Děti na prodej! Mrazivá fotografie otřásla světem, osud dětí byl krutý. Matka je prodala zvrhlíkům

5. srpna roku 1948 vyšlo další číslo malého regionálního deníku The Vidette-Messenger. Redakce novin sídlila v malém městě Valparaiso na severozápadě státu Indiana. Když si obyvatelé sedli k ranní kávě a prohlédli si titulní stranu, zůstali v úžasu zírat. Nebo se také smát, protože něco takového přece nebylo možné! A přece.

„Velký nápis ,Na prodej’ na jednom chicagském dvorku mlčky vypráví tragický příběh pana a paní Chalifouxových, kteří čelí vystěhování ze svého bytu. Nezaměstnaný řidič náklaďáku na uhlí a jeho žena se rozhodnou prodat své čtyři děti…“ začínal článek pod fotografii, která snad nemá obdoby. Čtyři krásné děti se choulí na schodech a překvapeně se dívají do objektivu neznámého fotografa; vedle nich je zaražená obrovská cedule, která informuje o tom, že jsou „k rozebrání,“ řečeno ironicky.

Na vyšším schodu sedí šestiletá Lana a pětiletá RaeAnn Mills, na dolním se k sobě tisknou čtyřletý Milton a dvouletá Sue Ellen. Nad dětmi zahanbeně (nebo vylekaně) odvrací tvář žena, která je viditelně těhotná. Fotka brzy oblétla celé Spojené státy, dostala se i za oceán a psalo se o ní i v Československu - například stranický list Naše pravda informoval o tom, že Američané musí prodávat své děti pod ironickým titulkem Země pruhů a hvězd:

„Bídný je život amerických proletářů, zejména pokud jsou nezaměstnaní! (…) Vláda Wall Streetu je neúprosná. Opodál vtíravého přepychu se choulí kdesi ve sklepě bída! A bída, ta dohání často rodiče k tomu, že prodávají své děti. Komu? Agentům, kteří se tímto způsobem živí! (…) Kam zašantročí dítě, to je již jen jejich věcí! Prodej dětí v Americe je totiž dovolen!“

To byla pravda. Představte si, že prodávat děti bylo v USA zcela legální. Agentury vedly čilý obchod s nemanželskými dětmi nebo dětmi, které byly „na obtíž“ či přespočetné. K netradičnímu řešení své nouzové situace tedy sáhla i ona žena z fotografie. Jmenovala se Lucille Chalifoux. Snímek byl s největší pravděpodobností zinscenovaný, na tom se shodli i odborníci. Ne, že by nechtěla děti prodat! Ona si nic jiného nepřála! Ale ceduli před dům zřejmě umístila na popud známých, kteří jí to poradili: „Napiš to na ceduli a zavolej do novin, on někdo přijede a vyfotí to. Třeba budeš mít víc šancí je prodat, když to někde uveřejní!“

A Lucille, chamtivá a skutečně krutá žena, nelenila. A vyšlo to. Bohužel pro jejích pět dětí. Ano, pět - dala pryč i nenarozeného syna, kterého v době pořízení fotky čekala.

Mrazivý příběh rodiny Chalifouxových.

Když si mladičká Lucille (*1924) brala o šestnáct let staršího Raye Chalifouxe (*1908), s největší pravděpodobností se vdávala ráda. Její rodina byla chudá až nadmíru a řidič Ray se zjevil jako zachránce ještě nezletilé dívky. Sotva se vzali, začala Lucille rodit jedno dítě za druhým. Ve svých čtyřiadvaceti letech už čekala páté. Strašidelné poměry rodiny Chalifouxových se nedají ani vylíčit. Bydleli všichni pohromadě v jedné začouzené místnosti v polorozpadlém domě na předměstí Chicaga. „Měl jsem štípance od štěnic po celém těle,“ řekl jeden z prodaných synů deníku New York Post. „Myslím, že to bylo dost špatné prostředí.“

To je ještě velice mírné konstatování situace v rodině Chalifouxových. Nejen hmyz, ale i hlad, špína, bití, hádky, usmiřování, souložení před dětmi… Ray v době poválečné krize nemohl najít práci, řidič z povolání vozil a skládal uhlí, byl zlý, chlastal a mlátil všechny na jednu hromadu, až ze zoufalství ukradl peníze svému šéfovi. Protože měl pak záznam v rejstříku, sebral se a od rodiny utekl. Lucille zůstala sama na čtyři děti a páté čekala. Nájem neměla zaplacený celé měsíce, nevrlý pan domácí jí už sám balil věci a vyhrožoval, že všichni skončí na ulici. Možná Lucille někdo polituje, tak mladá, co musela zažívat a co řešit!? Jenže…

Po masovém rozšíření neblahé fotografie se nad dětmi slitovalo mnoho lidí. Konečně Lucille získala peníze z fondu sociální podpory; jistá hodná paní jí učinila nabídku, která se neodmítá: „Já si je všechny vezmu zdarma k sobě. Jsem vdova, mám velký dům, děti nemám. Budou se mít u mě dobře,“ hovořila k ní laskavě starší žena. Jenže Lucille ji vyhodila. Proč?

Protože empatická madam odmítala zaplatit jakoukoliv částku jako protihodnotu za děti. Neskutečné. Na začátku roku 1949 porodila Lucille chlapce Bedforda - a do dvou let od zveřejnění fotky s cedulí Děti na prodej! byly všechny pryč. Kde? Spíše se nabízí otázka Za kolik? Možná by někdo čekal, že si prodané a odebrané děti polepší. Bohužel, opak byl pravdou. Jejich další životní pouť byla žalostná.

Dne 27. srpna 1950 byli RaeAnn Mills a její bratr Milton prodáni Johnovi a Ruth Zoetemanovým. Tato dvojice podivínů si přišla pouze pro holčičku. Jenže když ji přebírali od Lucille, začal bratr Milton vyvádět jako šílený. Byl na sestřičku fixovaný, společně snášeli toxické rodinné prostředí a on nechtěl odejít bez ní. Myslel si, že RaeAnn Mills jede „za lepším životem“ na farmu v oblasti města De Motte v Jasper County ve státě Indiana. Kdyby jen věděl, že jede do pekla, jistě by tolik nevyváděl. Ale byl to malý chlapeček. A zatímco matka přebírala 2 dolary (slovy DVA dolary) za svou dceru (v přepočtu na dnešní dobu je to asi šest set korun), John a Ruth se opodál domlouvali:

„Tak je vezmeme oba. TO se nám bude taky hodit!“ Jak řekli, tak udělali, zaplatili další dva dolary za Miltona a jeli se dvěma dětmi. „Prohrála je v bingu. Ty peníze za mě. Za Miltona nevím. Pravděpodobně si šla udělat nový účes a koupila si boty. Tak. To udělala.“ konstatovala mnohem později již dospělá RaeAnn Mills tvrdě. Když přijeli s kufříčkem svých věcí do nového „domova“, čekalo obě děti kruté vystřízlivění. RaeAnn Mills byla přejmenována na Beverly, vhozena do stodoly, kde na ni čekalo slámové lůžko, kýbl na výkaly a okov na nohu. Takto připoutaná trávila noci, ve dne dřela na farmě jako otrok. Byla bita, hlavně John si týrání malé holčičky vysloveně užíval. K jídlu dostávala jen nějaké kukuřičné kaše a se sklopenou hlavou přiznala, že chodila pít mléko od krav přímo z vemene.

Zoetemanovi prý děti adoptovali, ale nikde o tom není žádný záznam, ač školní ročenka zcela jasně ukazuje jméno Beverly Zoeteman. Na to tyrani dbali - aby adoptivní otroci chodili do školy v čistém oděvu, v punčochách, aby se skryl šrám na kotníku od okovů. Po základní škole je „stáhli“ definitivně na farmu. RaeAnn Mills prožívala peklo na zemi, které bylo umocněno strašidelným únosem, který ji potkal asi ve třinácti letech. „Už jsem menstruovala, takže asi třináct,“ vypovídala později RaeAnn Mills. Jako kdyby chlípné pohledy adoptivního otce nestačily, byla unesena neznámým maskovaným mužem. Ten dívence hodil přes hlavu kápi a odvezl ji do nějaké zatuchlé místnosti.

Po několika dnech příšerného znásilňování ji bezejmenný chlípník vyhodil před farmou - a po pár týdnech se ukázalo, že je těhotná. „Rodiče“ svou Beverly bez milosti poslali do domova pro nezletilé matky, kde porodila syna Lance. Hned jí ho vzali, ale RaeAnn Mills už byla tvrdá, zocelená, a v hlavě měla plán. Sotva dosáhla sedmnácti let, z farmy utekla, vrátila se do domova pro syna a docílila toho, že jí byl navrácen. Dokázala ho sama vychovat. „Byla to milující matka. Tvrdá jako hřebík,“ popsal později Lance. A co Milton? Tam to bylo ještě horší, bohužel.

John Zoeteman hned po příjezdu na farmu chlapečkovi velice důrazně ukázal, kde bude jeho místo. A zcela jasně vymezil i jeho budoucnost. Miltona tak strašně zbil, že zůstal v bezvědomí na zemi. „Hrál jsem modrou barvou, šrámy se vůbec nehojily. Ona (Ruth) byla hodnější. Občas mě ošetřila, potají. Bála se ho.“ říkal Milton po mnoha letech nesmírného utrpení. Jestli se RaeAnn Mills měla hrozně, Milton se měl ještě hůř. Přejmenovali ho na Kennetha a zacházeli s ním jako s otrokem. Doslova. Byl stejně jako jeho sestřička připoután okovem ve stodole, nedostával vůbec nic jíst, jen nějaké slupky a shnilou polévku.

Ruth mu občas nosila „na přilepšenou“ čokoládu nebo med, ale po něm zvracel, jak jeho podvyživené tělíčko nebylo schopno tyto pochutiny zpracovat. „Jsi otrok! Souhlasíš? Ty se mě budeš bát a budeš poslouchat!“ řval na něj neustále John a vynucoval si bičem poslušnost. „Řekl jsem, že s tím souhlasím,“ vzpomínal Milton. „Ani jsem nevěděl, co je to otrok. Byl jsem pouhé dítě.“ Nejstrašnější chvíle nastaly v noci, kdy ležel ve stodole spolu se sestrou. Spoutaní řetězem jako opravdoví otroci museli odrážet útoky hladových krys, které cítily krev z jejich ran. Nožíkem na kukuřici se bránil nájezdům hlodavců, takže děti celé noci nespaly, pracovaly jako mátohy, dostávaly proto více bití a tento bludný kruh se opakoval pořád dokola.

Milton začal mít záchvaty vzteku, byl agresivní a paranoidní. „Kennethe, hej, Kennethe, pojď, pojď!“ volal sladce John, ale kluk věděl, že ho neláká na žádnou dobrou věc, ale na výprask. Roky šíleného strádání a odporného zacházení si na křehké psychice prodaného chlapce vybraly tu nejhorší daň. Milton se zbláznil. Propukla u něj schizofrenie, která se projevovala záchvaty vzteku, sebepoškozováním, bludy, paranoiou. John na svého adoptivního syna dokonce podal trestní oznámení za napadení. Neuvěřitelné! Soudce ale Miltona poslal do psychiatrické léčebny, kde dostal adekvátní léčbu.

Ke krutým pěstounům se už nevrátil, ale jeho „dvoudolarové“ dětství pronásledovalo Kennetha/Miltona po celý další život. „Nevěděl jsem, kdo vlastně jsem,“ řekl zcela výstižně. Byl zatčen za napadení, měl pocit, že „po něm jdou“. Nakonec posbíral všechny nitky své zbývající „normálnosti“, oženil se a odstěhoval se do Arizony, kde v prosinci roku 2016 zemřel. Milton a RaeAnn Mills, prodané děti, neměly vůbec žádné zastání. Přitom dospělí v okolí farmy museli vědět, co se děje. Nikdo nic neřekl. Vlastně - někdo ano! „Objevil se tam jako anděl,“ říkala pohnutě RaeAnn Mills. Kdo? Bratříček. Ten pátý.

Na fotografii je dětí pět. Bedford, který se Lucille narodil pár měsíců po uveřejnění snímku, kupodivu nebyl prodán, ale odebrán kruté matce soudní cestou a legálně adoptován. Sociálka už se na Lucille zaměřila, protože situace byla neúnosná. Chodila s miminkem dům od domu a jednoduše ho nabízela. Za dolar, za dva, za pár centů. Dítě bylo zcela zeštípané hmyzem, lezly po něm štěnice. Příšerné. Pro chlapečka přišla sociální pracovnice a matka jí ho s úšklebkem a slovy: „No konečně!“ přímo hodila do náruče. Dostal jméno David a odstěhoval se s Harrym a Luellou McDanielovými do Wheatfieldu v Indianě.

Nový domov ležel jen kousek od farmy, kde prožívali děsivé utrpení RaeAnn Mills a Milton. Milující Harry a Luella nemohli mít vlastní děti - přísně věřící křesťané Bedfordovi poskytli skvělé rodinné zázemí. Laskaví lidé chlapce skutečně milovali, jak ale sám Bedford přiznal, ozvaly se geny. „Byl jsem vzpurný. Neustále jsem revoltoval. A oni s láskou vše přijímali. Trpělivost, pokora, to byli mí rodiče.“ Když se David/Bedford začal ptát, co se stalo s jeho sourozenci, Luella mu prozradila, že dva z nich žijí nedaleko. A že ho už navštívili, když byl ještě malé miminko. Ukázala mu fotku. Hoch sedl na kolo a jel na farmu. Tam našel bratra a sestru, jak leží s okovy na noze na holé podlaze staré stodoly. Nelenil, řetěz vyrval z očka a osvobodil je.

„Kdo jsi? Jsi brácha? volala jsem na něj. Pochopila jsem a plakala a plakala.“ říkala s pohnutím RaeAnn Mills. Bedford od té doby potají jezdil na farmu, vždy sourozence vyprostil z pout, až ho jednou načapal starý tyran John. Hnal se za ujíždějícím klukem v dodávce, Bedford šlapal, ale zuřivci neujel. John vlétl za chlapcem do domu McDanielových, kde se strachy podělal, jak to ti zbabělci, co týrají malé děti, umí. Harry byl sice silně zbožný muž, ale také byl silně naštvaný a Johna bez milosti uhodil pěstí přímo do obličeje. Zoeteman neřekl ani slovo a odjel pryč; Harry ale synovi další návštěvy u biologických sourozenců striktně zakázal.

Spekulovalo se o tom, že na otřesné poměry dvou vyrůstajících dětí upozornila Luella anonymním udáním. Jenže v komunitě byl John Zoeteman i jeho žena Ruth respektovaní a nikdo se tím dále nezajímal s tím, že to jednoduše není možné. Až tak. Bedford revoltoval a revoltoval, až z náruče adoptivních rodičů odešel. Bylo mu necelých sedmnáct, když požádal otce, aby mu odpustil. „Já vím, já to chápu. Ale co budeš dělat?“ modlil se Harry pohnutě. Bedford/David to vyřešil po svém - dal se k armádě, kde sloužil dlouhých dvacet let. Po odchodu do civilu pracoval jako řidič náklaďáku. Našel si přítelkyni a žili spolu ve Washingtonu.

A co další dvě holčičky, Lana a Sue Ellen? O Laně se neví nic. Zemřela v roce 1998, ještě před setkáním sourozenců Chalifouxových. Sue Ellen byla adoptována rodinou Johnsonových, ale písemné zprávy se dohledat nepodařilo, jejich dům vyhořel. Ani se neví, jestli tuto dcerku Lucille též prodala, nebo jí byla odebrána. Sue Ellen se při požáru nadýchala jedovatých zplodin a byla těžce nemocná. Přesto to stihla. Co? Setkání. Srdceryvné setkání prodaných dětí. RaeAnn Mills, Milton a Bedford sice bydleli daleko od sebe, ale zůstali v kontaktu, až se v roce 2013 rozhodli vyhledat Lanu a Sue Ellen. Našli jen sedmašedesátiletou umírající ženu, Sue Ellen trpěla pokročilou rakovinou a nemohla mluvit. RaeAnn Mills sestru navštívila doslova na smrtelné posteli.

„Byl to jeden z nejšťastnějších dnů mého života. Byla jsem tak vděčná, že jsem ji ještě mohla vidět,“ říkala RaeAnn Mills. Děti také sledovaly osudy své matky. RaeAnn Mills, nejkurážnější z prodaných potomků, ji vyhledala ve svých 21 letech. Po tomto setkání zůstala dlouho zcela otřesená skutečností, že Lucille se po rozvodu s Rayem znovu provdala a vychovala čtyři (!) dcery. „Milovala je, dávala mi je za vzor! Moje holčičky, říkala. Mě prodala a prachy strčila do binga,“ vrtěla hlavou žena, která přítomnost a hlavně láskyplné zázemí čtyř dalších sester považovala za životní zradu, ještě horší, než celý její prodej nebo znásilnění.

Jiný názor na to měl Bedford. Ten si myslel, že Lucille Chalifoux udělala vše z lásky a chtěla, aby se děti měly lépe. Když ji viděl poprvé, sdělila mu, že vypadá jako jeho otec Ray. „Myslím, že jí šlo o přežití. Necítím k ní hořkost.“ řekl Bedford/David. Milton se s matkou setkal v roce 1970. Schůzka i kvůli jeho tehdejšímu psychickému stavu dopadla katastrofálně: popral se s jejím novým mužem. „Nenáviděla mě. Tak strašně moc, že jí bylo úplně jedno, co se mnou, s námi, je,“ vrtěl hlavou zlomený muž. Biologického otce Raye se nepodařilo najít. Prý měl za sebou plejádu kriminálních deliktů. Děti to raději nekomentovaly.

Nečekaná (a pěkně hnusná a divná) omluva ale čekala na RaeAnn Mills. Když umíral starý John Zoeteman, nechal si ji zavolat. A ona přišla. Jak silná tato žena musela být, to si snad ani neumíme (raději) představit. Pošeptal jí do ucha: „Vždy jsem tě miloval, opravdu jsem tě tolik miloval!“ Tato „omluva“ působila spíše jako přiznání a RaeAnn Mills to tak brala.

RaeAnn Mills a sestra Sue Ellen:

Celou dobu si totiž myslela, že ji unesl a znásilnil právě John, nebo v tom měl alespoň prsty - domnívala se, že z únosce a zvrhlíka (a otce jejího syna Lance) cítila typický pach adoptivního otce. „Někdy je lepší nevědět,“ říkala.

Umírající Sue Ellen napsala na kus papíru: „Ona (matka) se musí smažit v pekle!“ Až tam došla nenávist dětí k matce. Není divu. Lucille za rozprodání svých potomků vlastně nikdy potrestaná nebyla. Kdo za to mohl? Laxní okolí, pitomé zákony, smůla na příšerné adoptivní rodiče (až na Bedforda), psychopatická matka, duševně narušený otec násilník? Nebo lhostejnost lidí, kterým nepřišlo vůbec divné, že někdo prodává děti?

Jak vidno, za každou fotografií se skrývá nějaký příběh. V případě sourozenců Chalifouxových je to skutečně divný, zvláštní, děsivý a podivný životní osud naprosto nevinných dětí, které od sebe odstrčila jejich vlastní matka.

Zpracováno podle: Ati.com, 4 Children for Sale Story , Wikipedia.org, Forum24, iDNES.cz, Reddit, Creating a Family: Story Behind the Picture, Lifee.cz, New York Post