Děsivý experiment Třetí vlna ukázal, jak snadno lidé propadnou nacismu. Stačilo pouhých pět dní

Symbolické pásky na rukávech, vlajka, hesla, donášení, stráže, vlastní pozdrav zdviženou pravicí, cenzura i soudy - to vše prováděli členové „elitního hnutí“ na střední škole Cubberley v Palo Altu. A to během pouhého týdne. Události nabraly spád tak nečekaný, že i hlavní organizátor, profesor a spisovatel Ron Jones, se ocitl v ohrožení života. Přitom chtěl jen přiblížit, jak mohl vzniknout v Německu nacismus. Jak mohli lidé houfně inklinovat k tomuto hnutí, jak vůbec bylo možné, že doslova celý národ následoval diktaturu.

Studenti totiž při jeho přednášce nevěřili, že je něco takového možné. Prý to jsou „přehnané báchorky“ a „lidé nejsou stádo, mají přece svůj vlastní názor!“, říkali mu. Jonesovi bylo jasné, že žáci nemohou pochopit „sílu“ manipulace davu. Tak se rozhodl pro názornou ukázku.

Nastal bizarní týden. Děly se neuvěřitelné věci. Došlo snad na všechno - udávání, šikanu, únos, na co si jen vzpomenete. Jones musel experiment zastavit po pouhých pěti dnech. Z malé střední školy se stal ostrůvek diktatury, ve které platilo právo silnějšího.

Když bylo po všem, mnozí žáci se probouzeli doslova ze snu. „To jsem přece nebyl já, to jsem nemohl udělat já!“ znělo nejčastější tvrzení zděšených mladých lidí, kteří nebyli s to pochopit svoje chování a jednání během Třetí vlny. Jones o tom všem přestal mluvit, začalo se probírat nové téma - Vietnam, studenti brzy zapomněli, stejně jako jejich rodiče.

O desetiletí později však šel Ron Jones po ulici v Berkeley. Najednou proti němu stál muž, který před ním vztyčil pravici a podivně zakřivil tři prsty. Profesor Jones okamžitě poznal jím vymyšlený „tajný“ pozdrav hnutí Třetí vlna, který byl inspirovaný nacistickým hajlováním. Byl to jeho student, který se pokusu zúčastnil také.

„Neuvěřitelné. Ruka mi automaticky vylétla nad hlavu, pozdravil jsem ho také. Bylo to vše automaticky pořád ve mně, i když jsem to chtěl všechno vytěsnit. Najednou jsem byl pohlcen vzpomínkami na Třetí vlnu a onen pekelný týden. A rozhodl jsem se, že nyní napíši články a studii. Protože ten materiál jen čekal na nějaký impuls, na objevení. Bylo to zasuté někde v mém mozku. Tak jsem to publikoval,“ řekl Jones.

Začali se hlásit účastníci, dávat rozhovory, natočily se dokumenty, dokonce i velice úspěšné filmy Vlna (1981) nebo Náš vůdce (2008), který však zřejmě pro větší diváckou atraktivitu končí střelbou a akční scénou. To se ve skutečnosti nestalo. Ve skutečnosti celou Třetí vlnu na malé střední škole ukončil sám Ron Jones. Protože stačil opravdu ještě jeden den a tragédie by se bezesporu stala.

Experiment Třetí vlna.

Charismatický a mladý profesor Ron Jones právě dokončil studium na Stanfordu a plný ideálů byl přijat ve školním roce 1966 -1967 do Cubberley. Tento komplex středních škol v kalifornském Palo Altu byl znám svou svobodomyslností. V té době zuřila válka ve Vietnamu, začalo se prosazovat a bouřit obyvatelstvo černé pleti, všichni byli naplněni obavami z budoucnosti. Sešněrované osnovy však v Cubberley neplatily - zčásti díky osvícenému vedení školy, které chtělo vychovat ze studentů svobodně smýšlející lidi.

Hodiny proto probíhaly úplně jinak, než bylo zvykem v jiných amerických školách. Místo memorování učiva probíhala diskuse, hrály se různé scénky, rekonstrukce historických událostí. Kantoři měli poměrně velkou svobodu. Pětatřicetiletý Ron Jones se stal záhy nejoblíbenějším učitelem. Přednášel tak sugestivně (právě ona sugestivita mu později v pokusu Třetí vlny spolu s velkým charisma doslova ihned zaručila roli onoho pomyslného vůdce), že žáci z ostatních tříd se třeba vplížili na jeho hodiny, jen aby ho mohli poslouchat.

V březnu roku 1967 jeho druháci probírali Německo, Hitlera, nacismus, druhou světovou válku. Všichni Jonese hltali, jen jeden student pořád vrtěl hlavou a zíval. Pak se zeptal, jak mohli být nacisté tak přitažliví - „Je to celé blbost, během toho holokaustu se nikdo neozval, copak národ je stádo? Není stádo. Je to nesmysl, mně se to prostě nezdá. Není možné, aby celý národ podlehl iluzi jednoho politického hnutí. Aby se nacismus stal téměř u všech tak uctívaný!“ řekl na výzvu Jonese onen hoch.

„Nevím. Nevím, jak vám to mám vysvětlit. Zkusme experiment. Já budu diktátor a vy budete hnutí,“ řekl Jones. Jen tak to prý plácl, jenže pak si uvědomil, že by bylo záhodno tohle celé zkusit dotáhnout. A zkusil to. Během prvního dubnového týdne roku 1967 začal pokus Třetí vlna.

V pondělí napochodoval Jones do třídy. Byl nezvykle vážný a žáci si všimli, že třída je uspořádána jinak - jindy seskupené stolky (jednomístné, stolek s židličkou) byly seřazeny do striktních a „zařezávajících“ šesti řad. Jones napsal na tabuli slovo Disciplína, následně Třetí vlna (The Third Wave), předstoupil před třídu, řekl, že založil hnutí Třetí vlna, které sdružuje „ty výjimečné a precizní“. Začal vysvětlovat, jak je v životě důležitá disciplína a bez ní do onoho (zatím) pomyslného elitního hnutí nikoho nepřijme. „Kdo nemá disciplínu, nic nedokáže,“ opakoval pořád dokola.

Z volnomyšlenkářského kantora se stal vážný člověk, posedlý kázní. Začal třídu drilovat, vyžadoval naprostou poslušnost. Stačily i maličkosti. A Ron Jones si poprvé všiml zajímavého jevu - všichni studenti při poslouchání podvědomě narovnali záda. Ruce měli všichni za zády, v očích lesk. Ron Jones pozorně naslouchajícím studentům vysvětlil nová pravidla - kdo se chce na něco zeptat, musí vstát. Zároveň otázka musí obsahovat pouze tři slova. On bude slyšet pouze na oslovení pane Jonesi.

Studenti, kteří se experimentu účastnit nechtěli, mohli odejít do knihovny, ale znělo to jednoznačně jako trest, ne jako reálná volba. Tuto možnost volby nevyužil nikdo. Následovalo drilování. Učitel nechal žáky vybíhat pořád dokola ze třídy a zpět. V ruce měl stopky a motivoval je k vyššímu tempu. A znovu a znovu a znovu. Po dalším opakování Jones zjistil, že žáci jsou organizovanější. Bavilo je zlepšovat se. Doslova tím žili. Kdo byl pomalejší, na toho se ostatní začali dívat „divně“. Když hodina dějepisu skončila, studenti tomu nemohli uvěřit. „My chceme ještě nějaké zkoušky,“ říkali houfně Jonesovi.

Ten si je shromáždil, řekl shrnutí celé hodiny: „Zde jste názorně viděli, jak jste podlehli příkazům. Děláte věci, které dělají všichni. Stalo se z vás stádo. A dokonce se v rámci stáda vynořují individuality, které chtějí být lepší než ostatní členové stáda. Takhle to bylo i v Německu,“

Učitel si tehdy myslel, že jim tato jednodenní ukázka bude bohatě stačit a připravil úterní hodinu k diskusi o pondělním pokusu. „Ale čekali na mě, vzorně usazeni, a očekávali mé pokyny,“ vrtěl hlavou Jones. Hlavou mu blesklo, že by mohl pokračovat. Začal proto improvizovat. Napsal na tabuli Síla skrze disciplínu, síla skrze komunitu, síla skrze činy, síla skrze hrdost, což se stalo heslem a sloganem Třetí vlny.

Druhý den Jones chtěl, aby všichni spolupracovali a diskutovali, což ilustroval příklady z historie. Žáci skandovali: „Komunita je důležitější než jednotlivec!“, Jones dal všem zadání různých úkolů, které měly jedno společné - spolupráci všech. I ti, co byli průměrní, čili dostávali samé C (trojky), nyní chtěli A, takže cíleně „táhli“ premianty k lepším výsledkům. Přesně tohle Jones očekával - slabší žáci se v této nové „realitě“ začali projevovat jako vůdci celé třídy. Dosud tomu bylo úplně naopak. Doslova vystupovali ze stínu těch úspěšných. A náležitě si jejich „buzeraci“ užívali. „Ryzí pocit sounáležitosti s něčím větším, než jste sami!“ volal Jones, zatímco žáky nechal skandovat, pochodovat, podupávat, tleskat.

Všichni si začali dávat velký pozor, aby nebyli označeni za „nekomunitní“ - protože už to začínalo. Jones dostával „hlášení“ o „pomalých a neposlušných“. Šeptem sdělovaná udání, anonymní kus papírku s načmáraným jménem. „Bylo to děsivé. Začali s tím úplně sami, ani jsem je nevybízel!“ říkal Ron Jones. Opět zaimprovizoval a rozhodl se pokus vést dále. Bylo mu jasné, že se tam začíná dít něco, co v historii psychologie nemá obdoby. Vymyslel proto „na koleni“ mimo hesla a vlajky Třetí vlny také pozdrav, který připomínal hajlování - vztyčená pravice s pokřivenými prsty, která po zvednutí směřovala dolů, křížem přes prsa. Žáci okamžitě tento pozdrav přijali za svůj.

Studenti dostali nařízeno se takto zdravit mezi sebou, zabránit „nečlenům“ vstupu do třídy, začít verbovat v okolních třídách, aby se i další připojili k hnutí. Díky rozrůstajícímu se experimentu byla u druháků ten den zrušena výuka, aby Jones mohl pokračovat. Vzal hromadu papírků, na tři z nich nakreslil obrovské X a ti, kteří si tuto kartičku vylosovali, byli pasováni na informátory. Vyvolení studenti okamžitě běželi zjišťovat, kdo se fláká, kdo s hnutím nesouhlasí, kdo má námitky - a tyto skutečnosti nahlašovali.

Vznikl také první odboj. Sherry Tousley, dívka, které se to vůbec nelíbilo, se Jonese otázala, proč raději nediskutují, proč tohle vůbec profesor dělá. A zda by nebylo lepší to ukončit, než se všichni zblázní. Jones ji zcela nekompromisně vykázal ze třídy. Žáci ji vyvedli do knihovny a Sherry se stala naprostým vyvrhelem. Dokonce za Jonesem přiběhlo jedno „X“ a žádalo její tvrdé potrestání. A že by s kamarády trest vykonali. Bylo to až neskutečné a doslova archetypální - teprve druhý den a už to obrazně řečeno „jelo“, přesně jako v nacistickém Německu.

Experiment nyní začal žít svým vlastním životem. Studenti z celé školy se ke Třetí vlně připojili. Jones vyrobil členské legitimace, které všem obřadně předal. Žáci měli při jejich předávání slzy v očích, taková to byla čest. Skalní (čili zakládající) členové Třetí vlny dostali instrukce, jak vyslýchat a nabírat nové přívržence. Tito zakladatelé si osvojili zvláštní zvyk - považovali se za něco víc, než „nováčci“, ke kterým se chovali pohrdavě a přezíravě. Oni přece byli u toho!

Pamatujme si, že tohle probíhalo teprve třetí den a již vznikla naprosto přesná totalitní a stranická hierarchie. Na konci třetího dne bylo členů již 200 a k budově školy směřovala hotová procesí studentů z okolních středních škol z komunitní Cubberley. Udání už byla na denním pořádku, Jones proto ustanovil instituci veřejného soudu.

Informátoři začali dobrovolně profesora Jonese zpravovat o všech domnělých deliktech svých spolužáků. A dokonce, což Jonese opravdu vyděsilo, dostal i pár šťavnatých udání na rodinné příslušníky, zcela mimo rámec školy. Sherry, odbojářka, nepozdravila svou dosavadní nejlepší kamarádku oním hajlováním. Její přítelkyně z ní vytáhla, že patří k odboji. Plivla jí do tváře. Poté následovala vzpoura těch „nejkovanějších“.

To už Jones zjistil, že se experiment zvrhl ve skutečný „nacismus“ - žáci po něm chtěli, aby byla založena tajná policie. Ti nejsilnější (a za časů „normální výuky“ tak trochu hloupější) studenti přišli s hotovým návrhem. Ron Jones pochopil, že po něm žádají posvěcení založení opravdového Gestapa.

Naprosto šílené bylo, že měli vypracován zcela precizní plán, který byl vytištěn, stanovy, pravidla, naprosto vše. Kde se to v pomalejších studentech vzalo, to netuší nikdo. Jones se je snažil usměrnit, ale chlapci svého „vůdce“ vzali, odtáhli ho na dvůr a hodili do kontejneru, kde ho drželi, dokud jim to nedovolí. (tento moment Jones občas popisoval jako podnět k ukončení celého experimentu, jindy mluvil zase o jiné události, jeho výpovědi se rozcházejí, pozn. aut.).

Nakonec povolil, takže ho zase za velkých ovací vytáhli. Bez jeho vědomí se rozjela i cenzura, hlídky s páskou na ruce (další atribut, který připomínal červené pásky SS) vtrhly do redakce studentských novin, zničily vybavení a zmlátily mladého reportéra, který „si dovolil“ v článku o Třetí vlně „naznačit pochybnost“.

Ron Jones po šíleném třetím dni celou noc nespal a vymýšlel, jak to celé ukončit. A přišel na myšlenku poměrně revoluční - došlo mu, že nemůže svým „ovečkám“ jen tak říct, že odteď už žádná Třetí vlna, žádná tajná policie, nic. Takže zosnoval plán, který vyvrcholil pátý a poslední den. Čtvrtého dne přišel ráno před „nastoupenou jednotku“ velice vážný, chladný a odměřený. Jeho osobní bodyguardi, kteří ho obklopovali, se tvářili rozpačitě, protože je gestem poslal pryč. Předstoupil před shromážděné „straníky“, vyslechl hlášení o „vloupání do velitelství“ a „opětovném vylepování zákeřných plakátů“, zatáhl závěsy, zamkl dveře posluchárny a zhasl světla.

„Tohle není hra.“ řekl Jones ponuře. A vysvětlil všem, co se děje. Vymyslel to následovně. Oznámil třídě, že Třetí vlna je součástí celonárodního hnutí odporu.

„Hnutí Třetí vlna se zorganizovalo v dalších 1025 školách napříč Amerikou. Jste součástí něčeho mnohem většího, než si vůbec dovedete představit. Jste hrdí příslušníci něčeho, co vejde do dějin. V pátek se všichni shromáždíme v knihovně. A nastane okamžik, u kterého budete, hrdí a jednotní. Prozradím vám dosud tajnou informaci - máme prezidentského kandidáta, který vystoupí ze stínů, ve kterých byl dosud nucen žít. Vystoupí v televizi, bude to vysíláno celostátně, aby všichni viděli. A naším cílem je založit politickou stranu. Děje se to v San Franciscu, v Chicagu, v New Yorku, po celých Státech. A vy, jakožto nejvěrnější z věrných, budete v přímém televizním vstupu,“ deklamoval.

Studenti stáli v pozoru a hltali jeho slova. Ron Jones se stal doslova „zákonem“.

Jones pak instruoval studenty, aby se zítra (v pátek, pátý a poslední den) sešli ve školní aule. Na vteřinu přesně, aby ukázali svou disciplinovanost, poslušnost a komunitu. Zakázal jim o tom mluvit, a aby ještě umocnil zdání privilegovanosti, dodal, že na shromáždění jsou zváni pouze členové Třetí vlny. Když opustil třídu, začali „vlnaři“ debatovat. Pro mnoho z nich to byl převratný pocit, jsou součástí dějin, jsou ELITOU. Nepřipomíná vám to něco?

Ron Jones se v pátek ráno dostavil s dvěma reportéry v „plné polní“ - měli kamery, mikrofony, byli to samozřejmě jeho kamarádi. V sále stála televize, ticho by se dalo krájet, všichni stáli v pozoru a čekali. Ron zhasl světla a oznámil, že za několik vteřin vystoupí onen prezidentský kandidát.

Zapnul televizi, kde naskočilo pouze zrnění a ozval se zvuk šumu. Nic víc.

Studenti zmateně hleděli a nechápali. Ron Jones na okamžik zmizel, aby pozoroval, co se bude dít. Slíbený vůdce se nedostavil. Žáci nejdříve zatuhli na místě, pak jim to všem začalo pomalu docházet. Strhávali si pásky z rukávů, sprostě nadávali, pískali. „Zrada!“ ozývalo se v davu mladých lidí stále častěji. Vypukla hotová panika, studenti se začali doslova a do písmene probouzet. „Nikdo se neobjeví, celé to byla fraška!“ křičela nějaká dívka a druhá s ní třásla a opakovala: „Ale to byla od začátku, od začátku! Copak si to nepamatuješ???“ Nepamatovala. Stačily pouhé čtyři dny plus kousek jednoho, aby dosud zcela normální mladí lidé zapomněli na všechno, co dosud prožili, na své vychování, zázemí, soukromý život. Stali se „nacisty“ se vším všudy.

Vystřízlivění bylo neuvěřitelné. Někteří rozbíjeli věci, jiní plakali, usedavě a srdceryvně. Pár slabších žáků, kteří si zamilovali ono „opojení mocí“, se zhroutilo. Další překotně vysvětlovali, že „celou dobu věděli, že jde o vtip, to je jasné!“, snažili se obhajovat. Zmatek a šok vystřídala zloba. Ron Jones vešel mezi stádo svých studentů a řekl: „Viděli jsme to sami na sobě. Jsme stejní. To, co jsem zažil poslední týden, mnou otřáslo. Tento experiment dokázal paralelu mezi Třetí říší a Třetí vlnou. Německo a Hitler a NSDAP. Nejsme lepší ani horší než tehdy Němci. Jsme úplně stejní. Viděli jsme to na sobě. Viděli jste to sami. JSME NAPROSTO STEJNÍ, pokud nám to okolnosti umožní!“

Kupodivu, studenti se z toho „oklepali“ docela rychle. Hned další týden výuka opustila druhou světovou válku, začalo se vyučovat o něčem jiném, a nikdo už o Třetí vlně nic neříkal. Zřejmě to všichni raději uzavřeli v sobě. Až po mnoha letech přiznali, že se strašně styděli za to, čím se stali. Ron Jones na škole nevydržel. I když mu ředitel i ostatní kolegové fandili, vše mělo velice trpkou pachuť právě onoho studu. Vyhodili ho - tedy kulantně řečeno, byl propuštěn pro nadbytečnost - dva týdny před tím, než by získal definitivu. A i pak měl velké problémy sehnat práci na škole. Třetí vlna se za ním prostě táhla „jako smrad“ - dokonce ho označovali za nacistu doopravdy.

Vrátil se na univerzitu a po letech došlo k již popisovanému setkání s bývalým studentem v Berkeley. V tu chvíli se Jones rozhodl sepsat své zkušenosti, experiment se dostal do povědomí široké veřejnosti, odborné i laické. Ron Jones byl vlastně rehabilitován, protože bylo jasné, že tehdy v Palo Altu proběhl psychologický pokus, který neměl (a nemá) obdoby. Materiálu a filmů bylo napsáno a natočeno mnoho, knihy o Třetí vlně jsou součástí povinné četby. A je to téma stále aktuální.

„Stejné principy lidské psychiky, lidské touhy po komunitě a lidské ochoty podléhat autoritám a davovým psychózám fungují i dnes,“ řekl režisér filmu Die Welle (Náš vůdce) Denis Gansel. Do Cubberley High School se Ron Jones vrátil až po čtyřiceti letech od experimentu. Měl tam besedu s pamětníky i současnými studenty. A řekl:

Neuvážená chyba možná. Nebezpečný experiment? Možná. Ale také demonstrace toho, co se může stát, pokud někdo s velkým charisma zorganizuje povolné a tvárné mladé lidi. A můžeme se ptát, co by se stalo, kdyby pokus nebyl ukončen. To už je sice pouze v rovině teoretické, ovšem jako sonda do duše člověka je experiment Třetí vlna fascinující. A varující.

Zpracováno podle:

Ron Jones (učitel) – Wikipedie (wikipedia.org), Experiment Třetí vlna aneb přerod školy v totalitní režim - gvmlisty.cz, Vlna, která změnila svět - Palo Alto Online, Třetí vlna (experiment) – Wikipedie (wikipedia.org), Experiment: Na vlastní kůži ukázal žákům, jak rychle propadnou nacismu - iDNES.cz