Vojáci zírají do prázdna, nemrkají, oslepnou. Tzv. Pohled jedné míle je drastická duševní porucha

Slavný válečný fotograf Don McCullin dokumentoval v roce 1968 bitvu o město Hue ve Vietnamu. Fotil americké mariňáky před i po bitvě, sám málem přišel o život, přesto „cvakal“ spouští pořád dokola, až se najednou zarazil. Opodál mezi ležícími unavenými vojáky seděl zády k němu muž, který se vůbec nehýbal. Absence jakéhokoliv pohybu donutila fotografa, aby se k vojákovi přiblížil. „Hej, hochu! Jak se jmenuješ?“ oslovil strnulou postavu. Chlapec neodpovídal. Don McCullin si všiml, že se přece jen něco děje - třásla se mu helma na hlavě.

„Drobounce. Jako drobné lístky ve větru. Ten muž se chvěl, jako kdyby do něj šel nějaký neviditelný proud. Úplně vibroval,“ popisoval fotograf, který mariňáka viděl pořád jen zezadu. Don se tedy opatrně k sedící postavě přiblížil, aby mu viděl do obličeje. A zalapal po dechu. „Ty oči byly jinde. Nebyly z tohoto světa. Pětkrát jsem mu přímo před nimi zmáčkl spoušť foťáku, ani jednou, ani jednou nemrkl! Luskal jsem prsty, nic. Byl ztracen. Měl pohled. Měl ten pohled.“ dodal Don ke své zřejmě nejslavnější fotografii bezejmenného vojáka, který utrpěl tak hluboké a rozsáhlé trauma, že se doslova a do písmene „zamkl“ ve své hlavě.

Další osudy kluka na fotce se nepodařilo zjistit, ani ho ztotožnit jménem. Pravděpodobně skončil v ústavu nebo spáchal sebevraždu, jak je velice časté u vojáků (i u civilistů), kteří tímto záhadným a srdceryvným stavem nesmírného šoku trpí. Co to vlastně je? Jak to vzniká a jak se to projevuje?

Pohled jedné míle (Mílový pohled) je slangový počeštělý výraz pro tzv. Dvoutisíciyardový pohled, Pohled na tisíc metrů, Thousand-yard stare. Označuje se tak prázdný, nezaostřený, nepřítomný, vyčerpaný, rozostřený a nevidoucí pohled a výraz vojáků (civilistů z válečných zón, obětí přírodních katastrof, oběti násilných trestných činů atd…), kteří zažívají disociaci (odpoutání se, odtržení od okolního světa) ve snaze zpracovat, potlačit nebo zapomenout na utrpěné trauma. Pohled jedné míle je důsledek akutního stresu, traumatické události, který velice často potkával vojáky během válečných tažení v celé historii světa.

Muži, kteří prošli peklem válečné vřavy, viděli často věci, které se ani nedají popsat. Jejich mysl na tyto hrůzy reaguje oním „uzamčením“, kdy se šokující událost nezpracuje, ale zavře se hluboko do mozku člověka. Ten navenek ztichne, ztuhne a upírá pohled, který je naprosto typický - oči nefixují žádný objekt, jsou strnulé, hledí někam do dáli; postižený nereaguje na pohyby ani zvuky. Lidé zkouší traumatizovaného chudáka „probudit“ - luskají prsty, mávají mu rukama před obličejem, dělají, že mu něco vrazí do oka - nic. Žádná reakce.

A velice často se stává, že voják oslepne. Přestane vidět, ale fyzicky má oči v pořádku. Tato slepota trvá pár minut, ale také může trvat celé hodiny, týdny, roky; jsou známy případy, kdy už psychicky traumatizovaný člověk jednoduše neprozřel nikdy a zůstal slepý až do smrti. Lidská mysl v těchto případech konkrétní šílený zážitek nedokáže zpracovat - je to natolik hrozné, že voják už nikdy nic neuvidí. Oči to jednoduše „nedají“.

Pohled jedné míle je skutečně děsivý příznak, který jasně vypovídá o tom, že psychika daného člověka se zhroutila. Zbláznil se. Syndrom Thousand-yard stare se může také objevit po extrémním fyzickém vyčerpání - odborníci ho zaznamenali například u přeživších tsunami, kteří dlouhé hodiny někde viseli na stromě nebo šlapali vodu v moři. Ale hlavně se týká vojáků, u kterých se často psychické i fyzické vyčerpání spojí v jednu neblahou příčinu tohoto zvláštního šokového jevu.

Pohled jedné míle není oficiálně uznaný lékařský termín, jen patří do souboru příznaků posttraumatického stresového syndromu, který se u veteránů válek rozvíjí velice často. Nyní se také používá k označení nezaostřeného pohledu pozorovaného u lidí v jakékoli stresové situaci nebo u lidí s určitými duševními poruchami. Ač je pojmenování novodobé, tento šokový stav známe už od starověku.

Řecký historik Hérodotos vyprávěl o athénském válečníkovi jménem Epizelus, který náhle oslepl během bitvy u Marathónu v roce 440 př. n. l. Učinil tak poté, co viděl svého přítele a kamaráda zabitého v boji. Jeho slepota neměla nic společného s fyzickým zraněním, a přesto trvalo roky, než zčistajasna prohlédl. Samotná fráze Pohled jedné míle (samozřejmě v anglické verzi) byla zpopularizována časopisem LIFE, který v roce 1945 publikoval článek o psychickém utrpení vojáků v druhé světové válce.

V článku byl portrét bezejmenného vojáka z bitvy u Peleliu z roku 1944. Není to fotografie, je to obraz dopisovatele a zpravodajce Toma Lea. Předlohou malby byl skutečný voják, o kterém Tom řekl: „Ze Států odešel před 31 měsíci. Ve svém prvním tažení byl raněn. Měl tropické nemoci. V noci napůl spí a celý den vydlabává Japonce z děr. Dvě třetiny jeho roty byly zabity nebo zraněny. Dnes ráno se vrátí do útoku. Kolik toho může lidská bytost vydržet?“

Také desátník Joe Houle vyprávěl o setkání s Pohledem jedné míle: po svém příjezdu do Vietnamu u své jednotky viděl zombie. Doslova, jinak se to nedá popsat. „Byl rok 1965, přiletěl jsem velet četě. Jenže to nebyla četa. Ti kluci byli a zároveň nebyli naživu. Pohybovali se jako roboti a pohled v jejich očích byl zoufalý. Neviděl jsem žádné emoce. Jako kdyby z nich někdo vysál všechen život. Jako kdyby byli slepí. Ale viděli. Nemluvili. Později jsem se dozvěděl, jaké peklo mají za sebou. Také jsem zjistil, jak se tomu říká. Tomu pohledu. Musel jsem být odtažitý, oni prostě jen stáli a zírali. Pak je odvezli a už jsem je nikdy neviděl. Dostal jsem nováčky,“ popisoval Joe svou četu „živých mrtvých“.

A dodal, že jejich prázdný výraz pochopil v okamžiku, kdy ztratil v boji prvního člověka, kterého bomba před jeho očima roztrhala na kusy. „A on ještě žil. Mluvil na mě…“ kroutil hlavou Houle.

S Pohledem jedné míle úzce souvisí další formy traumatu mezi vojáky: nejznámější z nich je šok z granátu, tzv. Shell shock. Tento termín poprvé použil v roce 1915 v době první světové války kapitán Charles Myers. Tento lékař navštěvoval sanatoria po celé Evropě, kde se zotavovali zranění vojáci, kteří zrovna vyšli z pekel zákopů. Zaujala ho četnost a podobnost následujících příznaků: zvláštní nekontrolovatelný třes těla, koktání, záškuby, neovladatelná gestikulace, křečovitý smích, úporný strach, schovávání se, pláč, zhoršený zrak, jekot, i tzv. třes za chůze - postižený voják chodil, ale byl úplně rozvibrovaný.

Video nešťastných vojáků s tzv. granátovým šokem:

Existují i videa těchto nešťastníků. Je to zoufalý pohled na ustrašené lidské bytosti, které lezou po kolenou a stačí malý náznak napřáhnutí ruky nebo hlasitá rána - a muži srdceryvně prchají - vlastně nikam. Třeba si jen sednou na zem, kde kvílí. Šok z granátu byl mnohdy zcela nevyléčitelný - ti lidé se zbláznili. Nekonečné ostřelování, jemuž vojáci čelili den za dnem v zákopech západní Evropy, způsobovalo nebezpečné (i fyzické) otřesy jejich nervového systému. Ale netýkalo se to jen první světové, Shell shock se může rozvinout i bez palby. Stačí málo.

Stres, nervové vypětí, čekání „odkud to přijde“ - nervy se vyšponují k prasknutí, voják má nastražené uši a tak usilovně čeká na první výstřel, že mu z toho přeskočí. A jakmile se ten výstřel skutečně ozve: „… bylo to jen maličké třesknutí, podle toho, co říkali kluci, ale mně to projelo hlavou, jako kdyby mi do ní narazil vlak. Rána, exploze, měl jsem pocit, že mi drnčí zuby, z nosu se mi vyřinula krev. Začal jsem se třást, nemohl jsem to ovládat,“ vyprávěl jeden vojáků s tímto šokem, který byl nasazen v Afghánistánu.

Po druhé světové válce se všem těmto duševním traumatům začalo říkat Únava z bojů. Až později se vžilo označení už známé posttraumatické stresové poruchy. Někteří veteráni byli na pokraji smrti, usilovali si o život, nebo jen zírali do prázdna. Po Vietnamské válce se to ještě zhoršilo. Pohled jedné míle je srdceryvný a v nynější mezinárodní situaci opět aktuální, bohužel.

Ženy i muži na frontě jsou v děsivých situacích, které ale nezavinili. V takové chvíli přichází na řadu obranný mechanismus člověka - vše zkusit uzavřít, nepustit realitu do mysli, ponořit to hlouběji - a pohled jedné míle je na světě. Někteří ho nepřežijí a raději se zabijí sami - historie tomu bohužel napovídá. Bezesporu děsivý fenomén provází všechny války v lidských dějinách.

Snad se někdy podaří, aby tento důsledek krutých a nezměrných traumat ve válce zcela vymizel. Stejně jako války…

Zpracováno podle: Medium.com, Thousand-yard stare, Armyweb, Shell shock, BBC, The Guardian, Don McCullin