Šermířský souboj dvou poslanců šokoval moderní Francii, krvavý duel z roku 1967 zachytila kamera

Představte si, že by se dnešní politici místo nekonečných hádek prostě sebrali a šli se za svítání posekat kordy na nejbližší louku. Přesně to se stalo v Paříži roku 1967. Stačila jedna šťavnatá urážka a uražená mužská ješitnost. Poslední souboj o čest ve Francii přitom začal jako ta nejotravnější politická rutina, jakou si jen lze představit - jedna běžná, nekonečně nudná a ospalá schůze v parlamentu, která se táhla jako obrazný týden před výplatou.

20. dubna 1967 totiž zasedalo v Bourbonském paláci Francouzské národní shromáždění. Klimbající poslanci projednávali obecné politické záležitosti a procedurální otázky po nedávných parlamentních volbách. „Nudááá,“ neudržel už zívání šestapadesátiletý šéf socialistických poslanců, budoucí kandidát na prezidenta a starosta Marseille Gaston Defferre (1910-1986).

Ten už dlouhé hodiny poslouchal velice, ale velice nudný projev gaullisty jménem René Ribière (1922-1998). Pětačtyřicetiletý poslanec žvanil a žvanil, pořád dokola napadal legitimitu volebních komisí, plácal páté přes deváté, mátl se, ztrácel se v pojmech… Možná nám to něco připomene, že? Defferre byl vždy velice temperamentní, takže po asi pěti hodinách monotónního Ribièrova projevu vstal a ještě poměrně slušně Reného požádal, aby už prokristapána zmlknul!

„Tohle by uspalo hada! Jste normální? Blokujete chod schůze. Melete hlouposti a plácáte kraviny!“ upozornil řečníka bývalý voják a účastník mnoha rvaček Defferre, který byl proslulý svým jízlivým smyslem pro humor a ledovým klidem, který mu ale nyní došel. Byl naštvaný, frustrovaný a považoval poslancovo blábolení za naprostou ztrátu času. „Opravdu toho nechte. Jste nemožný!“ zašermoval rozčileně rukama ostřílený politik. Nikdo ještě nemohl tušit, že o den později už bude šermovat doopravdy!

Když René Ribière ve svém sáhodlouhém monologu neustal a ostatní poslanci začali usínat, šla veškerá diplomacie stranou. Gaston Defferre několikrát netrpělivě poposedl a polohlasně si něco huhlal. Stále řečnící poslanec se zarazil: „Co jste to řekl? Opakujte to!?“ „Dej mi pokoj!“ přešel načuřený Defferre k tykání. „Já to slyšel! Opakujte to! Řekněte to!“ vyskakoval René. Defferremu bouchly saze, postavil se, pohrdavě se na Ribièra podíval a zařval na celé Francouzské národní shromáždění: „Drž už hubu, blbečku!“

Za tuto prostou žádost sklidil Gaston Defferre mohutný potlesk od poslanců obou rozdílných frakcí, protože Reného žvanění se nedalo poslouchat. Ponížený René Ribière se smrtelně urazil a začal vyskakovat jako čertík z krabičky. Hopsal za pultíkem, byl vzteky bez sebe a kvičivě naléhal, aby se mu Defferre okamžitě omluvil. Ostřílený politický matador nad tím jen mávl rukou a když příšerná schůze konečně skončila, odebral se v doprovodů svých kolegů do Sálu čtyř sloupů.

V legendárním Salle des Quatre Colonnes, které je považováno za jedno z nejdůležitějších míst v Bourbonském paláci (centrum zákulisních jednání a politických drbů) se Gaston Defferre napůl zhroutil do křesílka pod sochami slavných Francouzů a ironicky se usmíval. „To bylo strašný. Řekni mi, jak může někdo tak dlouho žvanit - a přitom z něj padaly jen samé nesmysly? Na to člověk musí mít nějaké speciální nadání,“ usmíval se na kolegu, který najednou zpozorněl.

„Něco se tam děje, co to je za rozruch?“ otázal se politik, když se francouzští poslanci rozestupovali a vzniklým špalírem rázoval zrudlý René Ribière. „Ten tu chyběl,“ dal si hlavu do dlaní Gaston, který ale netušil, co bude následovat! René se zastavil před Defferrem a zařval: „Omluvte se mi!“ „Ani náhodou. Jdi pryč, prosím,“ promnul si Gaston Defferre unavené oči. „Ne. Žádám omluvu, teď a tady, přede všemi. Urazil jste mě!“ „Dej mi pokoj,“ zněla odpověď. A René Ribière se odhodlal ke vskutku epochálnímu činu: Stoupl si do pozoru a Gastona vyzval na souboj!

„Žádám o satisfakci. Urazil jste mou čest!“ hodil po něm rukavici. „Děláš si blázny? Nezahrávej si se mnou, nebo tě vezmu za slovo,“ usmál se přes vzteky zkrabacenou tvář Gaston Defferre. Nicméně po chvíli dohadování, při kterém Francouzi začali vzpomínat na dávno zašlou slávu duelů, hozenou rukavici přijal. A děly se věci. „Tohle je směšné a groteskní! Ale co už. Musíme to udělat velmi rychle. Zítra ráno. Odpoledne totiž musím už být v Marseille!“ frkl opovržlivě Gaston, který byl na mladšího „floutka“ opravdu naštvaný! „Tak jak. Pistole, ostří?“ vyštěkl Defferre opovržlivě.

Podle starých pravidel soubojů měl vyzyvatel a iniciátor duelu Ribière vybrat zbraně. Zvolil si kordy (épées) - zřejmě se bál, že kdyby si vybral pistole, Defferre by ho jako starý voják prostě zastřelil. „Jsem mladší než on, budu mít navrch. Alespoň doufám,“ přemítal v duchu René, jemuž pomalu začalo docházet, jakou hloupost provedl - viděl, jak se Defferre začíná na souboj těšit. A aby toho nebylo málo, Ribièrovi došla ještě jedna velice zásadní věc, na níž ve svém spravedlivém rozhořčení tak trochu pozapomněl: „Já se pozítří žením!“ vyhrkl.

„Chacha!“ rozesmál se Defferre a před mnoha svědky svému sokovi oznámil: „Hm, tak to ti slibuju, že ti useknu k*e! Máš po svatební noci, panáčku!“ Atmosféra v důstojné Místnosti čtyř sloupů gradovala - už to vypadalo, že se nahněvaní politici poperou! Oba duelanty od sebe odtrhli jejich kolegové: „Musíte jít na tajné místo. Tady si to nemůžete domlouvat, mějte rozum! Jděte do soukromí!“ naléhali francouzští poslanci. To Defferre uznal, podrobnosti souboje se domluvily mimo půdu parlamentu a Defferre si zamnul ruce. Byl natěšený jako malé dítě. Francouzi to měli v nátuře!

Souboje pro ně (a nejen pro ně, vzpomeňme na Rusy, kterých bylo v duelech zabito neskutečné množství) byly po staletí něco jako národní sport. Začalo to jako „boží soud“, ale soubojové šílenství se zvrhlo v krvavý cirkus. Král Ludvík XIV. sice hrozil trestem smrti pro každého, kdo vytasí kord mimo válku a vyzve soka na souboj, ale čest byla víc než zákon. Tisíce mladých mužů skončily s dírou v břiše jen proto, že jim někdo špatně odpověděl na pozdrav nebo se křivě podíval na jejich milenku.

Když pak kordy vystřídaly pistole, začala ta pravá ruská ruleta! V 19. století se už mezi sebou nestříleli jen vojáci a důstojníci, ale hlavně novináři a politici. Stačila jedna jízlivá poznámka v novinách a už se vyzývalo a házela se rukavice. Francie se sice tvářila jako osvícená země, barbarské duely však zde byly velice časté - i když oficiálně zakázané. Pokud byl někdo zabit v souboji, jeho sok mohl jít sedět za vraždu, ale většinou nad tím soudy mávly rukou, pokud se dodržela pravidla!

Zde se můžete podívat na onen legendární záznam celého souboje:

Pravidla hodlali do puntíku dodržet i Defferre s Ribièrem, domluvili si sekundanty i lékaře; za rozhodce celého souboje byl zvolen tehdejší ministr zahraničí Jean de Lipkowski. Jenže málem by bylo po souboji dříve, než pánové stačili vytáhnout kordy. Nic se nikdy neutají, neutajila se ani tato ohromující věc. „Co to žvaníte? Že se chystají na souboj? Děláte si legraci?“ soptil prezident Charles de Gaulle, když mu jeho poradce jen tak mezi řečí prozradil, k jakému kabaretu dnes došlo v parlamentu.

De Gaulle byl vzteky bez sebe. „Copak se už všichni zbláznili? Taková šaškárna! Co si o nás pomyslí, že se tu řežeme jako ve středověku?“ hulákal prezident. Osobně volal do pařížských bytů obou poslanců, aby jim pošetilý duel zakázal, ale nikdo mu nebral telefon. „Taková drzost!“ zuřil prezident. Na obě adresy raději poslal policii, aby souboji o čest zabránila. Jenže s tím všichni počítali, takže byl souboj přesunut na utajené místo. A 21. dubna 1967 se na velké zahradě soukromého domu v Neuilly-sur-Seine shromáždil malý hlouček lidí.

Přítomen byl lékař, dva sekundanti, arbitr Jean de Lipkowski, dva svědci, kameraman, budoucí paní Ribière a její přítelkyně. Oba sokové se svlékli do bílých košil a po nezbytném zahájení se začali bít. René Ribière, který se měl za pár hodin ženit, působil nervózně a křečovitě. Snažil se útočit, prováděl výpady, ale Defferre mrštně uhýbal. S ledovým klidem nechal svého mladšího soka unavit - a po necelých dvou minutách provedl první akci - hrot jeho kordu zajel Ribièrovi do předloktí. „Krucinál už! Au! Pokračujeme!“ soptil zraněný poslanec, který se nechtěl vzdát.

Jenže Defferre s ním neměl slitování. O pár desítek vteřin později zasáhl Ribièra podruhé, téměř do stejného místa. Krev už mu tekla proudem po ruce a dlouhý kord v Reného prstech nebezpečně klouzal. Přesto pořád usiloval o pokračování. Defferre mrkl na ministra zahraničí (je to úsměvné, ministr zahraničí dělá rozhodčího v souboji na kordy!) a Jeanu de Lipkowskimu došlo, co tím naznačuje: „Zastav to, nebo ho budu muset zabít!“ V tu chvíli rozhodčí souboj rázně ukončil.

„Čest tedy byla podle středověkého receptu „nasycena“. Zatímco se Ribière nechal ošetřovat budoucí ženou a nejspíš v duchu počítal, jak moc mu tohle zranění zkomplikuje nasazování snubního prstenu, Gaston Defferre si v klidu otřel kord, oblékl si sako a se suchým úšklebkem opustil scénu. Poslední mušketýr Francie vyhrál a mohl se vrátit k nudné politice,“ popisuje závěrečné „grande finale“ deník La Provence. Jestli Gaston poškodil Renému něco velice důležitého pro manželství, jak mu sliboval, o tom se prameny nezmiňují. Svatba ale proběhla!

Defferre později působil jako ministr vnitra za Françoise Mitterranda v letech 1981 až 1984 a zemřel přirozenou smrtí 7. května 1986 ve věku 75 let. Ribière zemřel na Štědrý den roku 1998 ve věku 76 let. Oba muži vstoupili do francouzských dějin jako poslední duelanti ve veřejném souboji o čest. Z něj se naštěstí dochoval skutečně neuvěřitelný záznam - dva pánové se bijí „na kordy“ za prosté konstatování: Drž hubu, blbečku!

Kvůli čemu by se mohli bít dnešní politici, o tom můžeme jen polemizovat, ale v záplavě všemožných nadávek a štvaní na sociálních sítích by nám s největší pravděpodobností v parlamentu nikdo nezbyl!

Zpracováno podle:

La Provence, René Ribière, Gaston Defferre, Reddit, RHP.com, Muži v Česku