Článek
Americký fotograf Julien Bryan (1899-1974) pobýval v roce 1939 v Evropě, kde dokumentoval předválečné napětí. Fotil hlavně civilisty, obyčejné lidi, kteří se báli o své blízké i o svůj majetek a budoucnost. „Co s námi bude?“ říkali mu i v Německu, ve Francii… Bryan nafotil spoustu materiálu a rozhodl se, že ještě zajede na východ. Na cestě vlakem do Varšavy jej zastihla zpráva o německé invazi do Polska.
Obléhání Varšavy německými silami v září 1939: Americký fotograf Julien Bryan natáčí scénu během obléhání Varšavy. Stojí na barikádě z dlažebních kamenů, která byla postavena, aby zpomalila postup německé armády. Barikáda stála poblíž Praského nemocnice ve Varšavě (kolorováno)
„Nejezdi tam! Copak jsi se zbláznil!“ říkali mu spolucestující, kteří houfně vystupovali a prchali pryč. Julien Bryan se však zastrašit nedal. 7. září 1939 dorazil do těžce zkoušené Varšavy, kterou Němci bombardovali, stříleli v ulicích a nikdo si nebyl jist holým životem. Z města prchali všichni cizinci, diplomaté i vládní úředníci - Bryan se svým aparátem značky Leica a filmovou kamerou Bell & Howell naopak přelézal trosky domů a schovával se před přelétávajícími letadly Luftwaffe, až došel na radnici.
Starosta Varšavy Stefan Starzyński tam byl téměř sám. Celá vláda utekla, on zůstal, každý den promlouval k Poláků v rozlasu, až ho po kapitulaci města 28. září 1939 Němci zatkli a později pravděpodobně popravili v Dachau nebo Berlíně. „Jste normální? Co tu děláte?“ měřil si Starzyński amerického fotografa, „Všichni utíkají, vy jdete sem!“ rozčiloval se. Bryan byl neoblomný:
Cestou rozstříleným a hořícím městem nacházel v ruinách domů i děti, které fotil. Tady je devítiletý Ryszard Pajewski, který se z hodiny na hodinu stal živitelem celé početné rodiny - tatínka odvlekli Němci. Vyhrabával holýma rukama zasypaný chléb. Julien Bryan se s ním po válce setkal, stejně tak i s protagonistkou srdceryvného snímku, o kterém je tento text - s Kazikou Miko
„Já chci jen fotit. Zdokumentovat tady tu hrůzu. To strašné peklo. Lidi. Pokud se mi povede dostat se do New Yorku a zveřejnit to, ti lidé budou mít pomocí snímků své památníky. Docílím toho, že na ně nikdo nezapomene. Zkusím jim dát jména… Živým i mrtvým!“ hovořli naléhavě fotograf.
„Dal mi (starosta) na průzkum automobil, průvodce a tlumočníka Stefana. Také jsem dostal povolení ke vstupu kamkoliv i povolení k volnému cestování po městě. Což byl pak už jen cár papíru, jak Němci postupovali. Mnohokrát jsem málem umřel. Nemůžu ani říct, co jsem vidět. Ale hlavně jsem fotografoval,“ říkal sám Julien Bryan v rozhovoru pro Institut of National Remembrance (INR).
Stefan Starzyński, starosta obléhané Varšavy
Za dva týdny od 7. do 21. září se mu podařilo nasnímat stovky fotografií a natočit 5000 metrů filmového záznamu. Bryan de facto zdokumentoval celé obléhání Varšavy, hlavně kruté bombardování města německou Luftwaffe. Zůstal také v celém městě jediným akreditovaným zahraničním novinářem. Bydlel ve vybíleném americkém konzulátu, kde spal na matracích na zemi a každý den a každou noc vycházel do hořícího a zpustošeného města.
„Snad každou vteřinu prolétla německá stíhačka. Messerschmitt Bf 109, jak jsem byl informován. Piloti té jejich slavné Luftwaffe měli kulomety a stříleli hlava nehlava po všem. Ostřelovali civilisty, aby vyvolali paniku, chtěli lidi zlomit. Povedlo se. Řekněte mi, kdo je tak krutý, že rozstřílí skupinu dětí? Nebo žen? A museli je vidět, nalétávali přímo nad ně. Záměrná strategie k podlomení morálky, tak tomu říkali. Já tomu říkám odporné vraždy!“ kýval hlavou Bryan pro INR.
Trosky Varšavy, fotografováno Bryanem, v popředí polský voják
Julien Bryan se dle svých slov považoval za velice odvážného muže (je tomu tak, kdo by šel dobrovolně do takového pekla?), ale to, co ve Varšavě viděl, ho natrvalo poznamenalo. Během pár dní fotografování mrtvých a živořících lidí, kteří dosud zcela normálně bydleli, žili, chodili do práce, do škol, milovali se a přiváděli na svět děti, začal propadat do depresí. Scenérie plné hrůzy ho zasáhly tak, že prostřednictvím polského rozhlasu apeloval na prezidenta Roosevelta k pomoci varšavským civilistům:
„Vážený pane prezidente. Vyzývám vás, abyste z moci svého úřadu něco udělal! Pomozte těm lidem!“ hlásal fotograf do éteru, „Jsem zde jediný zahraniční novinář. Ti lidé ke mně mají důvěru. Reprezentuji zde přátelskou cizí mocnost. Dodává jim to (obyvatelům Varšavy) záblesk naděje v jejich utrpení. Poláci chtějí, aby svět viděl, co se děje. Musí jim někdo přijít na pomoc!“ burácel v rozhlase Julien Bryan, čímž se zviditelnil - jako kdyby si na záda namaloval obrazný terč pro německé vojáky!
Syrový a opravdu drsný snímek dvanáctileté Kazimiery Maki a její sestry Anny - zde kolorovaná verze, která je snad ještě výmluvnější než černobílý originál…
13. září 1939 se Julien opět vydal ze svého azylu na pustém velvyslanectví do města. Vybral si čtvrť Wola, kde zatím popadalo jen pár domů. Chtěl najít nějaké živé lidi a udělat s nimi pár fotek a vyzpovídat je. Hodlal ještě týž den opět hovořit do rozhlasu a apelovat na americké politiky, aby „prokristapána už něco dělali“, jak si pro sebe šeptal, když kráčel mezi polorozbořenými domy do Woly.
Pár dní invaze si na kdysi velice pohledném a čiperném muži vybrala svou daň - bylo mu špatně, motala se mu hlava, neholil se, zhubl, měl v hlavě jen krev a zmar… Na psychiku odvážného fotografa však čekal další tragický a neskutečně srdcervoucí moment. Poblíž ulice Jana Ostroroga vedle bývalé hospodářské usedlosti u polí měl podle domluvy na Juliena čekat jeho tlumočník Stefan Radliński.
Modlící se Polka ve Varšavě. Fotil též Bryan
Fotograf kráčel na místo setkání a najednou si uvědomil, že tíživé ticho projasnilo štěbetání houfu varšavských dívek a žen, které v pauze mezi bombardováním opatrně vyšly s košíčky do pole, aby ze země dostaly pár brambor. „Tehdy běžný kolorit, V období mezi invazí a kapitulací byl hlad takový, že se pro kus chleba stávala i loupežná přepadení. V troskách působily čety „hrabačů“, kteří překopávali spadlé domy a hledali cokoliv, co se dá sníst. Varšavané se mezi sebou prali.“ říkal Bryan.
Fotograf se na skupinu přibližně 7-10 žen a dětí podíval, ale usoudil, že takových scenérií má nafoceno dost. Asi to bylo příliš poklidné, sám to uznal. Nevyhledával cíleně odporné a kruté scény, jeho hlavním objektem byli civilisté, ale čím déle ve Varšavě byl, tím více chtěl zaznamenat peklo páchané Němci na bezbranných. Netušil, že je na stopě svého životního snímku. Sotva se vydal od pole pryč, připojili se k němu dva polští důstojníci, dali si cigaretu, zašli za roh do další ulice, když se náhle ozval nezaměnitelný zvuk letadel.
Polský voják drží část německého bombardéru He-111 zničeného Poláky nad Varšavou, foťák drží Bryan
„Formace pěti stíhaček a jeden těžký bombardér. Do toho ticha, v němž občas nesměle pípnul nějaký ptáček a dívky na poli se zvonivě zasmály, přiletěla letadla Luftwaffe. Tři byla výše, dva piloti přilétli přímo na dohled. Nás neviděli, ale ty ženy ano.“ popisoval Bryan. A dodával: „Bylo to snad to nejneuvěřitelnější ze všeho, co jsem kdy zažil. Ženy kopaly, bombardér shodil bombu asi sto metrů od nich na jeden dům. Později jsem se dozvěděl, že tam bylo usmrcena celá rodina. A pak…“ kýval hlavou fotograf:
„Kopačky brambor zalehly k zemi. Pak, po odletu letadel, ženy vstaly, oprášily si sukně a zástěry, tento detail se mi vryl do paměti, a pokračovaly v práci. Byl hlad. Nebyla mouka, musely nasytit své děti a své blízké. Začaly znovu vyhrabávat kulaté hlízy. My jsme poodešli a chtěli natočit ten doutnající dům. Křičel tam mužský hlas, lidé se snažili dostat do sutin. Jenže ta letadla udělala otočku a vrátila se. Zřejmě těm pilotům utkvěl v paměti obraz kopajících dívek. Z výšky zhruba šedesát metrů na ně spustili palbu z kulometů.“ vyprávěl Bryan.
Zde ji objímá, fotografoval to tlumočník Stefan. Obě fotografie vás nesmírně zasáhnou i po tolika letech…
Hlína lítala na všechny strany, z pole vylétávaly kusy drnů, pět žen běželo z pole pryč a posádka německé stíhačky se je snažila dohonit a usmrtit - pouštěla palbu z kulometu i do ulic a domů, kde se poschovávaly. Po chvíli ticha vylezl i fotograf s tlumočníkem a dvěma polskými důstojníky. Muži stáli zády, pomalu odcházeli. „Myslel jsem, že utekly všechny ty ženy,“ vzpomínal Bryan. Najednou mu někdo stiskl ruku.
Měkká, teplá a vlhká dlaň patřila dvanáctiletému děvčátku, které s vyděšenýma hnědýma očima hledělo na fotografa. Holčička byla zoufalá, v pudu sebezáchovy se snažila najít nějakého dospělého člověka… A narazila právě na amerického fotografa. „Pane? Můžete jít se mnou? Něco se stalo.“ řekla mu polsky. „Neuměl jsem polsky. Ti dva vojáci na ni mluvili, ale ona se dívala na mě. Pak mi po letech řekla, že měla strach z uniforem, já byl v civilu. Tak pak překládali.“ uváděl Bryan.
Kazimiera v roce 2019:
„Jak se jmenuješ, holčičko?“ „Kazimiera Mika, říkají mi Kazia.“ „Kolik ti je let, Kazio?“ „Dvanáct let pane. Půjdete se mnou?“ klepal se holčičce hlas. Julien Bryan si uvědomil, že její ruka není lepkavá potem, ale krví. „Kam mám jít. Co se ti stalo?“ naléhal pořád dokola. „Moje sestra se nehýbe. Tam na tom poli.“ ukázala třesoucí se rukou na rozstřílený plácek, kde skutečně něco leželo.
„To dítě nikdy nevidělo smrt. Ještě ne. Bylo to strašné,“ uváděl fotograf, který se nechal dovést na pole, kde holčička klekla do hlíny vedle mrtvého těla své čtrnáctileté sestry Anny, které se říkalo Andzia. „Tak, vstávej, Andzio, vstávej, probuď se! Proč nic neříkáš? Musíme jít domů!“ třásla se sestrou Kazimiera. Nevšimla si, že opodál klečí Bryan a celou šílenou scenérii fotografuje.
Dívka držící psa v sutinách domů zničených německými nálety během obléhání Varšavy. Żelazna ulice 8, Varšava.(kolorováno) O dívence nevíme vůbec nic, ani to, jestli přežila. Julien se ji snažil oslovit, ale utekla mu i s pejskem
„Snažila se to pochopit. Na té fotce je okamžik pochopení celé té události. Ona přesně v tu chvíli poznala to tajemství života a smrti. Tohle rozplakalo i důstojníky, já plakal. Pak jsem ji utěšoval. Stačilo jen obejmutí, byla tak měkká, krásné dítě. To si budu pamatovat do smrti,“ slzel fotograf. Nafocení série snímků s Kazimierou amerického fotografa zdrtilo. Varšavu opustil 21. září poté, co Němci vyhlásili příměří, které mělo umožnit občanům neutrálních zemí opustit Polsko vlakem přes Východní Prusko.
Bál se, že mu materiály a negativy zabaví, tak je Königsbergu na zastávce důkladně ukryl zčásti na vlastním těle, zčásti v pouzdrech od plynových masek. Sotva se dostal do New Yorku, začal vyvolávat. Fotografie Kazimiery se objevila jako součást série „Varšavských duší“ v magazínu LIFE. Sama první dáma USA Eleanor Roosevelt byla naprosto zdrcená a postarala se, aby se snímek rozšířil do novin v celém světě jako důkaz německých zvěrstev na civilním obyvatelstvu hlavního města Polska.
Tehdejší první dáma USA Eleanor Roosevelt
Lidé se při spatření fotky zoufalé holčičky, která chce vzbudit svou sestru, rozčilovali, plakali, jiným se dělalo špatně. „Vždyť je to normální holka, mohla by to být Američanka, tohle přece není možné, co to ti Němci vyvádí?“ nesl se hlas lidí, kteří ale s druhou světovou válkou nemohli udělat nic.
Julien Bryan natočil o svém dobrodružství v Evropě film, který byl nominovaný na Oscara, nicméně osudy lidí a dětí z fotek mu nedávaly spát. Měl i noční můry, ve kterých ho volali: Vrať se! Tak se vrátil. V roce 1959 přijel do Varšavy. A došlo k mnoha dojemným setkáním. Viděl se s „osamělým chlapcem uprostřed sutin“ - Ryszardem Pajewskim, v kanceláři agentury Express na něj ale čekalo překvapení nad překvapení: Za dveřmi stála půvabná třicetiletá žena v černém saku a kloboučku.
Chlapec zachránil ze sutin domů kanárka. Ani o jeho osudu se fotograf nic nedozvěděl…
„Kazimiera. Já jsem ta holka z fotky,“ řekla mu. A poděkovala, že ji tenkrát držel. „Styděl jsem se. Jak já ji mohl podržet, když jsem odešel pryč? Ale nezapomenu na to. Zeptal jsem se jí, jestli si pamatuje něco z toho dne. Měla bych. Byl to den, kdy jsem ztratila sestru a pochopila smrt. Ta krev, ty brambory. Víte, že nejsem schopná dodnes pozřít bramboru?“ uváděl fotograf v rozhovoru pro Look magazine.
Kazimiera se vdala za řidiče tramvaje, měla dvě děti, žila v malém bytě a uklízela na univerzitě; později pracovala jako dělnice v továrně na rádia. „Máme často málo jídla, musíme prodávat i své věci, abych nakrmila děti. Ale to nevadí. To tak mají všichni. Hlavně, že žijeme!“ říkala Kazika. Bryan se do Polska vracel velice často a s Kazimierou se setkával oficiálně i soukromě. Po jeho smrti v roce 1974 byla v kontaktu i s Julienovou rodinou. Kazika Mika zemřela v požehnaném věku 93 let 28. srpna 2020.
Zbyla po ní ohromující fotografie, která vyjadřuje krutost války i všechny emoce světa. Její slzy nad mrtvou sestrou zůstávají mrazivým symbolem všech dětí, které musely dospět během jediné vteřiny.
