráv byla trojice Siffleet, Pattiwal a Reharing - Staverman už byl mrtev - napadena téměř stovkou Papuánců. Siffleet jednoho zastřelil, jenže neměl síly na odražení obrovské přesily. Domorodci je vítězoslavně spoutali a přinesli je zavěšené za ruce a za nohy na kůlech jako nějaké obětiny Japoncům přímo pod nos.“ říká AWM.

Mezitím doma v Austrálii bombardovala zoufalá Leonardova snoubenka Clarice armádu dopisy: „Co je s ním? Nemám žádné zprávy!“ Jako odpověď obdržela Clarice Lane dva dopisy od Spojeneckého zpravodajského úřadu, které ji ujišťovaly, že Siffleet je „v bezpečí a v pořádku.“ Jenže nebyl. Ani zdaleka. Velitelé věděli, že je pravděpodobně mrtev, zapsali si, že padl v boji - ale on ještě žil.

Jenže možná by bylo lepší, kdyby nežil, bohužel. Podle poválečných výpovědí domorodců a zúčastněných se trojice mužů ocitla ve spárech vynalézavých japonských mučitelů. Japonci byli známí svou krutostí, jejich mučící techniky jsou jednoznačně odporné.

Dva nebo tři týdny Pattiwala i Reharinga tvrdě vyslýchali, mučili, týrali; neumíme si to ani představit. Nejhůře na tom ale byl Len Siffleet. Spojenec, Australan, to bylo sousto! Pouštěli do něj proud, topili ho v bažinách, řezali, bodali… „A on podle všeho neřekl ani slovo. Chtěli zjistit pozice našich jednotek. On je bezpochyby věděl, ale v té době nemáme žádné zprávy o průniku Japonců nebo napadení Spojenců.“ říká správce webu AWM.

23. října podepsal viceadmirál Michiaki Kamada z císařského japonského námořnictva příkaz k popravě Leonarda George Siffleeta stětím. Pattiwal a Reharing měli být dle všech dostupných informací původně oběšeni. Proč jim byla nakonec taktéž useknuta hlava, to se neví. Pravděpodobně spontánní rozhodnutí rozvášněných Japonců. Svázali jim ruce za zády, dali pásku přes oči a převezli je na pláž Aitape, která byla plná domorodců, co exekuci přihlíželi. Krátce po třetí hodině odpolední 24. října 1943 je popravčí donutili kleknout a setnuli jim hlavu.

Nebýt marnivosti kata jménem Yasuna Chikao, který si chtěl „udělat památku na to, jak jsem usekl hlavu tomu Australákovi“,tak by se o tomto barbarském činu vůbec nevědělo. Fotografie také mohly zůstat navždy pohřbené - v tomto případě doslova - nestalo se to. „Jako kdyby chtěly být objeveny, nemyslíte?“ klade si otázku australské sdružení, které se stará i o válečné hroby a místa posledního odpočinku veteránů, kteří zemřeli ve výslužbě.

V případě popraveného sedmadvacetiletého seržanta Siffleeta se o nic starat nemohou - nemá hrob. Jeho tělo zůstalo zahrabané v Aitape. „Nebyl nalezen. Jeho služební číslo je NX143314 - třeba to bude někoho zajímat. Jméno Lena Siffleeta je na památníku v Lae v Papui Nové Guineji - i s těmi dalšími hrdiny Commonwealthu, kteří zde padli a jejich těla zůstala nenalezena. Siffleet má na náš popud od května 2015 pomník přímo v Aitape,“ dokončuje své vyprávění válečný historik.

Dlouho byla identita muže klečícího pod katanou zaměňována s osobou jiného vojáka. Kvůli nečitelnost japonského zápisu a zmatkům při publikaci se hojně tvrdilo, že muž na fotce je poručík Bill Newton. K chybné identifikaci došlo kvůli výpovědi zajatého Japonce, který si Siffleeta spletl se seržantem Newtonem; měli jej také poznat lidé při zveřejnění snímku v LIFE.

Billa také sťali Japonci, ale neexistuje žádná fotografie z jeho popravy. Po letech zmatků se konečně podařilo se stoprocentní jistotou ztotožnit vojáka, jemuž zbývají poslední vteřiny života, jako seržanta Lena Siffleeta.

Kontraadmirál Michiaki Kamada byl po válce souzen za válečné zločiny a popraven oběšením (18. října 1947). Poručík (někdy se uvádí kapitán) Yasuno Chikao byl podle všeho zabit americkými silami v dubnu roku 1944 v Hollandii.

Závěrem vyprávění o jedné z nejmrazivějších fotografií z doby druhé světové války, která se stala ikonickým zobrazením zvěrstev v Tichomoří - i když ta se děla na obou stranách konfliktu, na to nesmíme zapomínat - dodává zástupce Australského válečného památníku:

„Možná se někdo otřese hnusem, odporem. Možná následuje otázka Proč se vůbec na takovouto fotku mám dívat? Na to je jednoduchá odpověď: Tohle bude následovat, pokud se člověk z historie nepoučí. Je to drsné konstatování? Asi ano. A to jsou jen slova! A fotografie dávno mrtvého hrdiny. Na hrdiny by se nemělo zapomínat.“

Velice děkuji správci webu Australského válečného památníku za cenné informace a za pomoc na vzniku textu.

Zpracováno podle: Australian War Memorials, RHP.com, Warfarehistory.com, Leonard Siffleet, Reddit, mailová korespondence, Find a Grave, Bill Newton