Mrazivá fotografie ztýrané malé holčičky: osmiletá Sadie tvrdě dřela v továrně, snímek změnil zákony

Léto roku 1908. K areálu obrovských přádelen bavlny v Lancasteru ve státě Jižní Karolína se blíží muž na kole. Na zádech má brašnu, po stranách bicyklu další dvě nadité torny. Úporně v prachu a vedru šlape kolem bavlníkových plantáží, aby se konečně dostal k vrátnici. „To je ale vedro,“ otře si zaprášený cyklista zpocené čelo a usměje se na muže, který sedí v kukani před bránou obrovského závodu. „Co chcete?“ vyjede na něj nevrlý vrátný.

„Prodávám bible, vašnosto. Mám tři různé vazby, velikosti, vše ku potěše slovem Božím!“ skloní se obchodní cestující ke svému kolu, aby knihy vyndal. „Nechci! Jděte pryč!“ vyhazuje ho urputný hromotluk, ale zrovna jde kolem slečna z kanceláře. Distingovaná a krásná Jižanka Mavis Williams je hluboce věřící a zbožná.

„Já si je prohlédnu,“ zadrží pohledného prodavače a odvede ho přes výrobní haly do své kanceláře. V obrovském areálu se muž zvědavě rozhlíží a mrká na schovávající se postavičky. Tuší je tam, ví o nich - a v hlavě má plán. Kdepak bible! Kdepak podomní obchodník!

Byl to Lewis Wickes Hine, fotoreportér a zakladatel dokumentární fotografie, toho času zaměstnán v National Child Labor Committee (NCLC). Toto neziskové sdružení prosazovalo v USA reformu dětské práce. Posláním nadace bylo podporovat práva, povědomí, důstojnost, blahobyt a vzdělání dětí a mládeže. A Lewis Hine byl jejich tajný špion, který se v přestrojení dostal do mnoha obrovských podniků napříč celou Amerikou.

Vybaven foťákem a zápisníkem zpovídal dětské pracovníky v masokombinátech, továrnách, konzervárnách, dokonce i v dolech. Jeho fotky a záznamy rozhovorů pak sloužily jako důkazy o bezbřehém vykořisťování maličkých dětí, které dřely jako koně.

Když se dozvěděl, že přádelny v Lancasteru jsou plné dětských dělníků, neváhal ani minutu. Přijel vybaven sadou biblí a osud mu přál. Nejen jemu. Díky souboru Hineových zoufalých fotografií malých sedřených dělníků a dělnic zvedla americká veřejnost „zadky ze židlí“. Lidi zasáhla hlavně jedna z fotek, na které byla malá holčička v přádelně bavlny.

Začali se pídit o podrobnostech. Kdo to je? Jak se jmenuje? Hine na nátlak veřejnosti později popisoval vznik fotky malé Sadie - a sám měl slzy v očích. Rodák z Wisconsinu (1874-1940) se tehdy nenápadně vytratil z kanceláře slečny Mavis a vmísil se do provozu. Už to uměl.

„Naučil jsem se být neviditelný. Nevěřili byste, jak snadno člověk v ošuntělém pracovním oděvu proklouzne do závodu. Jednou na mě řval i předák, abych šel makat,“ usmíval se trpce Hine. Přádelny měly úzké uličky, do kterých se fotograf vydal. Znenadání začaly odevšad vykukovat děti. Špinavé, hladové, podvyživené; v rozervaných pracovních hadrech a obnošených velkých botách. Plaché holčičky se ani neusmívaly, kluci jen postávali opodál a čekali, odkud na ně zase kdo zařve.

„Neměli v sobě ani jiskérku života. Nic, co si představíme pod pojmem dětství. Oni jim ho ukradli. Rodiče, okolí, nevšímavost, bezcitnost.“ říkal Lewisův kolega Alan Carter z organizace NCLC. Když Lewis Hine viděl osamělou holčičku, která obsluhovala spřádací stroj, vytáhl z brašny na zádech fotoaparát a udělal několik fotek. Pak se k dívence přiblížil a oslovil ji. Rozhovor s ní byl opravdu srdceryvný.

Jak se jmenuješ, holčičko? Sadie Pfeifer, pane. Asi mi bude devět let. Jak dlouho tady pracuješ? Já nevím. Co se narodila Ruth, ta už chodí, takže dva roky? Opravdu nevím, pane. A líbí se ti práce? Nevím, co na to říct. Do školy nechodíš? Ne, pane. Jsem pořád tady. Máš nějaké kamarádky? Chodíš po práci ven, do přírody? Ne, pane. My mluvit nesmíme. Jen pracovat. Pak je zle a dostaneme méně mléka. Hlídají vás? Ano. Paní Smith a také Ruby. Ta nás plácá přes ruce, když už nemůžeme. Někdy jsi vyčerpaná, viď? Já omdlela jen jednou, ale Toby usnul a dostal na zadek. Přetrhl přízi a bylo zle. Jak zle? Moc zle, pane. Dostáváš peníze do ruky? Kdepak. Ty si bere tatínek. A jak dlouho pracuješ dnes? Dnes? Od včera, protože byla tma jednou a tma podruhé. Takže je bílý den. Takže jsem tady od včera bílého dne. Bolí tě něco? Ano. Dnes jsem dostala bití. Moc jsem dostala. Bolí mě nohy a záda.

Sadie Pfeifer (též psaná jako Phifer) po svém dětském způsobu popsala hnusné a nelidské zacházení s dětmi. Byly z nich úplné stíny, mátohy bez radosti - opravdu jim bylo vzato vše, co má dítě mít a zažívat. Malí dělníci pracovali od rána do večera v těžkých podmínkách. Často těžce onemocněli, nadýchali se prachu v dolech, přišli o končetinu nebo zemřeli. Podle sčítání lidu z roku 1900 bylo v USA zaměstnáno neuvěřitelných 1 752 187 dětí mladších šestnácti let čili asi jedno z šesti!

Děti pracovaly od velmi útlého věku - byly pak prý povolnější, protože „neznaly nic jiného“. Musíme se ptát, co na to rodiče? To přece není možné? Ale je. Sami své potomky do práce posílali. Týkalo se to velice chudých oblastí v zemědělských krajích, dělnické rodiny neměly nic, tak nutily pracovat i děti. NCLS proto bila na poplach, jenže články v novinách nikoho nezajímaly. „No, tak pracují, a co my s tím? Moje holka dělala od šesti let. Vydělala si, vdala se, teď pracují i její kluci a holky, co je komu do toho?“ byli rozhořčení občané, kteří bydleli poblíž velkých továren nebo dolů.

V těch byla situace opravdu tristní. Šestiletí chlapci byli posíláni pod zem jako první, využívali je na opravdu těžkou práci a Lewis Hine často viděl, jak odjíždí pohřební vůz s malou rakvičkou. A opět - nic. Proto se organizace rozhodla, že musí přijít s něčím důraznějším, co Američany vezme za srdce. S nápadem na sérii fotografií dětských dělníků přišel sám Lewis. A často mu šlo o život. Předáci a šéfové provozů si své dětské „zaměstnance“ hlídali, protože je doslova dřeli z kůže a věděli, že se ti malí neozvou, nebudou jim stávkovat, nepřestanou chodit do práce - jednoduše si z dětí vychovávali robotické dělníky.

V ohlušujících podmínkách, v prašném prostředí, bez budoucnosti, bez vzdělání, bez dětství; děti byly otupělé, vypadaly a chovaly se jako zombie. Těžká práce je stála zdraví. A že sem tam někdo zkolaboval nebo umřel? Tak přišlo jiné dítě. Až tak. Lewis byl v převlecích vynalézavý. Zprvu byl falešným požárním inspektorem, jenže na to přišli. A varovali se mezi sebou. „Pozor, ten divnej chlápek cílí na děti! Ptá se jich, jak se k nim chováme a fotí je!“ informovali se navzájem v podnicích a továrnách. Tak zkoušel různé další převleky, jako zmíněný prodavač biblí.

„Hine byl dost chytrý na to, aby blafoval a dostal se do mnoha továren. Hledal děti, nebyl vítán, protože zachycoval scény, které měly být před veřejností skryty. Občas byl ve skutečném nebezpečí, riskoval fyzický útok, když si manažeři továrny uvědomili, co má za lubem.“ shrnuje působení fotografa web Medium.com. Během následujících deseti let Hine publikoval tisíce fotografií, které měly vzít za srdce dosud laxní Američany. Žalostné a srdceryvné podobenky vyhublých malých orvaných dětí s prázdnýma očima rozbouřily nejen Ameriku, ale celý svět.

Konečně se dětská práce začala nějak řešit, i když k úplnému zákazu byla ještě dlouhá cesta. Neúnavný fotograf stále riskoval ve snaze ulovit co „nejlepší fotku“, zpovídal děti, jejichž výpovědi jsou tak otřesné, že se Američané doslova vzbouřili. I ve vysokých politických kruzích. „To si říkáme vyspělá země?“ burácel politik z Louisiany na půdě Kongresu a ukazoval zvětšené fotky Lewise Hinea.

Dne 25. června 1938, po schválení Kongresem, podepsal prezident Franklin D. Roosevelt návrh zákona o zákazu práce osobám mladším šestnácti let s dodatkem: „Zákaz se vztahuje na jakékoli zvláště nebezpečné povolání pro děti ve věku šestnácti až osmnácti let. Tato definice nezahrnuje zemědělskou práci a případy, kdy je dítě zaměstnáno svými opatrovníky.“ Tento zákon platí dodnes, takže v USA děti de facto zaměstnané být mohou.

NCLC dosáhla svého, ale Američany nejvíce zajímal osud Sadie. Její plachá, krásná a smutná tvářička dojala snad každého. Hine nevěděl nic. Do Karolíny se po první světové válce vydal, aby ji našel, ale bezvýsledně. Až po mnoha letech se přece jen o životě dívenky jménem Sadie Pfeifer podařilo něco zjistit. A není to vůbec hezké, bohužel. Sadie se narodila v roce 1900 nebo 1901. V roce 1913 už byla dle matrik provdána za jistého Arthura Wallace Bushe. Takže to byla dětská nevěsta.

Na základě mravenčího pátraní jednoho z příbuzných rodiny Bushů se zjistilo, že otec Sadie na úřadu lhal a „postaršil ji“ na šestnáct let, ve skutečnosti jí v době svatby bylo ani ne třináct. Se zmatkem ohledně všech dat také souvisí i zmatek ohledně jejího věku na fotce v přádelně. Ona sama uváděla osm let, ale zřejmě vůbec nevěděla, kolik jí doopravdy je. Sadie porodila asi tři děti, zcela jistě měla syna Williama a dceru Rose. Třetí dítě údajně zemřelo.

Ale opět - záznamy jsou neúplné, jak bezmocně konstatoval amatérský genealog na platformě Reddit. Sadie s manželem pracovali celý život v továrnách v Jižní Karolíně a nechali se najímat jako sezónní dělníci. Sadie Pfeifer, Dívka z přádelny, zemřela 3. července 1950 na rozsáhlé krvácení do mozku po úrazu. Arthur ji přežil o 11 let.

Lewis Hine nevědomky na své fotografii zaznamenal opravdu kruté dětství malé holčičky, která na světě měla skutečně jen to dření. Pak musela ještě uspokojovat o hodně staršího manžela. Alan Carter podal velice výstižný popis série fotografií maličkých dělníků a dělnic, horníků a přadlen - a jeho slovy vyprávění o slavné fotografii, která je navenek nenápadná, ale zpodobňuje naprostý zmar, zakončíme:

Zpracováno podle: Medium.com, Vocal Media, Dívka z textilky, Moma.org, Time:Dívka z přádelny, NCLC, Lewis Hine, Quora, Reddit, Princeton University, Chicago Magazine „U“