Skalpovaný Robert McGee: chlapec přežil napadení indiány, fotka jeho zmrzačené hlavy vešla do dějin

V roce 1890 přišel do ateliéru slavného fotografa E.E. Henryho v Kansasu vysoký čtyřicátník s plnovousem. Pan Henry byl zvyklý na všechno, jeho ateliér se specializoval na ambrotypie, daguerrotypie, rytiny, malované portréty a další umělecká díla, která se týkala hlavně života na Divokém západě. Fotil indiány, jejich rodiny nebo Buffalo Billa. Fotograf si na takovéto kuriozity velice potrpěl, protože se dobře prodávaly. Lidé byli v té době zvědaví na všechno, co se dělo ve válkách mezi indiány a „bledou tváří“.

Když viděl zachmuřeného vysokého muže, na kterém nebylo nic zajímavého, zatvářil se zprvu odmítavě. „Portréty dělám, když mám čas,“ zavrčel. „A ten teď nemám. Přijďte jindy, pane,“ odmítl ho. Muž se otočil k odchodu a ze zvyku posmekl klobouk na pozdrav. V tu chvíli zůstal slovutný E.E. Henry stát jako solný sloup. Chytil chlapa za ruku a už ho táhl dovnitř. „Poslyšte, nejste vy ten…?“ „Ano. Vyprávím o tom všude, nyní chtějí, aby existovala i fotografie.“

Pozor, vyletí ptáček, cvak, můžeme říct novodobou terminologií. E.E. Henry pořídil ohromující fotografii, která vešla do dějin jako připomínka nejen vzdálené doby, ve které se děly věci nevídané (na obou stranách), ale i podoby Roberta McGee, který přežil těžko představitelné utrpení. Skalpování.

Dějiny tohoto barbarského zvyku jsou děsivé. Vyříznutí či vytržení části lidské kůže na hlavě i s vlasy mělo jediný důvod - zisk válečné trofeje. Nožem se ořízla část pokožky a následným škubnutím se oddělila celá vlasová část čili skalp, nebo skalpová kadeř. Skalpování se vyvinulo jako součást válečné kultury u mnoha kmenů a civilizací celého světa. Nejdříve se jako trofeje braly hlavy, jenže ty byly neskladné, proto se postupem doby jako náhražka hlav dostal do popředí skalp nepřítele. Nejvíce tuto trofej „proslavili“ indiáni.

Dlouho před příchodem kolonistů se skalpovali mezi sebou, za koloniálních válek byly skalpy bílých mužů nejcennější kořistí indiánských válečníků. Čím více, tím lépe, věřili, že z něj do válečníka přechází síla a statečnost zavražděného vojáka nebo protivníka. Někteří indiáni si i vybírali koho skalpují na základě barvy vlasů - zrzavý nebo blond skalp byl neuvěřitelně cennou kořistí.

Často bylo možno vidět indiány, kteří byli těmito trofejemi doslova ověšeni. Ale nešlo jen o původní obyvatelstvo, samozřejmě. Bílí kolonisté měli v té době sami ono pověstné máslo na hlavě, vyvražďování celých vesnic, žen i dětí bylo na denním pořádku. Techniky skalpování se lišily v závislosti na kultuře daných bojovníků, ale obecný proces byl poměrně jednotný. A jednoduchý.

Skalpující pevně uchopil vlasy svého protivníka, provedl několik rychlých půlkruhových řezů ostrým nástrojem po obou stranách oblasti, která měla být odebrána, a pak energicky trhl za téměř odříznutou pokožku hlavy. Skalpování nebylo samo o sobě smrtelné, ale bylo způsobováno umírajícím, umučeným, těžce zraněným nebo mrtvým. Pro zajímavost, nejstarší skalpovací nástroj pocházel z pazourku, lastury nebo obsidiánu, takže tohle vše se dělo už v pravěku.

Se skalpy se dokonce začalo čile obchodovat, takže tento odporný čin začali provádět i američtí vojáci. Nejcennější byl například skalp indiánských dětí s ušima - ten stál 25 dolarů. Ani ženy nebyly ušetřeny. S posvěcením federální vlády se využívání odměn za skalpy ve válkách proti domorodým společnostem dělo hlavně ve státě Arizona, kde se za skalp indiánského dítěte a ženy platila vysoká částka. Za skalp bojovníka ještě větší. Skalpování během různých válek pokračovalo až do 19. století, ale postupně ztrácelo na intenzitě.

Robert McGee skalpování přežil. Jaký byl jeho příběh?

Jako mnoho lidí v té době se i rodina McGee vydala na cestu na onen mýtický Západ. Chudí lidé se nechali zlákat vidinou nového území, té pravé země zaslíbené, kde je všechno a čeká to tam jen na novodobé pionýry. Rodiče se synem Robertem vyrazili na strastiplnou cestu. Přidali se k dalším poutníkům, byla utvořena karavana krytých vozů a putování do Leavenworth v Kansasu začalo.

Psal se rok 1864, Robertovi bylo 13 let (některé zdroje uvádějí 14), když bídné podmínky na cestě připravily o život nejprve matku. Hned druhý den po smrti své ženy zahynul i Robertův otec. Z Roberta McGee byl rázem sirotek. Strašný osud. A mělo být hůř. Přesto Robert prokázal tak neuvěřitelnou vůli k životu, že je to až neskutečné.

Osamělý chlapec se s kolonou dostal do Westport Landingu, kde ho zanechali osudu i lidé z vystěhovalecké karavany. Mladý sirotek se potuloval, žebral, až požádal o práci v armádě. Jenže byl odmítnut kvůli nízkému věku. Nakonec našel zaměstnání u přepravní společnosti, která přepravovala zásoby do Fort Union v Novém Mexiku. V té době byli indiáni z Velkých plání, zejména podél stezky Santa Fe, velmi nepřátelští a neustále obtěžovali nákladní karavany a dostavníky na pozemní trase. Přepravní společnost vedl jistý pan Joseph Barret, který organizoval novou karavanu krytých vozů se zásobami.

Posledního červnového dne roku 1864 bylo uskupení sedmnácti vozů připraveno na cestu. Jeden z nich řídil i nově najatý vozka, mladý Robert McGee. Z pevnosti vyrazila karavana na cestu prvního července ráno a doprovázela ji rota vojáků na koních - ta měla zajišťovat ochranu před případným nájezdem indiánů.

Navzdory několika potyčkám s indiány ujely vozy zhruba 16 mil za den. 18. července se pionýři utábořili poblíž Walnut Creek u nedaleké pevnosti. Blízkost vojenského stanoviště „ukolébala“ muže z nákladní karavany, polevili v bdělosti, začali být neopatrní a nepozorní. Navíc panovalo obrovské vedro, rozhodli se tedy, že se utáboří již brzy odpoledne. Vojáci z doprovodné eskorty zůstali asi míli vzadu. Nikdo netušil, že se za blízkým kopcem skrývá na sto padesát bojovníků z kmene Siouxů (původně kmen Brule, též Brulé, později přiřazen k Siouxům). Kolem páté hodiny odpolední na nic netušící muže indiáni zaútočili.

Téhož dne se velící důstojník z blízké Fort Larned dozvěděl od několika svých zvědů, že Bruleští Siouxové jsou na válečné stezce, a velitel zvědů s hrstkou vojáků byl vyslán na průzkum. Brzy narazili na jejich stopu a sledovali ji až k místu masakru v Little Cow Creeku, jak se celá událost dnes nazývá. Tam dorazili pouhé dvě hodiny poté, co indiáni dokončili dílo zkázy. Vše bylo zničeno, spáleno, vozy rozsekané, muly ukradené. Mrtvoly všech členů karavany byly zmasakrovány až zuřivě. Po jejich nájezdu zůstala vždy naprostá spoušť a doslovné krvavé orgie. Tak tomu bylo i v tomto případě.

Mrtví byli zastřeleni, ubodáni, propícháni kopím, zabiti způsoby, o kterých se nedá ani psát. Těla byla zhanobena, jejich poloha nasvědčovala šílené smrtelné agónii. Všichni byli skalpováni. Celkový počet mrtvých bývá pro historické nesrovnalosti uváděn mezi 14 -22 muži. Vojáci, kteří měli kolonu doprovázet, neudělali nic. Ukryli se a sledovali celý masakr. Jeden z nejtrýznivějších incidentů v historii hraniční stezky měl jen jednoho potrestaného - velící důstojník byl zbaven služby, toť vše.

Když vojáci sbírali mrtvá těla, najednou zaslechli sténání. Vypukla naprostá vřava, všichni začali hledat zdroj slabého hlasu. Že by tohle někdo přežil? Přežil. Dva mladí kluci. Když je vojáci našli, neubránili se pláči. Oba zubožení chlapci byli skalpováni a těžce zraněni. Výmluvné známky mučení a zohavení dokazovaly, že kluci prožili naprosté peklo. Jedním z nich byl Robert McGee. Druhý hoch zůstal bezejmenný, protože nenabyl vědomí a zemřel ještě na cestě k lékaři.

Robert McGee měl větší štěstí. Ze svých brutálních zranění se vykřesal s houževnatostí až obdivuhodnou a byl schopen o všem vypovídat. A tato jeho výpověď je opravdu tak děsivá, že se dokonce spekulovalo o tom, že to musí být vymyšlená legenda, protože to by přece nikdo nemohl udělat. Ale mohl. Tehdy se děly věci, které se vymykaly jakémukoliv zdravému rozumu a příčetnosti - a nutno podotknout, že nejen na straně indiánů. Skalpy indiánských miminek „s ušima“ by mohly vyprávět zase svůj příběh o strašidelné smrti z rukou „bledých tváří“.

Robert McGee totiž celý masakr svých druhů sledoval. Náčelník si ho ponechal jako onu pomyslnou třešničku na dortu, protože se rozhodl, že toho kloučka zabije sám. Střelil ho do zad mezi lopatky svým revolverem. Když Robert padl obličejem dolů do hlíny, dostal ještě dvě rány kopím do zátylku. Pak se do jeho těla zabodla sprška šípů, následovaly dvě sečné rány tomahawkem. Pak zaklekl Robertova záda, obkročmo si na něj sedl a osobně ho skalpoval (dodnes se traduje, že to byl slavný náčelník Malá želva - Little Turtle, kdo zbavil Roberta McGee skalpu, ale dle všeho je to jen legenda. Malá želva byl už v té době dle dochovaných dat po smrti).

Začal těsně za ušima, ostrou dýkou kruhovým řezem pokračoval přes týl k druhému uchu a odtrhl vlasovou část hlavy nebohého Roberta o rozměru 64 čtverečních palců (1 palec - 2,54 cm). S trofejí pak náčelník slavnostně tančil. Ostatní bojovníci ještě Roberta „dorazili“ - dostal další rány kopím a byl pobodán nožem. Pak za vítězného pokřiku všichni indiáni odcválali z místa masakru pryč. Se skalpy zmasakrovaných mužů i Roberta McGee, o kterém si mysleli, že je mrtev také.

„Skalpování samotné bylo překvapivě bezbolestné, ale i když nebyla patrná žádná bolest, odstranění, ono odtržení mé části hlavy - to znělo jako zlověstný řev a dunění vzdáleného hromu,“ řekl Robert McGee při výpovědi pro vojenský vyšetřovací soud podle knihy Jamese de Shielda Border Wars of Texas. O malé bolesti a dunění vyprávěli úplně stejně i ostatní, kteří skalpování přežili. Robert McGee totiž ani zdaleka nebyl sám, i když se dlouho tradovalo, že tento barbarský čin přežil jako jediný. Kdepak.

Například Josiah Wilbarger byl napaden Komanči, postřelen šípy, skalpován a ponechán napospas v prérii. Ale přežil. Dalším přeživším byl William Thompson. Během přepadení byl střelen do ramene a zbaven vlasové části hlavy. Bolestí omdlel a indiáni jeho skalp zřejmě ztratili nebo pohodili opodál. Když se probral, sebral ho, v nemocnici v Omaze se mu ho snažili přišít, ale nedokázali to. Thompson byl ale podnikavý, vrátil se do rodné Anglie, kde vystupoval v různých kabaretech a divadlech a ukazoval svůj skalp za velké peníze nadšenému publiku.

Robert McGee se ze svých zranění zotavil a vykřesal. Dál žil svůj život, i když neměl skalp. Je to velice těžko představitelné, ale Robert na svůj úděl nikdy nežehral. O svém zážitku vyprávěl po celých Státech a na různých klinikách mu nabízeli, že se pokusí mu nějakým způsobem vlasy „vrátit“. Ale plastická chirurgie nebo transplantace vlasů byla ještě hudbou hodně vzdálené budoucnosti. Chirurgové sice experimentovali na McGeem, ale nepodařilo se nic. Robert McGee mávl rukou: „Nechte to být. Já jsem rád, že jsem to přežil…“

Stal se miláčkem tisku a často dával rozhovory. Při jednom z nich byl tak trochu přinucen k oné slavné fotografii. Od masakru v Little Cow Creek uplynulo asi 25 let, když poprvé vstoupil do fotografického ateliéru. Neuvěřitelná fotka si začala žít vlastním životem a McGee byl ještě slavnější. Díky besedám a rozhovorům byl finančně zajištěn do konce života. Jak skončil, to se bohužel neví.

Zbyla jen ona dechberoucí fotografie a tragický příběh z doby válek mezi původním obyvatelstvem, které si jen chtělo ponechat svou zemi a bránit se bezohledným dobyvatelům. Někdy však vina byla na obou stranách. Dějiny jsou neúprosné.

Dnes je skalpování považováno za historický fenomén, i když… Nicméně zůstává strašidelnou připomínkou násilných střetů, které formovaly historii Severní Ameriky.

zpracováno podle:

Malá želva – Wikipedie (wikipedia.org), Little Turtle - Wikipedia, E.E Henry – Oshawa Photographers (wordpress.com), Robert McGee: The Man Who Was Scalped and Survived (historydefined.net), The Story of Poor Robert McGee : Scalped in 1864 - Flashbak, Scalping - Wikipedia, Robert McGee přežil skalopvání - Kabinet Kuriozit, Skalpování – Wikipedie (wikipedia.org), Quora - A place to share knowledge and better understand the world