Hořící mnich: trýznivá fotografie sebeupálení šokovala celý svět, z buddhisty zbylo jen srdce

„Žádná novinová fotka nikdy nevzbudila po celém světě tak silné emoce, jako právě tato.“ (JFK)

„Buddhistický kněz se upálil. Buddhistický kněz se stává mučedníkem!“ (mnich u mikrofonu, který celou sebevraždu komentoval)

„Až mě udivilo, jak rychle hoří lidská bytost. Byl jsem naprosto v šoku a neschopný ničeho.“ (David Halberstam, přítomný novinář)

„V boji proti útlaku je třeba přinášet oběti. Vyzývám vás k následování mého plamene.“ (Thich Quang Duc v dopise na rozloučenou)

Říká se, že jedna fotografie vydá za tisíc slov. Za kolik slov by měl vydat snímek hořícího mnicha, to je pouze řečnická otázka. Na té fotografii je něco zvláštního. Jistě, je příšerná. Je na ní zachycen člověk, který přinesl oběť nejvyšší a zvolil pro svůj dobrovolný odchod ze světa mimořádně bolestivý a trýznivý způsob. Co může být horšího než smrt v plamenech?

A přece - když se podíváte pořádně do tváře mnicha, kterého obklopují plápolající plameny, nepřijde vám, že je vyrovnaný a tváří se klidně? Někteří dokonce zmiňují blaženost, euforii nebo soustředění. A přitom hoří. Četní svědci celého incidentu vypovídali úplně stejně - ze sebevraha vyzařoval klid, odevzdanost a očekávání.

Autor fotografie Malcolm Browne dostal za pohotové zachycení okamžiku vzniku živé pochodně Pulitzerovu cenu. A nikdy se z toho pořádně nevzpamatoval. Díky přítomným lidem známe naprosto přesný průběh sebevraždy buddhistického mnicha a čtení je to skutečně děsivé, i když je v něm něco neuchopitelného a podivně smířlivého.

Proč to vůbec Thich Quang Duc udělal?

Thich Quang Duc (Thích Quảng Đức) pocházel z oblasti Francouzské Indočíny (koloniální území, které náleželo Francouzské koloniální říši, byla to federace složená z Tonkinu, Annamu, Kambodže, Laosu a Kočinčíny), kde se v roce 1897 narodil jako Lâm Van Túc. K buddhismu byl přiveden svým strýčkem, už v sedmi letech tomuto východnímu náboženství zcela propadl.

Během let se stal velice významným duchovním vůdcem, respektovanou osobností, zakládal kláštery a vedl buddhistické mnichy v Saigonu. Když cítil, že mu fyzické síly s věkem ubývají, stáhl se do ústraní, kde udílel moudré rady a studoval náboženské texty.

S vyznavači buddhistické víry byl v neustálém kontaktu a velice se trápil tím, co se z jeho milovaného Vietnamu stalo. Pohnuté dějiny této země jsou v historickém kontextu známé. Po odchodu francouzských vojsk byl Vietnam rozdělen. Jižní Vietnam podporovali Američané a v roce 1955 se stal prvním prezidentem jižní části Ngo Dinh Diem (též Ziem).

Tento muž chtěl být sám knězem, ale pak se přiklonil ke katolicismu, vystudoval francouzskou školu a dal se na politiku. Po zvolení prezidentem začal Diem prosazovat reformy a perzekuce buddhistů byly všudypřítomné. I když podle odhadů vyznávalo toto náboženství až devadesát procent lidí v Jižním Vietnamu, ti nejaktivnější byli pronásledováni.

„Komunističtí štváči,“ tak byli buddhisté označování. Spousta z nich raději přešla ke katolické víře, protože nechtěli končit v tvrdém žaláři. Vyvrcholením celého tažení proti vyznavačům učení Guatamy Buddhy byl zákaz vyvěšení vlajek ku příležitosti oslavy Buddhova zrození a dosažení nirvány.

Stalo se tak počátkem května 1963, svátek Vesak byl zakázán a vlajky k uctění zakladatele buddhismu byly strženy. Mezi mnichy vypukla hotová bouře a znepokojení věřící vyrazili na pochod ke státní televizi. Prezident Diem poslal proti mnichům policii, ta začala do demonstrantů střílet, až na ulici leželo devět mrtvých buddhistů.

Tím vyvrcholila buddhistická krize, jak situaci označovali američtí novináři, kteří byli ve Vietnamu přítomni. Jeden to doslova označil za zákopovou válku. Proto se nikdo neznepokojoval nad dopisem, který obdrželi zahraniční reportéři desátého června 1963. List obsahoval jedinou informaci: „11. června 1963 se před kambodžskou ambasádou v Saigonu stane něco zásadního.“

Většina reportérů to ignorovala. Takovéto podobné zprávy chodily dnes a denně. Nicméně pár novinářům to samozřejmě nedalo a dostavili se na křižovatku mezi bulvárem Phan Dinh Phung a ulicí Le Van Duyet v metropoli Saigon. Mezi nimi byl i Malcolm Browne, fotograf z Associated Press, později New York Times, a také proslavený zpravodajce David Halberstam. Nikdo nečekal, že se odehraje šílená událost, která se nesmazatelně vryje do dějin celého světa.

Na začátku se zdálo, že půjde o obvyklou demonstraci. Ulicí se blížilo asi 350 mnichů a mnišek s transparenty, megafony, šli pomalu a velebně. Nekřičeli, neskandovali, jen tiše opakovali různá hesla a náboženské mantry. V čele celého poklidného zástupu jel náklaďáček, na korbě měl cedule v angličtině a vietnamštině, které odsuzovaly Diemův režim a pronásledování souvěrců. Když dav demonstrantů dorazil k pagodě, pomalu před něj předjel modrý sedan značky Austin, v němž seděl Thích Quang Duc.

Starý muž pomalu a opatrně vystoupil a stoicky klidně se vydal doprostřed silnice. Jeho soukmenovci kolem něj utvořili kruh. Atmosféra náhle zhoustla. „Něco bylo ve vzduchu. Něco se chystalo. Raději jsem si připravil fotoaparát.“ řekl později Malcolm. Ke stojícímu mnichovi přišel mladý učedník, který mu podal žlutý polštářek, meditační podušku. Na chvíli si všichni oddechli, protože bylo zcela evidentní, že se Thich Quang Duc chystá k modlitbě. Poklidně usedl do pozice lotosového květu, zkřížil nohy a začal recitovat modlitbu. Ale stejně. Něco na tom všem prostě nesedělo.

Lidé s intuicí začali tušit, že to nebude jen obyčejná demonstrativní modlitba. To se záhy potvrdilo. Další kněz vyndal z kufru Austina bílý pětilitrový kanystr. Přítomní zděšeně zalapali po dechu, protože muž neváhal a Thichovi vylil obsah nádoby přes hlavu na tělo. „Benzín!“ šumělo davem lidí. Mnich, kterému zbývaly vteřiny života, byl stále velice klidný a nahlas se modlil. Pak se pohnul, ze záhybu svého roucha vytáhl sirky a jednou škrtnul.

Lidé ustrnuli, někdo vykřikl, aby to nedělal, ale Duc se usmíval, držel hořící zápalku a pak ji jednoduše nechal proklouznout mezi prsty do svého klína. Během tří až čtyř vteřin zcela vzplanul. A stále byly slyšet jeho modlitby. „Ani se nepohnul. Dokud mu kouř nevnikl do plic, tak se modlil. Prostě - nic! On hořel a nic. Ani nevykřikl. Nic!“ vypovídala šokovaná Vietnamka, která šla jen okolo na nákup.

Malcolm Browne neztratil duchapřítomnost a okamžitě několikrát stiskl spoušť. Fotografie klidně sedící živé pochodně byla na světě. Když Duc vzplanul, začal z doutnajícího těla vycházet hustý černý kouř. „Buddhistický kněz se upálil. Buddhistický kněz se stává mučedníkem.“ opakoval monotónním hlasem předříkávač u mikrofonu pořád dokola. Všichni s vytřeštěnýma očima sledovali neuvěřitelnou scenérii. „Už nikdy bych to nechtěl vidět znovu. Jeho tělo pod plameny pomalu chřadlo, scvrkávalo se, hlava mu zase zčernala a zuhelnatěla. Ve vzduchu se vznášel pach spáleného masa. Až mě udivilo, jak rychle hoří lidská bytost. Byl jsem naprosto v šoku a neschopný ničeho. Nemohl jsem fotit ani klást otázky,“ řekl později David Halberstam.

Po deseti minutách hoření se tělo mnicha převrátilo na záda a skupinka dalších věřících zuhelnatělé ostatky lidské zápalné oběti přikryla připravenými žlutými přikrývkami. Poté buddhisté chtěli dostat svého mistra do přinesené rakve, jenže tělo bylo tak zkroucené, že se to nepodařilo. Thich Quang Duc při smrti ohněm zaujal onen boxerský postoj, jak mu žár pokřivil končetiny. Mniši ho nechtěli lámat, naložili ho na narychlo zhotovená nosítka a odnesli do blízké pagody, kde byl zpopelněn. Ten den vlastně již podruhé. Při kremaci se měl odehrát zázrak - srdce Thich Quang Duca zůstalo neporušené v hromadě popela.

Stala se z něj posvátná relikvie, tzv. symbol soucitu. Ve skleněném poháru je Ducovo srdce umístěno v pagodě Xa Loi. Článek spolu s fotkou hořícího mnicha okamžitě obletěl celý svět a vyvolal neskutečně bouřlivé reakce. Prezident Diem začal propagandisticky tvrdit, že je to komplot. Malcolm Browne prý měl Duca zdrogovat a přesvědčit, aby šel na trýznivou smrt, aby z toho „vytřískal“ slavnou fotografii, za kterou získal Pulitzerovu cenu. Tento zvrácený argument raději nikdo nekomentoval.

Po Thich Quang Ducovi se upálilo dalších pět vietnamských mnichů. Ani jejich smrt však s Diemovým režimem nepohnula. Diem ale musel Američanům slíbit, že přestane stíhat jinověrce. Za půl roku po strašidelné sebevraždě buddhistického mnicha zemřel i prezident - byl na něj spáchán atentát.

Ducovo sebeupálení je považováno za zlomový bod tzv. vietnamské buddhistické krize, která nakonec vedla ke změně režimu. Fotografie šílené sebevraždy vešla do dějin. A je nesporně fascinující, i když morbidní a děsivá. Opravdu byl mnich tak „oddělen“ pomocí meditací a modliteb od pozemského světa, že vůbec necítil bolest? Nevykřikl ani jednou. Jen seděl a čekal.

Pravdu už se nedozvíme. A možná je to tak lepší.

Zpracováno podle: Thích Quảng Đức – Wikipedie, 100 nejvlivnějších fotografií všech dob podle časopisu Time / příběh | Užitečné tipy a zajímavé informace o jakémkoli tématu., Thich Quang Duc - hořící mnich | Plus, Škrtl sirkou a upálil se. Vietnamským buddhistům zažehl naději - iDNES.cz, Buddhismus – Wikipedie